Kurda vs. Kay
Choulila se do rohu
jeskyně a zírala na něj zpod přimhouřených víček.
„Co chceš?“
zavrčela.
„Jen si..
promluvit?“ usmál se Kurda Smahlt a posadil se k ní. Samozřejmě v bezpečné
vzdálenosti, jelikož její zákeřnost byla v Upíří Hoře docela známá. „Proč
jsou ty upírky tolik.. umíněné?“ pomyslel si.
Pomněnkové oči
hleděly do těch čokoládových a vzduch v jeskyni byl najednou těžký jako kterákoliv
zkouška smrti.
„Kay,“ pronesl
něžně a přisunul se k ní o kousek blíž.
„Nech toho,“ řekla
varovně. „Co po mně chceš?“
„Trochu tvé, jak
bych to řekl, přívětivosti? Nechci, abys mne milovala, ale mám takový pocit, že
jsi ke mně dost nespravedlivá.“ vzdychl blonďatý upír. „Což mne pochopitelně
mrzí.“
„Nemá proč.“
Mluvila krátce a rychle. Bála se. Nevěděla, co dělat, jaká slova volit, co mu
ze svého nitra odhalit a co ne.
„I tak mne to mrzí.“
„Hm..“ odvětila
tentokrát potichu.
Zamračila se.
Povytáhla si rukávy černé mikiny a zadívala se na tři jizvičky zdobící jeho
tvář. Nechtěla, bránila se, seč mohla, ale slzy ji přemohly a zaleskly se v jejích
očích.
„Kurdo, já.. já se
ti omlouvám, ale nemohu být k tobě milejší. Tedy.. mohla bych, ale nechci.
Já.. Pořád nemohu pochopit, že… že jsi byl…“ koktala zmateně.
„Že jsem zabil
Gavnera? O to ti jde?“ rozesmál se. Smál se dlouho. Jeho smích prostupoval
celou její bytostí, Zčásti ji urážel, zčásti si ho zasloužila.
„Jo, o to mi jde.“
zavrčela a rychlými pohyby stírala slzy. „Gavner byl bratr, byl jedním z nás,
patřil ke klanu. A.. věřil ti.“
„Nepopírám, že
neměl zemřít. Nikdo neměl zemřít. Ale každý sebepromyšlenější plán nakonec
selže a je třeba improvizovat.“ namítl klidně Kurda.
„Improvizace? Na čí
úkor?“ vykřikla.
„Ničí. Pořád
zapomínáš, že jsem nejednal ve svém zájmu.“ napomenul ji jemně a poposedl si. Teď
seděl skoro u ní.
„Je to těžké…“
pronesla potichu.
Snad podruhé během
tohoto rozhovoru mu odhalila, že.. se brání?!
„Těžké.. co je na
tom těžkého k pochopení? Kayah, šlo mi o víc, než si kdo myslí. Chtěl jsem
jen získat to, co jsme před lety ztratili. Sjednocení! Uvědomuješ si to?“ v jeho
hlase bylo něco, co jí přinutilo pomalu.. měnit názor?!
„Vampýři nikdy
nebyli našimi nepřáteli. Byli jen jiní, přisvojili si jiný názor. Kdo se dívá
na lidi jako na bytosti a ne jako na zvířata, samozřejmě je všechny hodí do
jednoho pytle s nálepkou ZLÝ. Ale i oni jsou našimi bratry, naší součástí.
Někteří nás odvrhli, stejně jako my je, jiným se to ale protivilo. Tu hrstku
jiných jsem chtěl přivést k nám a…“ nedořekl.
Z očí ji
kanuly slzy a nedokázala odtrhnout pohled od smutné tváře pohledného upíra.
„Kurdo… já…“
Jeho dlaně vklouzly
do jejích.
„Kay, prosím tě, buď
ke mně přívětivější. O nic víc nežádám. Můžeš mnou opovrhovat, můžeš o mně
mluvit, že jsem zrádce, zlý, podlý upír, co se neštítil zradit přítelovu
důvěru, jen..“ pozorně se zadíval do jejích očí. „Popřemýšlej o tom.“
Zvedl se a odešel.
Nechal ji sedět v rohu.. zmatenou, pomýlenou, s myšlenkami zašmodrchanými
jako Gordický uzel.
Cítila, hluboko v sobě
cítila, že po tomto setkání se už na něj nebude dívat jako na zrádce, jako na
někoho, kým opovrhuje. Zášť a nechuť, kterou pociťovala při každé zmínce o něm,
zmizela, místo ní se objevilo něco jiného…. Lítost a snad i náznak .. sympatie?
„Kurdo Smahlte…“
zavrčela jeho jméno. „Už… chápu.“
Nato zabořila
obličej do dlaní a rozbrečela se.
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 1. 9. 2007 11:58)