Kníže...
Opřel lokty o kolena
a sepjal dlaně.
Jeho dlouhé, bledé
prsty vypadaly v kontrastu s černou látkou, jež obepínala jeho
zápěstí, jako varovné vykřičníky.
Seděl na podlaze ve
světlé místnosti a pozoroval Kámen, který byl největším pokladem jejich klanu a
zároveň jeho Achillovou patou, slabým článkem, zbraní, která by
v nesprávných rukou znamenala jejich zkázu.
Byl v Knížecí
Síni sám. Znovu měl službu a po sepsání několika dokumentů se rozhodl trochu se
protáhnout několika lehkými cvičeními a chůzí mezi lavicemi.
Nyní seděl na zemi,
jejíž chlad pomalu ale jistě procházel skrz látku do jeho svalů a vydával se
dál do dalších částí těla, než jen do těch, které se země dotýkaly.
Tmavé oči byly
přimhouřené a spadaly do nich prameny tmavých vlasů.
Dar od Osmonda
Sudda..
Ten proradný…
Musel vědět už
od začátku, že.. že se to stane naší zkázou..
Kdoví, jak to
dopadne…
Hraje si
s námi a my .. Jsme jen obyčejné loutky v jeho rukách. Tahá za nitky
našich životů a nikdo.. Nikdo nemůže změnit pravidla té jeho zpropadené hry..
To je.. rozené
zlo!
Po několika
minutách usilovného přemýšlení vstal a jedním pohybem svázal černou stuhou
vlasy dosud poletující kolem jeho tváře.
Zamračil se a
vrávoravě vykročil ke stolu, na němž se vršily hromady listů čekajících na
vyplnění či založení do knih.
Zastavil se těsně
před ním a znovu se zamyslel. Rukou rozvázal tkanice svázané do smyčky pod
límcem jeho tmavé košile a černý plášť se sesunul k jeho chodidlům.
Ztěžka dopadl na
židli. Levice sevřela péro a pravice sjela k pasu k meči, jenž měl
vždy u pasu. Prsty odepnuly opasek a obemkly rukojeť vykládanou tmavými kameny.
Jak rád bych byl
Pánem svého osudu. Ne, nesmím, nemůžu. Místo toho sedím zde a.. vyplňuji
formuláře…
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 29. 7. 2007 10:08)