Jdi na obsah Jdi na menu
 


Paranoia

20. 8. 2007

„Svítí slunce…“ vydechl potichu.
„Ano,“ odpověděla a stiskla jeho paži zaklesnutou v té její.
„Cítím je, i když ho nemůžu vidět. Jeho paprsky pronikají dovnitř mého těla. Ničí mě. Pojďme někam pryč.“
„Jdeme.“ odvětila klidně a dál ho táhla ulicí, na níž potkávali už jen hrstku kolemjdoucích.
„Ne, někam pryč.. Někam, kde mě nemohou vidět.“ kývl směrem k muži, který se kolem nich mihl s zadumaným pohledem, kterým je častoval. „Cítím jejich pohledy. Dívají se na mne, jako bych byl nějaké cizokrajné, neznámé zvíře a ne..“ nedořekl.
„Ne, Vanezi, neblázni. Dívají se na tebe úplně normálně.“
„Nelži, cítím to.“ potřásl hlavou a vytrhl se jí.
„Vanezi, prosím..“ zašeptala a znovu ho uchopila za paži. „Nech toho. Za chvilku budeme pryč, jak si přeješ.“
Věděl, že mu lže, ale nechal ji, ať ho vede.
Bylo mu tak mizerně, že mu bylo jedno, co se s ním stane. Cítil, že i v slunci mizejícím za obzor se jeho pokožka barví do červena a začíná nepříjemně pálit. Oči.. Oči už sluneční paprsky dráždit nemohly. Pošetile odmítl její nabídku, aby skryl aspoň částečně zjizvený obličej pod sluneční brýle. Neměl zájem cokoliv skrývat.
„Myslíš, že ví..“
„Ne,“ vyhrkla rychle. „Neví a nebudou vědět.“
„Jsi si jistá?“ odfrkl pohrdavě.
„Vanezi…“ zaprosila a vedla je za roh jednoho z domů.
Slyšel, jak na blízkém dětském hřišti skotačí děti, jak kolem nich občas projede auto.
„Kde to jsme?“
„Už jen několik desítek metrů, drahý.“ vyhnula se odpovědi.
Nespokojeně zamručel.

„Pozor, schody.“
„Vím. Jsem sice slepý, ale dotyk a upíří smysly mi pořád ještě fungují báječně.“ namítl vztekle.
Kráčel za ní po schodech a pozorně poslouchal, u kterých dveří se její kroky zastaví.
První patro, druhé..
Její kroky, dech, klíče..
„Jsme tady.“
Do nosu ho udeřil pach měsíce nevětraného prostoru.
Zavřel za sebou dveře a chtěl jít dál, když tu ho zastavily její dlaně.
„Zuj se.“
„Kde to jsme?“
„V jednom bytě.“ opět se vyhnula odpovědi.
Uslyšel zavrzání okenního rámu a jemný vánek, jak se čerstvý vzduch zvenčí dral dovnitř.
Najednou na něj padla únava.
Několik dní ji vzdoroval, teď udeřila s ještě větší intenzitou než naposledy.
„Jsem unavený.“
Neodpověděla.
Slyšel její kroky, cítil její prsty jemně obepínající jeho předloktí, lehký tlak, kdy ho vedla do jiné místnosti.
„Lehni si.“
„Díky,“ vydechl s úlevou, když pod sebou ucítil měkkou madraci.
Sundala mu čelenku a zrzavé kadeře se rozprostřely bez ladu a skladu na pomalu spánkem zjemněných tvářích.
„Kde to jsme?“ zašeptal, když usínal.
„V bezpečí.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 21. 8. 2007 14:54)

páni, je to prostě skvělé. :o) ale strašně moc smutné. :´( chudítko Vanez :´(