Třešňová
Bloudím po městě. Je jaro, vše ve mně křičí, abych splynula s krásou přírody a jelikož jsou kolem mě betonové příšernosti, měla bych vyrazit někam mimo město, ale přiznávám, jsem lenoch. A proto, když touha, která se probouzí na jaře a umírá s příchodem zimy, zvítězí nad lenivostí těla, vyrážím bloudit do ulic.
Ale i ty klamou vzhledem. Betonové cesty, dlážděné chodníky, domy s barevně natřenými omítkami. I tady si však příroda našla cestu ke člověku a vykukuje na mě ze všech škvír.
Podivná skleslost vyplňuje mou mysl již několik týdnů. Pokouším se jí urputile bránit, avšak ona mě vtahuje do svých rejdů, omotává kolem mne pavučiny utkané ze splínu, špatné nálady a pesimismu.
Pomalu začínám svůj boj vzdávat.
Při své dnešní toulce jsem se jí poddala natolik, že jsem se dostala k místu, jenž nezapadalo do okolí sídliště.
Zafoukal vítr a k zemi se sneslo několik narůžovělých lístků sakury.
Sakura, tady? Vždyť kolem mě ještě doteď byly neoriginální paneláky s barevnou omítkou pokoušející se aspoň trochu odlehčit onu sklíčenost, která ze sídlišť přímo srší. Teď však byly vysoké budovy jakoby vzdálenější, než se mi zdálo prve.
I obloha, doteď jasně modrá se sem tam se pasoucími chomáčky nadýchaných mraků, potemněla.
A slunce? Kam se podělo?
Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, čí entrée pozoruji a stávám se účastníkem.
Srdce se roztlouklo, tělo se začalo potit a z mých dlaní se najednou staly dva kusy ledu.
Ještě je čas utéct, křičí můj pud sebezáchovy, marně se pokoušeje přinutit tělo k úprku.
Kdepak, odpovídám mu. Když se tenhle člověk rozhodne, neuteče z jeho spárů nikdo, snad jen... Před očima se mi zobrazila velmi smutná tvář a v ní dvě zelené oči litující mě.
Tak přeci? Už mě ten splín a beznaděj dočista pohltily?