Tělo
Najednou si uvědomila, jak křehoučká je její bytost. Malinká vrstvička kůže chrání důležité trubice rozprostírající se po celém těle. Nikdy si nevšimla, že žíly, v nichž proudí životadárná krev, jsou tak blízko okolnímu světu. Stačila by malá nehoda, jemné ťuknutí a pád na hranu rozbité skleněné tabule a… smrt je blíž než by si kdy pomyslela.
Stála na nadjezdu, pod železobetonovou konstrukcí se ranní ptáčata přesouvala ve svých vozech neznámo kam. Žádné z nich ji nezajímalo. Upřeně pozorovala své natažené a obnažené paže.
“Co to děláš?” vyrušil ji její společník vracející se z nedalekého lesa.
“Nic.” shrnovala si rychlostí blesku rukávy svetříku.
Nechtěla se mu svěřovat se svým “objevem”. Nepochopil by to. Nikdy neměl pochopení pro její objevy, které, i když všem okolo naprosto samozřejmé, pro ni byly zvláštní, čarovné, tajemné.
Z ničeho nic si začala prohlížet jeho ruce. Dlouhé, prací však hezky tvarované prsty, kterými často hladil struny kytary, se teď sevřely v pěst. Hnědé oči zkoumaly její tvář a ona musela cuknout před jeho přímým pohledem.
Jak jen je možné, že tenhle člověk je někdo, na kom jí záleží?
Ohlédla se přes rameno, jestli tam náhodou nestojí ještě někdo. Ne, jen se jí něco zdálo.
Měla pocit, že.. objevila něco, co nikdy objevit nechtěla.
“Tak pojď.” zavelel unuděným hlasem, jako by nebyla jeho dívkou, ale nepříjemným dítětem, psem svázaným na vodítku s čumákem hrabajícím se v něčem nevábném.
Zhluboka se nadechla a zkusila to. Překvapeně sebou cukl, když pocítil na kůži její studené prsty. Ty hbitě rozepnuly knoflíček tmavé košile a vyhrnuly rukáv až k lokti.
“Koukej..” prstem lehounce naznačila cestičku jedné z viditelných žil.
“Co mám vidět?” zeptal se nechápavě. Vážně nevěděl, co na jeho pažích vidí.
“Ty…” vydechla zklamaně. “Nic, nic.. promiň.” vracela jeho oblečení do původního stavu.
“Copak jsem měl vidět?” pochopil, že něco, co přehlédl, bylo pro ni v tuto chvíli důležité. Každá hloupost pro ni byla důležitá. Byla.. velkým dítětem a přesto znala na vlastní kůži zlobu světa a jeho lidí.
“Já.. prostě..” váhala. Odmítne ji, jako už tolikrát, pochopit? Vysměje se jí, i když to tak nemyslí? Přesto to riskla. “Koukej..” tentokrát ukazovala na své paže. Konečně uviděl, co měl spatřit. Tenounké zelenomodré žíly skrývající důležitý poklad.
“Tak pojď, moje Žilko.” usmál se a láskyplně ji chytil kolem boků.
Dušička uvnitř jejího já se zatetelila radostí.
“Pochopil….”
Komentáře
Přehled komentářů
Chybí mi nějak slovo, které by vyjádřilo pocit, který ve mě přečtení vyvovalo...není to smutek, ani radost, není to nostalgie, není to čistě ani klid, či smíření...je to někde mezi tím...holt náš slovník na to nestačí :-D
zajímalo by mě, co byla ta zloba světa... hmmm to vyvolává hodně fantazie :)
Moc krásné...moc moc :)
www.pantheraspol.blog.cz
(pantherka, 15. 8. 2007 11:12)je to úžasný. A moc hezky napsaný :o)
Pochvalka
(Všelicos, 10. 10. 2006 20:48)
Kájko, stylisticky i námětem je to senzační! Postavy, ač nevím, jak vlastně vypadají, se mi objevily před očima jako bych je znala... takové osobní... a přitom... cizí :-)
Opravdu skvělé!!
...
(Lakejja, 28. 2. 2009 9:42)