Podivné ráno...
Ne… Ne… Ne!
Otočím se na druhý bok a zavrčím, když mě denní světlo
polechtá na víčkách a odežene tak poslední zbytečky snu, který mi dnešní noc
pletl hlavu. Poslepu najdu kapesník, co mám většinou v rohu postele a utřu
si oslintanou tvář, do culíku shrnu zacuchané vlasy a rychle vstanu.
Rozmrzele se rozhlížím po pokoji.
Sestřina postel zeje prázdnotou, ušklíbnu se, když si
domyslím, v kolik musela vstávat, aby stihla autobus do školy. Brácha
ještě leží v posteli a převaluje se. Už je taky napůl vzhůru.
V předsíni narazím na otce právě vycházejícího z koupelny
se závojem vůně kolem sebe.
Zavrčím pozdrav a jako každý den odcházím na onu místnost.
Se vzdychnutím otevřu dveře, kde mamka zase nechala puštěné
rádio a .. ztuhnu.
To… se mi zdá?
Od sporáku, na kterém tiše hučí plyn, se na mě šklebí
naprosto nahý (čehož jsem si všimla nejdřív), blonďatý (můj druhý vjem),
pohledný (možná první, nevím) muž.
Kurda.. Smahlt?
A taky to tam udělám.
Oni.. Oni ho neviděli? Vůbec? Upíři přece nejsou
neviditelní.
Uách, raději zalezu do postele, stejně mě v tomto období,
kdy se k nám blíží podzim, začaly mrznout bosá chodidla.
Už dlouho se mi nepodařilo podruhé zalomit a probudit se do
ztichlého bytu, kdy jsou všichni ostatní členové naší rodinky pryč.
Otočím se na pravý bok, abych pohlédla do okna, za kterým
předpokládám šedá oblaka a otevřu jedno oko.
Cože?! Zase ty?
Úsměv mi zmizí z tváře a zavrtám se do peřiny.
Naštěstí je protentokrát už oblečený.
„Hele, vím, že nespíš.“ uslyším jeho hlas naplněný
posměchem.
Zavrčím. Nechce se mi odpovídat, ale..
„Co tu děláš?“
„Momentálně se na tebe dívám a bavím se.“
„To jsem ráda.“ odseknu rádoby jedovatě. „Cos dělal v kuchyni?
A nahý?!“
„Vařil jsem si něco kořeněného.. Už zase.“ podotkl s pokrčením
ramen.
„U nás?!“
„Co tě tak diví?“ rozesmál se.
Už zase. Kdykoliv spolu mluvíme, tak mě buďto k něčemu přemlouvá
nebo se mi chechtá.
Blonďák jeden… nestydatá.
„Kurdo… neštvi.“ odseknu a přehodím si peřinu přes hlavu. Vím,
že dlouho pod ní nevydržím, ale přesto.. celou tu krátkou dobu pod vyhřátou
přikrývkou mumlám prosbu, ať zmizí.
Opět mám hlavu mimo peřinu a podívám se na podlahu.
Pořád tam sedí.
„Klídek, Káji.“ řekne s úsměvem a vstává. „Jsem jen tvá
pouhá představa.“ zachichotá se. „Představa, ale.. strašně rád škádlím někoho,
o kom vím, že se mě pokouší nesnášet a přitom…“ nedořekl a odešel.
Vím, co chtěl říct. Má pravdu, musím uznat… Vztekle.
Uách, zavrčím, zakňučím a znovu se přichystám k pokračování
ve spaní.
To bylo tedy podivné ráno…
che che :D
(Silmarilien-Palantírilien, 6. 9. 2007 18:00)