Šnečinka
13. 9. 2007
"Už toho mám dost!"
Tři hodiny seděla na pařezu a zírala před sebe, aniž by její myšlenky měly nějaký logický celek. Chtěla přemýšlet, ale ani lesní mýtina nebyla k myšlenkám vhodným místem.
"Dost, dost, dost.." zopakovala po ní ozvěna škodolibě.
"Ano, DOST!" vykřikla naštvaně.
Postavila se a zavřela oči. Soustředila se na jednu jedinou myšlenku.
Džíny a svetr, co měla na sobě, zmizely. Její tělo se na některých místech zakulatilo a pokryla jej vrstvička slizu, pokožka zhnědla a zjemněla.
Podlomily se jí kolena a ona spadla do trávy jako pytel mouky, co mlynář shodil s úlevným oddechnutím z ramene.
Otevřela oči a spokojeně se usmála.
"Ano, povedlo se." špitla pro sebe radostně.
Její ještě tmavší než obvykle hnědá kukadla šťastně zazářila.
Natáhla před sebe paže a podivila se jejich hnědobě.
"He, asi jsem němal myslet zrovna na šnečka, ale což. I to se stává."
Rozhlédla se kolem sebe.
"Jupí, ulita."
U jejich nohou se jako blesk z čistého nebe objevila velikánská ulita, jejíž fialovorůžová barva zářila do dálky.
"Moje ulita." vzdychla.
Začala se plazit k jejímu otvoru.
"Vítej doma, Šnečinko." řekla si sama pro sebe dodávajíc: "Když se mi u lidí nelíbí, zvířata budou lepší."
Schoulená do uzlíčku ulehla ke spánku. Po dlouhé době se cítila v bezpečí. Její křehký, na dotek jemný jako samet domeček se jí moc zamlouval.
Zavřela oči a s myšlenkou na objetí usínala.
Dny ubíhaly, letní sluníčko se přehouplo přes oblohu a přišel podzim. Zlatavé listí hladilo její ulitu a ona spokojeně pojídala listy, co našla na louce.
Děkovala divokým králíkům za jejich rady, srnkám za tipy na nejlepší traviny a slunila se.
I zima, kterou strávila v bezpečí svého příbytku na vlnách snů, skončila a jarní sluníčko lechtalo skořápku, co skrývala hnědý poklad.
Protáhla se a labužnicky si strčila do pusy čerstvé stéblo trávy.
"Krásný nový rok, Káji." popřála sama sobě a nastavila slunci svou šnečí tvářičku.
Vzdychla pozorujíc mrkající hvězdy na nočním nebi.
Byla spokojená, ale cítila, že ji chybí někdo, s kým by svou spokojenost mohla sdílet.
Sova k sově létá,
jsou spolu už léta.
Laň si k srnci kleká,
Had se s družkou svléká.
Já si tady sama zpívám,
Po milém si vzdychám..
Vzdychám.
Zabroukala smutně.
"Šneky šnek..." z oč ji vytryskly slzy lepící se jí na tváře a pokrývající je další vrstvičkou slizu. Schoulila se do klubíčka a zády se opřela o svou ulitu.
Ťuky ťuk...
Překvapeně otevřela oči.
"Dále," houkla.
"Smím dál?" ozval se za jejími zády, kde měla vchod do své ulity, příjemný hlas.
"Ale.. ale jistě." pokoušela se udělat návštěvníkovi dostatek místa.
"Nu, vidím, že to tu máš poněkud maličké, ale nevadí." konstatoval rozverně nezvaný host a nasoukal se k ní.
"Ahoj,"
"Ahoj Šnečinko."
Dívala se na něj nedůvěřivě. Jeho hnědé oči v ní zatím nevzbuzovaly moc důvěry.
"Ale copak, budeš se na mě celou dobu mračit?"
"Ne," odsekla a zadívala se napravo od něj.
"Urážlivečko." řekl mazlivě.
"Vtírečko." namítla.
"Šnečinko."
"Šnekáčku. Šnekáčku?!" vykulila kukadla. "Ty jsi..?"
"Ano, jsem." usmál se od ucha k uchu mladík.
"Ale..."
"Copak?" Smíšek se k ní naklonil a vtiskl ji pusinku na hnědé líčko.
"Hele, hele... Klídek, Šnekáčku." rozesmála se.
Nespokojeně zabrumlal:
"Já vím." odvětil vševědoucně. "Kámoško..."
"Vidíš, nejsi sama." objal ji kolem pasu a druhou rukou ji do pusy strčil list pampelišky. "Všichni máme období, kdy zalezeme do svých ulit a schováváme se před světem. Jenže?"
"Jenže nás ten svět dožene i v nich." dořekla.
"Správně."
"Teda Šneky, ty jsi hrozný." rozesmála se.
"Já vždycky."
A žili šťastně na louce, která v zimě zapadala sněhem a v létě rozkvétala roztodivným kvítím. Bylo jim spolu moc dobře a jednou, když si řekli, že už ulitu nepotřebují, se znovu jednou jedinoumyšlenkou přeměnili zpátky do svých lidských podob.
Když ti smutno je, když ti smutek nedá pokoje, tak schovej se do koutečku, nedělej jiným loutečku. Zavři oči, odpočiň si, však svět stránku otočí si. Stránečku, co špatnou se ti jeví, ale úsměv se opět zjeví...
Tři hodiny seděla na pařezu a zírala před sebe, aniž by její myšlenky měly nějaký logický celek. Chtěla přemýšlet, ale ani lesní mýtina nebyla k myšlenkám vhodným místem.
"Dost, dost, dost.." zopakovala po ní ozvěna škodolibě.
"Ano, DOST!" vykřikla naštvaně.
Postavila se a zavřela oči. Soustředila se na jednu jedinou myšlenku.
Džíny a svetr, co měla na sobě, zmizely. Její tělo se na některých místech zakulatilo a pokryla jej vrstvička slizu, pokožka zhnědla a zjemněla.
Podlomily se jí kolena a ona spadla do trávy jako pytel mouky, co mlynář shodil s úlevným oddechnutím z ramene.
Otevřela oči a spokojeně se usmála.
"Ano, povedlo se." špitla pro sebe radostně.
Její ještě tmavší než obvykle hnědá kukadla šťastně zazářila.
Natáhla před sebe paže a podivila se jejich hnědobě.
"He, asi jsem němal myslet zrovna na šnečka, ale což. I to se stává."
Rozhlédla se kolem sebe.
"Jupí, ulita."
U jejich nohou se jako blesk z čistého nebe objevila velikánská ulita, jejíž fialovorůžová barva zářila do dálky.
"Moje ulita." vzdychla.
Začala se plazit k jejímu otvoru.
"Vítej doma, Šnečinko." řekla si sama pro sebe dodávajíc: "Když se mi u lidí nelíbí, zvířata budou lepší."
Schoulená do uzlíčku ulehla ke spánku. Po dlouhé době se cítila v bezpečí. Její křehký, na dotek jemný jako samet domeček se jí moc zamlouval.
Zavřela oči a s myšlenkou na objetí usínala.
Dny ubíhaly, letní sluníčko se přehouplo přes oblohu a přišel podzim. Zlatavé listí hladilo její ulitu a ona spokojeně pojídala listy, co našla na louce.
Děkovala divokým králíkům za jejich rady, srnkám za tipy na nejlepší traviny a slunila se.
I zima, kterou strávila v bezpečí svého příbytku na vlnách snů, skončila a jarní sluníčko lechtalo skořápku, co skrývala hnědý poklad.
Protáhla se a labužnicky si strčila do pusy čerstvé stéblo trávy.
"Krásný nový rok, Káji." popřála sama sobě a nastavila slunci svou šnečí tvářičku.
Vzdychla pozorujíc mrkající hvězdy na nočním nebi.
Byla spokojená, ale cítila, že ji chybí někdo, s kým by svou spokojenost mohla sdílet.
Sova k sově létá,
jsou spolu už léta.
Laň si k srnci kleká,
Had se s družkou svléká.
Já si tady sama zpívám,
Po milém si vzdychám..
Vzdychám.
"Šneky šnek..." z oč ji vytryskly slzy lepící se jí na tváře a pokrývající je další vrstvičkou slizu. Schoulila se do klubíčka a zády se opřela o svou ulitu.
Ťuky ťuk...
Překvapeně otevřela oči.
"Dále," houkla.
"Smím dál?" ozval se za jejími zády, kde měla vchod do své ulity, příjemný hlas.
"Ale.. ale jistě." pokoušela se udělat návštěvníkovi dostatek místa.
"Nu, vidím, že to tu máš poněkud maličké, ale nevadí." konstatoval rozverně nezvaný host a nasoukal se k ní.
"Ahoj,"
"Ahoj Šnečinko."
Dívala se na něj nedůvěřivě. Jeho hnědé oči v ní zatím nevzbuzovaly moc důvěry.
"Ale copak, budeš se na mě celou dobu mračit?"
"Ne," odsekla a zadívala se napravo od něj.
"Urážlivečko." řekl mazlivě.
"Vtírečko." namítla.
"Šnečinko."
"Šnekáčku. Šnekáčku?!" vykulila kukadla. "Ty jsi..?"
"Ano, jsem." usmál se od ucha k uchu mladík.
"Ale..."
"Copak?" Smíšek se k ní naklonil a vtiskl ji pusinku na hnědé líčko.
"Hele, hele... Klídek, Šnekáčku." rozesmála se.
Nespokojeně zabrumlal:
Šneky šnek, na louce stojí ulita,
v ní je jedna rarita.
Nejsme šneci, nejsme lidé,
Uvidíme, co teď přijde.
Šnekáček a Šnečinka,
Budou jedna.. rodinka?
"Hned rodinka, ju?" zachichotala se. "Já bych..." v ní je jedna rarita.
Nejsme šneci, nejsme lidé,
Uvidíme, co teď přijde.
Šnekáček a Šnečinka,
Budou jedna.. rodinka?
"Já vím." odvětil vševědoucně. "Kámoško..."
"Vidíš, nejsi sama." objal ji kolem pasu a druhou rukou ji do pusy strčil list pampelišky. "Všichni máme období, kdy zalezeme do svých ulit a schováváme se před světem. Jenže?"
"Jenže nás ten svět dožene i v nich." dořekla.
"Správně."
"Teda Šneky, ty jsi hrozný." rozesmála se.
"Já vždycky."
A žili šťastně na louce, která v zimě zapadala sněhem a v létě rozkvétala roztodivným kvítím. Bylo jim spolu moc dobře a jednou, když si řekli, že už ulitu nepotřebují, se znovu jednou jedinoumyšlenkou přeměnili zpátky do svých lidských podob.
Když ti smutno je, když ti smutek nedá pokoje, tak schovej se do koutečku, nedělej jiným loutečku. Zavři oči, odpočiň si, však svět stránku otočí si. Stránečku, co špatnou se ti jeví, ale úsměv se opět zjeví...
Komentáře
Přehled komentářů
jéé, to je strašně mocka pěkné :o) šnečinka... to jméno je úžasné :-) stejně jako celá povídka ;-)
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 13. 9. 2007 17:23)