Nač vzpomínám...
Ve chvílích, kdy je
nám těžko, mnohdy naše myšlenky zavane poprašek vzpomínek, které jsou sladké
jako med a něžné jako dotyky milované dlaně.
Nač vzpomínám já,
když už si v duchu začínám zoufat?
Mhm.. Těžko říct.
Možná by byla jednoduchou odpovědí věta, že vzpomínám na to, co bylo před mnoha
a mnoha lety. I to je možné..
Vzpomínám na
chvíle, které mi přinášely štěstí. Jakoby ono štěstí mohlo přetéct z časů
minulých do přítomnosti, stejně, jako když přeléváme víno ze sudů do sklenic.
Ne, nejde to. Sami
v sobě musíme najít sílu a chuť jít dál, bojovat, potácet se dál tím, co
nám O.Sudd přihraje.
Ale.. nač vlastně
vzpomínám, když se O.Sudd směje mému zoufalství?
Nač?
Nespokojeně
mlaskl, když se mu do nich jeden prst zapletl tak, že si několik vlasů musel
vytrhnout.
Seděl se
zkříženýma nohama na podlaze své jeskyně a přemýšlel.
Byla to vzácná
chvíle, kdy si mohl odpočinout od všech povinností, které ho každou nocí
zavalily jako náklad zavalí oslí záda. Byl rád, že mohl aspoň na tři, čtyři
hodiny uniknout od potíží jiných upírů, kterým jako Kníže musel
s pozorností naslouchat a přispěchat s nějakou radou.
A místo toho,
aby si odpočinul, teď sedí opřený o chladnou stěnu a přemýšlí nad něčím
nepodstatným…
Snil a vzpomínal
bych dál, kdyby se mé unavené tělo nedožadovalo slíbeného odpočinku.
Jsem dnes nějak
podivně melancholický…
No tak, Miko..
Kníže přece nemůže být nějakou fňuknou. Vschop se!
:o)=
(Silmarilien-Palantírilien, 8. 8. 2007 9:24)