Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hlupáku...

11. 8. 2007

Dotkla se svého odrazu na vodní hladině a zatajila dech.
Nevěděla, co jí táhne dál a dál do hlubin nebezpečného říčního proudu. Rozum se bouřil, křičel, svíjel ve svých logických obrátkách, ale její nohy stejně krůček po krůčku pokračovaly k cestě ke druhému břehu. Voda jí už sahala po kolena.. bedra.. Strhl ji silný proud a ona zmizela pod hladinou.
Zběsile mávala rukama a pokoušela se udržet nad vodou. Nadechovala se, ale do úst se jí dostala voda a ona se počala dusit.
„Po… Pomoc… Pomooc!!!“

 „Hlupáku!“ neudržel se a uštědřil ji pohlavek. Dobře věděla, že zaslouženy a zkroušeně sklopila zrak.
Pomáhal jejím zkřehlým prstům rozepnout knoflíky černé košile, co jako druhá kůže přilnula k jejímu tělu.
„Co.. co si mám.. obléct?“ vyjektala vystrašeně.
Zašmátral v koženém vaku a hodil ji jednu ze svých košil.
„Tohle ti bude muset stačit. Budu během dne udržovat oheň a snad nám do zítřejší noci naše věci uschnou. Nebýt tvé hlouposti, mohli jsme dnes ujít několik mil.“
„O..omlou..omlouvám se.“

 Choulila se pod přikrývkou, kterou ji vyrobil ze zvířecí kůže a drkotala zuby. I když byla blizoučko u horkých plamenů ohně, nemohla se zahřát. Chlad řeky prostoupil každou částečkou jejího poloupířího těla.
Zívala, pohled se jí mlžil únavou a i přes sebevětší známky potřeby spánku nemohla usnout.
Prochladla a jen těžko se do jejího těla vracela horkost.
Neklidně se zavrtěla, protáhla se a otočila se na druhý bok, takže jí teď oheň zahříval záda.
Zavzlykala v myšlenkách se vracejíc k té divné síle, co jí u řeky ovládla.
Proč se najednou nemohla odtrhnout od vody? Mohla se přece utopit a nebýt Něho, tak by se tak i stalo. Jen díky Jeho bdělosti se neutopila. A zasloužila by si to.
Vzdychla a obrátila se zpátky čelem k plamenům poskakujícím ve veselém tanci.

 „Nemůžeš spát?“
„Ne.“ broukla vystrašeně. „Já…“
„Ano?“ zamračil se. „Kolikrát jsem ti říkal, abys mluvila přímo a beze stopy strachu.“
„Je mi hrozná zima.“ vyhrkla a mimoděk si přitáhla přikrývku až pod nos.
Přiložil do ohně další suchou větev a poškrábal se na tváři.

 „Co..“ vyjekla poplašeně a snažila se vyrvat mu přikrývku z rukou. „Co to děláte?!“
„Co si myslíš.“ odsekl nazlobeně a konečně se mu podařilo uvěznit dlaně, které ho častovaly sprškou ran, ve svém sevření. „Nech toho, prosím tebe. Neublížím ti.“
„Tak co tedy?“ zeptala se ustrašeně.
Přitiskl ji k sobě a zachumlal jejich těla do přikrývek.
„Chci tě zahřát.“
Podvolila se mu a opatrně se schoulila do klubíčka.
Po chvilce zapomněla, že jí ve svém náručí drží její mentor. Přitiskla se k němu, jak jen mohla, pousmála se a usnula.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:´)

(Silmarilien-Palantírilien, 12. 8. 2007 9:18)

to je krásňounký. :o)div že mi neukápla slzička, měla jsem to jen tak tak :´)