Vlčí útěcha...
Chodbou
se nesl sotva slyšitelný zvuk, jak zvířecí tlapy rychle a téměř neslyšně
dopadaly rytmicky na tvrdou skálu.
Ťap
ťap ťap.. Rychle, aby nebyl spatřen, vlk vklouzl do jedné z místností, ve
které někdo očividně bydlel.
Posadil
se vzpřímeně v rohu u vchodu do jeskyně a rozhlížel se po celkem
v pořádku vedeném pokoji.
Na
dřevěném stole stojícím úplně u zadní zdi, na které byla připevněna plápolající
pochodeň, se kupila hromada čtverečkovaných archů papíru, kolem nich byly
poházené tužky a gumy. Tím k úsměvu nutícím nepořádkem na dřevěné ploše
připomínaly poházené, napůl srolované role papíru pohoří.
Jedno
pohodlné křeslo, přes jehož opěradlo byla pohozena bleděmodrá košile, přes
dveře skříně zas visel modrý plášť a uprostřed místnosti byla rakev. Její povrch se v matném
světle leskl a světlé dřevo ji dodávalo jakousi něžnost.
Vlk
se natáhl, opřel hlavu o přední tlapy a svýma moudrýma očima pozoroval světlé
dřevo.
Ve
dveřích stál blonďatý upír a překvapením upustil na podlahu další archy papíru.
Zvíře
se rychle se odrazilo a s mrštností vlkům vlastní vyběhlo pryč z jeho
pokoje.
Smutné
vlčí vytí se neslo lesy a planinami obepínajícími skalnatou Horu.
Znal
tady každou chodbu. Věděl, kde může hrozit nebezpečí, a které jeskyně upíři
během nocí navštěvují.
Vybral
si jednu z pro upíry ještě neznámých, která vedla do chodby
s podobnými pokoji jako ten, který navštívil minulou noc.
Několik
kusů nábytků, rudé pláště visící stejně jako u blonďatého upíra přes pootevřené
dveře skříně, tmavá rakev a … kožená
pouzdra, ze níž vykukovaly stříbrné rukojetě.
Vlk
otřel čenich o zbraně položené na podlaze a z oka mu skanula slza.
Tlapy
mu visely ve vzduchu a on se hravě překutálel opět na břicho. Přikrčil se a
začal se plazit od jednoho konce výstupku ke druhému. Jedno ucho se mu
překotilo na druhou stranu. Vypadal legračně.
Opět
se převalil na záda a hleděl na hvězdy blikající na černé obloze.
Zavřel
oči a soustředil se jen na jedno…
Rukou
svázala šedé vlasy poletující kolem její tváře a usmála se.
Naposledy
mrkla na hvězdy smějící se na ni z nebes a odcházela do vnitřku Hory.
„Ukaž,
pomohu ti.“ usmála se na něj a podržela ve svých dlaních svíčku.
„Siriusi,“
vzdychl překvapeně a vděčně se pousmál.
„Další
nová chodba?“ podotkla s kývnutím na papír, kde jednoduchými čárami
zaznamenával jednotlivé chodby v Upíří hoře.
„Ne,
tuhle už znám několik týdnů. Chtěl jsem zjistit, kam vede.“
„K
jednomu krásnému místu přímo pod vodopádem vytékajícím z Hory.“ odvětila a
přimhouřila oči. Snad mu neřekla víc, než měla dovoleno.
„Jsi
podivná.“ uslyšela jeho zvonivý smích. „Vždy víš, kam ta či ona chodba vede.“
„Podivná..“
opakovala potichu. „Kurdo Smolte, podivná.. kdo je podivný? Já nebo upíři?
Lidé, vampýři?“
„Co
je to za otázky, Sir..“
„Obyčejné
otázky.“ odvětila s pokrčením ramen. Zavrčela, když horký vosk stékal po
jednom z jejích prstů míříc až k dlouhému nehtu.
„Neptáš
se nadarmo.“ nenechal se uspokojit nepřímou odpovědí.
„Ne,
to neptám, Kurdo. Půjdeme?“ pohodila hlavou směrem do Hory a k předešlému
rozhovoru se nevracela.
Kdekdo
si, vidíc je, pomyslel, že mezi nimi musí být něco víc než přátelství.
Ne,
nebylo. Ona byla jen přítelkyní, která se zde objevila jednou ročně, ne-li
s delší nepřítomností.
Vždy
s ním strávila jednu noc blouděním spletitými chodbami ukazujíc mu krásu
různých, zatím neobjevených jeskyní a míst. Další noc, pokud zůstala
s ním, se proměnila ve sluch a poslouchala pozorně vše, co jí vyprávěl, smála
se s ním, stírala své i jeho slzy.
Neslyšně
se objevovala a mizela. Tajemství se vznášelo kolem jejího jména, kolem její
osoby. Byla jako mlha plížící se údolím a pojednou zaplňujíc ho tak hustě, že
není vidět na krok. S deštěm přišlo slunce a ona zmizela.
„Siriusi?!“
vykřikl radostně Larten.
„Lartene,“
kývla hlavou na pozdrav a s radostí ho objala.
Upíři,
kteří trénovali v tělocvičně, se podivili emocím, které vždy zamračený a vždy
se ovládající oranžovovlasý upír projevil.
Dotkla
se špičkou prstu ostré čepele.
Beze
slov sebou švihla a podrazila upírovi nohy. Odpověď na nenadálý útok na sebe
nenechala dlouho čekat.
Jemně
setřásla jeho dlaně ze svých ramen a odtáhla se.
„Ne,
Lartene. To nesmíš.“ připomněla mu tiše a zadívala se do jeho lesknoucích se
očí.
„Nesmím?
Ano.. vidíš, zapomněl jsem.“
„Chtěl
jsi zapomenout.“ opáčila s lehkým napomenutím.
Natáčela
si na prst jeden z šedých pramenů a nakrabatila přemýšlivě čelo.
Přisedla
si zpátky k němu a položila hlavu na jeho vypracované rameno.
„Už
zase odejdeš, drahá?“ zeptal se jeho hluboký hlas.
„Bohužel.“
Vzdychla a přitáhla si nohy k tělu, paže tisknouc ke hrudi.
„Jen
si tu na chvilku oba odpočineme, ano?“ zívla. Svými šedými vlasy ho lechtala na
tváři a pravidelně oddechovala.
Vrátila
se jí opět její vlčí podoba a byl čas odejít.
Tak
jako se každých dvanáct let schází v Hoře upíři, tak se i ona jednoho dne
zase vrátí…
páni...
(Silmarilien-Palantírilien, 23. 8. 2007 20:44)