Tluču křídly o rozžhavené sklo...
23. 6. 2009
Láká mě světlo pouličních lamp, světlo linoucí se z pokojů skrz otevřená okna do noci černé jako hříva divokého hřebce, láká mě ono světlo a dráždí mne.
Svými křídly tluču do rozžhavených okrajů lampy, jež svítí již nějakou tu dobu, pomalu a jistě si svá křídla, drahocennou část těla, dobrovolně upaluji...
Občas si připadám jako ona můra. Tluču a tluču a tluču. Vím, je to zbytečné, avšak přesto to pořád dělám.
Hloupost?
Osobně bych to spíše nazvala životními lekcemi.
Každý z nás se občas zasekne v kruhu. Po čase si onu chybu uvědomí a snad přijde i na to, jak z toho kola, ve kterém se pořád otáčí, ven.
Co když ale nechci přestat, dobrovolně si svá křídla pálím a zvídavě nakukuji skrz bílý plast dovnitř nejsvětlejšího bodu v místnosti, naprosto ignorujíc fakt, že zároveň něco ztrácím?
Těžko říct.
Stejně jako ona můra i my činíme rozhodnutí, jež nás o něco obírají, na druhou stranu však také obohacují. Neboť není i její námaha, případně i smrt jistou zkušeností, o kterou ji již nikdo nepřipraví?
Řekla bych, že ano.
Občas si prostě připadám jako můra. Tluču, tluču a tluču svými křídly o rozžhavené sklo lamp, pálím si svá křídla a zároveň se raduji z nových zkušeností...
Svými křídly tluču do rozžhavených okrajů lampy, jež svítí již nějakou tu dobu, pomalu a jistě si svá křídla, drahocennou část těla, dobrovolně upaluji...
Občas si připadám jako ona můra. Tluču a tluču a tluču. Vím, je to zbytečné, avšak přesto to pořád dělám.
Hloupost?
Osobně bych to spíše nazvala životními lekcemi.
Každý z nás se občas zasekne v kruhu. Po čase si onu chybu uvědomí a snad přijde i na to, jak z toho kola, ve kterém se pořád otáčí, ven.
Co když ale nechci přestat, dobrovolně si svá křídla pálím a zvídavě nakukuji skrz bílý plast dovnitř nejsvětlejšího bodu v místnosti, naprosto ignorujíc fakt, že zároveň něco ztrácím?
Těžko říct.
Stejně jako ona můra i my činíme rozhodnutí, jež nás o něco obírají, na druhou stranu však také obohacují. Neboť není i její námaha, případně i smrt jistou zkušeností, o kterou ji již nikdo nepřipraví?
Řekla bych, že ano.
Občas si prostě připadám jako můra. Tluču, tluču a tluču svými křídly o rozžhavené sklo lamp, pálím si svá křídla a zároveň se raduji z nových zkušeností...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář