Je to krásný...
Seděla na skalním výstupku a užívala si chladivý noční vánek, jež ji čechral tmavé vlasy.
Paže měla obtočené kolem nohou, ty měla přitažené k tělu v gestu tolik typickému pro ty, které něco trápí.
Oči měla dokořán, avšak modré duhovky již nevnímaly nic z krásy kolem: neviděly ani hvězdy, ani měsíc, v jehož světle byla její mléčná pokožka ještě bledší, ani divokou přírodu obklopující horu a tvořící přirozenou barikádu před dalekou civilizací.
Najednou ucítila na svém rameni dotyk.
Polekaně sebou trhla a instinktivně natočila obličej tam, kde tušila… Sama nevěděla, koho.
Srdce se jí během vteřiny rozbušilo dvakrát tak rychleji a v jejích očích na okamžik zaznamenal ten, co rušil její noční rozjímání, náznak strachu.
Nejlepší obranou je útok, pomyslela si. Už už se nadechovala, že onomu narušiteli vyčiní, třeba i ručně, když nebude zbytí, ale nedostala vůbec příležitost promluvit. Na rty ji dopadl studený prst.
„Neboj se.“
Tato dvě slova stačila, aby se vyplašené srdce a mysl uklidnily.
Všechny smysly již nesoustředila na vítr, vzduch, vůně vznášející se nad hustými lesy a nepřístupnou přírodou. Nyní vnímala všemi smysly jen Miku sedícího po její pravici.
Z plných plic se nadechla a ucítila nenápadnou vůni, kterou pomalu přetlačovala vůně jehličí vysokých borovic.
Odolala touze přitisknout svůj obličej k Mikově hrudi a cítit ho ještě intenzivněji. Místo toho prsty začala zkoumat povrch skály, na níž seděla.
Pochopil. Něžně položil svou dlaň na Arianinu. Prstem přejížděl po jejím zápěstí, kreslíc na něm maličké kroužky.
Po chvilce se jeho prsty počaly šplhat po upírčině paži výš a výš, až dorazily k odhalenému rameni.
Zachvěla se, když ji na to místo, kde ještě před chvilkou byly prsty, políbil. Neodtáhl své rty, místo toho systematicky postupoval ke křivce bělostné šíje, dál, přes bradu až k jejím rtům.
Přitáhl si ji k sobě blíž, jakákoliv vzdálenost byla nyní zbytečná a líbal ji. Tu něžně a pomalu, tu vášnivě, až měla dojem, že zítra musí nastat konec světa.
Stulila se v jeho náručí a hravě ho kousla do spodního rtu. Oplatil jí to a přidal další kousnutí, tentokrát do prstu, které si přitáhl ke rtům.
Měla sto chutí mu říct, co pro ni znamená.
Měl sto chutí ji říct, jak ji miluje.
Slova v tu chvíli byla zbytečná, stačily dotyky a blížící se odvěký tanec lidského rodu, neméně cizí i stvořením noci…
Komentáře
Přehled komentářů
Kájuško.. to to je jako snad všechny tvoje povídky co sjem četlsa úžasný *-* obdivuju tě, jak dokážeš vystihnou atmosféru okamžiku :) tleskám ;)
Děkuju
(Sarah, 2. 7. 2009 8:33)Teda, Káji, nemám vůbec slov, můžu snad jen říct, že je to naprosto úžasné a velice děkovat, přestože myslím, že jsem si to nezasloužila a neboj nezlobím se:)
*-*
(Tara, 10. 9. 2009 8:28)