Zimní romance
21. 12. 2009
Zima je podivný čas. Všude, kam dohlédne naše oko, k nebi ční holé větve stromů a keřů, sněhová pokrývka milosrdně přikryla vše ošklivé, čím lidská ruka poničila panenskou krásu přírody, mráz vytvořil na hladinách kaluží, kalužinek a vodních ploch ledová zrcadla.
Ticho se vznáší nad zimní krajinou, jen občasné vřísknutí ptáků jako čepel katany protne jeho plášť.
Popotáhla si okraje staré červené čepice a rychle si zase nasadila teplé rukavice téže barvy, jakou měla pokrývka hlavy.
Zkontrolovala zip zimní bundy, stáhla ještě víc šálu, které se jako had kolem stromu v ráji ovíjela kol její šíje a spokojeně zabořila špičku boty do závěje sněhu. Vzápětí se na led, nad kterým se nacházela dřevěná galerie, snesl sněhový poprašek. Ráda pozorovala tímto způsobem padající sníh.
Opřela se o zábradlí a pozorovala Jizeru. Z vodní hladiny nebylo vidu ani vlnky, všude jen sníh a led.
Nadšení nahradila podivná prázdnota. Přece jen i zima dokáže být tísnivá.
Odhrnula rukáv bundy, podívala se na hodinky a vzdychla.
Kranichovský syndrom hadr, pomyslela si a dodala svou oblíbenou větu o trestu, jež přijde po předchozích hříších.
Vypískla, když ji zezadu někdo chytil v místech, kde se pod vrstvami šatstva schovávala žebra.
Otočila se, vytáhla se na špičky a vlepila na studenou tvář příchozího pusu na přivítanou.
"Ahoj," broukla a nechala se obejmout.
Po přivítání vrazila svou v rukavici zakutanou tlapku do tlapky o něco větší, rovněž se schovávající v hřejivé rukavici.
Ticho lůna zasněžené přírody bylo to tam. Pusu nezavřela a její štěbetání sdělovalo její myšlenky, názory, zážitky z posledních dní. Zároveň se u toho neopomněla nořit do sněhových závějí, naprosto si užívajíc fakt, že ona je první, která zanechá v bělostném sněhu svůj otisk, stopu, že zde byla..
Zamávala za jejich zády zůstávající řece, rozeběhla se a žuchla do sněhu. Překulila se na záda, nedbala na poznámku o zdraví a případném nachlazení. Roztáhla ruce, chviličku s nimi pohybovala nahoru a dolů, pak chvilku strnula a jen tak se zadívala na šedivé nebe, takové, jež umí vykouzlit jen toto roční období.
Nechala si pomoct vstát, otřepala se od té bílé nádhery a rozverně mrkla na svého společníka, který její nadšení zrovna nesdílel. Zima nebyla obdobím, které by miloval.
Ráda trávila chvíle v přírodě, místě, kde člověk najednou prožívá naprosto odlišné pocity než mezi domy a skládačkami z betonu, tvořící městské panorama. I přesto se však již těšila na takové malichernosti, jakými jsou horká sprcha, suché oblečení a hrneček teplého čaje.
Někde nad nimi se rozkřičel havran, silnicí projížděly auta a někde na okraji městečka se dva zamilovaní blížili k domovu, místu, kde hřejivé radiátory rozehřejí jejich vymrzlá těla.
Ticho se vznáší nad zimní krajinou, jen občasné vřísknutí ptáků jako čepel katany protne jeho plášť.
Popotáhla si okraje staré červené čepice a rychle si zase nasadila teplé rukavice téže barvy, jakou měla pokrývka hlavy.
Zkontrolovala zip zimní bundy, stáhla ještě víc šálu, které se jako had kolem stromu v ráji ovíjela kol její šíje a spokojeně zabořila špičku boty do závěje sněhu. Vzápětí se na led, nad kterým se nacházela dřevěná galerie, snesl sněhový poprašek. Ráda pozorovala tímto způsobem padající sníh.
Opřela se o zábradlí a pozorovala Jizeru. Z vodní hladiny nebylo vidu ani vlnky, všude jen sníh a led.
Nadšení nahradila podivná prázdnota. Přece jen i zima dokáže být tísnivá.
Odhrnula rukáv bundy, podívala se na hodinky a vzdychla.
Kranichovský syndrom hadr, pomyslela si a dodala svou oblíbenou větu o trestu, jež přijde po předchozích hříších.
Vypískla, když ji zezadu někdo chytil v místech, kde se pod vrstvami šatstva schovávala žebra.
Otočila se, vytáhla se na špičky a vlepila na studenou tvář příchozího pusu na přivítanou.
"Ahoj," broukla a nechala se obejmout.
Po přivítání vrazila svou v rukavici zakutanou tlapku do tlapky o něco větší, rovněž se schovávající v hřejivé rukavici.
Ticho lůna zasněžené přírody bylo to tam. Pusu nezavřela a její štěbetání sdělovalo její myšlenky, názory, zážitky z posledních dní. Zároveň se u toho neopomněla nořit do sněhových závějí, naprosto si užívajíc fakt, že ona je první, která zanechá v bělostném sněhu svůj otisk, stopu, že zde byla..
Zamávala za jejich zády zůstávající řece, rozeběhla se a žuchla do sněhu. Překulila se na záda, nedbala na poznámku o zdraví a případném nachlazení. Roztáhla ruce, chviličku s nimi pohybovala nahoru a dolů, pak chvilku strnula a jen tak se zadívala na šedivé nebe, takové, jež umí vykouzlit jen toto roční období.
Nechala si pomoct vstát, otřepala se od té bílé nádhery a rozverně mrkla na svého společníka, který její nadšení zrovna nesdílel. Zima nebyla obdobím, které by miloval.
Ráda trávila chvíle v přírodě, místě, kde člověk najednou prožívá naprosto odlišné pocity než mezi domy a skládačkami z betonu, tvořící městské panorama. I přesto se však již těšila na takové malichernosti, jakými jsou horká sprcha, suché oblečení a hrneček teplého čaje.
Někde nad nimi se rozkřičel havran, silnicí projížděly auta a někde na okraji městečka se dva zamilovaní blížili k domovu, místu, kde hřejivé radiátory rozehřejí jejich vymrzlá těla.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář