Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kníže...

29. 7. 2007

Opřel lokty o kolena a sepjal dlaně.
Jeho dlouhé, bledé prsty vypadaly v kontrastu s černou látkou, jež obepínala jeho zápěstí, jako varovné vykřičníky.
Seděl na podlaze ve světlé místnosti a pozoroval Kámen, který byl největším pokladem jejich klanu a zároveň jeho Achillovou patou, slabým článkem, zbraní, která by v nesprávných rukou znamenala jejich zkázu.
Byl v Knížecí Síni sám. Znovu měl službu a po sepsání několika dokumentů se rozhodl trochu se protáhnout několika lehkými cvičeními a chůzí mezi lavicemi.
Nyní seděl na zemi, jejíž chlad pomalu ale jistě procházel skrz látku do jeho svalů a vydával se dál do dalších částí těla, než jen do těch, které se země dotýkaly.
Tmavé oči byly přimhouřené a spadaly do nich prameny tmavých vlasů.  

Dar od Osmonda Sudda..
Ten proradný…
Musel vědět už od začátku, že.. že se to stane naší zkázou..
Kdoví, jak to dopadne… 
Hraje si s námi a my .. Jsme jen obyčejné loutky v jeho rukách. Tahá za nitky našich životů a nikdo.. Nikdo nemůže změnit pravidla té jeho zpropadené hry..
To je.. rozené zlo!

Po několika minutách usilovného přemýšlení vstal a jedním pohybem svázal černou stuhou vlasy dosud poletující kolem jeho tváře.
Zamračil se a vrávoravě vykročil ke stolu, na němž se vršily hromady listů čekajících na vyplnění či založení do knih.
Zastavil se těsně před ním a znovu se zamyslel. Rukou rozvázal tkanice svázané do smyčky pod límcem jeho tmavé košile a černý plášť se sesunul k jeho chodidlům.
Ztěžka dopadl na židli. Levice sevřela péro a pravice sjela k pasu k meči, jenž měl vždy u pasu. Prsty odepnuly opasek a obemkly rukojeť vykládanou tmavými kameny.

Jak rád bych byl Pánem svého osudu. Ne, nesmím, nemůžu. Místo toho sedím zde a.. vyplňuji formuláře…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 29. 7. 2007 10:08)

páni, MIka je tady k sežrání :o) ta povídka je skvělá :o)