Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mít dostatek odvahy...

8. 8. 2007

Setkali se po dlouhých padesáti letech.
Zrovna seděla, jako každý rok v tuto roční dobu, na studeném kameni a pozorovala hvězdy, když v dáli uviděla siluetu a na okamžik přestala dýchat.
Spojili své rty v polibku.

 „Rád tě vidím, Drahá.“ zašeptal a pohladil ji po nachových tvářích.
„I já tebe.“ usmála se a přitiskla si mužovy konečky prstů ke svým rtům.
„Chybělas mi.“
„Ale no tak, snad mi nechceš namluvit, že sis za mě nenašel náhradu?“ rozesmála se zvonivým smíchem a stulila se k jeho nohám, jako se k nohám svého pána tulí pes.
Zamručel. Dotkl se jejích vlasů a začal si s nimi pohrávat.
„Odpovíš?“
„Chceš to vědět?“ namítl a pohodlně se natáhl mezi stébla trávy.
Neodpověděla.
„Bojím se.“ přerušil jejich mlčení, kdy si letmými doteky sdělovali, co k sobě i po tolika letech cítí.
„Také.“ zachvěla se. Posadila se vkládajíc jeho hlavu do svého klína. Prsty pročísla tmavé vlasy, lehce ho zašimrala pod jizvou na lícní kosti a jemně stiskla jeho ušní lalůček.
„Cítíš to, že ano?“
„Ano.“
„Válka.. Je před námi a já se děsím chvíle, kdy..“ nedořekl.
„Vím.“
„Zvláštní, že jsem tě tu dnes potkal. Náhoda?“
„Zvláštní?“ Opět uslyšel její smích, který mu v mysli zněl jako nejnádhernější koncert ptáčat, co vítají svým pípotem nový den. „Po našem posledním rozchodu jsem v sobě objevila podivnou sentimentalitu. Pokoušela jsem se jí zahnat, ale.. nepodařilo se mi to. Rok co rok prosedím tři noci právě zde, na tomto kameni a vyhlížím tě. Náhody neexistují. To by jsi měl vědět, Drahý.“
„Vím, Drahá..“
Posadil se. Objal ji kolem ramen a hlavu zabořil do záplavy rudých vlasů.

 Políbil ji a do dlaně ji vtiskl dýku schovanou ve zdobeném pouzdře.
„Nejen ty jsi podivně sentimentální, Drahá.“ zašeptal na rozloučenou a zmizel mezi větvemi tmavých smrčků.


Stáli naproti sobě a tolik toužili padnout si do náručí, spojit se v polibku a jiných něžnostech.
Nebylo jim to dopřáno.
V dlaních svírali své zbraně a po boku jim stáli jejich bratři a sestry z klanů.
Ani jeden z nich neměl odvahu udělat první krok.
Jak těžké se v té chvíli zdálo být milenci, přáteli, spojenci.
Upír a vampýrka..
Zemřeli rukou toho druhého a přesto v posledních vteřinách svých životů si přáli jediné.
Odstoupit od té nesmyslné války a milovat se.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

juuuuuuu!!!

(trilia, 18. 10. 2007 11:17)

To je krasne,ale tak smutne:(.....Kaja tyś je borka....ale sie tam przedstawujym Mike:(...T o by byk maras gdyby knize mioł pletki z wampyrkóm!!!

:´(

(Silmarilien-Palantírilien, 9. 8. 2007 19:37)

to je smutňounké :´(
ale jinak jako vždy velmi umně napsané :o) klobouk dolů, máš můj nehynoucí obdiv

=´)

(Tarantule, 9. 8. 2007 18:37)

Nádhera, je to úžasná povídka