Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podivné ráno...

5. 9. 2007

Ne… Ne… Ne!
Otočím se na druhý bok a zavrčím, když mě denní světlo polechtá na víčkách a odežene tak poslední zbytečky snu, který mi dnešní noc pletl hlavu. Poslepu najdu kapesník, co mám většinou v rohu postele a utřu si oslintanou tvář, do culíku shrnu zacuchané vlasy a rychle vstanu.
Rozmrzele se rozhlížím po pokoji.
Sestřina postel zeje prázdnotou, ušklíbnu se, když si domyslím, v kolik musela vstávat, aby stihla autobus do školy. Brácha ještě leží v posteli a převaluje se. Už je taky napůl vzhůru.
V předsíni narazím na otce právě vycházejícího z koupelny se závojem vůně kolem sebe.
Zavrčím pozdrav a jako každý den odcházím na onu místnost.

 Žízeň.. druhá věc, kterou bych dnes měla zbít, obrazně řečeno.
Se vzdychnutím otevřu dveře, kde mamka zase nechala puštěné rádio a .. ztuhnu.
To… se mi zdá?
Od sporáku, na kterém tiše hučí plyn, se na mě šklebí naprosto nahý (čehož jsem si všimla nejdřív), blonďatý (můj druhý vjem), pohledný (možná první, nevím) muž.
Kurda.. Smahlt?

 Pusu mám pootevřenou a během vteřiny, kdy jsem zírala na jeho bledou kůži, sklápím hlavu a rychle chci třísknout s dveřmi a zmizet.
A taky to tam udělám.

 Udiveně se rozhlédnu za dveřmi kuchyně po zbytku rodiny.
Oni.. Oni ho neviděli? Vůbec? Upíři přece nejsou neviditelní.
Uách, raději zalezu do postele, stejně mě v tomto období, kdy se k nám blíží podzim, začaly mrznout bosá chodidla.

 Spokojeně se protáhnu.
Už dlouho se mi nepodařilo podruhé zalomit a probudit se do ztichlého bytu, kdy jsou všichni ostatní členové naší rodinky pryč.
Otočím se na pravý bok, abych pohlédla do okna, za kterým předpokládám šedá oblaka a otevřu jedno oko.
Cože?! Zase ty?
Úsměv mi zmizí z tváře a zavrtám se do peřiny.
Naštěstí je protentokrát už oblečený.
„Hele, vím, že nespíš.“ uslyším jeho hlas naplněný posměchem.
Zavrčím. Nechce se mi odpovídat, ale..
„Co tu děláš?“
„Momentálně se na tebe dívám a bavím se.“
„To jsem ráda.“ odseknu rádoby jedovatě. „Cos dělal v kuchyni? A nahý?!“
„Vařil jsem si něco kořeněného.. Už zase.“ podotkl s pokrčením ramen.
„U nás?!“
„Co tě tak diví?“ rozesmál se.
Už zase. Kdykoliv spolu mluvíme, tak mě buďto k něčemu přemlouvá nebo se mi chechtá.
Blonďák jeden… nestydatá.
„Kurdo… neštvi.“ odseknu a přehodím si peřinu přes hlavu. Vím, že dlouho pod ní nevydržím, ale přesto.. celou tu krátkou dobu pod vyhřátou přikrývkou mumlám prosbu, ať zmizí.
Opět mám hlavu mimo peřinu a podívám se na podlahu.
Pořád tam sedí.
„Klídek, Káji.“ řekne s úsměvem a vstává. „Jsem jen tvá pouhá představa.“ zachichotá se. „Představa, ale.. strašně rád škádlím někoho, o kom vím, že se mě pokouší nesnášet a přitom…“ nedořekl a odešel.
Vím, co chtěl říct. Má pravdu, musím uznat… Vztekle.
Uách, zavrčím, zakňučím a znovu se přichystám k pokračování ve spaní.
To bylo tedy podivné ráno…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

che che :D

(Silmarilien-Palantírilien, 6. 9. 2007 18:00)

hmm, kurdík ti nedá spát, co? :D ale mezi námi, nebylo by špatné ho po ránu potkat v kuchyni...:D:D:D

podivné ráno

(Wontik, 5. 9. 2007 15:58)

Jéééj...díky za povídku...je fajne