Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nadzieja- matka głupich

17. 2. 2009
Nadzieja- matka głupich.
Krásné polské rčení, řekla bych. U nás v češtině se živíme žvástem, že naděje umírá poslední. V polštině se naopak lidé drží zdravého rozumu a poklepávají si na čelo, říkaje, že kdo doufá, je hlupák.
Hm, co na to říct.
Dva týdny, ne-li víc chodím v kruzích a doufám. Tuhle něco, támhle něco.
No, naděje se mě drží zuby nehty, spíše se naděje zuby nehty držím já, ale stejně pak zvítězí racionalita a rozum mi nadává do hlupáků.
Holt, jsem ten hlupáček, co doufá.
Je to špatné? Není. Život je takový. Člověk doufá, drží pěsti, živí v sobě naději, že se něco, nač se těší dlouhé týdny dopředu, vydaří podle jeho představ. A ouha, ono ne. Nadávat, vztekat se? Proč? Dobře, nechávám se ze začátku unášet svou po mamince zděděnou prchlivou povahou, ale pak přichází tatínková racionalita. Svět se nezboří, když něco nejde podle mých představ. Jen to neuvěřitelně bolí. Ale děkuji za každou takovouhle lekci. Má svůj důvod. Stávám se silnější na duchu, odolnější a snad i lepší.
Holt, jak já o sobě s oblibou tvrdím, jsem dětina.
V duchu vám, přítelkyně a kamarádko, přeji hodně lásky, té hlavně, neboť co je oproti tomu přátelství a kamarádství, že, také zdraví a úspěchů.  A samozřejmě...
Jakmile budete mít bebí, když zůstanete samy, klidně se přijďte vybrečet na mé ramínko. *šklebí se*
Ovšem, dokud si sama nenajdu svou drahou polovici, která bude mít samozřejmě přednost před vámi.
Tak to už v životě holt chodí.

Sekám kolem sebe zlým jazýčkem, ale upřímně, ráda bych se jen tak sešla a popovídala si s tím, koho jsem si pustila do srdce, strávila s ním byť jen pitomou hodinu, kdy mi skoro nic neřekne, ale prostě na chvilku si užívala to, že jsme se sešli.
Není mi přáno.
Tak se zase nořím do hrnečku s čajem, který mi poslední dny pomáhá a jdu doufat.
Doufám, že se překladatel TRC umoudří a dá na web díly, na které čekám už od července.
Doufám, že se brzo uzdravím i přes mé neposlušné sezení u počítače.
Doufám, že se mi dneska ve snech zase neobjeví Švagr a jiné věci, co bloumají ve světě mých myšlenek.
Doufám, že zítřek bude lepší než dnešek.
Doufám, že mě školní proces zbaví všech hloupých myšlenek a rádoby neřešitelných problémů.
Doufám a prostě doufat budu. :o)

(Omlouvám se za ten žvást, potřebovala jsem se vypsat s pocitem, že si to třeba někdo přečte a ne, že to bude jen můj tichý, opět a zase, monolog. :o)