Minuta ticha za třešňovou alej...
14. 3. 2009
Huh, myslím, že nadpis již řekl vše.
Dobře, nebojte se, rozepíšu se, abyste náhodou nezůstali v tom lese, do kterého jsem vás možná chtěně, možná nechtěně dostala. :o)
Tak jsem si to včera šla dopoledne po jednom konci ulice na nákup. Zvesela si vykračuji, pohupuji nákupní taškou... Konec snu. Rychlými kroky překonávám vzdálenost od domovních dveří ke dveřím nejmenovaného marketu, nadávám na sníh s deštěm, co mi padá na hlavu a přemýšlím, zda mám v kapse pořád ještě mamčinu peněženku. Samozřejmě, jak to u mě bývá zvykem, pohled přilípnut na špičky mých již po obnově volajících zimních bot.
Tou samou ulicí jdu o osm hodin později, avšak z druhého konce.
Tma se pokouší bojovat se světly pouličních lamp, marně. Ty tam jsou její věrní druhové v tomto marném boji: větve třešní, jeřabin a snad i jiných stromů, co se krčily podél hlavní cesty vedoucí z jednoho konce Třince na druhý.
Málem jsem se rozbrečela.
Také vám připadá, že vaše malé záchytné body ve vašem rodném městě, které vám tolik přirostly k srdci, někdo strašně rychle mění a to tak, že vám to vhání do očí slzy?
Byly to jen obyčejné stromy, možná již staré, mající nějakou chorobu - která rostlina by byla imunní proti díky prachu ze železáren skoro nedýchatelnému vzduchu a městskému smogu? Přesto však někteří z obyvatel tohoto menšího města si tuto drobnost, co zvelebovala jistou ulici, zamilovali.
Milovali pohled na drobné růžové kvítky, co se na jaře pohupovaly na zvrásněných, tmavých větvích, drobné, třešním podobné ovoce, kterými podzim ověsil stromy a díky nimž dostala ulice své neoficiální jméno. V zimě si stromy stěžovaly na tíži řetězů se světýlky, co je ve svých sevřeních svíraly jako korzety kdysi dávno ženská těla. Vítr si s nimi za zimních, Vánoci provoněných nocí pohrával a jedna dívčina ve změti světel hledala určité tvary. Nadšeně poskakovala, jakmile na jedné z do výšky se natahujících rostlin objevila tančící pár asociující ji s Kráskou a zvířetem, z jiného úhlu ovšem připomínajícím slona sedícího v houpacím křesle.
Było, minęło... řekl by realista a dodal by, že za měsíc, dva si již na stromy nikdo nevzpomene.
Někdy, možná, když během Vánoc půjdu touto ulicí, postavím se stejně jako včera na jeden z pařízků, vytrhávaje se na okamžik ze svého zamyšlení a spěchu, tímto prostým, pro děti typickým gestem hladíce ve své mysli třešně a jeřabiny, které zakořenily i v mém seznamu oblíbených míst.
Dobře, nebojte se, rozepíšu se, abyste náhodou nezůstali v tom lese, do kterého jsem vás možná chtěně, možná nechtěně dostala. :o)
Tak jsem si to včera šla dopoledne po jednom konci ulice na nákup. Zvesela si vykračuji, pohupuji nákupní taškou... Konec snu. Rychlými kroky překonávám vzdálenost od domovních dveří ke dveřím nejmenovaného marketu, nadávám na sníh s deštěm, co mi padá na hlavu a přemýšlím, zda mám v kapse pořád ještě mamčinu peněženku. Samozřejmě, jak to u mě bývá zvykem, pohled přilípnut na špičky mých již po obnově volajících zimních bot.
Tou samou ulicí jdu o osm hodin později, avšak z druhého konce.
Tma se pokouší bojovat se světly pouličních lamp, marně. Ty tam jsou její věrní druhové v tomto marném boji: větve třešní, jeřabin a snad i jiných stromů, co se krčily podél hlavní cesty vedoucí z jednoho konce Třince na druhý.
Málem jsem se rozbrečela.
Také vám připadá, že vaše malé záchytné body ve vašem rodném městě, které vám tolik přirostly k srdci, někdo strašně rychle mění a to tak, že vám to vhání do očí slzy?
Byly to jen obyčejné stromy, možná již staré, mající nějakou chorobu - která rostlina by byla imunní proti díky prachu ze železáren skoro nedýchatelnému vzduchu a městskému smogu? Přesto však někteří z obyvatel tohoto menšího města si tuto drobnost, co zvelebovala jistou ulici, zamilovali.
Milovali pohled na drobné růžové kvítky, co se na jaře pohupovaly na zvrásněných, tmavých větvích, drobné, třešním podobné ovoce, kterými podzim ověsil stromy a díky nimž dostala ulice své neoficiální jméno. V zimě si stromy stěžovaly na tíži řetězů se světýlky, co je ve svých sevřeních svíraly jako korzety kdysi dávno ženská těla. Vítr si s nimi za zimních, Vánoci provoněných nocí pohrával a jedna dívčina ve změti světel hledala určité tvary. Nadšeně poskakovala, jakmile na jedné z do výšky se natahujících rostlin objevila tančící pár asociující ji s Kráskou a zvířetem, z jiného úhlu ovšem připomínajícím slona sedícího v houpacím křesle.
Było, minęło... řekl by realista a dodal by, že za měsíc, dva si již na stromy nikdo nevzpomene.
Někdy, možná, když během Vánoc půjdu touto ulicí, postavím se stejně jako včera na jeden z pařízků, vytrhávaje se na okamžik ze svého zamyšlení a spěchu, tímto prostým, pro děti typickým gestem hladíce ve své mysli třešně a jeřabiny, které zakořenily i v mém seznamu oblíbených míst.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář