Kvítek...
Kráčel po ulici v duši cítě pohodu a klid, který se podobal sněhu pokrývajícímu severní pól. Světlá, látková brašna se mu pohupovala u boku a na tváři mu hrál úsměv.
Slunko se pomalu ukládalo do svých zářících, prachových peřin a nebe se zbarvovalo do barvy tekoucího medu.
Tmavé zorničky chytaly poslední paprsky dnešního dne, co hřály až do morku kostí.
Zdi, které míjel, nebyly pošpiněny barvou sprejerů a na ulici se neválely odpadky, co vyhodili líní jedinci, pro které bylo několik kroků k odpadkovému koši největším utrpením.
Tak čistou čtvrť na své pouti vídal málokdy.
Povytáhnul si límec černé košile a rukou pročísl hnědé vlasy.
Zpoza rohu se najednou vynořila dívka, sotva 14leté děvče. Až doposud si neuvědomil, že byl vlastně na ulici sám.
Její oči byly zality slzami, ruce měla přitisknuté k prsům a brada se jí třásla.
Neváhal ani chviličku. Jeho dlouhá paže se natáhla pro ze zdi rostoucí kopretinu a on se rychlými kroky blížil k dívce. Ta se zastavila a pozorovala ho svýma smutnýma kukadlama.
Poklekl před ní a podal ji květinu.
„Don´t cry, babe..“ zašeptal.
Už už se natahovala pro květinu, když strnula v půli pohybu a jako by si to rozmyslela. Pak přece jen její prsty pohladily bílé okvětní lístky a s úsměvem na rtech zmizela.
Obrázek, ke kterému vznikla ona povídka, najdete zde:
http://cross-soul.deviantart.com/art/don-t-cry-bleach-21910338
Don´t cry babe...
(wontik, 20. 9. 2007 17:31)