Rozhodující chvíle...
27. 10. 2007
Tohle se muselo stát.
Osud dávno vepsal v řádky svých zvrácených knih, že k tomuto
dojde.
Jen datum chybělo. A to dnes svými pečlivě psanými písmeny
dopsal dnes.
Dnes…
Stojíme naproti sobě, díváme se tomu druhému do tváře a v dlaních
svíráme své zbraně.
Nic.. Žádné emoce necloumají koutky našich úst, oči jsou
chladné a vyplňuje je hluboká prázdnota. City však bují v našem nitru.
Nebo snad ne?
Snad už jsme si všechno řekli. Už žádná zbytečná slova plná
ničeho. Žádné ústupky, žádné odpuštění.
Nyní…
Pomalu zkracujeme metry, které nás od sebe dělí, pozorujíc
grimasu netečnosti v tváři toho druhého. Už jsme blízko, jen několik
desítek centimetrů. Za jiných okolností bychom si podali ruku a padli si kolem
ramen jako staří přátelé. Za jiných okolností bychom snad přáteli zůstali.
Oba víme, že to tak mělo dopadnout. Víme, že jeden z nás
dnes bude poražen, upíři nebo vampýři zvítězí a my.. My máme být šípem
prolétávajícím jablkem nesváru, co bylo příčinou všech bojů roztínajíc ho
konečně na poloviny vítězných a poražených klanů.
Lehké pokývání hlavou a nastává okamžik, co měl přijít.
V měsíčním světle se zablýskly čepele zbraní a….
Skvělí...
(Olah, 27. 10. 2007 16:55)