Jdi na obsah Jdi na menu
 


Larten a Arra...

19. 6. 2007

Procházel kolem tělocvičných síní v hlubokém zamyšlení. Něco ho však přinutilo zacouvat a nahlédnout do jedné z nich.
Upírka?!
Její zelené oči na něj bázlivě pohlédly, ale potom se zase obrátily k zrzavému mistrovi her.
Něco v nich ho překvapilo a přinutilo k jakoby zimomřivému otřesení se.
Poškrábal se na levé lící a pokračoval v cestě do Knížecí Síně.

 „Áááá,“ svalila se na podlahu a dlaní si tiskla zraněný nos. Zřetelně uslyšela výsměšný chichot a poznámky ostatních upírů, avšak pokoušela se jich nevšímat.
„Ukaž,“ sevřel její tvář ve svých dlaních Vanez. „Nic to není. Znova!“ podal ji hůl a vyskočil na kladiny.
V duchu proklínala celou Upíří horu a s nechutí vylezla za učitelem.
Zaujala bojovný postoj a než se nadála, opět se ocitla na podlaze.
„Znovu!“

 „Ráda bych podstoupila Prověření.“
Hlas kypící sebevědomím se odrážel od stěn Knížecí Síně. Oči knížat visely na mladé, černovlasé upírce, která byla jednou z mála žen patřících do jejich klanu.
„Tak dobře,“ promluvil nejstarší z nich. „Přistupme tedy k losování první Zkoušky.“

 Sotva se držela na nohou, přesto však našla v sobě zbytek sil, napřímila se a na tváři ji zazářil úsměv kypící spokojeností a opovržením.
Upíři v jeskyni tleskali, skandovali její jméno, ale někteří z nich pořád nevěřili, že prošla zkouškou bez újmy na životě a pochybovali o ní.
Stála tam a čekala, dokud potlesk neutichl a v jeskyni nezůstali jen tři upíři. Síly ji opustily a ona se sesunula k zemi. Silné paže ji však zachránily od dopadu na tvrdý kámen.
„To jsi ty,“ pousmála se a omdlela.

 Zasténala a otevřela oči.
„Co se to.. Ano, Prověření, uspěla jsem.“ promlouvala sama k sobě. „Jsem.. v pořádku… ach! Ne.. Dnes to nepůjde.“ klesla zpátky do rakve a zaúpěla bolestí.
„Tak dost, Arro.“ okřikla se a jedním, prudkým skokem vyskočila na podlahu přímo před osobu zahalenou do rudého pláště.

 „Generále…“ zasykla posměšně a vstávala z pokleku. „Ráda tě vidím.“
„Já rovněž, Arro. Tady jsem ti donesl mast na tvé rány.“ podal ji misku a měl se k odchodu.
„Lartene?“ neudržela jazyk za zuby a ihned si to vyčítala.
„Ano?“ otočil se a vyčkával.
„Děkuji.“ usmála se a on odešel.

 Zavýskla a shodila poslední dobře mířenou protivníka.
„Kdo si to rozdá s Arrou?“ povýšeně shlížela na upíry pod sebou.
„Já.“ Z kouta k ní kráčel hnědovlasý upír se samolibým úsměvem na rtech.
„Oho, už se těším,“ zasyčela a přehodila si tyč z pravice do levice.
„Abys potom neplakala ve své jeskyňce."
„Neboj, i kdyby, kapesník si seženu.“
„O tom nepochybuji. Kráska Arra má u nás v klanu protekci.“
„Cože?!“ naježila se a než si stačil najít správnou polohu, začala upíra častoval ranami hlava nehlava.

 Přiskočila k němu a konec hole mu přitlačila na hrdlo.
„Jsi poražen.“
Poté odstoupila a nedbajíc krvácejícího nosu se optala ostatních:
„Je tady snad ještě někdo, kdo o mě pochybuje?“
Několik rukou se vzneslo do vzduchu.

 Po druhém Prověření myslela, že její tělo při pouhém nadechnutí vzplane a shoří. Přesto se noc nato vydala do tělocvičny.
„Kolik rukou se zvedne teď?“ pronesla a dala se do cvičení.
Nevěděla, že ji pečlivě sleduje jeden upíří generál.
„Tvrdohlavá…“ pomyslel si a odešel za svou prací.

 "Jsi v upířím klanu váženou upírkou, Arro Plachetová,“ překvapil ji v tělocvičně, když po třetím Prověření opět mučila své tělo cvičením.
„Váženou? Zač?“ zasyčela. „Možnájen konečně pro všechny plnohodnotnou upírkou.“
Odhodil svou nepřístupnou masku a starostlivě se k ní sklonil.
„Všechna zranění se ti hojí?“
„Ano,“ odvětila a dál se věnovala posilování.
„Tak.. sílu, Arro Plachetová.“ rozloučil se s ní.

 Nemohla spát… Otočila se na druhý bok, ale po chvilce se posadila.
„Co se to děje?“ zlobila se sama na sebe. Její tělo zřetelně cítilo, že venku teď žhne vražedné slunce a mimo to stejně se odmítalo uložit ke spánku.
Vstala a plížila se po chodbě.

 "Lartene?“ zašeptala k postavě schované pod červenou pláštěnkou. Odpovědí ji bylo pravidelné oddechování.
„Lartene?“
Nic.
Opatrně a co možná nejtišeji vklouzla k němu do rakve. Přitiskla svou tvář k bílé košili a přes látku políbila upírovu hruď.
Jeho paže ji ve spánku objaly a po tváři ji stékala slza.

„Arro Plachetová,“ probudil ji jeho hlas.
„Mhm.. Ano?“ broukla. I přes to, že noc byla pokročilá, odmítala vstát a vysvobodit ho ze svého sevření.
„Okamžitě vstaň z mé rakve.“ požádal ji přísně.

 „Omlouvám se, Lartene Hroozley, za mou nehoráznou drzost a opovážlivost.“
Stála zpříma, zelené oči hleděly do generálovy tváře a bez stopy strachu či lítosti čekala na trest.

 Kroužil kolem ní jako tygr kolem kořisti a než se nadála, přitiskl své rty k jejím.
Slyšeli tlukot srdce toho druhého, cítili měkkost svých rtů, prsty zkoumaly hebkost tváře toho druhého.
„Ne, nechme … toho,“ odtrhl se od ní, ale ze svého objetí ji nepustil. Shlížel do zelených očí, nyní zjihlých a zesvětlených najednou se objevivšími city.
„Ne… prosím,“ zašeptala. Jak bylo jejím zvykem, mluvila důrazně a hleděla mu do očí. Zároveň však ono „prosím“ vyjádřilo její podřízenost a pokoru.
Přitiskl ji k sobě a opět políbil. Jeho levice ji podpírala, pravice jedním trhnutím zbavila jeho tělo rudého pláště a dalším prudkým trhnutím ho rozložila na podlaze…  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Larten a Arra

(Silmarilien-Palantírilien, 8. 7. 2007 20:10)

tak to je supééér :D i dkyž pžemýšlím, jestli nemám začít žárlit ;) :o)

Díky :-)

(Kájula, 24. 6. 2007 19:04)

Antionette, Wonti, díky za komentáře. Moc potěšily. Dvojka Arra/ Larten je docela fajn, možná se ještě najde něco, co by se na ně dalo napsat, ale nevím. Teď mám s Lartenem v hlavě jinou ženskou polovici. :-)

Ještě jednou moc děkuji! :-)

Upa zupa

(wontik, 24. 6. 2007 11:03)

Tohle je fakt krásná povídka ;)

Nadpis

(Antionette, 21. 6. 2007 20:21)

To je fakt gooood.....zrovna mí oblíbenci:-)