Paranoia
„Svítí slunce…“ vydechl potichu.
„Ano,“ odpověděla a stiskla jeho paži zaklesnutou v té
její.
„Cítím je, i když ho nemůžu vidět. Jeho paprsky pronikají
dovnitř mého těla. Ničí mě. Pojďme někam pryč.“
„Jdeme.“ odvětila klidně a dál ho táhla ulicí, na níž
potkávali už jen hrstku kolemjdoucích.
„Ne, někam pryč.. Někam, kde mě nemohou vidět.“ kývl směrem
k muži, který se kolem nich mihl s zadumaným pohledem, kterým je
častoval. „Cítím jejich pohledy. Dívají se na mne, jako bych byl nějaké
cizokrajné, neznámé zvíře a ne..“ nedořekl.
„Ne, Vanezi, neblázni. Dívají se na tebe úplně normálně.“
„Nelži, cítím to.“ potřásl hlavou a vytrhl se jí.
„Vanezi, prosím..“ zašeptala a znovu ho uchopila za paži.
„Nech toho. Za chvilku budeme pryč, jak si přeješ.“
Věděl, že mu lže, ale nechal ji, ať ho vede.
Bylo mu tak mizerně, že mu bylo jedno, co se s ním
stane. Cítil, že i v slunci mizejícím za obzor se jeho pokožka barví do
červena a začíná nepříjemně pálit. Oči.. Oči už sluneční paprsky dráždit
nemohly. Pošetile odmítl její nabídku, aby skryl aspoň částečně zjizvený
obličej pod sluneční brýle. Neměl zájem cokoliv skrývat.
„Myslíš, že ví..“
„Ne,“ vyhrkla rychle. „Neví a nebudou vědět.“
„Jsi si jistá?“ odfrkl pohrdavě.
„Vanezi…“ zaprosila a vedla je za roh jednoho z domů.
Slyšel, jak na blízkém dětském hřišti skotačí děti, jak
kolem nich občas projede auto.
„Kde to jsme?“
„Už jen několik desítek metrů, drahý.“ vyhnula se odpovědi.
Nespokojeně zamručel.
„Pozor, schody.“
„Vím. Jsem sice slepý, ale dotyk a upíří smysly mi pořád
ještě fungují báječně.“ namítl vztekle.
Kráčel za ní po schodech a pozorně poslouchal, u kterých
dveří se její kroky zastaví.
První patro, druhé..
Její kroky, dech, klíče..
„Jsme tady.“
Do nosu ho udeřil pach měsíce nevětraného prostoru.
Zavřel za sebou dveře a chtěl jít dál, když tu ho zastavily
její dlaně.
„Zuj se.“
„Kde to jsme?“
„V jednom bytě.“ opět se vyhnula odpovědi.
Uslyšel zavrzání okenního rámu a jemný vánek, jak se čerstvý
vzduch zvenčí dral dovnitř.
Najednou na něj padla únava.
Několik dní ji vzdoroval, teď udeřila s ještě větší
intenzitou než naposledy.
„Jsem unavený.“
Neodpověděla.
Slyšel její kroky, cítil její prsty jemně obepínající jeho
předloktí, lehký tlak, kdy ho vedla do jiné místnosti.
„Lehni si.“
„Díky,“ vydechl s úlevou, když pod sebou ucítil měkkou
madraci.
Sundala mu čelenku a zrzavé kadeře se rozprostřely bez ladu
a skladu na pomalu spánkem zjemněných tvářích.
„Kde to jsme?“ zašeptal, když usínal.
„V bezpečí.“
Komentáře
Přehled komentářů
páni, je to prostě skvělé. :o) ale strašně moc smutné. :´( chudítko Vanez :´(
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 21. 8. 2007 14:54)