Jdi na obsah Jdi na menu
 


Egoistická...

10. 10. 2009
To, co mě potěšilo, zarmoutilo, donutilo zabřednout do vlastních úvah...

"... ty se odrovnáš, fakt..."
"... holka, máš štěstí..."
"... chtělo by to víc zodpovědnosti..."
"... že poslouchám tu jedinou dobrou hudbu, která vydržela víc než 400 let..."
"... přijďte kdykoliv, diplomanti u mě mají protekci a nemusí hledět na konzultační hodiny..."
"... vypadáš nějak zmoženě..."
"... já bych ti to taky řekl, ale vím, že by to nemělo žádnou váhu..."
"... to k tomu patří..."
"... už o tom nechci slyšet ani slovo..."
"... problémy vznikají z nedostatku komunikace..."

Třetí týden, co jsem strávila v Brně, finišuje, já mám pocit, že to byl už rok. Tolik se toho stalo, tolik se toho muselo zařídit, domluvit, domyslet, vymyslet,...
Zaskočilo mne to. :-)
Ale zatím *ťuká* všechno se nějak zvládá.
Vrhla jsem se po hlavě do míst, kam slunce nesvítí a dopadlo to, jak to dopadlo. Chytila jsem na pasece... Error. Chytila jsem od zlatíka bacila, mé tělo si na projev jeho tajné invaze v mé maličkosti vybralo naprosto nevhodný týden a já už dvakrát, třikrát slyšela právě první z uvedených vět.
Nemoc je sice věc, kterou všichni nemáme rádi, ale přesto má své důvody a svůj účel. Najednou přinutí člověka zpomalit, zamyslet se, přehodnotit své chování. Stejné účinky má i nějaké to pokažené cosi: chvíle, rozhovor, setkání, zážitek. Obvykle jsou to naprosté banality, avšak... svět se skládá z maličkostí. A nejen ten.
Tak jsem se zastavila na jedné z mnoha křižovatek svého již dvě desítky let a jedno léto dlouhého života a zírám na ono červené světlo, co právě září a signalizuje mi, že mám stát.
Vím, že v pondělí ho již mé povinnosti přepnou na zelenou a já se budu muset hnát za  bezvýznamnými maličkostmi, ale uvnitř budu stále ještě stát a nechávat se hypnotizovat oním rudým světélkem a svými úvahami...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář