Myšlenky jako kola vlaku se točí...
26. 11. 2007
Vysoký, černě oděný muž s nedbale opíral o skleněnou tabuli dveří jednoho z plných kupé a po očku sledoval vedle něho stojící dívku, která byla zrovna tam, kam ji zavála autorova slova. Její hnědé oči klouzaly po potištěných stránkách a mysl se zlobila, čí ruka pošpinila tak stránky pro ni tak vzácné a drahocenné knihy. Ke každé knížce přistupovala s úctou a citem, všiml si toho, když mu ji na okamžik půjčila a on neopatrně škubl se stránkou a rychle uhnul před její hbitě vymrštěnou paží.
Jednotvárný zvuk jedoucího vlaku ho pomalu uspával. Kdyby seděli v kupé, opřel by se pohodlně o opěradlo potažené vínovou koženkou a dopřál by si chvilku spánku. Nyní však stál, v tichosti se díval na za oknem se míhající krajinu a přemýšlel.
Vzal ji s sebou. Nechtěl ji brát, ale nedali jinak, tak byla s ním. Po cestě ho překvapila tichým fňukáním, které si přece jako upírka nesměla dovolit. Ale během pěti minut si svou chybu uvědomila, zaťala zuby, otočila se a pokoušela se usnout. Než se však oba ponořili do ozdravného a sílu jejím unaveným tělům dávajícího spánku, lehce ho na okamžik chytila za ruku, v vteřině ji stáhla zase zpátky a spokojeně usnula.
Podivné, pro co všechno má Vanez Blane slabost, pomyslel si a znuděně podal průvodčí lístek.
Najednou zaklapla knížku a vyklonila se z otevřeného okna zaklánějíc hlavu, aby se moha zadívat do měsíce, jehož paprsky lehoučce osvětlovaly krajinu.
Mlčky zírala do tmy.
Všiml si, že po její líci ve větru stéká slza.
"Víš, Miko.." špitla potichu.
Nevěděl. Bláznivá holka, pomyslel si a zadíval se do její vážností přeplněné tváře.
"Já.. nechci. Nechci být ve válce. Je to.. strašné. Nespravedlivé. Jak.. jak mohli?" šeptala slova, která nedávala smysl.
"Já.. umíš si to představit? Umíš si představit, že... válka.. strach.. pořád jen strach, že.. že přijde až do našeho domu, zabije vše, co milujeme a... co pak?"
Neodpověděl. Věděl, že je to jen přechodný stav, kdy se potřebuje vypovídat. Asi ji zmohla ta kniha.
"Nejhrorší je..." vydechla, když po dalších několika stránkách knihu zaklapla. "Že... i když se snažímpřesvědčit sebe sama sebevíc, je to prostě... stalo se to. To.. nejde popřít." štkala, aniž by ji z očí tekly slzy.
Mračil se, ale ani se nepohnul, jen poslouchal, co ještě řekne. Ne, už nemluvila.
Stáli u okna a při zastavování vlaku se stáhli zpátky ke dveřím kupé.
"Válka je všude.." uslyšela jeho skoro neslyšitelný šepot. " I v našem světě... Bohužel."
(*Ad kniha: Na západní frontě klid....)
Jednotvárný zvuk jedoucího vlaku ho pomalu uspával. Kdyby seděli v kupé, opřel by se pohodlně o opěradlo potažené vínovou koženkou a dopřál by si chvilku spánku. Nyní však stál, v tichosti se díval na za oknem se míhající krajinu a přemýšlel.
Vzal ji s sebou. Nechtěl ji brát, ale nedali jinak, tak byla s ním. Po cestě ho překvapila tichým fňukáním, které si přece jako upírka nesměla dovolit. Ale během pěti minut si svou chybu uvědomila, zaťala zuby, otočila se a pokoušela se usnout. Než se však oba ponořili do ozdravného a sílu jejím unaveným tělům dávajícího spánku, lehce ho na okamžik chytila za ruku, v vteřině ji stáhla zase zpátky a spokojeně usnula.
Podivné, pro co všechno má Vanez Blane slabost, pomyslel si a znuděně podal průvodčí lístek.
Najednou zaklapla knížku a vyklonila se z otevřeného okna zaklánějíc hlavu, aby se moha zadívat do měsíce, jehož paprsky lehoučce osvětlovaly krajinu.
Mlčky zírala do tmy.
Všiml si, že po její líci ve větru stéká slza.
"Víš, Miko.." špitla potichu.
Nevěděl. Bláznivá holka, pomyslel si a zadíval se do její vážností přeplněné tváře.
"Já.. nechci. Nechci být ve válce. Je to.. strašné. Nespravedlivé. Jak.. jak mohli?" šeptala slova, která nedávala smysl.
"Já.. umíš si to představit? Umíš si představit, že... válka.. strach.. pořád jen strach, že.. že přijde až do našeho domu, zabije vše, co milujeme a... co pak?"
Neodpověděl. Věděl, že je to jen přechodný stav, kdy se potřebuje vypovídat. Asi ji zmohla ta kniha.
"Nejhrorší je..." vydechla, když po dalších několika stránkách knihu zaklapla. "Že... i když se snažímpřesvědčit sebe sama sebevíc, je to prostě... stalo se to. To.. nejde popřít." štkala, aniž by ji z očí tekly slzy.
Mračil se, ale ani se nepohnul, jen poslouchal, co ještě řekne. Ne, už nemluvila.
Stáli u okna a při zastavování vlaku se stáhli zpátky ke dveřím kupé.
"Válka je všude.." uslyšela jeho skoro neslyšitelný šepot. " I v našem světě... Bohužel."
(*Ad kniha: Na západní frontě klid....)
Komentáře
Přehled komentářů
Tahle povídečka je moc pěkná ;)
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 28. 11. 2007 8:35)jéje, Stříbříčko, to je tááák překrásné :o) vehnala jsi mi slzičky do očí :oops:
:-D
(wontik, 30. 11. 2007 16:51)