Na přátele se nezapomíná
Byl to takový ten běžný večer, kdy padnete do postele, málem ani nevíte, jak jste se tam dostali a usnete tvrdě, tvrději, než by spal špalek, kdyby uměl spát.
Takhle usnula i hnědovlasá studentka, která se ještě večer pokoušela nacpat si do hlavy, kdo, kdy, s kým a jak bojoval (mezi námi, většinou tam stejně figuroval Sovětský svaz nebo Spojené státy americké).
Peřina krásně hřála, postel byla měkká a ani sny nebyly tak hrozné, jako občas, kdy si její představivost dělala, co chtěla a domíchala, co šlo, do jednoho obrovského smysl nedávajícího děje.
Spokojeně se přitulila k hebké, teplé pokožce a vzdychla.
Okamžik – mozek dal znamení, že tohle není v pořádku.
Otevřela oko a strnula.
„Chiii.“ Ozvalo se sladce z části její postele, kam se uvelebila blonďatá mlaďoučká dívka.
„Ech?“ nevěřícně zírala na Chii.
„Ááááá!“ Hnědovlasý mladík ukazoval na Chiino poodhalené ňadro, které vykukovalo z nedopnuté mužské košile a pokoušel se zastavit krvácení z nosu.
„Mezinárodní vztahy asi opravdu nejsou čtivo na dobrou noc.“ Pomyslela si Karolina a hodila po Hidekim balíček papírových kapesníků.
„Amatér,“ ozvalo se z druhé postele, kterou doposud nikdo na zbytek školního roku neokupoval. Nyní se na ni položil Kakei a kdoví proč, Karolině připomínal kocoura, jež se rozvaluje na trávě a zahřívají ho sluneční paprsky.
„Hlavně nechápu, co se mu na té dívce líbí,“ odsekl Saiga a přitulil se ke Kakeiovi. Ten zabořil své štíhlé prsty do Saigových antracitových vlasů, přitáhl si ho k sobě a políbil ho.
„Hmmm,“ pomyslela si Karolina a sklopila oči.
„Snad se nestydíš,“ zachichotal se Fay a opět si lokl z Kuroganova zápěstí. Mágův společník se jako obvykle mračil a čekal, až Fay dokončí svou povinnou snídani. Doby, kdy musel upírstvím postiženého mága provokovat krví stékající po zápěstí, byly ty tam. Dnes si s chutí Fay kousl, rozřezal mu kůži svým dlouhým nehtem, anebo ho tak dlouho popichoval, dokud si zápěstí nerozřezal sám. Prevít!
Karolina si pomyslela něco o tom, že se přidá k Hidekimu a popadne kapesník.
Blízko nich stojící mladíček Subaru zatahal za rukáv svého brášku.
„Dal bych si taky.“ Nebylo potřeba dalších slov, zelená kukadla hovořila sama. Subarův sladký obličejík prosil Kamuie.
„Teď ne, jindy.“ Zašeptal Kamui a nervózně přešlápl. Pach krve přece jen provokoval i jeho.
„Co vy vlastně… tady?“ vysoukala ze sebe Karolina.
Odněkud k ní přilétl téměř barokní, zlatovlasý andílek. Natáhla ruce, aby se na nich Kohaku usadila. Po tvářičce ji stékaly slzy.
„Žádná změna,“ povzdychla si v duchu Karolina.
„Zapomněla jsi na nás.“ Zafňukala vyčítavě.
„Nezapomněla,“ ohradila se ihned studentka.
„Nepovídej.“ Zabručel Rikuo, zrovna vcházející do pokoje a nesoucí si tabulku čokolády. Při pohledu na tu sladkost se Kazahaya, který seděl na nočním stolku, začervenal.
„Tak dobře,“ kapitulovala Karolina, posadila si Kohaku na rameno a dodala: „Zapomněla.“
„Jaká drzost,“ ozval se teatrálně Sorata. „Neslýchaná opovážlivost, mladá dámo.“ Zvedl k obličeji ukazovák a posunkem ji káral jako malé dítě.
„Ale…“ chtěla se začít omlouvat. Kurogane ji však nenechal ani začít.
„To, že dospíváme a máme více starostí, není omluvou pro zapomenutí na své přátele.“
Zase nějaké to moudro, až to seklo v dušičce provinilce, hluboko, hluboko.
„No jo,“ ošila se Karolina, až se Kohaku skutálela na doposud ležící Chii.
„Když je řeč o přátelích,“ pípla a rozhlížela se po pokoji.
„Neboj se,“ opět se rozesmál Fay a přicupital k ní blíž, koutek rtů ještě od krve. Sklonil se nad ní a poňuchňal ji ve vlasech. „Přijde.“
Brrr, otřásla se.
„Fay-san! Kuro-puuu!“ rozléhal se pokojem písklavý hlásek. „Musíme jít! Sakura a Sayoran…“
„Už zase jim mám zachraňovat krk.“ Zabručel Kurogane a nechal se společně s Fayem spolknout ústy toho upištěného bílého stvořeníčka.
„Tak tenhle dopravní prostředek bych si nechal líbit.“ Zahalekal Sorata.
„Já ani ne, moc rušivé, byť…“ nedokončila nahlas Karolina a podívala se na Kohaku. Kdyby řekla, že Mokona je ji milejší, než ubrečený anděl, mohla by rozpoutat další vlnu pláče.
„Tak, já vám děkuju za návštěvu…“ začala rozpačitě.
„Ona nás už vyhání?“ potichu řekl Subaru.
„Tak nějak,“ odvětil Kamui a zamračil se na ni. „Jen počkej, jednou přijdu…“
„Raději ne,“ odsekla Karolina. „A když už, tak přiber Subaru a taky Fumu.“
„Fuma, ts.“ Kamui se vydal ke dveřím.
„Sbohem,“ dodal Subaru a následoval svého brášku.
„Nechte si to na doma,“ zabručela při pohledu na po sobě se plazícího majitele drogérie a jeho zaměstnance.
„Je to vůbec zaměstnanec?“ pomyslela si. „No, to není důležité.“
„No tak, chlapi,“ zavrčela.
Kakei na ni pohlédl a pousmál se.
„Moc dobře ví, že dělá chutě.“ Zamračila se ještě víc.
„Teď vypadáš, jako ten upíří zákusek, co tady byl.“ Podotkl kousavě Saiga a chytil polštář, který po něm hodila.
Chii s Hidekim již dávno odešli, jelikož Hideki opravdu neměl chuť Chii vysvětlovat, proč Saiga a Kakei dělali to, co dělali a přece jen ptáčci a klece by v tomto případě nepomohly, Kohaku berouce s sebou.
„Kazahayo, Rikuo, nemáte dost práce v drogérii?“
I Sorata beze slova zmizel.
Otřásla se zimou.
Kdo otevřel okno?
Pokojem se rozlehl zvuk, který vydávají křídla ptáků, do nichž se opírá proud vzduchu.
„Sokol?“ nevěřícně zírala na stůl. „Pak je tu i…“
Jen se stačila otočit a nevěřícně zírala na své břicho, do něhož se bez jakéhokoliv zbytečného zvuku a varování zabodla pěst vraha a vyrazila ji dech.
„Seishiro…“
Hleděla do očí, v nichž se nezračily žádné emoce.
„Zabil by tě.“ Pronesla Yuko, kouřící cigaretu, sedící na Saigou a Kakeiem uvolněné posteli. „Najali by si ho, chtěli, ale pak se shodli…“
„Na čem?“
„Že tě nemůžeme připravit o kolokvium z mezinárodních vztahů.“ Mrkla na ni Yuko, vyfoukla oblak kouře a odešla.
Vzdychla a přála si, aby Seishiro zůstal. Věděla, že nezůstává a pokud ano, tak mu po čase dlaně zbarví krev hostitele.
Brrr.
Sokol vzlétl a odletěl otevřeným oknem pryč.
Podívala se za ním a zůstala sama, jen na podlaze se povalovalo několik narůžovělých lístků sakury.
„Ach jo,“ vzdychla, zavřela okno, popadla papíry s popisky dějin Evropy a zachumlala se s učením do postele.