Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vlčí útěcha...

23. 8. 2007

Chodbou se nesl sotva slyšitelný zvuk, jak zvířecí tlapy rychle a téměř neslyšně dopadaly rytmicky na tvrdou skálu.
Ťap ťap ťap.. Rychle, aby nebyl spatřen, vlk vklouzl do jedné z místností, ve které někdo očividně bydlel.
Posadil se vzpřímeně v rohu u vchodu do jeskyně a rozhlížel se po celkem v pořádku vedeném pokoji.
Na dřevěném stole stojícím úplně u zadní zdi, na které byla připevněna plápolající pochodeň, se kupila hromada čtverečkovaných archů papíru, kolem nich byly poházené tužky a gumy. Tím k úsměvu nutícím nepořádkem na dřevěné ploše připomínaly poházené, napůl srolované role papíru pohoří.
Jedno pohodlné křeslo, přes jehož opěradlo byla pohozena bleděmodrá košile, přes dveře skříně zas visel modrý plášť a uprostřed místnosti  byla rakev. Její povrch se v matném světle leskl a světlé dřevo ji dodávalo jakousi něžnost.
Vlk se natáhl, opřel hlavu o přední tlapy a svýma moudrýma očima pozoroval světlé dřevo.

 Zavrčel, když ho někdo vyrušil. Naježil se a připravil se k případnému útoku, když tu se jeho oči setkaly s bleděmodrýma.
Ve dveřích stál blonďatý upír a překvapením upustil na podlahu další archy papíru.
Zvíře se rychle se odrazilo a s mrštností vlkům vlastní vyběhlo pryč z jeho pokoje.

 Seděl vzpřímeně na skalním výstupku a vyl na měsíc, jenž ho svými paprsky provokoval. Lechtal každou buňku jeho vlčího těla a krev se v něm bouřila.
Smutné vlčí vytí se neslo lesy a planinami obepínajícími skalnatou Horu.

 Opět se vydal na svou pravidelnou procházku zákrutami, chodbami, temnotou, která pro něj byla něčím naprosto přirozeným. Vždyť tma bylo to první, co na tomto světě spatřil, kdy se ještě jako slepé štěně plazil k matčinu břichu, aby se napil teplého, sílu dávajícího mléka.
Znal tady každou chodbu. Věděl, kde může hrozit nebezpečí, a které jeskyně upíři během nocí navštěvují.
Vybral si jednu z pro upíry ještě neznámých, která vedla do chodby s podobnými pokoji jako ten, který navštívil minulou noc.

 Jak se tato místnost lišila s tou minulou. Zatímco z té něžností a jakoby rozevřeným náručí vítající jeskyně šířil příjemný pocit, tato místnost na něj dýchala chladností a strohostí.
Několik kusů nábytků, rudé pláště visící stejně jako u blonďatého upíra přes pootevřené dveře skříně, tmavá rakev a … kožená pouzdra, ze níž vykukovaly stříbrné rukojetě.
Vlk otřel čenich o zbraně položené na podlaze a z oka mu skanula slza.

 Překulil se hravě na záda a odhalil hvězdám své šedé břicho.
Tlapy mu visely ve vzduchu a on se hravě překutálel opět na břicho. Přikrčil se a začal se plazit od jednoho konce výstupku ke druhému. Jedno ucho se mu překotilo na druhou stranu. Vypadal legračně.
Opět se převalil na záda a hleděl na hvězdy blikající na černé obloze.
Zavřel oči a soustředil se jen na jedno…

 Prohnula se v zádech a protáhla se.
Rukou svázala šedé vlasy poletující kolem její tváře a usmála se.
Naposledy mrkla na hvězdy smějící se na ni z nebes a odcházela do vnitřku Hory.

 Potkala ho v jedné z tmavých jeskyní. V ruce držel svíci a horký vosk skapával na jeho bledou kůži.
„Ukaž, pomohu ti.“ usmála se na něj a podržela ve svých dlaních svíčku.
„Siriusi,“ vzdychl překvapeně a vděčně se pousmál.
„Další nová chodba?“ podotkla s kývnutím na papír, kde jednoduchými čárami zaznamenával jednotlivé chodby v Upíří hoře.
„Ne, tuhle už znám několik týdnů. Chtěl jsem zjistit, kam vede.“
„K jednomu krásnému místu přímo pod vodopádem vytékajícím z Hory.“ odvětila a přimhouřila oči. Snad mu neřekla víc, než měla dovoleno.
„Jsi podivná.“ uslyšela jeho zvonivý smích. „Vždy víš, kam ta či ona chodba vede.“
„Podivná..“ opakovala potichu. „Kurdo Smolte, podivná.. kdo je podivný? Já nebo upíři? Lidé, vampýři?“
„Co je to za otázky, Sir..“
„Obyčejné otázky.“ odvětila s pokrčením ramen. Zavrčela, když horký vosk stékal po jednom z jejích prstů míříc až k dlouhému nehtu.
„Neptáš se nadarmo.“ nenechal se uspokojit nepřímou odpovědí.
„Ne, to neptám, Kurdo. Půjdeme?“ pohodila hlavou směrem do Hory a k předešlému rozhovoru se nevracela.

 Seděli v Síni Chledona Lurta a povídali si. Smála se jeho poznámkám a výkladům o jeho objevech, které mu kartografie přinášela. Na oplátku mu ona vyprávěla střípky ze své pouti k Hoře.
Kdekdo si, vidíc je, pomyslel, že mezi nimi musí být něco víc než přátelství.
Ne, nebylo. Ona byla jen přítelkyní, která se zde objevila jednou ročně, ne-li s delší nepřítomností.
Vždy s ním strávila jednu noc blouděním spletitými chodbami ukazujíc mu krásu různých, zatím neobjevených jeskyní a míst. Další noc, pokud zůstala s ním, se proměnila ve sluch a poslouchala pozorně vše, co jí vyprávěl, smála se s ním, stírala své i jeho slzy.
Neslyšně se objevovala a mizela. Tajemství se vznášelo kolem jejího jména, kolem její osoby. Byla jako mlha plížící se údolím a pojednou zaplňujíc ho tak hustě, že není vidět na krok. S deštěm přišlo slunce a ona zmizela.

 Lehce ho poklepala na rameni a svižně uhnula před rukou držící dýku, co se jen několik centimetrů vyhnula jejímu obličeji.
„Siriusi?!“ vykřikl radostně Larten.
„Lartene,“ kývla hlavou na pozdrav a s radostí ho objala.
Upíři, kteří trénovali v tělocvičně, se podivili emocím, které vždy zamračený a vždy se ovládající oranžovovlasý upír projevil.
Dotkla se špičkou prstu ostré čepele.
Beze slov sebou švihla a podrazila upírovi nohy. Odpověď na nenadálý útok na sebe nenechala dlouho čekat.

 Přitiskl ji k sobě a jeho rty ji políbily na spánek.
Jemně setřásla jeho dlaně ze svých ramen a odtáhla se.
„Ne, Lartene. To nesmíš.“ připomněla mu tiše a zadívala se do jeho lesknoucích se očí.
„Nesmím? Ano.. vidíš, zapomněl jsem.“
„Chtěl jsi zapomenout.“ opáčila s lehkým napomenutím.
Natáčela si na prst jeden z šedých pramenů a nakrabatila přemýšlivě čelo.
Přisedla si zpátky k němu a položila hlavu na jeho vypracované rameno.
„Už zase odejdeš, drahá?“ zeptal se jeho hluboký hlas.
„Bohužel.“ Vzdychla a přitáhla si nohy k tělu, paže tisknouc ke hrudi.
„Jen si tu na chvilku oba odpočineme, ano?“ zívla. Svými šedými vlasy ho lechtala na tváři a pravidelně oddechovala.

 Zakňučela a olízla mu dlaně, které měl položené v klíně.
Vrátila se jí opět její vlčí podoba a byl čas odejít.
Tak jako se každých dvanáct let schází v Hoře upíři, tak se i ona jednoho dne zase vrátí…

Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

páni...

(Silmarilien-Palantírilien, 23. 8. 2007 20:44)

zkrátka nemám slov. je to tak perfektně napsané, Kájo, je to super. :o)

Jůůůůůůůů

(Sirius, 23. 8. 2007 17:04)

To je dokonalost sama