Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krajtička...

11. 10. 2007

Divočina.. všudypřítomná zeleň.. Zasssyčím a obtočím ssse kolem nejvyššššího stromu… jeho větvě jsssou mým potěšššením. Sssslunko lassská mé zelené šššupiny, co vrhají kolem sssebe třpytivé odlesssky a jazyk zachycuje tolik příjemných pachů…
Jeden z nich je však nejssssilnější…
Sssilně se omotám kolem jedné ze sssilnějších větví a ssstisssknu ji ve sssvém pro jiného sssmrtelném sssevření.
Ano, sssvoboda… a… přátelsssství?

 
„Ale no tak,“ vyjekl s nádechem nespokojenosti Hibernius. Dlaní udeřil do stolu, až se hrnek s kávou otřásl a zamlaskal. Poté, když chvění desky stolu ustalo, sklonil se k jedné z dřevěných noh, kolem které se ve spánku obtočil dlouhatánský had.
Dlouhé, štíhlé prsty lehce pohladily měňavé šupiny a opatrně vklouzly pod hadí hlavu.

 Zajássssám a vyplazím svůj jazyk, jak nejdál to jde, aby na něm ulpělo co nejvíc oné vůně. Přitom se stále ssssvíjím ve sssmyčkách a obtáčím sssvé tělo kolem dřeva.
Jsssem tam, kde mám být.. Doma.
 

Pobaveně se pousmál, když se krajta počala obtáčet kolem jeho ruky.
Nechal ji, ať si sní svůj sen. Druhou rukou popadl hrnek s ještě teplým nápojem a přemýšleje pomalu upíjel ranní kávu.
 

„Evro!“
Chlapec se polekaně otočil a jeho zelené oči se zúžily úlekem.
„Ano, pane Topole?“ pípl a oprášil své zašpiněné ruce do krátkých kalhot.
„Nenechal jsi náhodou někde, kam nepatří?“ vysoký muž hleděl na klučinu přísně, avšak mezi přísností jiskřily jiskřičky prapodivného pouta, které mezi nimi vzniklo.
„Ne?“ odpověděl váhavě, když tu uslyšel vzteklé zasyčení ozývající se za Topolovými zády. „Krajta!“ vyjekl. „Ona.. zůstala u vás, že?“
Zelená kukadla se rozšířila, když mu Hibernius do nastavených dlaní ze své paže střepal nespokojenou krajtu.
Vztekle syčela a kroutila se tak dlouho, dokud ji nepoložil Evra na podlahu. Její jazyk se nebezpečně kmital sem a tam a ona se pomalu plazila do kouta, kde bylo její místečko.
 Stočila se do spirálky, hlavu položenou na poslední z kruhů, jež tvořilo její dlouhé tělo, z očí škvírečky.
„Dávej na ni pozor.“ Připomněl Evrovi pan Topol a dodal: „Měl jsem takový pocit, že není ve své kůži.“
„A.. ano.“ vyjekl hoch a aniž by čekal, až vysoký muž odejde, otočil se a utíkal ke svému hadímu příteli. ¨
Když ucítila na svém těle jeho štíhlé prsty, vztekle pohodila hlavou a varovně zasyčela.
Nech mne být… Zapomněl jssssi na mě….
Odtrhl od jejích jemňoučkých na dotek šupin ruku, ale odbýt se nenechal. Posadil se naproti ní a pozoroval ji, dokud neusnula. To se položil vedle ní a i on se vplazil do snové říše.

 
Zakmitala jsssem jazýčkem a obtočila ssse kolem tvé drobné dlaně, Evro.
Ssssevřel jsssi ji v pěssst a já jsssem ssse ocitla za hradbou tvých prssstů. Ssssmál jsssi ssse, když jsem tě ssssvými pohyby lechtala a přitisssskl jsssi sssi mne k prsssům.
„Jsi má, Kratičko.“ Zašeptal jsssi lásssskyplně pln touhy, kterou má v sssobě každý malý kluk. A já ti sssvým sssykotem odpověděla.
„Jsssem tvááá…“

 
Procitla ze snu, kdy se znovu obtáčela kol silných kmenů stromů a dýchala prapodivnou vůni.
Tiše zasyčela, jako by dávala o sobě potišku znát a roztahovala své výjimečně na stejném místě, kde ulehla, pozůstalé dlouhé tělo.


Bylo ji smutno.
Už několik nocí ji trápil sen, ve kterém se vracela tam, kde sídlili její předci a kam ji její srdce táhlo. Ale.. vždyť své srdíčko věnovala někomu jinému a ne divočině?
Tiše zasyčela a plazila se ke spícímu chlapci.
Evroooo, zasyčela mu do ucho a olízla mu levou tvář.
Ten jen nespokojeně nakrčil nos a pokračoval ve svých snech.
Evrooo, stočila se mu u pokrčených nohou a čekala, až se probudí.

V žlutozelených očích mihotaly hvězdičky smutku.
Nechápal, co se s ní děje. Bylo mu jí líto.
Opatrně ji zvedl ze země a přehodil si ji kolem ramen.
"Ale no tak." vypískl vesele, když mu její jazyk olízl nos a čelo. "Nech toho."
Stočila se mu pod bradou a dožadovala se jeho pozornosti.

Evrooo,

Vzhlédl od knihy, co mu Truska nařídila přečíst a zadíval se do jejích opět smutných úzkých štěrbinek.
"copak chceš?"
Připlazila se až ke knize a moudře se zahleděla do písmeny posetých stránek, jako kdyby i ona uměla číst. Pak nespokojeně zasyčela a položila hlavu na rozevřenou knihu.
"Chceš si hrát?" mrkl na ni a pousmál se, když se v jejích očích odrazila jiskra živůtka. Štíhlé prsty hravě stočily její dlouhé tělo do uzlu a ucukly před jejím nespokojeným jazykem.
Položil ji vedle knihy a pokračoval ve čtení, po očku pozorujíc, jak se pomalu, ale s vlastní jen Krajtě elegancí vymotává z jeho škodolibě vytvořeného spletence.


Tisssknu se k tvému ssssrdci, jenž tepe pod vrssstvou kůže, ssssvalů a kosssstí.
Jssssem sss tebou a tatam je divočina, co lákala mé rozbolavělé já do sssvého nitra a nabízela mi útěk jako balzám na mou nalomenou důvěru. Nalomenou důvěru v tebe, přteli dávající possssledními dny přednosssst sssvým zájmům přede mnou.
Byla jssssem tak hloupá, Evrooo, tak hloupá...
Mám tě ráda...

 

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krajtička

(wontik, 30. 10. 2007 16:22)

Zajímavej pohled.... ;)

Hustý...

(Olah, 30. 10. 2007 8:00)

Tak tomu říkám nádherné probuzení do nového dne...

Hmm..

(Olah, 12. 10. 2007 15:56)

Je to skvělí!!!! A už se na tebe těším... Jo mimochodem, dej pak vědět jestli přijedeš i na tu pulku ať upravíme podle tebe proviant

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 12. 10. 2007 14:51)

jéé, to je úžasné. :o) konečně jsi taky napsala něco o evřískovi a jeho krajtiččce. :o) pěkně jsi je zanedbávala :D