Jdi na obsah Jdi na menu
 


Životní zkušenost

12. 5. 2010
Dva a půl krásného roku jsme spolu prožili, pak to však skončilo.
Noťánek již dlouho pochrchlával, pokašlával, koncem března dal jasně najevo, že jeho nemoc není přechodná a odmítl se mnou komunikovat.
Co teď? Do odevzdání BP už jen měsíc, všechny fotky, písničky, věci do školy a mimo školu... Všechno v tahu?!
Což o to, o ty věci by mě tak nějak nešlo, přece jen, hudbu si zase natahám, filmy seženu, fotky jsou většinou na facebooku, BP na flashce, jen tu poslední rozepsanou kapitolu do BP jsem musela psát třikrát. :-)
Mamince jsem řekla, co všechno mého drahouše trápí a pověřila ji návštěvou třinecké opravky na Náměstí Míru (ano, toto je reklama, nebo spíše upozornění, kam NECHODIT).
Koncem dubna se mi milouš vrátil dom, zapneme ho a... Error. Co?! To myslíš vážně? A to páni opraváři myslí taky vážně?!
Člověk, jemuž v tomto důvěřuju, se na to kouknul, prohlásil, že s noťánkovou nemocí neudělali vůbec nic, a že si na ně mám zajít dupnout.
Takhle naštvanou byste mě nechtěli vidět. Jak si všechny, se kterými přicházím do styku, předcházím, tak těmihle lidmi vážně pohrdám, ať si jsou v soukromém životě třeba superdobří na třetí.
Toliko k uvedení do situace. Nejen, že mi s počítačem neudělali skoro nic, chybu neodstranili, ale dělat ze mě debila vážně nemuseli. Nejsem přece zas tak hloupá, abych nepoznala přechod do úsporného režimu od tvrdého kolapsu v podobě ničím nepředvídaného vypnutí...

Zaujaly mě na tom všem tři věci.

1) Elektronika a s ní spojená odvětví jsou samozřejmě obory, kde člověk nemůže říct přímo, co je zdrojem problému. Chápu. Ovšem, proč se vytáčet, neříkat vůbec nic, jen naučené fráze?
To jsou ve všech obchodech a opravkách stejní?
Pokud ano, tak děkuji pěkně. Chci jednání na rovinu a ne vytáčky.

2) Já jsem tady pánem, ty mi nebudeš říkat, co mám dělat a kde je chyba.
S tímhle přístupem bych přece ani já ve škole nemohla pracovat. Tohle je teda pěkný FAIL, pánové.

3) "Tři roky? Tak do toho bych už neinvestoval."
Dnešní společnost je společností konzumu. Většinu věcí, které si pořizujeme, nepotřebujeme. Pokud ano, většinou chceme mít to nejnovější, nejlepší, nejfunkčnější, co se však po půlroce (a to ještě s velikou porcí štěstí) stává neaktuálním, zastaralým, k ničemu.
Tři roky... Pro někoho dlouhá doba, jiný ji vnímá jako velmi krátké časové období.
Nedivte se, že po větě, že tříletý počítač mám hodit za hlavu, jsem se rozezlila.
Kde to jsme? To si po dvou, třech letech máme pořizovat vše nové, aby to bylo in?
Jedna malá chybička, která by se dala opravit lehce, dle slov lidí, kteří se v oblasti informatiky a počítačů pohybují denně. V opravce mě poslali do háje, protože mám starý počítač, jehož značka není v ČR dostupná a tím pádem by bylo neefektivní objednávat větrák z USA, čekat na něj, pak ještě ten počítač rozebírat, skládat dohromady, vyzkoušet,... Ano, v takovém případě je jednodušší se na nimi nabízené služby vykašlat, vrátit pc s tím, že je chyba odstraněna a tím pádem lhát svým zákazníkům do tváří. A když si náhodou přijdou stěžovat a odfláknutou práci reklamovat, tak s nimi doslova a do písmene vyjebat.

Drahá životní zkušenost, říkám si a s napětím poslouchám, zda ten můj drahouš ještě pořád dýchá.
Dnes jsem otevřela mechaniku, protože se až příliš často ozývala a co nenajdu. Pánové opraváři mi jako bonus nechali v CDromce slaďák, abych si měla při čem poplakat.
Nejlépe to shrnula kamarádka:
"tak to mas dobre.. za 500 stovek neopraveny notek, jenom vycisteni a navic pecko :-D Dobry obchod :-D"

Pěkně drahá zkušenost...