Epilog...
Rozřízl trup a pousmál se.
Tak jako každý den, i dnes se mrtvému představil. Vždy se sám sobě divil, jak je to pošetilé, ale přišlo mu fér, když mrtvý věděl, kdo ho to kuchá.
Ano, kuchá. Nikdy by nikomu nahlas neřekl, jak svou práci, nejváženější v celém jejich lidu, nazývá. A přesto.. ničím jiným než podobným kuchání kuřete to nebylo.
Jeho prsty zručně vyjímaly jeden orgán za druhým a pohazovaly je do dřevěné misky.
Nejraději měl háčky. Při práci s tímto nástrojem se projevovala jeho obrovská trpělivost a pečlivost, kterou ho jeho otec s matkou učili.
Prohnul se v zádech a spokojeně se pousmál na dítě sedící v koutě a hrající si s kostmi zvířat.
Popadl je do náruče a přitiskl k srdci.
„Jdeme domů, Teo.“
Dívka se pousmála a svými ručkami ho objala kolem krku.
Smrt…
Jediná jistota, kterou hned po narození máme…. Že zemřeme.
I my s touto jistotou žijeme.
Pro nás je však Smrt i něčím jiným, než jen pouhou jistotou konce.
Je to naše obživa.
S úctou a mnohdy i láskou, která by se jiným hnusila, omýváme mrtvé, připravujeme je k Poslední cestě, hlídáme jejich krev a vnitřnosti, používáme je.
Maminka mě vždy učila, jak těžké je se této jistotě bránit, nikdy však neopomněla s úsměvem dodat, že onen boj není neprohratelný.
Všichni zde máme projít kus cesty, po níž budou kráčet naši potomci a budou tuto cestu prodlužovat i svými zkušenostmi.
I já, Sairon, prodlužuji onu cestu.
Jak jsem slíbil, starám se o to, co nám bylo určeno.
Budiž proklena a velebena, Smrti….
Komentáře
Přehled komentářů
skutečně důstojný epilog dílku, které jsi tu tvořila. ještě jednou ti za ně mocka děkuji, žvmm mě velmi oslovilo. :o)
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 18. 9. 2007 19:44)