Tajuplný průvodce...
Stála u vchodu do jeskyně, ze které měla smíšené pocity,
převládal však strach z neznáma.
Povytáhla rukávy oranžového svetru a udělala první krok.
Obalil ji chlad čišící z neživého kamene a ona se pomalými, nesmělými a
bojácnými krůčky nořila do tmy.
Lekla se, když v šeru zahlédla neznámé rysy čehosi, co
vypadalo hrozivě.
Když hnědé oči přivykly tmě, oddychla si. Byla to jen velká,
suchá větev.
Tenisky se bořily do mazlavého blátíčka pokrývajícího zem v jeskyni
a ona klopýtala přes úlomky skal.
Chodba se ostře stáčela doprava a ona zvažovala, zda jít
dál. To by znamenalo vydat se poslepu do případné pasti.
Otočila se tváří ke vchodu do jeskyně a zamyslela se.
Pomalu si jeskyni oblibovala a seznamovala se s ní.
Jít nebo nejít?
Zvědavost zvítězila a ona pohlédla dál na cestu vedoucí
dovnitř skály tyčící se do výše nad okolní krajinou.
V duchu viděla sebe samu pomalu chladnoucí v kalužině
krve, přesto však vytrvale krok po krůčku postupovala do tajemné tmy.
Cítila, jak jí od pusy stoupá pára a zima je větší a větší.
Otřásla se a naslouchala.
Ticho…
Vyjekla, když narazila do stěny. Pokoušela se najít směr, kterým
se ubírala chodba dál, když tu se za jejími zády ozval hluboký hlas.
Vyděšením vykřikla uvědomujíc si, že se opravdu ocitla v pasti,
ze které nyní nebylo úniku.
Pomoc, pomoc, pomoc!
Křičím v duchu,
doprošuji se pomoci, ale co je mi to platné.
Vlezla jsem sem sama.
Hlupačko, hlupačko,
hlupačko!!!
Ne, ať se
nepřibližuje, ať…
Z ničeho nic s ní trhly cizí ruce s takovou silou,
že málem upadla na zem. Na krku ucítila chladný kov a srdce ji bušilo ještě
zběsileji než když ji ten kdosi překvapil.
„Kdo jsi?“ zavrčel onen hlas.
„Já…“ zajíkla se. „Já jsem.. Pane, prosím..“
„Kdo jsi? A nenuť mě opakovat se!“ varoval ji hlas.
„Karolina.“ Odpověděla.
„Upír, vampýr? Tak mluv přece nebo nebudu váhat a protnu ti
hrdlo svým nožem.“
„Člověk, pane.“
Tak z tohohle se
už nedostanu.
Sbohem…
„Člověk? Podle hlasu soudím, že žena.. mladá žena. Hm..“
uchechtl se.
Ach ne, nejen, že mne
zabije, on…
„Co tu hledáš?“
„Nic.. pane. Já.. chtěla jsem tu chodbu jen prozkoumat.“ Odvětila
tiše. Stále ji držel nůž pod krkem a ona se třásla nejen strachem, ale i zimou
deroucí se pod příliš krátký svetřík.
„Proč?“
„Pouhá… zvědavost.“ Zasyčela s obtížemi.
Mlčí. Co znamená jeho
mlčení?!
„Provedu tě.“
Slyším dobře?! Tma jak
v pytli, já narazím na nějakého potrhlého uchýla, co mi drží nůž pod krkem
a chce mě zabít a.. on mě provede.
Dlaň ji sevřela jiná. Horká na rozdíl od jejích, co se je
marně snažila schovat do lemů svetříku, pevná, silná.
Neznámý ji táhl dál a dál dávaje přitom pozor, aby neupadla.
Vešli do místnosti, co byla vykutaná do skály. Kruhovitá
jeskyně byla osvětlena hořícími pochodněmi a uprostřed ní ležely rakve.
Otočila se na svého průvodce, co se opíral o jednu z nich
s otazníky v očích.
„Copak, nepoznáš rakev, milá?“ podotkl s úšklebkem muž.
„Ale..“
Hlupačko!!!
Upír, je to upír a
chce tě.. vysát!
Začala couvat pryč od něj.
„Budu se bránit..“ koktala
vyděšeně. „Nechte mě nebo…“
Zjizvená tvář se rozesmála.
„Prosím tebe, neboj se mě. Sice
mám hlad, ale tebe nechám na pokoji. Beztak máš teď krev plnou strachu.“
Vykročil k ní s nataženou
paží.
„Ne, ne, ne!“ vykřikla, když ji
chytil za ruku.
Snažila se mu vytrhnout, ale jeho
stisk se rovnal stisku želez, do kterých pytláci chytali nebohá zvířata.
„Prosím..“ zakňučela.
Zastavil se a chytil ji pevně
kolem ramen.
„Kolikrát ti mám opakovat, že ti
neublížím, strašpytlíku?“
To je má smrt, mečel mek mek…
Už se nebála. Vnímala jeho horkou
dlaň držící tu její, jeho dech, který byla schopná slyšet, jeho kroky. Neměla strach ze tmy, co je obklopovala, ba
naopak.
„Jsme u cíle. Sbohem a..“ odmlčel
se. „Radím ti, abys nikomu neříkala, kde chodba končí, jinak špatně skončíš.“
Otočil se a odcházel zpátky do
tajuplné místnosti plné rakví.
Hurá, přežila jsem to ve zdraví. A teď rychle na tramvaj!
Nutno ještě podotknouti, jé jeje, že se Kája velmi rmoutí, jé jeje. ;-)
Ne, Kája je strašpytel. Kamarádka hrdinně s baterkou obhlížela stěny a já se opravdu bála. Hlavně té pofiderné větve ;-)
Jé, kdyby tam odpočíval červenovlasý, pohledný, milovaný upír, tak... ááách, já tam chci najít upírky... :-)))
Ale zážitek to byl perfektní. Šla bych tam ještě jednou, tentokráte s klukem a dál! :-)
Ale i tak, Woxulo, díky za perfektní zážeitek! ;-)
Komentáře
Přehled komentářů
Já osobně jsem takový dobrodruh že bych tam šla, ale kdybych měla nějaký mužský doprovod tak by se mi šlo možná líp...
Kay skláním se před tebou že dokážeš něco tokového napsat a prosím prosím, smutně koukám pošli mi tu vsevečku díky.... A už se na tebe těším...
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 23. 9. 2007 8:44)
heh, taky bych neměla nic proti jeskyni plné upírů :D i když mně by jich stačilo jen pár :D:D:D
myslím, že já bych do té jeskyni taky zrovna dvakrát srdnatě nevkrošila :D i když bych se spíš bála, že mě to někde zavalí :D
Tak nevím....
(Olah, 25. 9. 2007 7:45)