Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slunění...

5. 9. 2007

Rozverné zachichotání mě vyrušilo z mé oblíbené činnosti. Udiveně jsem zvedl hlavu a ve tmě jsem zahlédl obrys ženského těla.
Polkl jsem, když jsem si uvědomil, že žena na sobě neměla vůbec nic.
Opět mi do uší vplul její smích a ona zmizela za rohem, kde se chodba stáčela doleva.
Hm…
Pokusil jsem se zpátky věnovat své rozdělané mapě, ale… nedalo mi to a vyrazil jsem za ní.
Jakoby na mě čekala, stála opřená o zeď a pohrávala si s prsty.
Když mě uviděla, opět mi zmizela za dalším rohem.
Co to se mnou hraje za hru?
Zamračil jsem se, přesto jsem však nezpomalil, ba naopak.
Chodba se čím dál tím víc zalévala světlem a já se ocitl na jednom z mnoha skalních výstupku Upíří hory. Dlaní jsem si zastínil tvář, do které mi právě vycházející slunko posílalo své kruté paprsky.
„Vítej, Kurdie.“
Z hrdla se mi vydralo zamručení, když jsem rozpoznal postavu slunící se na skále.
„Posaď se.“ zachichotala se a slastně se protáhla. „Není nic lepšího než letní sluníčko, co zahání mlhu a chladno.“
„Vy lidi..“ odsekl jsem s úsměvem. Oči mě nepříjemně pálily a v hlavě mi začala vystřelovat bolest, kdy se mé smysly snažily odolávat nebezpečnému světlu.
Nevím, proč tu ze sebe dělám pitomce, ale posadil jsem se vedle ní.
Stačilo by natáhnout ruku a dotkl bych se její kůže.
Neudělal jsem to. Ještě ne.
Přetočila se na břicho a pohlédla na mě svýma hnědýma očima.
„Kurdo?“
„Hm?“
Ucítil jsem její dlaň na mé tváři. Její prsty zvědavě prozkoumávaly všechno, nač jejich bříška hmátla.
Lehce mi přejela po lince nosu, přehoupla se na bradu a vrátila se ke rtům.
„Bolí tě to, hm?“ zasmála se a posadila se.
Kdyby nebylo oné zpropadené zářící hvězdy, jež mi svítila přímo do obličeje, mohl bych jí vidět zřetelně. Teď mi její nahé tělo rozmazávaly slzy valící se mi z podrážděných očích v potocích přes líce a máčející bleděmodrou košili, co jsem si včera v noci oblékl.
 Přitiskla se ke mně, rozesmála se a opět mi její dlaň lehce přejela po tváři.
„Nejsem na hraní.“ zamumlal jsem a hbitě chytl sevřel její zápěstí.
„Já taky ne.“ odvětila klidně a položila mi hlavu na rameno.
Tohle by stačilo, pomyslel jsem si a vzápětí mé rty častovaly její šíji polibky.
„Ještě chvíli mě tu budeš držet a zabiješ mě.“ podotkl jsem věcně nepřestávajíc líbat její krk.
„Žádná škoda..“
Kdybych mohl, zakroutil bych jí bych tím jemným, vonícím krkem. Namísto toho jsem jí do něj kousl a prudce ji od sebe odstrčil.
„Potvoro.“
Odpovědí mi byl její smích.
Spěšně jsem odcházel tmavou chodbou k Síni Perty Vin-Grahla doufaje, že ledová voda pomůže zmírnit bolest, která se mi ozývala všude, kde jsem měl odhalenou kůži.
Oči mě pořád nepříjemně bodaly a pokožku jsem měl jistojistě rudou.
Tohle jí nedaruji!
Dvě ruce mě chytily za ramena a přinutily mě se otočit. Postavila se na špičky a políbila mě na podrážděné rty. Jazykem lehce přejela po ohrádce mých zubů a když můj jazyk zaútočil na její, pomalu se stáhla.
„Omlouvám se.“ usmála se a zmizela ve tmě chodeb.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ééé teda...

(Wontík, 6. 9. 2007 16:04)

teda povídka né slash :) XD

Bájo bájo bájo :)

(Wontík, 6. 9. 2007 16:03)

Tohle je prostě mega bájo slashík....joooo :)

:-)

(Peggy, 6. 9. 2007 9:57)

hezký...=)