Dávná vzpomínka...
8. 9. 2007
"Ty jsi nová, že?" usmála se na ni jedna ze švadlen. "Tady máš jehlu, nit, támhle je tvé tělo."
Nadechla se, vzala si ženou podávané předměty a vykročila k jejímu novému pracovišti.
Vysoukala se na stůl a nohama objala mrtvé tělo.
"Tak tedy..." řekla si potichu. "Silmarilien.."
Potišku se rozesmála, když si uvědomila, že se právě představila mrtvému upírovi, který ji už nikdy neodpoví.
Prsty zručně zauzlily konec nítě a prvním vpichem do bledé kůže začala šít.
"Chceš napít?"
"Ano, dík." vděčně přijala nádobu s průzračnou vodou a několika doušky svlažila suché hrdlo.
"Muerta." usmála se žena.
"Silmarilien." odvětila.
"Dcera Dominika." v ženině tváři se zračilo poznání a špetka soucitu.
"Ano." usmála se Sil. Někdo ji zná, ví o ni, ještě není tak úplně zapomenutá a sama, jak si mnohokrát po otcově smrti připadala.
"Pojď dnes večer se mnou, hm? Představím tě mému muži."
Ženina ráznost ji překvapila. Přikývla na souhlas a cítila, jak se v jejím nitru jako motýlí křídla třepotají radost a touha.
"Muerto?" vykřikl vysoký muž poděšeně přitom ukazujíc na prsten, který držela v ruce.
"Silmarilien?" zeptala se žena vážně. "Odkud to máš?"
Vyděšeně ho schovala pod látky a položila dítko, co držela ve svém náručí, zpátky na zem.
"Já.." špitla.
"Neboj se, nic ti neuděláme. Jen.. odkud ho máš?" řekla láskyplně Muerta.
"Kdysi jsem ho vyměnila." odpověděla a dívala se do ženiných bledých očí.
"Nemáš tu s tím co pohledávat!" nevydržel mlčet Vivo a rázně přiskočil k dívce.
"Ne!" vyjekla a ustrašeně klopýtla nazád.
"Vivo," Muerta chytila svého muže za paži a postavila se mezi něj a Silmarilien. "Patřil mrtvému?" podívala se na Silmarilien.
"Ne."
"Budeme ji věřit." řekla manželovi a zahleděla se do jeho tváře.
Muž nejdřív nespokojeně zabručel, potom se jeho rysy zjemnily a strach se zlostí zmizel.
"Omlouvám se, Silmarilien." sklonil hlavu. "Jen jsem bránil svou rodinu."
"V pořádku," pousmála se dívka.
***
Přetočila se na druhý bok a pousmála se. Sama se divila, odkud k ní připlula dávná vzpomínka.
Od té doby byli přáteli. Divila se, odkud se vzal pocit zodpovědnosti vůči Muertině rodině.
S radostí pomáhala Vivovi, když Muerta byla v posledním měsíci očekávání.
Se slzami v očích držela nedávno narozenou ve svém náručí.
S láskou častovala Muertu něžnými ťafečkami.
Měla je ráda a věděla, že oni ji také mají rádi...
Nadechla se, vzala si ženou podávané předměty a vykročila k jejímu novému pracovišti.
Vysoukala se na stůl a nohama objala mrtvé tělo.
"Tak tedy..." řekla si potichu. "Silmarilien.."
Potišku se rozesmála, když si uvědomila, že se právě představila mrtvému upírovi, který ji už nikdy neodpoví.
Prsty zručně zauzlily konec nítě a prvním vpichem do bledé kůže začala šít.
"Chceš napít?"
"Ano, dík." vděčně přijala nádobu s průzračnou vodou a několika doušky svlažila suché hrdlo.
"Muerta." usmála se žena.
"Silmarilien." odvětila.
"Dcera Dominika." v ženině tváři se zračilo poznání a špetka soucitu.
"Ano." usmála se Sil. Někdo ji zná, ví o ni, ještě není tak úplně zapomenutá a sama, jak si mnohokrát po otcově smrti připadala.
"Pojď dnes večer se mnou, hm? Představím tě mému muži."
Ženina ráznost ji překvapila. Přikývla na souhlas a cítila, jak se v jejím nitru jako motýlí křídla třepotají radost a touha.
"Muerto?" vykřikl vysoký muž poděšeně přitom ukazujíc na prsten, který držela v ruce.
"Silmarilien?" zeptala se žena vážně. "Odkud to máš?"
Vyděšeně ho schovala pod látky a položila dítko, co držela ve svém náručí, zpátky na zem.
"Já.." špitla.
"Neboj se, nic ti neuděláme. Jen.. odkud ho máš?" řekla láskyplně Muerta.
"Kdysi jsem ho vyměnila." odpověděla a dívala se do ženiných bledých očí.
"Nemáš tu s tím co pohledávat!" nevydržel mlčet Vivo a rázně přiskočil k dívce.
"Ne!" vyjekla a ustrašeně klopýtla nazád.
"Vivo," Muerta chytila svého muže za paži a postavila se mezi něj a Silmarilien. "Patřil mrtvému?" podívala se na Silmarilien.
"Ne."
"Budeme ji věřit." řekla manželovi a zahleděla se do jeho tváře.
Muž nejdřív nespokojeně zabručel, potom se jeho rysy zjemnily a strach se zlostí zmizel.
"Omlouvám se, Silmarilien." sklonil hlavu. "Jen jsem bránil svou rodinu."
"V pořádku," pousmála se dívka.
***
Přetočila se na druhý bok a pousmála se. Sama se divila, odkud k ní připlula dávná vzpomínka.
Od té doby byli přáteli. Divila se, odkud se vzal pocit zodpovědnosti vůči Muertině rodině.
S radostí pomáhala Vivovi, když Muerta byla v posledním měsíci očekávání.
Se slzami v očích držela nedávno narozenou ve svém náručí.
S láskou častovala Muertu něžnými ťafečkami.
Měla je ráda a věděla, že oni ji také mají rádi...
Povídka :)
(Wontik, 8. 9. 2007 19:38)