Vteřina letu...
Zběsile pobíhala lesem a doufala,doufala, že jí noční stvoření plné
nenávisti nedostihne. Naděje, jíž dávala na začátku zběsilého pronásledování sílu
jejím nohou , pomalu pohasínala. Každé nadechnutí se jí s palčivou bolestí
vypalovalo v hrdle a v boku jí nepříjemně píchalo. Tělo se po
několika minutách zběsilého běhu začalo vzpouzet a vyhrožovalo zradou.
Neměla odvahu
pohlédnout za sebe. Byly by to zbytečně ztracené setiny vteřin drahocenného
času, který potřebovala k útěku do bezpečí.
Už jen několik mil. Zatraceně dlouhých mil. Každý
krok, každá minuta se zdála být nekonečnou. Při zběsilém závodu, který měl už
jasného vítěze, přemýšlela nad tím , proč právě ona.
Už odmalička měla smůlu, ale pokaždé si řekla, že se
mohlo stát něco horšího a nová a nová neštěstí procházela s ocelovými nervy. A i
přes tohle všechno děkovala Bohu za každý nový den.
S optimismem,
který ji držel nad propastí depresí, proplouvala každým dnem a nocí, kdy na ni
útočily nesmyslné myšlenky a smutek.
Nepropadat jim, to
byl jeden z důležitých úkolů jejího života.
Neměla tušení, proč
jí život házel klacky pod nohy. Zakopávala o ně, ale nevzdávala svou pouť
k cílům, které si vytyčila. Vždy se zvedla, oprášila svá pomyslná kolena a
putovala dál.
Teď se také blížila
k jednomu ze svých cílů.. k bezpečí před tím, jehož dech už cítila na
svém krku.
Chtěla pokračovat,
běžet dál, ale.. její tělo pomalu ale jistě začalo odmítat splnit jednoduchý
rozkaz, který byl skrz nervovou soustavu posílán z mozku do dalších jeho
částí.
Zakopla. Teď už věděla jistě, že nemůže uniknout. Po tvrdém pádu, který
měl na svědomí její prohru, nad sebou uslyšela smích. Tísnivý, drsný smích. Už jen
čekala na Smrt. Pro ni v tuto chvíli osvobození. Čekala, ale smrtící úder nepřicházel. Vzhlédla. Myslela si, že uvidí zrůdu, netvora, ale místo netvora tam
stála bytost podobná člověku. Byla zjizvená, ale ty oči...
V tmavých tůních se zračilo to, co bylo opakem zbraně, která mu
visela u pasu, jizev hyzdících jinak celkem pohledný obličej, špinavý šat.
Bylo v nich něco, co v ní
probudilo ždibeček naděje.
Byla smířená se Smrtí, ale jakoby v poslední chvíli ji zradilo
nejen tělo, ale i mysl se postavila na protest. Ne, nechtěla. Najednou byl
všechen klid a mír, který ještě před okamžikem sídlil v jejím nitru, pryč.
Ty oči, které ji tolik zaujaly, se zpola skryly za branami víček a ona
uslyšela hlas, při kterém ji přeběhl po páteří ochromující strach.
Nikdy předtím se nebála. Skoro neznala
strach. Nevěděla, co si má o neznámém myslet. Jedna polovina byla přitažlivá a
zdála se být neškodnou, ale druhá část připomínala divocha, u kterého nevěděla,
jak se zachovat. Kdysi slyšela o upírech. Nenasytných bytostech, jenž touží jen po
krvi. Nezdálo se však, že by jí chtěl ublížit, natož zabít. Nechápala to...
„Nechtěl jsem tě vyděsit.“ uslyšela opět ten hlas.
Nevěřícně zírala na bledou dlaň, jejíž bělost
v temnotě nepřirozeně fosforeskovala a aniž by nějak ovlivnila, co dělá,
podala mu tu svou.
Měla z něho zvláštní pocit. Připomněl jí jedno moudro.
Lidé jsou
jako andělé s jedním křídlem a pokud chtějí létat musí se obejmout
"Myslím,že jsem už našla svou druhou půlku.....a můžu létat."
pomyslela si se zvláštním pocitem.
Zeptala se ho, zda smí jít s ním. Vše, co jí čekalo tam, kam
utíkala, hodila v jednom okamžiku za hlavu.
Poprvé v životě čekala celou svou bytostí na odpověď.
S milým úsměvem pokýval nesouhlasně hlavou a mizel bez jiných slov
vysvětlení všeho, co se událo, ve tmě.
Se slzou v oku vytanul na povrch její mysli nový, těžko
dosažitelný cíl…
Komentáře
Přehled komentářů
hmm, autorská dvojice. :o) zvládly jste to skvěle, holky. mám z vás radost :D
povídka se mi mocka líbí, zbožňuju popisy a přirovnání a tady je toho dostatek. :o)
Lidé jsou jako andělé s jedním křídlem a pokud chtějí létat musí se obejmout - tohle me vazne donutilo se hluboce zamyslet. a vůbec celý ten závěr je podle mého perfektně vygradovaný. :o) takze vam davam jednicku s hvezdickou milionkrat podtrzenou (ach ta naivnost detskych let) :D:D:D
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 21. 8. 2007 21:00)