Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pro krásu Tvých očí....

10. 7. 2007

Upíří hora… Na pohled prázdná, tichá, majestátná.. krutá hora naplněná tichem. A přesto z ní cítí blízko zabloudivší zvířata ústu a hlavně.. pach krve.

 Jeskyni chabě osvětlovala dohořívající pochodeň.
Protáhl se a popadl plášť. Prsty pohladil levou tvář a zachmuřil se.
Jak dlouho ještě, než tohle skončí?
Co má vlastně skončit?
Proč, proč se cítil tak nějak.. prázdně?
Včera ji uviděl v tělocvičně a zase do toho spadl. Povídali si a i když se snažil být chladný, jakkoliv chtěl, jeho oči ho prozradily. Nemohl skrýt obdiv a úctu k té, co byla jeho družkou.
Dnes se rozloučí.. Jde si svou cestou a za několik let se vrátí, aby se podrobila dalším zkouškám.
Povzdychl si a přes ramena přehodil plášť.

 „Štěstí a sílu, Arro Plachetová.“
„ I tobě, Lartene.“ Usmála se a v jejích zelených očích se mihla slza, která rychle zmizela za branou mavých řas.
Pevně si stiskli pravici a ona zmizela za velkými dveřmi.

 „Gavnere, jdi někam, nic nechci.“ Odehnal veselého upíra a zachmuřil se ještě víc.
„Ale no tak, Lartene, nic s tím nenaděláš. Nech toho, protože už s tebou doopravdy není k vydržení.“ Ozval se za jeho zády hlas naplněný vřelostí.
„Pokusím se, Sebo.“ Vycedil mezi zuby a zvedl se z lavice krajíc chleba, který doteď držel v levici pohazujíc na stůl.

 Jen já a ty..
Ty, tichý protivník, který mi nikdy nedáš ránu a přesto ty moje přijímáš s takovou samozřejmostí hraničícící s arogancí, že… Provokuješ! Nehorázně provokuješ k další a další ráně.
Tělo se unaví, ale dřív tě mé nehty, silné prsty a pěsti rozcupují na kousíčky.
Vím, nic se tím nespraví, ale.. proč si na někom nevybít svou zlost a smutek?

 „Takhle už to dál nejde, Lartene!“ okřikoval ho Vanez. „To je další boxovací pytel. Ovládej se, chlape. Co to s tebou je?“
„Pro tebe je všechno jednoduchý, co?“ zavrčel oranžovovlasý upír.
„Nech toho, nebo tě budu muset na nějaký čas vykázat z Tělocvičen. Ani sklady nemají takový počet náhradního nářadí, aby pokryly tvou spotřebu.“
„Ts,“ zasyčel Hroozley.
„Měl by ses jít schladit do sprch.“

 Dobře míněná rada.. ts, jako bych ho musel poslouchat.. Vlastně má pravdu. Jdu si schladit hlavu..

 Pod vodopádem narazil na právě se koupajícího Gavnera.
„To musíš i pod tou studenou vodou tak funět?“ popíchl ho s úšklebkem.
„Blahem, Lartene, blahem.“ Pousmál se a prsty pročísl mokré vlasy. „Ty se moc do té vody nehrneš, jak vidím.“
„Mhm..“ odsekl upír a v mžiku se ponořil pod jednu z několika vodních kaskád.
„Aby ti nevypadly zuby, jak s nimi drkotáš.“
„Gavnere, ty mizero jeden..“
„Copak, zima, pane Hroozley, zima?“ chechtal se a pomalu přecházel ke břehu.
„Ne,“ odvětil Larten a než mohl Gavner cokoliv udělat, zmizel pod vodní hladinou.
„Ty jeden…“ vynořil se prskajíc a pokusil se Lartenovi vrátit jeho nečekaný útok. Opět zmizel pod vodou a smějící se upír s ním.

 Oba se zuřivě drhli ručníky, když tu oranžovovlasý upír zpozorněl.
„Neslyšel jsi něco?“
„Ne?“
„Jak bys mohl pro svůj dech bys neslyšel ani vampýra přicházet.“
Zadumaně odhodil ručník a začal se oblékat. Právě, když zapínal třetí knoflík rudé košile, jeho uši zaslechly znovu ten zvuk.

Popadl svůj plášť a v rychlé chůzi si ho přehodil přes ramena, přitom pohledem hledajíc nějaký ostrý kámen, kdyby náhodou.
Už zase..
Konečně to rozpoznal.
Byl to… pláč?!

Hrany kamene se mu zařezávaly do dlaně. Postupoval rychle a tiše chodbou, když tu si všiml, že pláč ustal a on se ocitl v hlubokém a tíživém tichu.
"Utekli? Zmizeli? Kdo to byl?"
Nedalo mu to a postupoval dál a dál do sítě chodeb namísto aby se vrátil do obytné části Hory. Stěny se stávaly jasnější a ostřejší, tma už nebyla tak hustá jako před několika metry. Udělal krok a nohou zavadil o něco měkkého a... živého.
Shlédl dolů k chodidlům a překvapením upustil kámen.

Klekl na podlahu a ustrnul.
Má vůbec právo?
Smí?
Odněkud se v centru smutku a žalu, ve kterých se utápěl už několik dní, objevilo něco neznámého. Sám neměl ponětí, jak ono nevý cit pojmenovat.
Ochranářský pud?
Nebo snad... otcovská láska???

Netušil, jak dlouho seděl na chladných kamenech a sledoval spící uzlíček masa.
Dlaň mu vystřelila k tmavým pamenům a prsty promnuly jemné a hebké vlasy. Tímto lehoučkým dotykem se to "cosi" ležící před ním probudilo.
Ozvalo se zívnutí a po chvilce...
Pár hnědých, uslzených očí...

Stiskla mu dlouhý ukazovák a usmála se. Oplatil ji její úsměv a přitiskl ji ke své hrudi. Tiskl k sobě malé, horké tělíčko lidského mláděte a do očí se mu draly slzy.
Tu se chodbou ozval nelidský řev a on se vyděsil.
S obavamu ji od sebe odtrhl a prohlížel si ji. Všiml si řezné rány v levé dlani.
Najednou pochopil.

Pořezala se o mé ostré a tvrdé nehty.

"Dovolíš?" usmál se vlídně a přitiskl na drobnou ručku své rty. Jazykem pomalu a pečlivě vyčistil ránu a vetřel do ní léčivé upíří sliny.
"Tak vidíš, už je to v pořádku." řekl po chvilce.
Velká kukadla zazářila a dívčina hlava klesla na upíří hruď.

Jdu tmou a přesto tak prosvětlenou.
Světlo, které nevyhasne, které svítí stejně pronikavě jako vražedné slunce...
Světlo přinášející naději.
Naděje...
Nadějí budiž mi ona...

Položil ji do své rakve a zachumlal do rudého pláště. Popadl čutoru a odešel do kuchyně.

"Lartene, co ty tady? Jídlo je přeci v jídelně." pozdravil ho Bhan.
"Potřebuji korbel teplého mléka a..." zamyslel se. "Nemáme piškoty?"
Kuchař s ezarazil.
"Ty máš chutě, upíre."
"No ano, chutím neporučíš." pousmál se Larten.
"Posluš si," kývl Bhan hlavou ke spíži.

"Právě včas," pomyslel si, když se vrátil do své jeskyně. Z rakve ho pozorovaly hnědé oči, čílko zakrabacené a tváře nadoiuvající se k pláči.
Štíhlé prsty obemkly měkké svaly a posadil ji.
"Máš hlad?" zeptal se a přiložil k jejím rtíkům hrdlo čutory. Zakuckala se a více mléka skončilo na jejím oblečení než v ústech.
Zamračil se a po chvilce přemýšlení, kdy ona chroupala jeden z piškotů, co jí položil do klína, přišel na řešení.
Levice promnula jizvu na tváři a šedé oči byly tmavší než obvykle.
"Nebude se ti to líbit. Dovolíš?" posadil si ji na klín. Objal j ia do pravice chytil nádobu s mlékem v duchu si opakujíc, že příště nesmí zapomenout vzít hrnek.

Měla nádherné oči. Jejich zeleň přinutila mé tělo k pokoře. Já, Larten Hroozley, jsem se skláněl před Arrou Plachetovou zahalenou jen do havraních vlasů a pokorně žádal o její tělo.
Naše milování bylo...
Bohužel bylo...
Není!

Stiskl její drobnou dlaň ve své a oba zachumlal do teplé přikrývky.
Už dlouho neusínal s někým po svém boku. Sladká mlha snů se vkrádala do jeho mysli, když ještě ucítil drobné rtíky přitisknuté k jeho palci.

Bojoval sám se sebou.
Seděl na židli, kterou měl vtisknutou do rohu své místnosti a pozoroval dítko hrající si s kameny,které ji přinesl.
"Musíš oznámit Knížatům její přítomnost a požádat o svolení, aby zde mohla zůstat." nabádal ho k rozumu hlas v hlavě.
Zářící hnědé oči se na něj zadívaly a ona zažvatlala něco nesrozumitelného.
"Nechci." odvětil v duchu.
"Musíš!"
"Tak dobře," kapituloval a podal dítěti kousek chleba.

Klečím před Knížaty a čekám na jejich rozhodnutí.
Doufám, že... Že ta drobotina zůstane.
Sedí přede mnou a hraje si s prsty. Její oči jsou tak nevinné...
Když jsme šli do Knížecí Síně, objevil jsem na jejím krku přívěsěk ve tvaru písmena O.
O... Olah.
Začal jsem jí tak v duchu oslovovat.
Tolik se bojím...

"To je nepřípustné!" vykřikl Mika. "Je to proti zákonu."
"Miko," ozval se Paris a poté shlédl na upíra před nimi. "Mika má bohužel pravdu. Nemůže tu zůstat. Přesto se však ptám: proč žádáš o její přítomnost v Hoře?"
V šedých očích se objevila prosba.
"Mohl bych.. mohl bych s vámi mluvi.. beze svědků?"
"Přistup blíž," pokynul mu Paris.
"To dítě... mi dává novou naději."
"To je vše?" vyprskl Mika. Šíp s Parisem mlčeli a dívali se na dítě před nimi.
"Dobře," řekl Šíp. "Jsem pro její přítomnost zde."
"Já také. Miko?"
Tmavooký upír byl zachmuřenější než obvykle a po několika vteřinách kývl hlavou na znamení souhlasu.
Larten ustoupil a Knížata povstala.
"Upíři a upírky, přivítejme mezi námi.. Lartene?"
"Olah, pane."
"Olah." dořekl Paris a v Síni se ozvalo souhlasné mručení.

Přitiskl ji k sobě. Slza hladící zjizvenou tvář skanula na dětské čelo.
Nevěděl, proč jí má tak rád, ale byl šťasten, že Knížata pochopila.

"Tak co, taťko?" klepl ho po rameni Gavner a posadil se vedle něj.
"Řekneš mi tak ještě jednou a máš ten vývar na hlavě." zavrčel a podal dítěti další lžíci horké polévky.
"A jak tě teda mám oslovovat, ta... dýda?" usmál se Gavner a zakousl se do pečené krysy.
"Lartene nebo Hroozley stačí." zasyčel.
Poslední sousto dítě spolklo a on odešel.
"Tak co, Olah?" mrkl na ni Gavner a podal ji pravici.
Zamračila se a natahovala k pláči.
"Ty citlivko," podotkl Gavner a opět se věnoval další krysí pečeni.

"Je s námi už druhým rokem a zatím neřekla ani slůvko.Nezdá se ti to divné?" podotkl jednou v noci u šálku horké krve Kurda.
"Ani ne. Když bude mít potřebu něco říct, tak to řekne." namítl s klidem Larten a pohledem vyhledal tříletou dívenku. Ta si to kráčela přes jídelnu směrem k ...
Lartena polilo horko. V mysli se objevila slova Knížete:

"Jen ty ji máš na starosti. Pokud se zatoulá do Síně smrti a nabodne se na kůly, nikoho to zajímat nebude."

A teď Olah cupitala přímo k autorovi oněch slov.

Postavila se před černovlasého upíra a pozorovala ho. Všiml si jejího počínání, ale nechal to být. Ignoroval ji.
Udělala čtyři krůčky a ocitla se pod stolem.
Drobné dlaně objaly Mikovy nohy a ona se k nim přitiskla.
Mika ustrnul.
"Moment, Parisi," omluvil se MIka a sklonil se pod stůl. Zamračil se.
Hnědá kukadla se na něj usmívala a on se zamračil ještě víc.
Odtrhl ji od sebe a postavil vedle stolu. Poté se zas věnoval Sebovi a Parisovi.

Její tělíčko tak krásně hřeje, ležím v rakvi s ní a mám být šťastný.
Nejsem.
Nemůžu usnout.
Opět jsem si vzpomněl... na Ařřinu hebkou pleť, dlouhé vlasy, krásné oči,...
Počkat, tohle přece nejde.
Nehloupni, Lartene!
Co to bylo?

"Tata."
"Olah, co to blábolíš?" přitiskl ji k sobě a poodkryl víko rakce, aby na ni viděl.
"Tata."
Lekl se.

Nejsem její otec. Přece...
Nechci jí být otcem.

"Ne, Olah. Larten!" podíval jsem se do jejích očí. Pochopila mne?
Nakrabatila čelo a zamyslela se.
"Laten."
"Ano, Larten." usmál jsem se a políbil ji na čelo.

"Vanezi, dej jí pokoj." zašklebil se oranžovovlasý upír. "Musíš jí takhle tahat?"
"Musím. Jednak by bylo dobrý ji začít něco učit a jednak... je to pěkný kousíček ženské."
"VANEZI BLANE!!!"
Jednooký mistr her si nadobro přestal všímat mrzutého upíra věnujícího se klikům a popadl do náruče Olah.
Ta se rozkřikla a snažila se vyprostit z jeho sevření.
Najednou se ocitla...
"No pojď, zkus si to." lákal ji Vanez, zatímco ona udiveně stála na jedné z kladin.
Udělala nesmělý krok a ... spadla přímo do Vanezovy náruče.
Opět ji postavil na kladiny a čekal.
Žuch..
Opakovalo se to asi pětkrát než pochopil, že tudy cesta nevede.
Nemínil to vzdát, a tak si na kladiny vylezl také.
"Olah, ty ještěrko, přestaň sebou šít." napomenul ji a sevřel ve dlaních. "No tak..."
"Nemá to ráda, ctihodný mistře her." podotkl jízlivě Hroozley.
"Jak ji donutím přestat?"
"Pusť ji."
"Vždyť spadne." namítl Vanez.
"Poučení pro ni, že na kladinách ti má věřit."
"Tak dobře, sadisto. Zkusíme to po tvém." ušklíbl se Vanez a dal ruce pryč.

Štíhlé prsty setřely poslední slzy ze zamračené tvářičky.
"Ode dneška je Vanez tvým učitelem, dítě." usmál se na ni a začal vtírat mast do natlučených kolen.
"Teda, to byl řev." přiběhl Vanez. "Dobrý?" mrkl na podlitiny.
"Dobré to bude zítra, dnes ne."
"Ok," chystal se Vanez opět odejít.
"Vanezi?"
"Ano?"
"A toho, jak ty říkáš, řevu si ještě užiješ." řekl kousavě Larten a vyzdvihl zívající Olah do náruče.

Tulila se k němu a s největší silou se držela jeho košile.
S nedůvěrou pozorovala ostatní upíry, kteří v tělocvičně hráli různé hry.
I on si přišel zahrát, ale ona mu zatím nedala šanci a držela se ho jako klíště.
"Vanezi, prosím tě," koukl s prosíkem na upíra v modrém tílku a džínách.
"Olah, pojď ke mně, Krásko."
"Ne," přitiskla se k oranžovovlasému upírovi ještě víc.
"Ale ano," řekl Larten přísně a podal ji Vanezovi.
"Ne!" křikla, ale v mžiku ji pevně chytila Vanezova paže.
"Proč bojují?" uklidnila se a se zvědavostí pozorovala Lartena.
"Oni nebojují. Oni si jen hrají, Krásko."
"Proč?"
"Ty si nehraješ?"
"Ano."
"A proč?" usmál se vítězně Vanez, když hnědovláska v jeho náručí nakrčila přemýšlivě čelo.
"A kdy se budeme zase učit, Olah?"
"Zítra."

"Vandžo," podal pravici Knížei.
"Lartene," přijal ji a zašklebil se. " My máme v Hoře dítě? To jsou mi novinky. Kdo ji zasvětil?"
"Nikdo. Není upírkou."
"Cože?! A je v Hoře?!" nechápal zelenovlasý upír.
Zatímco spolu upíři debatovali, prohlížela si ho. Pravou rukou se pořád držela rudého pláště, přesto však udělala krok dopředu. Po chvilce couvla a pohlédla na Lartena.
"Nelíbí se mi." říkaly mu hnědé oči.
"Přijel jsi na slavnost?"
"To také, hlavně na Radu." zašklebil se Vandža na Olah.
Zamračila se a stáhla se za Lartena.
"Nedůvěřivé dítě. Máš ji na starost?"
Larten souhlasně kývl a pročísl hnědé vlasy.
Zelenovlasý upír si dřepl a zadíval se do dívčiných očí.
"Vandža Pochod jméno mé."
Pustila plášť, udělala krok dopředu a se slůvkem "Olah," sklonila hlavu.

Seděla na žiněnce a se zaujetím pozorovala svého učitele, kterak opravuje zbraně.
"Krásko, vysvětlil ti Larten, co se teď bude další tři noci dít?"
"Ne," broukla.
"Budeme slavit. Celá Hora se naplní veselým křikem, boji, krví a pivem. A rovněž... tancem." mrkl na ni významně.
"Proč?"
"Protože se koná Rada. Všichni generálové se sejdou s Knížaty, povypráví si novinky a o tom, co se za posledních 12 let událo, budou rokovat o budoucnosti. Rada je spojena i se svátkem nemrtvých a to je panečku akce."
Podívala se na něj nedůvěřivým pohledem a odešla pro hůl.
"Kladiny?" usmála se.
"Kladiny." přijal výzvu.

Vběhla do místnosti a zarazila se. Už tolikrát ho viděla oblékat se, ale dnes to dělal s ještě větší pečlivostí než kdykoliv jindy.
"Lartene?" broukla a zavrtala se ve své síti. Už dva roky nespala v jeho rakvi. První noci probrečela a zvykala si na samotu během spánku.
"Ano, Olah,"
"Hm," zamyslela se. "Co to děláš?"
"Chystám se na slavnost."
Naposledy si pročísl zrzavého ježka a otočil se k ní.
"Teď mě dobře poslouchej." zamračil se. "Slavnost je svým způsobem i nebezpečná. Rozdovádění upíři často postrádají rozum. Drž se raději stranou, ale pokud tě někdo vyzve k souboji, je slušností ho neodmítnout."
Kývla hlavou na zmanemí souhlasu.
Břinkl ji do nosu.
"Přijď do Knížecí Síně a dávej na sebe pozor."

Proplétala se mezi upíry a pohledem hledala rudý plášť. Našla ho v páé lavici vepředu. Nebyl sám, po levici u něj stála černovlasá žena. Oba se na ni usmáli, ale ona se zamračila.
"Štěstí, štěstí, štěstí!!!"
Slavnost začala...

Dav upírů ji pohltil a po chvilce s hrůzou zjistila, že ji rudý plášť zmizel z očí. Stála mezi muži a do očí se vkrádaly slzy.
Hledala nějakou známou tvář a nenalézala ji.
Tu ji do vzduchu zvedly silné paže a ona se ocitla v Parisově náručí.
"Tohle ještě není pro tebe, maličká."
V hnědých očích se objevila vděčnost.

Sevřela ve dlaních košili přehozenou přes opěradlo židle a vyšplhala se do sítě zavěšené blízko rakve. Místo do přikrývky se zachumlala do bílé látky a pokoušela se usnout.
Nedařilo se jí to.
V dětském srdci se objevil smutek a vyvěral na povrch v podobě lesklých slz.
Už usínala, když ji probudily tiché hlasy. Otočila se a spatřila líbající se pár.
"Nemám ji ráda. A tebe také ne, Lartene!" pomyslela si a se slzami v očích usnula.

Další dva dny strávila s Parisem. Kníže ji vedl po pro ni zatím neobjevených chodbách a vyprávěl řadu příběhů a legend. Některým se smála, jiným věnovala spršku slz. Vždy jí pak Kníže otřel tvář a jeho oči byly stejně jako hlas plné vlídnosti.
Do lůžka padla unavená, ale částečně spokojená.

Přináším ti nové oblečení, které ti na mé přání sehnal Seba a nemohu se na tebe vynadívat.
Vypadáš jako anděl.
Proč nám Osud odepřel to štěstí a potěšení mít vlastní potomky?
Snad právě pro to...
... pro onu krásu...

Nezapomněla.
Kdykoliv uviděla Lartena ve společnosti Arry, utekla na druhý konec síně a po zbytek dne se mračila.
Číhala na chvilku, kdy odejde, ale nepřicházela.
Arra zůstala v Hoře a ona...
Neměla ji ráda.

"Skvělé!" zatleskala Arra. Přišla si do tělocvičny protáhnout tělo a Vanez s Olah cvičili na kladinách.
Právě se Olah podařil výpad, kterým šťouchla učitele do stehna. Avšak nebyl dostatečně silný, a tak se v mžiku ocitla na podlaze.
Zavrčela, když ji upírka podala pomocnou ruku, ale přijala ji.
"Nejsem spokojená," pokrčila rameny a sevřela v dlaních dřevěnou tyč.
"Bude ti to trvat ještě dlouho, než porazíš Vaneze." smála se Arra a přátelsky na něj mrkla.
"A kdoví, jestli se ti někdy podaří porazit Arru." odvětil mistr her a posadil se na jednu z kladin.
Zamračila se a uklonila se.
"Smím s tebou podstoupit jeden souboj, Arro?"
Černovlasá upírka se usmála a vybrala si jednu z tyčí.

"Ani jsem nevěděl, kolik jsi se toho za těch šest let naučila, Olah." usmíval se spokojeně, když ji ošetřoval rány.
Mlčela a jen stěží polykala slzy.
"Vanezi," zašeptala a objala ho. "Vanezi Blane, nauč mne býti tak dobrou jako je Arra, ne-li jak býti ještě lepší."

"Oh, Kurdo, omlouvám se za zpoždění." posadila se k blonďatému upírovi a přitáhla si před sebe misku s jídlem.
"Ne," odstrčil ji pryč Kurda a přísně se na ni zadíval. "Nejdřív se něco naučíš a potom budeš jíst."
Nelíbilo se jí to, ale kývla na souhlas.
"Budu tě učit psát a počítat." vysvětlil ji a v modrých očích zazářila pýcha. "Většina upírů to nepovažuje za důležité, ale ty... Ty to budeš potřebovat. Až se vrátíš, budou pro tebe psaní a četba životapotřebné."
"Kam se mám vrátit?" zeptala se udiveně.
"To teď není důležité. Tady máš papír, tady tužku." podal ji psací potřeby a začal vysvětlovat...

"Já to nezvládnu..." povzdychla si, když ji na tužku nepřivykylá ruka opět zklamala.
Jídelna se začala plnit hladovými upíry a ona je s dávkou závisti pozorovala.
Kurda už dávno odešel za svou prací a nechal ji s tužkou a archem papíru samotnou.
"Tak jak to jde?" přisedl si k ní Gavner.
"Vůbec mi to nejde. Raději bych dělala 50 kliků než tohle." odhodila tužku. "Dáš mi kousnout?" poprosila.
"Posluš si," kývl k misce.
"Díky, Kurda mě moří hladem."
"A dobře dělá." ozval se jim za zády přísný hlas. "Musíš se to naučit, Olah."
"To říká ten pravý," zamumlal Gavner a Larten po počastoval jedním ze svých velice milých pohledů.
"Když ono mi to nejde." fňukla a sebrala Gavnerovi poslední sousto z ruky.
"První lekce jsou nejtěžší, ale jen slaboch se vzdá." namítl a zakousl se do kousku sýra.
Zavrčela a chtěla mu, stejně jako Gavner vzít nějaké to sousto.
"Pěkně si vstaň a vem si svou porci." spražil ji pohledem. "V životě s tebou Osud slitování mít nebude."

Vampýr...
Záblesk nožů..
Výkřik...

Zběsile dýchám a zírám do tmy. Pochodeň nad našemi hlavami už dávno dohořela a ty...
Ty jsi mrtvá!
Rychle vyskakuji z rakve a přiskakuji k tvé posteli.

Uf, byl to jen sen.
Jen hrozná noční můra nebo...
... předtucha?!

"Zkusíš to se mnou s dýkami?" přerušil její smích Lartenův hlas.
Podívala se na nože v jeho dlaních a ustrnula.
"Víš, že dýky nemám ráda."
"Lartene, neblázni. Ona s noži ještě moc necvičila." domlouval mu Vanez.
"Pravý čas začít." odsekl Hroozley a odepínal si plášť.
"Tu máš," podal ji jeden z nožů a než se nadála, jeho paže proťala vzduch.
Bránila se, seč mohla. Používala výhodu své výšky, uskakovala, snažila se zabodnout do něj hrot své dýky, ale největším jejím úspěchem byla roztržena nohavice a natržený rukáv.
On měl na své straně úspěchů víc. Na tváři ji z povrchového škrábance tekla krev, nohu a paže měla pořezané a rameno naražené.
"Jau!" vykřikla a její dýka ji vypadla z ruky. "Tohle není fér." vyjekla, když ji jeho ostré nehty vnikly lehce pod kůži na břiše.
"Život není fér, Ol." držel ji v šachu šedooký upír. "Boj není fér a modli se k upířím bohům, abys.." nedořekl. Místo toho ji popadl do náruče a posadil na jednu z kladin.
"Mám.."
"Postarám se o ni, Vanezi." kývl hlavou a plivl si do dlaní trochu slin.
Ve svých čtrnácti letech už mnoho pochopila a přesto ji vžd upíři ukázali něco nového. Pozorovala jeho tvář a mimoděk mu rukou pohladila dlouhou jizvu na líci.
"Tak.. jaká jsem byla?"
"Byla bys mrtvá, Ol." mrkl na ni, ale na znamení pochvaly zvedl palec.
"Chceš ještě cvičit nebo jdeš se mnou?"
"Jdu s tebou."

Zírala na hvězdnou oblohu a zářivý měsíc.
"Tak.. tohle je mimo Horu?" divila se a nemohla odtrhnout oči od světélkujících krás.
"Vzal jsem tě sem, protože.. Měla by vědět.. Musíš e rozhodnout."
Zamračila se a dožadovala se vysvětlení.
"Před 13 lety ses ocitla v Hoře. Jsi člověk a ne upír, a přesto jsem nemohl nechat tě napospas osudu. Nikdy jsem tě nezasvětil a mohl jsem, Ol.
Teď se musíš rozhodnout. Chceš být upírkou nebo člověkem? Chceš zůstat s upíry nebo se vrátit k lidem?"

Opět ten strach...
Stejná míra srachu, jakou jsem poci'toval před 13 lety klečíc před Knížaty.
Bojím se tvého rozhodnutí, Ol.
když já jsem musel!

Přitulila se k němu a její paže se obtočily kolem jeho boků.
"Jak se mám rozhodovat, když ani nevím, mezi čím? Vezmi mě k lidem, Lartene. Na zkoušku." zaprosila a vzhlédla ke hvězdám.

Opartně, aby ho nevzbudila, se zavrtala pod peřinu a přitiskla se k němu.
Tolik se toho za poslední dva roky událo, že se jí tomu nechtělo ani věřit.
Splnil ji její přání a odešli z Upíří Hory. Cesta byla tvrdá, náročná, ale přežila ji.
Když poprvé přišli do města, musela se ho pevně držet za ruku a po lících ji stékaly slzy.
Vše bylo tak neznámé a hlavně.. hlučné. Tolik ji chybělo tíživé ticho Upíří Hory.
Kurda měl pravdu a v duchu mu nespočetněkrát děkovala za lekce psaní, poštů a později i čtení.
Našla zde sobě rovné, ale brzy zjistila, že si nerozumí. Její smysl pro čest, spravedlnost a přísnost, kterou ji upíři vštěpovali, ji odlišovala. Nikdy k nim necítila náklonnost. Navíc objevila i temné stránky lidské rasy: hamižnost, zlobu, nenávist a výsměch.
Po svítání, když Larten spal, hořce plakala a tesknila po..
.. domově.
Vzpomněla si na jejich včerejší rozhovor a usmála se.

"Co ten tvůj přítel?"
"Přítel?" zvedla obočí a zamyslela se.
"Ten černovlasý..."
"Aha, ten. Nevyhovující." pokrčila rameny a zbytek večera mlčela.

Mlčela teď velmi často. Neměla co říct.
Svěřit se Lartenovi?
Nepřipadá v úvahu. Musela by mu říci o více věcech, díky nimž je mlčení nad zlato.

Ťukla mu nosem do brady a její vlasy ho šimraly na tvářích.
"Mhm..." zamumlal nespokojeně.
"Vezmi mě domů, Lartene. Prosím." začala tiše plakat.
Jeho paže ji objala a přitiskla k sobě.

"Super," vykřikl radostně Vanez, když mu jedna z dýk pořezala předloktí. "Vidím, že se ti můj dárek hodil a tys cvičila."
"Zklamu tě. Cvičila jsem jen na zpáteční cestě." uchechtla se a přidala mu k prvé řezné ráně další.
"Jsi prostě talent, krásko." mrkl na ni Vanez a několika výpady ji odzbrojil.

"Jak se rozhodla?" posadil se Seba k Lartenovi a podal mu hrnek s krví.
"Zůstane tady. Upírkou být zatím nechce, nepřipadá jí to lákavé, ale Hora je to jediné, co zná a miluje."
"Jenom Hora?" podivil se se zvláštním světlem v očích Seba. "Stala se krásnou."
"Stala? Vždy byla krásná." namítl Larten a stiskl hrnek.
"Nic k ní necítíš?"
"Sebo," ošil se upír. "Nejsem Vanez, abych si k ní dovolil víc, než je potřeba. Jsme jenom velmi dobří přátelé. Já.. je to má hnědooká naděje. Nic víc." rozesmál se a dodal:
"Navíc, ještě pořád nejsem vyléčen."

Cítit k Ol něco víc než přátelství?
Jak.. pobuřující.
Nepřemýšlet nad tím nebo..
Je to přece Ol, ne?!

Česala si dlouhé vlasy a vyprávěla mu o poslední hodině s Kurdou.
"Asi s ním půjdu kreslit mapy." usmála se a zamyslela se. "Proč se na mne teď všichni tak podivně dívají a usmívají, Lartene?" pohodila hřeben na stolek a položila se vedle něj do rakve.
"Ol, tady už se takhle nevejdem." protestoval.
"Tak se otoč na bok." rozesmála se a podepřela so hlavu jeho ramenem.
"Proč, proš. Jsme muži a ty žena. Navíc krásná. Mezi námi je málo žen, tak si každý na tebe dělá chutě."
"Co prosím?!"
"Chceme s tebou spát,." odvětil prostě a dál se věnoval svým myšlenkám.
"Takže.." přemýšlela. "Oni chtějí.. mé tělo?"
Zamračila se a zaryla nehty do jeho paže.
"Ne!"
"Ol, nech toho. Jednou to přijde. Hlavní slovo v tom máš samozřejmě ty. Budou tě svádět, zkoušet podvést, ale nikdy ne znásilnit." usmál se a dodal. "Být tebou, dám si na Kurdu pozor."
"Ts," odsekla a zavřela oči. "Líbej mě, líbej.." zabroukala si refrén jedné z písní, co slyšela ve městě a propadla se do říše snů.

"Dobrý večer," pozdravila tmavookého upíra. "Už dlouho vás chci pozdravit, Miko, ale vy jste tak zaneprázdněn." usmála se a čekala na jeho odpověď.
Prohlédl si ji a odvětil:
"Dobrý večer, Ol."
"Promiňte, pane, ale pro vás pouze Olah." zamračila se.
"Drzost tě ještě nepřešla, jak vidím."
"Ani nepřejde, pane. Nevím, proč, ale vás jsem si oblíbila. I když vy mne očividně ne. A proto budu drzá, i s hrozbou trestu nad mou hlavou, Kníže. Krásný zbytek noci." popřála mu a odběhla.

"Musíš pořád toho Miku provokovat, nezbednice?" spílal ji Kurda. Kolem nich byla čím dál tím větší tma a svíčka v jejích rukou pomalu dohořívala.
"Bohužel ano, Kurdo. Nevím, opravdu nevím, proč mne nemá rád. Larten mi vyprávěl, že už jako malá jsem za ním pobíhala a... nic. Nemá mě rád."
"Občas tuto skutečnost musíme respektovat, drahá. Posviť mi prosím na papír."
Zručně a rychle zakreslil do mapy úsek, který právě prošli a postupovali dál.
"Jak jsi daleko s tou knihou, co jsem ti půjčil?"
ůmoc daleko ne, nemám na čtení čas. Vanez mě připravuje k jeho zkouškám, když jako člověk nemohu projít Prověřením, Seba mě pověřil přípravou oblečení a bot na blížící se Radu, ty mi dáváš tolik početních úloh a já.. Nemám dostatečně moc času na své záležitosti."
"Stěžuješ si?"
"Ne, pane. To bych si nikdy nedovolila. Od svých 16ti let jsem vděčná za svůj pobyt zde." přiznala tiše.
"Co bys ráda dělala, Olah, kdybys mohla?"
"Ty jsi zvědavý," rozesmála se. "Ráda bych opět pozorovala hvězdy. Jsou krásné a tolik tajemné. Ráda bych opět viděla laně s mladými, které Larten při návratu díky mé prosbě ušetřil a ulovil něco jiného. Ráda bych si splnila své sny, Kurdo Smolte." dořekla a všimla si jeho hloubavého pohledu. "Stalo se něco?"
"ne, ne. Jen jsem se zamyslel."
Zahlédla i skrz tmu v jeh oočích něco, co se jí nelíbilo.
"Možná... Možná by bylo dobré se vrátit." navrhla a aniž by čekala, otočila se a kráčela zpátky.

"Parisi," vykřikla radostí a rozeběhla se za ním. "Děkuji ti za to, co jsi pro mne loňské svátky udělal." řekla a začervenala se.
"Už se jistě těšíš na slavnost." řekl a pátravě se jí zahleděl do tváře. "Tentokrát si ji užij a nikým si ji nenech zkazit."
"Pokusím se." sklonila hlavu a odběhla s várkou oblečení a bot zpátky do Síně.

Stojím ve dveřích a pozoruji ji. Připadám si jako ten nejsprostější šmírák, a přesto tu stojím tiše a dívám se na ni.
Obléká se do svých oblíbených věcí, vlasy spllétá do copů a zdobí je barevnou látkou, prohlíží si svůj obličej a spokojeně hladí líc...
Asi...
Asi je správný čas odejít nebo se ozvat.

"Něco jsem ti přinesl, Ol." usmál se a podal ji předmět zabalený do látky.
"Proč?" usmála se a převzala dárek.
"Vše nejlepší k tvým narozeninám." pokrčil rameny a chtěl odejít, když tu mu ona skočila na záda.
"Dííííky!" přitiskla se k němu a pocuchala mu vlasy. "To je, to je.." seskočila.
"Prostě jen dárek, Ol." zazubil se a odešel.

Postavila se vedle něj a v očích se jí zablýskla hrdost.
"Sluší ti to," zašeptal Larten a ona jen spokojeně kývla. Neodolala a vzala si na sebe Lartenův dárek- modrý plášť, který ji připomínal oblohu.
Stála tam se svou rodinou a v srdci cítila neskonalé štěstí.
Mimoděk našla Lartenovu dlaň a chytila ji.

"Tak co, krásko, bavíš se?" oslovil ji Vanez a nabídl ji hlt piva.
"Bez pochyby," usmála se. "Dáme si..?" kývla směrem k zápasišti.
"Dýky, kopí, hole?" dal jí na výběr.
"Ruce." vybrala si a odkládala nepotřebné věci.

Kroužili koelm sebe a v momentě boj začal.
"Jau!" vykřikl, když se mu její zuby zakously do ramene. "Tak ty takhle."
Nedalo mu práci povalit ji a on ji začal lechta. Zmítala se, smála se, ale on nepovolil. Z posledních sil ho dostala pod sebe a zalehla ho.
"Vanezi... Blane... to... prohraješ!" vycedila mezi zuby a na rty mu ctiskla motýlí políbení.
Využila momentu překvapení a na bradě mu přistála její pěst.
"Tak.. kdo vyhrál?" zašeptala a vstala.
"Ty," uznal a potichu dodal. "Ženské zbraně by se měly zakázat."
Popadla své věci a odcházela.
Těšila se na ticho a útulnost jejich komnaty.

"Olah," vykřikl někdo její jméno a ona se otočila. Za zády ji stál Mika a podíval ji korbel piva.
"Děkuji." přijala a napila se.
"Smím prosit?" chytil ji za ruku a ani nečekal na odpověď a vtáhl ji mezi tančící upíry.
Trpělivě vydržela jeden tanec a s úklonou chtěla odejít. Mika ji však chytil za paži a přitáhl k sobě.
"Pane, jste opilý. Pusťte mne prosím." zakňučela a pohlédla do tmavých očí.
Nepustil ji, avšak odtáhl do jednoho z koutů Síně.
"Drzá holko!" vyštěkl a stiskl její paži ještě víc. "Kým jsi? Kým jsi, že mi říkáš, co jsem a co ne. Ničím. Zůstala jsi tu jen díky Parisově a Šípovu milosrdenství, být tebou, tak jsem zticha. Jsi jen obyčejný člověk, který sem nepatří." vycedil skrz zuby a chtěl odejít. Najednou to byla ona, kdo silně tiskl jeho paži.
"Mýlíte se, pane." zajíkla se a polkla slzy. "Já nejsem člověk. Jsem upír. Znám věe, co má upír znát a patřím sem, patřím do klanu, i když nejsem zasvěcená. A vy, pane, se mýlíte." počastovala ho pohledem plným hrdosti, opovržení a bolesti a odešla.
Když se dostala do prázdných chodeb, rozutekla se a stírala slzy.

Schoulená do klubíčka ležela ve své síti a četla si knihu půjčenou od Kurdy.
"Čti prosím nahlas." požádal ji Larten.
Poslechla a jeskyni zalil její hlas předčítající knihu o velkém přátelství.

Pozorovala jeho přípravy na druhý den slavnosti.
Copak je to za slavnost, když v srdci cítí takovou hořkost.
"Smím si pak lehnout do tvé rakve?"
Zamračil se a otočil se.
"Ano. Olah? Copak tě trápí?"
"To.. To je jedno, Lartene. Víš, dobře se bav." usmála se na něj a opět se zavrtala pod přikrývku.

Tolik to bolí...
Tak strašně to bolí a nejde to zastavit.
Proč si nemůžu vyrvat srdce z těla, vymazat vzpomínky, jednoduše zapomenout?
Od dětství, co si pamatuji, všem zde věnuji každý den své srdce a včera...
Opět pláču. Už ani nestírám své slzy, nevstávám, jen zírám.
Mika ťal do živého a ani podnapilý stav neomlouvá.

Popadla svůj polštář a uvelebila se v tmavé rakvi. Zaklapla víko a pohltila ji milosrdná tma.
Hladila bříšky prstů hladké dřevo tak, jak to dělala, když byla malá a usínala s rukama kolem Lartenova krku.
Políbila dřevěnou stěnu a propadla se do země snů.

Bavil se, ale občas, když zrovna byl sám, cítil úzkost.
Volala ho.
A on poprvé dal přednost zábavě před ní.

Protáhla se a zjistila, že je zpátky v síti.
Odhrnula přikrývku, víko rakve a vkradla se k němu.
"Mhm, Olah.." zabručel, ale posunul se, aby ji udělal místo. "Zhasni, lásko." zamumlal ještě, přitiskl se k ní a zase usnul.

Z očí ji splývaly slzy a vpíjely se do tmavé látky jeho košile.
Slyšela tlukot jeho srdce, každý jeho nádech, každý výdech.
Věděla, že spí a je od ní někde velmi, velmi, velmi daleko, přesto však začala šepotat a vylévat mu svou bolístku.

"Opravdu nechceš jít se mnou?" zeptal se jí snad už asi popáté a ona opět jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"Ne, děkuji."
"Tak..." zadíval se na ni.
"Dobře se bav." dořekla za něj.

Se slzami v očích splétala dlouhé vlasy v copy.
Ještě před dvěmi dny tu stála šťastná. Teď na ni ze zrcadla zírala... roksa.
Modrý plášť Larten zvedl a teď visel přes opěradlo žixdle. Hodila ho do kouta a ruce schovala do kapsy modré mikiny. Vzala si na sebe své oblíbené džíny, co jí je jednou bhem tréninku Vanez roztrhal na koleni a do kapsy schovala přívěsek, co ho měla odjakživa.
Byla přichystaná.

"Vyzývám tě na souboj, Lartene Hroozley." křikla směrem k oranžovovlasému upírovi a upila ze sklenice.
"Přijímám, Olah."
Vytáhla si dýky a přichystala se.
Poklonila se a začala bojovat.

"Pojď se mnou prosím pryč." zamumlala, když se jí pokoušel vyrazit zbraň z levice.
"To nejde," odvětil a ona ho škrábla na líci.
Uskočil, ale v zápětí ji překvapil výpadem, který směřoval na její stehno.
"Pojď, moc tě prosím." zamumlala zoufale.
Zastavil se a sklonil dýky. Tu mu tu svou opřela o hrdlo.
"Prohrál jste, pane." usmála se hořce a odcházela.

"Kurdo, omlouvám se, zda..."
"Nerušíš!" usmál se. "Copak?"
"Vzal by jsi mne... ke hvězdám?" zašeptala a sklopila hlavu.
"Myslíš k východu z Hory? Ale jistě."

Bloumali čím dál tím tmavšími a tmavšími chodbami.
Už dávno ztratila orientaci o tom, kde právě jsou, ale on i ve tmě věděl, kam směřují.
"Kurdo, já.."
"Bojíš se?" z jeho hlasu cítila smích.
"Ne," odsekla.

Hvězdy... Chtěla bych patřit k vám.
Ještě předevčírem jsem zde byla šťastná, dnes...
Je to tak těžké a zároveň není. Vždyť jenom jeden upír řekl, že zde nepatřím. Larten, Vanez, Gavner, Paris, Seba a Kurda mi toto nikdy nenaznačili.
I jeden upír stačí ke zničení štěstí...

"O čem přemýšlíš?" vyrušil ji Kurdův hlas.
Poplašeně se na něj podívala.
"Tak... o prvním dni slavnosti." odvětila s nádechem hořkosti.
"Všiml jsem si, že ses včera vůbec neukázala."
"Ne, nebylo mi dobře."
"Dnes je ti lépe?"
"Trochu."
Zadívala se na něj a potom shlédla na své dlaně položené v klíně.
"Proč.." řekla si sama pro sebe.
"Proč co?"
"Proč jsou nějaké pitomé jizvy pro někoho tolik důležité." vykřikla a schovala hlavu do dlaní.
Přiskočil k ní a přitiskl ji k sobě.
"Vůbec netuším, o čem mluvíš, Olah, ale jedno ti musím říct."

Bojím se, netuším, co má Kurda v plánu, ale neuhýbám.
Mé poraněné srdce žadoní, prosí, přímo škemrá po troše toho něčeoh neznámého...
Nepřemýšlím, jen... vnímám.

Pohladil ji po rtech a ona ustrnula.
"Víš, tenkrát.. Teď.. já..."
Políbil ji.
Ucítila něžný dotek jeh ortů na svých a čekala.
Jemně ji kousl do horního rtu a ona ucítila jeho horký, zrychlený dech.

Co to dělám? Co dělá on?!

"Ne," odstrčila ho za cenu bolesti, která ji projela rtem. "Kurdo, já..." zmlkla.
Usmál se a smutně se na ni podíval.
"Nechtěl jsem... Nechtěl jsem ti roztrhnout ret."
"To je... V pohodě." odvětila a jazykem slízla kapky krve.
"Budu ti muset.."
"Já vím!" vykřikla a vstala. Pochodovala sem a tam a čekala, až se rána trochu stáhne, jenže... nic.
"Je to hluboké." podotkl věcně a přistoupil k ní. "Dovol, abych ti pomohl."
"Ne!" vykřikla. "Plivni mi do dlaní."
"Cože?"
"Slyšel jsi. Plivni mi do dlaní."
Poslechl a sledoval, jak si dívka vtírá jeho sliny do rány.
"Omlouvám se." zamumlala a posadila se tam, kde ještě před chvílí seděli spolu. "Já... Mám v sobě takový zmatek a .. neucukla jsem, když jsem mohla."
"Olah," klekl si před ní a schoval její dlaně ve svých. "Neobviňuj se pořád."
Rozplakala se. Plakala tak strašně, že nemohla skoro popadnout dech. Plakala dlouho a on klečel a s jistou fascinací pozoroval slzy putující přes tváře na jejich spojené ruce.
Vyprostila jednu dlaň z jeho sevření a setřela slzy z lící.
"Já," zabrumlala tiše. "Na chvilku si lehnu, ano? Není mi dobře."

Probudila mne čísi ruka hladící mé tváře.
Kurda?
Ne, Larten.
oddychnu i a v duchu ucítím pocit bezlepčí a lásky.
Larten mi přece nikdy neublíží a vůbec neublížil.
Opravdu?

Se smutkem v očích pozoruji, jak pomalu mizí její věci. Nejdřív síť a přikrývky, oblečení, co měla ve skříni, knihy a archy papíru, co popsala s Kurdou. Dokonce i velký stolek se zrcadlem, o který mě požádala, jsem jí dovolil odnést.
Jedinou věcí, která mi po ni zůstala, bylo dřevěné O a modrý plášť.

"Takže zítra začneme, ano Olah?" vytrhl ji ze zamyšlení Vanez.
"Dobře, učiteli." usmála se a protáhla se. "Dala bych si ještě jeden zápas s řetězy." mrkla na něj vyzývavě.
"Na to dneska zapomeň, krásko. Už tak mám dost povídaček o tom, jak jsi mě onehdá porazila. Ale mám pro tebe vhodného protivníka." odběhl a mezitím, co si vybrala zbraň, se vrátil s jinou dívkou po boku. Ta se před ní sklonila a řekla:
"Kayah. Přijímám tvou výzvu."
"Olah." rovněž se sklonila a Vanez rychle uskořil, neboť se Kayah vrhla do souboje.

Obtočila ji řetěz kolem kotníku a podrazila Kayah nohy. Než se však nadála, měla jejím řetězem spoutané ruce, za níž je upírka stahovala k sobě. Pouhým zázrakem se jí podařilo se osvobodit, ale než stačila vykonat protiútok, vytrhla ji protivnice řetěz z ruky a svůj ji pevně omotala kolem hrdla. Přitahovala ji k sobě a Olah se marně pokoušela nadechnout. Už měla mžitky před očima, když tu se do jejích plic dostaly atomy kyslíku. Svalila se na podlahu a jen dýchala.
"Vítězem je Kayah." zvolal vesele Vanez a pomohl Olah vstát.
Kayah ji podala pravici a přitáhla ji k sobě.
"Jsi dobrá," pochválila ji, ale vzápětí dodala. "Dávej si potor na všechny části těla soupeře, nejen na zbraň a ruce."
Ještě mrkla na Vaneze a odcházela.
Olah si ji prohlížela a přitom vzpomínala na každý její krok.
"Byla prostě lepší," pokrčila rameny smířeně, navzdory tomu, že v duchu cítila vztek.

"Lartene, rád tě vidím."
"I já tebe, Vanezi." potřásl mu pravicí. "Máš už seznam úplný?"
"Dodělávám poslední zkoušku." usmál se zrzavý upír a břinkl ho do ramene. "Chceš nám pomoct?"
"Pokud mohu být nápomocen, rád pomohu. Mimochodem, jak je na tom Olah?"
"Docela dobře. Za chvilku za ní ještě půjdu." odvětil Vanez a dopisoval potřebné informace do formuláře.

"Slib mi Vanezi, že za nesplnění mě čeká..." povzdechla si. " Smrt. Víš, mám takový pocit, že díky tomu, že v Hoře žiji od svého prvého roku života, mám u vás jakousi protekci a vy pro mne máte slabost. Nechci takové zacházení. Buďte ke mně stejně přísní jako k ostatním upírům." řekla a čekala na jeho odpověď.
Pomyslel si něco o upíří tvrdohlavosti a dal ji své slovo.
"Krásko, jsi perfektní!" líbnul ji rozverně na čelo a její oči zahořely vděkem.
"Tak... zítra." zašeptala a schovala hlavu pod přikrývku.

"Vítej na tvých zkouškách, Olah." přivítal ji Vanez v černém plášti. Kolem něho stáli další upíři rovněž ve slavnostním.
Zdálo se jí to, nebo tam stojí i Larten?
"Zkoušky budeš podstupovat po dalších pět dní- každou noc jednu.
Dnes tě čeká zkouška prvá. Za chvíli ti zavážeme oči a zavedeme tě do místnosti. Tvým úkolem bude přejít na druhou stranu oné místnosti, avšak na cestě potkáš pět upírů. Každý z nich bude mít jinou zbraň a jeho úkolem bude tě zabít. Pokud je ale zraníš a za zranění se bude počíta velmi bolestivý úder holí či pořezaná kůže, onen upír musí odejít a nechat tě jít dál.
Tvými zbraněmi budou dýky a hůl.
Existují jen dvě cesty: cesta za smrtí anebo cesta k druhé zkoušce. Štěstí, Olah!" udělal znamení smrti a ostatní se k němu přidali.

Nic nevidím.
V duchu proklínám bezmocnost, jaké jsem vystavena.
Bezmocnost?
V rukou mám přece tyč a u pasu své dýky.
Nerozhodně přešlapuji na místě, sbírám odvahu a dělám první krok.
"Jen dopředu, Olah, dopředu za druhou zkouškou." povzbuzuji samu sebe.

Něco mě bolestivě udeřilo do ramene.
A zase.
Jen tak tak, že jsem nepustila svou hůl.
Jen jediná upírka rozdává rány holí tak vehementně.
Arra.
Všechno nebo nic.
V rychlosti se skláním a celou svou silou vrážím do míst, kde tuším, že by mohla mít nohy.
Podařilo se.
Slyšela jsem lupnutí a žuchnutí.
Jedna- nula pro mne.

Ťapkám dál a jako šelma na lovu poslouchám.
Těžký dech...
Gavner!
Nevím, kde je, ale krouží kolem mne.
Tak pojď, Gavy.
Něco proťalo vzduch a já jsem instinktivně posunula hůl k levému boku. Ne však dostatečně daleko, neboť se mi ostrá čepel zakousla do svalů.
Nespokojeně jsem zavrčela a ohnala se holí.
Jako v kulečníku, který ani neznám, jsem vrazila koncem hole do Gavnera.
Uslyšela jsem bolestivé zaúpění a udělala další krok.

Svist řetězu...
Míří mi na nohy...
Vyskočila jsem a pokusila se ve vzduchu srazit koncem hole protivníka.
Srazila jsem maximálně několik částic vzduchu.
Je daleko.. dlouhý řetěz... Kayah.
Nesnáším ji.
Řetěz tentokrát najde svou kořist a ona mi vytrhává tyč z rukou.
Dobře, Kayah, uvidíme.

Nechávám kovového hada, aby se stejně jako tehdy omotal kolem mého hrdla, ale než stačí smyčku smrtelně utáhnout, chytám řetěz a silně s ním trhnu.
Ještě, ještě, ještě...
Slyším její zlostí zrychlený dech blízko mé hlavy.
Napřahuji se a dávám ji jednu pěstí.

Tahle místnost přece není tak dlouhá.
Mohla bych to proběhnout, ale byla bych moc snadný cíl.
Tak... jdeme dál, Olah.

Osudová chyba!
Dýky jsem nechala za pasem a než jsem je stačila sevřít ve svých dlaních, silné ruce donutily ty mé k poslušnosti.
Jen jeden člověk mě takhle drží! Tiskne mě k sobě a jeho pravice se sune k mému krku.
Proč mi všichni jdou po krku?
Že by to bylo tou zkouškou?!
Nenechávám tu zrádnou ruku ukořistit svou oběť a silně se do ni zahryzávám.
Tu mě Vanezova levice silně udeří do tváře a surově mě shodí na zem.

Takže už jen jeden, zajásám a přidávám do kroku. Tentokrát už v rukou svírám svou nejmilejší zbraň a nemíním se tak blízko u cíle nechat porazit.

Smrt přichází tiše a od těch, které jsme... čekali?!
Odrážím díky podivnému sevření v podbřišku protivníkův výpad mířící mi na srdce a uskakuji do boku. Vedená pouhými pocity kráčím dál, přitom se bránící před smrtí přinášejícími dýkami.
Jedna z nich se konečně dočkala a zakusuje se mi do lýtka.
Krev mi stéká ke kotníku a já pajdám dál.
Jako ve snách natahuji paži a smířená s prohrou... se dotýkám stěny. V té samé vteřině mi pohmožděným od všech těch ran ramenem projíždí bolest.
Zlostně jsem svou dýku vrazila naproti sobě přímo do...
Lartenovy holeně?!

"Bylas... perfektní!" usměje se, když si vtírá sliny do zranění, které jsem mu způsobila.
Neschopná slova sedím na podlaze a pozoruji ostatní upíry.
Arra sedí taky na podlaze a utahuje si obvaz na kotníku. Kayah má na nose přitisknutý pytlík s ledem a Gavner?
Gavner se choulí na lavici, diskutuje s Vanezem, který se mu očividně pošklebuje.

"Dovolíš?" popadne mě do náruče Larten a kulhá pryč z místnosti směrem ke mně.

Takové to tedy je, divím se.
Svlékám ji a jak nejněžněji umím, pokládám zpátky do sítě.
Jsem na ni pyšný a přitom..
Nenávidím ty, co ji ublížili.
Začínám ošetřovat její rány a doufám, že druhá zkouška.. bude mírnější.

Zamračila se, ale kývla hlavou na souhlas.
"Vyber si protivníka." pobídl ji Vanez a zašklebil se.
"Kayah." vyhrkla bez rozmyslu a počastovala jmenovanou jedním lásku nesoucím pohledem.
"Tak dobře," ozval se opět Vanez. "Postavte se naproti sobě a vyčkejte na Kurdovo vybídnutí."

Odkrvené paže začínají nepříjemně bolet.
Snažím se soustředit na všechno jiné krom oné bolesti, co mě nutí k zatínání zubů.
Zírám do jejích hnědých očí a mračím se.
Ona si to snad užívá?!
Usmívá se od ucha k uchu a šklebí se na mne.
Musím vydržet. Musím! Pro...
Rozhlédla jsem se po přítomných upírech.
Ano, pro Lartena.

Držel ji v náručí a masíroval namožené paže. Přátelé ji úsměvy gratulovali k úspěchu v druhé zkoušce.
"Lartene?" řekla tiše a stiskla jeho dlaň ve své. "Děkuji a omlouvám se."
Shrnul ji vlasy za ucho, poklnil se a s přáním štěstí odcházel.

Nevěřila, že to udělala. Před několika minutami uspěla v poslední páté zkoušce.
Po tvářích ji stékaly slzy bolesti a ona zadržovala bolest kousanci do rtů. Chtěla vstát, ale nemohla. Chodidla byla ošklivě popálená, a tak pohledem hledala pomoc.
Tak jako kdysi během její první Slavnosti nemrtvých i tentokrát přišla nečekaně.
Larten se k ní vrhl a odnášel ji pryč.
Opřela hlavu o jeho rameno a obtočila paže kolem jeho krku.

"Au," fňukla, když ji na popáleniny patlal mastičku od Seby Nila.
Chytila ho za košili a přitáhla k sobě.
"Prosím," zasyčela. "Zůstaň tu dnes se mnou."
Jasně vycítil, že tady se o prosbu nejedná.
"Proč se mnou nemluvíš, Lartene?" zeptala se, když ji hladil po vlasech. Ležela v síti a on klečel vedle ní.
"Ty ses mi začala vyhýbat." namítl.
"To.. ano." pípla a přitiskla se k horké dlani. "Poslední týdny toho na mě bylo opravdu hodně."
Najednou se rotřásla a rozvzlykala se.
"Já... teď mi došlo... Mohla jsem být mrtvá."
Usmál se a objal ji.
"Olah, drahá Olah." stíral ji slzy z tváří. "Upíři se smrti nebojí. Pro ně je čest zemřít. Vždyť víš, že my jsme ješitní i co se smrti týče. Je to pro nás výzva zemřít a ne utrpení."
"To se opravdu ani trošičku nebojíte?"
"Ne."
Zamyslela se, a potom usmála.
"Tak já se bát taky nebudu." odvětila s dětskou logikou a přitiskla se k němu.

Už zase...
Opět ti nemůžu odolat.
Tohle už není nic, tohle je obyčejný chtíč, dívko hnědooká...

Opatrně, aby ji nevzbudil, ji vzal do náruče a odnášel do své kobky. Položil ji do rakve a sám se k ní opatrně přitiskl.
Obtočil scé paže kolem jejích ramen a ty její ho objaly v pase.

Spokojeně se protáhla a ustrnula.
"Vždyť já jsem v rakvi." pomyslela si a poplašeně hmatala kolem sebe snaíc se odkrýt víko.
"Olah, nech toho." ozval se mrzutý hlas.
"Lartene?" špitla vylekaně.
"Jo, co sis myslela? Že ležíš v něčí rakvi u někoho cizího, dítko?"
"Po pravdě? Ano."
"Tak se uklidni a zase spi. Ještě není ani dopoledne. Dobrou." dořekl se zívnutím a opět usnul.

Nedbala jeho slov a posadila se odkrývajíc konečně víko tmavé rakve.
Chodidla měla ještě citlivější, než když usínala a bolestivě vyjekla, když náhodou i přes všechnu opatrnost zavadila patou o Lartenův kotník.
Se slzami v očích vzpomínala na poslední, pro ni nejbolestivější zkoušku.

Nevěřila vlastním uším.
Měla to tu ráda, ale od Slavnosti pochybovala o všech těch zásadách, právech i zákazech, o upírech samotných.
A teď se od ní žádá, aby zapřela zdravý rozum a...
Rozhlédla se a vzpomněla si na vše, co chtěla udělat.
Chtěla?! Chce!
Přikývla na souhlas a vešla do místnosti se žhavým uhlím...

Přehodila nohy přes okraj rakve a odstrčila se. Ihned se zhroutila k zemi a plazila se k židli, na kterou spící upír položil misku s jejím lékem.
Chladivá mast pomohla proti nejhorší bolesti, ale stejně v nohách cítila každou buňku.
Schoulila se do klubíčka a pokusila se usnout.

"Rád tě vidím," usmál se Bhan a položil ji do nastavených dlaní misku s porcí dušeného masa.
"Díky za všechny ty dobroty, co jsi mi ty dva měsíce, co jsem tu nebyla, připravoval." opětovala mu úsměv a odcházela k jedné z dlouhých lavic.
V jídelně kromě ní a kuchaře večeřelo ještě pět upírů. Posadila se dál od nich a přemýšlela.

Dva měsíce jsou v mých lidských očích dlouhá doba.
Ano, už o sobě netvrdím, že jsem upír.
Jsem pouhopouhý člověk a... nemrzí mne to.
Ztratila jsem kus ze své vitality, stala jsem se chladnější, tvrdší a uzavřenější.
Důvod podstoupení zkoušek se vytratil.
Už se jim nechci rovnat.
Jsem lepší.
Nikdy... Nikdy nikomu nevemu jeho iluze, přání, jeho lásku.
Nikdy!

S Lartenem se to vrátilo do "normálu". Opět jsme spolu začali trávi mnoho času (není divu, vždyť byl mým ošetřovatelem), Vanez se zastavil na kousek řeči a spolu jsme podrobně rozebrali mé zkoušky.
Kurda mi přinesl další knihy a usmířili jsme se.
Gavner se se mnou jen rozloučil a odešel z hory.
Kayah ani Arra nepřišly. Ví, že je nemám ráda a nic na tom měnit nechci. Mimo to se Kayah připravovala na Prověření.
Stejně...
Není nad přítele Lartena.

Dojedla a šla se projít. Procházela jednotlivými místnostmi a zahloubaně si prohlížela upíry.
V tělocvičně si dopřála několik ran do boxovacího pytle a pozorovala Arru právě bojující s několika upíry.
Otočila se k odchodu, ale dřív, než odešla, ji Arra vyzvala.
"Už nejsem to dítě, co jsi kdysi porazila." podotkla a vyskočila na kladiny.
"Beru na vědomí." odvětila Arra a uklonila se.

Zavrávorala, ale udržela se. Přeskočila na další kladinu a s rychlou otočkou vrazila hůl Ařře do břicha. Vyrazila jí dech, avšak ona byla snad pevnější než skála. Její rány byly ještě rychlejší a zákeřnější.
Olah se v mžiku ocitla za jejími zády a jednou ranou ji podrazila nohy.

Sedíme spolu na jednom z výstupků Hory a já čím dál tím víc uvažuji o něčem, o čem jsi se ty nikdy ani slůvkem nezmínila, ba byla přímo proti tomu.
Pozoruji své dlouhé, štíhlé prsty, které se jako jediné v celé Hoře smí dotýkat tvých tváří, aniž by přivolaly slzy a objevuji v sobě nové, zatím neobjevené myšlenky.
Stejně jako před 24 lety v jedné temné chodbě, tak i dnes... Tak se i dnes ptám, zda smím.

Zády se opřela o jeho hruď a jeho ruce ji objaly. Přehodila přes ně jeho plášť a zachumlala se do něj.
"Pamatuješ na vlaky?"
"No, ano. Hlavně na to, jak sis vždy přikrývala uši a tiskla se ke mně strachy." pousmál se. "Pamatuji, Ol. Z naší cesty si pamatuji každou minutu."
"Kadou ne." zachichotala se. "Spal jsi a to jsem mohla dělat tooolik věcí..."
"Zpátky k vlakům, Ol." přerušil ji.
"Aha, ano. Vím, jak jsme jedno odpoledne strávili na nádraží, protože náš vlak měl velké zpoždění. Seděli jsme na lavičce a dívali se na ně. Sám jsi tehdy řekl, že každý vlak odněkud vyjíždí a míří ke své cílové stanici."
"To je pravda."
"Kam tedy mířím já?"
Jeho levice se vyprostila spod pláště a promnula jizvu na levé líci.
"Tohle si musíš určit sama, Ol. Zopakuji ti jako před 11 lety: buďto můžeš být upírkou nebo člověkem. Zůstaneš zde nebo se vrátíš k lidem."
Neodpověděla mu. V zamyšlení našla pod rudou látkou jeho dlaň a bříšky prstů hladila jeden tvrdý a ostrý nehet za druhým.

"Promiň- tě." dodala, když zjistila, do koho to v běhu chodbou vrazila.
ůTo je v pořádku, ehm.. Olah." odvětil a vzápětí dodal: "nedala by sis hrnek krve nebo.. v tvém případě.."
"Hrnkem čaaje nepohrdnu." pomohla mu a z tváře se jí vytratila všechna veselost, která tam ještě před chvilkou byla.

byla ostražitá. S každým Mikovým slovem čekala další ránu, která by opět ťala do nedávno zaceleného srdce.
Odpovídala chladně, ale upřímně.
Najednou si uvědomila, že se mu svěřuje.

Nejsilnější je láska, kterou jsem dosud nepoznala. Pevně tomu věřím.
A hned po ní... slova. Dokáží zranit tak hluboce, že se rány nikdy nezahojí, anebo právě naopak jsou nitkami, co rozervanou tkáň sešívají pevně k sobě.

S omluvným úsměvem se vymluvila z hodiny, kterou si pro ni Kurda připravil a kráčela směrem ke Knížecí Síni.

Nemohu tomu uvěřit.
Chladný mramor mě studí do hýždí a do nohou dosávám křeč.
Sedím v Knížecí Síni před trůny na podlaze a poslouchám Miku. Toho Miku, který mi před sedmi lety tak hrozně ublížil a já dnes k němu nepociťuji nenávist či zlobu, ale úctu a pokoru.

Už pět let...
Pět let tě jen zběžné potkávám a vidím, jak se víc a víc zlobíš.
Stojím před tebou a prosím tě ještě o několik dní tropělivosti.
Vím, žádám mnoho. Už oněch pět let bylo moc.
Když já musela, Larene. Já si musela ujasnit, kam můj vlak jede.

"Nezlob se, Lartene, nemůžu." odmítla jeho návrh na strávení několik hodin v tělocvičně. "Mám ještě hodinu."
Povzdychl si a smutně se na ni usmál.
"To nevadí."
Lhal. V duchu byl den ode dne naštvanější a žárlil na upíra, který už pátým rokem učil Olah. Kdo a čemu, to Ol tajila tak dobře, že to ani on, ani nikdo jiný v Hoře nevěděl.

jsem tak šťastná, Lartene! Kdybych mohla, skočila bych ti kolem krku a...
Stydím se to doříct.
Zítra začíná Slavnost a já konečnš vím, co chci.
Těším se. Ne, na oslavy ne. Těším se, až udělám to, co chci.
A ty.. Snad mi pomůžeš.

Ať se rozhlížel, jak chtěl, na zahájení ji neviděl. Přitom slíbila, že přijde.
Vycítil, že Slavnost nemá v lásce, nikdy mu však ani nenaznačila, proč.
Chybí mu.
Už dlouhých 12 let ráno co ráno uléhal do rakve s jejím jménem na rtech.
neměl právo jí něco říci o svých citech. Nemohl přece zlomit křídla volnému a svobodnému ptáčeti.
A přec tolik chtěl!

"Proč se nebavíš?" vyrušil ho z rozjímání její sladký hlas.
Neodpověděl, jen se na ni zazubil a podal ji korbel piva.
"Hm, Lartene.. Já.. Vím, že máš Slavnost rád a užíváš si boje, zápasy, snad dokonce i tanec, ale... Nešli bychom do tvé jeskyně? Chtěla bych si s tebou popovídat." zaprosila.

Posadili se na podlahu, zády se opíraje o jednu z šedivých stěn místnosti a chvilku mlčeli.
"Já..." začala tiše Olah. "Já už jsem se rozhodla, Lartene."
"Ano?"
"Ano. Já bych... Chci.. Prosím.. Prosím tě o zasvěcení." pohlédla mu do očí a pokračovala. "Jsem pevně rozhodnutá a žádám tě, Lartene Hroozley, o zasvěcení."
"Ol.. Já... Víš, co po mně chceš?"
"Ano, vím vše. Mika mi vše podrobně vysvětlil."
"Mika?!"
"Ale no tak, Lartene. Ano, Mika. Vím, že.. Že to bude bolet, budu už nadobro odloučená od lidí a že.. nebudu plodná. Ale rozhodla jsem se. A tobě.. Tobě se chci omluvit, že mi to trvalo tak dlouho.
Já chci být prostě s tebou." sklopila hlavu a vyčkávala.

Chce být se mnou?!

"Tak tedy... Dobrá, ať je po tvém, Ol." usmál se a pohladil ji po tváři.
Klekl si a ona poklekla naproti němu.
Její dlaně vklouzly do upířích.
Zasyčela bolestí, když se ostré nehty zabořily do měkkých bříšek prstů, ale neucukla.
Přiložil své zraněné prsty k jejím a pohlédl do hnědých očí.
Usmála se a on... neodolal.
Jeho rty ochutnaly její a nemohly se jich nabažit. Líbal ji jemně, něžně, dlouze, v duchu přitom pamatujíc o tom, že jeho krev proplouvá jejím tělem.
Odtrhl se od ní a něžně olízl drobné prsty, i ty své, štíhlé a dlouhé.
Objal ji a pozoroval její tvář.
Oči měla pevně zavřené a na rtech úsměv, který zatím nikdy neviděl.
Lekl se, že jí ublížil.
"Ol, jsi v pořádku?" jeho hlas byl naplněn starostí a obavami.
Kývla a otevřela oči.
"Ještě, Lartene." pronesla dětsky a sevřela jeho dlaně. "Líbej mě, líbej."
Prudce vstal a odnesl ji do své rakve. Položil ji na tvrdé dřevo a lehl si vedle ní.
"Mám tě líbat?" usmál se pohladil ji po rtech.
"Ano." odvětila a přitiskla svou tvář k jeho.
"Hlavně.. se mi pod tou... obrovskou... vlnou vášně.. neutop.. Ol," zašeptal mezi polibky a sevřel její tvář ve svých dlaních.

Leželi vedle sebe jak už tolikrát, a přesto to dnes bylo jiné.
"Takže... jsem upírka." zašeptala.
"Ano, Ol, jsi poloupírka." Hrál si s jejími vlas a přitom ji jemně líbal na šíji.
"Lartene, já.."
"Ššš, nemluv Ol, prosím.. Teď.. jsem tak šťastný, že.. jsem nebezpečný. Každé tvé slovo by mohlo způsobit výbuch mého chtíče a to já dnes.. nechci."
Schoulila se v jeho náručí a vdechovala vůni jeho košile.
Byla tak šťastná, že jí z očí splývaly slaní drobečci a studili Lartena na žebrech.

"Vanezi, ty se dnes vůbec nesoustředíš!" vykřikla, když ho už podruhé stejným výpadem praštila do ramene.
Ten jen zavrčel a pokusil se ji odzbrojit.
Nepodařilo se. Po dlouhém podrkávání nakonec skončil na lopatkách on.
"Copak se děje?" zeptala se s obavami, když mu pomáhala na nohy.
"Ale nic," odvětil už zase veselý mistr her. :Ale co se děje s tebou, že jen záříš, Ol? Nějak moc se lísáš k Lartenovi. Že tys mu dala přednost přede mnou?"
Viděl, jak její tvář zvážněla a oči potemněly. Skoro neznatelně přikývla na znamení souhlasu.
"Ol, jak jsi mohla?!" držel se teatrálně Vanez za srdce a spadl zpátky na žíněnku. "Smrtelně jsi mě svým výberem zranila. Proč on, proč ne já? Umíííírááááá.." zmlkl.
Ol a přihlížející upíří se smáli a Vanez dál ležel na podlaze.
Olah přemohla smích a přistoupila na jeho hru.
"Vanezi, ne" zafňukala a poklekla k němu. "Já..Já jsem tě takhle zabít nechtěla." chytila ho za ruku. "Já tě jen jednou chtěla z velké vděčnosti umlátit hrnkem od krve."
"Jak důstojná smrt." prohodil upír a než se Olah nadála, držel ji v šachu na podlaze.
"Umlátit mě hrnkem na krev? Tak to bych musel být, Krásko, moooc opilý, aby mě tak hezká ručka dostala do upířího outu."
"Ts," zasyčela zlostně Olah a pokoušela se ho ze sebe shodit.
"Takže.. Larten, ano?" zamračil se Vanez. "Všiml jsem si tvých jizev a tvé síly... Ale vztah s Lartenem... Hm..."
"Vanezi, nech mě," zaprosila. "Sice jsem silnější, ale ty jsi pořád těžší."
Zazubil se, ale pustil ji.
"ještě uvidíme, Olah, já počkám."
"Marně." odvětila a se zavýsknutím vyběhla z tělocvičny.

Omývám si rány, smývám ze sebe špínu, co ulpěla na mé světlé pokožce.
S úsměvem a zavřenýma očima si vychutnávám opojný pocit vítězství a zdaru v Prověření.
Nasávám blaho, které mi přináší očistná koupel.

"Lartene, polekal jsi mne." vyjekla s úlevou, když ji jeho krásné dlaně dopadly na mokrá ramena.
Políbil ji na kapkami vody skropenou pokožku a lehce jazykem olízl pahorky lopatek na jejích zádech.
Otřásla se.. Vášní, strachem, chtíčem.
Otočila se k němu a na záda jí teď dopadal proud studené vody.
Prsty pročísla suchého ježka a její dlaň sjela k jeho levé líci. Pozorovala jeho tvář a dalní sjížděla k šíji. Ostrým nehtem podráždila kůži na tepně, která teď poskakovala ve zběsilých vlnách a pokračovala ve výzkumné výpravě. Polechtala ho na žebrech a sjela ke zjizvených bokům.
"Jaká jsem byla, Lartene?"
Hnědé oči zářily a úsměv prosvětlovala hrdost a očekávání.
"Skoro mrtvá?" pousmál se a přitáhl si ji k sobě.
Tak jako jim voda stékala po zádech, tak se on dva rozlévali v tom druhém.
"Už.. už vím." vydechla mezi přírazem. "Lásko, vím... kam patřím."

Zlehounka ji hladil po ramenech.
Usnula na chladné zemi u vodopádů a hřálo ji jen jeho tělo a několik ručníků, co měli omotané kolem těl.
Zavrčel, když do sprch vešel další upír.
"O, promiň, že ruším, ale.. potřebuju sprchu." usmál se omluvně Gavner a s rychlostí blesku vklouzl do vody.
Larten opět položil hlavu na její rameno a přitiskl se k jejímu horkému tělu.
"Nerušíš, Gavnere." usmál se a přetočil se na záda. "Jak to vypadá v Síních?"
"Všechno se uklidňuje. Vždyť před několika minutami vysvitlo slunko, tak se většina uchýlila do svých rakví." odvětil koupající se upír se zjizvenou tváří a vykročil zpátky ke břehu.
"Mhm," poškrábal se na tváři Larten a s díky skontroloval spící ženu.
"Tak já zase mizím," rozloučil se Gavner a s ručníkem kolem krku odcházel.

Slastně se protáhla a rukou přitom šťouchla do Lartena. Blaženě se usmála, když zjistila, že leží v jeho otevřené rakvi a na sobě má jedno ze svých vytahaných trik.
Objala ho kolem krku a vtiskla svou hlavu pod jeho kliční kost.

"Ol?"
Ohlédla se a položila hřeben na stolek.
Prsty upravila neposlušné pramínky, co jí vypadly z copu a zadívala se do šedých očí.
"Chtěl bych ti vrátit.. No, tady máš." vtiskl ji do dlaní modrou látku.
Zamračila se a přitiskla svůj plášť ke hrudi.

Síň Chledona Lurta opět praskala ve švech. Byla naplněná vůní jídel a nemytých upírů. Od stěn se odrážela slova, výkřiky, rozhovory.
Přehodila si cop přes rameno a rozverně uzmula Lartenovi poslední sousto z ruky.
"Ol, to že spolu.." zarazil se a podíval se na naprotisedícího Vaneze. "Co se šklebíš?"
"Já nic, já.."
"Závidím." dořekla se smíchem Olah."Dáme si rande v tělocvičně, učiteli?"
"Jistě, Krásko." zazubil se jednooký upír.
"Tak dnes k ránu. Ješě musím za Kurdou."
"Co máš.."
"Nic, Lartene. Tak zatím, miláčkové." odběhla ven.
"Ach ta Olah," pronesl Vanez a jen tak tak se vyhnul letícímu krající chleba.

Sedím ve tmě a vím, že naproti mně sedí on. Nevidím ho, jen slyším jeho tichý dech a mé upíří smysly dokonce cítí i tlukot jeho srdce.
Kurda Smolt...
Čekám, až blonďatý upír s milou tváří promluví a začínám se radovat, že mám chvilku jen pro sebe, kdy si mohu od všeho odpočinout.

"Už tě dál učit nebudu, Olah."
"Proč?" zeptala se udiveně.
"Naučil jsem tě všechno, co jsem mohl."
"Ale.. Knihy si můžu půjčovat dál?"
Uslyšela jeho zvonivý smích.
"No jasně, že jo." odpověděl a netrpělivě se ošil. "Co tvé sny, Olah, plní se?"
Zamyslela se.
"Ano, Kurdo Smolte, mé sny se plní. Co ty tvé?"
"Částečně." odvětil.
ještě chvíli mlčky seděli a ona byla první, kdo opustil chladivou temnotu.

Po špičkách kráčím do naší jeskyně a sedám do tvé sítě. Dívám se na spánkem uklidněnoou tvář, hnědé vlasy lemující narůžovělé líce, zavřené oči.
Pozoruji ě, jak spíš v mé rakvi a přemýšlím.
O čem?
O nás, o sobě, o tom, jak ti neublížit.
Dnes v noci mi Vandža potvrdil to, co jsem cítil už delší dobu.
Musím odejít.
Ale co bude s tebou?

Políbil ji na čelo a přes židli přehodil rudý plášť. Uvelebil se v zavěšené síti a s pohledem upřeným na tmavé dřevo usínal.

"Vyhýbáš se mi," rozesmála se a rozverně ho líbla na nos.
"Vždyť před chvilkou jsem ti byl blíž, než všichni ostatní v Hoře." zabručel.
"To bylo před chvilkou. Teď jsi zase někde daleko. No tak, Lartene." šťouchla hlavou do jeho ramene a dožadovala se něžností.
"Staň se mou družkou."
"Cože?" zvedla hlavu a zadívala se do šedých očí.
"Staň se mou družkou. Zítra."
Usmála se a pokrčila rameny.
"Proč ne."

Podpis...
Několik písmen, které mají tu moc svázat nás jako ocelový řetěz k něčemu nebo k někomu. Jednou je ten řetěz hebký a lehoučký jako labutí pírka, jindy k nesnesení jako rej divokých včel.
Ten její...
Tváře jí hořely, když svým podpisem stvrdila smlouvu jejich soužití na dlouhých, ale zároveň krátkých šest let.

Olah Hroozley
Larten Hroozley

Družka a Druh...

Krátkým objetím se rozloučila se svým učitelem. Usmála se, když si neodpustil poznámku o její kráse a odcházela.
Z hory odešli v tichosti, bez velkých loučení a další noc po podepsání smlouvy už byli na cestách.

Měkká tráva hladí chodidla poraněná ostrými kameny a trním. S velikou vděčností za kousek travnaté plochy se procházím sem a tam a dívám se na svého druha, který právě chystá snídani. Všimne si mého pohledu a opětuje můj úsměv. Pozoruji rychlé pohyby jeho dlaní porcující maso mladého jelena a obdivuji, s jako uzkušeností a samozřejmostí to činí. Vždyť právě to je to, čemu se musím ještě naučit...
Přežít mimo Upíří Horu.

Spala, když tu ji probudilo něco vlhkého, co ucítila na tváři. Otevřela oči a vyděsila se. Nad její hlavou se tyčil majestatný vlk , zuby měl vyceněné a jazyk vyplazený. Znovu se sklonil a olízl ji nos.
"Lartene," zašeptala a rukou zašmátrala napravo od sebe pod deku.
"Lartene!" zavrčela o trošku hlasitěji a stiskla mu rameno.
"Mhm, co se děje?" zavrčel vztekle a posadil se.
"Vlci." špitla Olah.
Larten se rozesmál a podrbal nad ženou stojícího vlka za ušima.
"Ol, vůbec se vlků nemusíš bát. Jsou to naší příbuzní."
"Opravdu?" zeptala se ho nedůvěřivě a pomalu se posadilo.
Místo odpovědi popadl její ruku a zabořil ji do vlčí srsti.
Jakmile ucítila pod prsty hebké chloupky, všechna nedůvěra byla pryč. Hladila ho a smála se. Vlk se několika kroky ocitl na jejích nohách a položil se. Jeh odružky se přiblížily k Lartenovi a lehly si k jeho nohám.
Neodolala a zabořila tvář do vlčího boku.
S vůní, kterou ucítila, přišla do její mysli dávno zapomenutá vzpomínka.

Pláč... Vzlyky... Ticho.
Vlčí vytí zaplnilo jeskyni a po něm následovalo jen teskné kňučení.
Vlčice naposledy olízly dětskou tvář a samec se přikrčil, když ho dětské dlaně objaly kolem krku.
Naposledy zavyl a smečka odcházela.
Chtěla zůstat s nimi. Zavřela oči a dala se do srdceryvného pláče...

Oranžovovlasý upír se opět schoval do přikrývek, ale ona nemohla. Lehla si a rukama pořád hladila šedého vlka ležícího ji předními tlapami na prsou. Nechtěla, a přesto nevěděla jak, usnula.

Když se probudila, vlci byli pryč a upír ji podával misku s horkým jídlem.
"Lartene, já.. Včera jsem si vzpomněla, že... Do Hory mě přinesli vlci."
Pohladil ji po tvářích a posadil se vedle ní.
"To.." zavzlykala. "To je asi vše, co se o své minulosti dozvím."
"Ale Ol..." vzal ji misku z rukou a položil ji do trávy. "Moje milovaná Ol, minulost není důležitá, ne?" podíval se na ni a v šedých očích zářily veselé jiskřičky. Objal ji a přitiskl ke svým prsům lehaje zpátky do přikrývek. Hladil ji po vlasech a stíral slzy, které plynuly z hnědých očí.

"Dnes zůstaneme tady." zašeptal ji do ucha, když přestala plakat a uklidnila se.
"Proč? Vždyť..." chtěla protestovat, ale jeho dlouhý ukazovák se dotkl jejích rtů.
Vzdychla, když ji jeho dlaně zbavovaly trika s dlouhými rukávy a džín.
Dnes byla podivně pasivní a nechávala ho, ať si s ní dělá, co chce. Až jeho nehty zaryé do zad zahnaly onu podivnou strnulost a ona se zahryzla do jeho ramene.
"Lartene Hroozley, ty mě nemáš co štípat do zad, proradný upíre." zavrčela zlostně a chytila jeho dlaně.
"A ty mě snad smíš ohlodávat jako krysí kost?" odvětil se smíchem.
Chvilku spolu bojovali, ale když se ocitla pod přívalem Lartenových polibků, poddala se mu.

Stáli ukrytí ve křoví a pozorovali králíky dovádějící v kapradinách.
Podívala se na upíra a on souhlasně přikývl. Rychle se odrazila a vyběhla z úkrytu. V běhu popadla jedno z mláďat a přitiskla vzpouzející se zvíře ke hrudi.

"Ol..." zaprosil netrpělivě.
"Ne, ještě chviličku." odsekla a poodešla několik kroků zpátky k lesu.
Pořád držela králíka v náručí, pohrávala si s jeho dlouhými ušiskami, mazlivě bořila tvář do jeho hebkého kožíšku.
"Olah, pořád jsme děti, co?" ztratil Larten zbytek trpělivosti a přiskočil k ní.
"Ne, nejsem díte. Co mám udělat?"
"Chceš mu sama zlomit vaz?" podivil se.
"Ano."
Po Lartenově radě se nadechla a po prudkém pohybu jejích dlaní doprovázeném zlověstným lupnutím se králík přestal bojácně třást.
"Tak.. To bychom měli." řekla chladně a dožadovala se dalších rad.

Už zítra se dle tvých slov ocitneme ve městě.
město, lidé, hmatatelné zlo...
Mluvili jsme o tom, vyslovila jsem své myšlenky nahlas a tys mě objal a políbil.
Já se nebojím. To ne! Strach je to poslední, co cítím. Jen... Nemám to ráda a... nevím, co cítit. Vždyť já sama jsem dnes mohla jít temnou ulicí a stát se snídaní některému z upírů.
Blikající světla v dáli vypadají jako hvězdy a navzdory té podobnosti jsou tolik, tolik cizí.
S toumyšlenkou o zlu jsi nesouhlasil.
Nedivím se. Dle jizev na tvém těle věřím, že lidé jsou sice zlí, ale určitě existuje i něco horšího, něco proradnějšího, něco...

"Olah?"

Sbohem mé myšlenky. Miláček mě volá...

"Ano, Lásko?"
S úsměvem vklouzla k němu pod přikrývku a opřela hlavu o jeho rameno.
"Už jsem myslel, že na tom pařezu budeš spát."
"ne, chtěla jsme počkat na svítání a potom..." naznačila posunky, co by, kdyby.
"Kecko. Dobrou."
"Brou, Lásko."

"Já se z toho asi zblázním." zavrčela a schovala hlavu pod polštář. Už čtyři hodiny se marně pokoušela usmout.
V hlavě tucet kladiv bušících do lebečních kostí odhánělo spánek, o který mysl žadonila. K tomu všemu ještě hluk a lomoz deroucí se skrz tlusté stěny hotelového pokoje...

Díky, vodo, díky! Tvé ledové jazyky zmírňují rány oněch kladiv v mé hlavě a uklidňují mou rozbouřenou a zmatenou mysl.
Ach, aspoň jakés zklidnění...

Vrátila se do pokoje a nakoukla s nechutí za jeden ze zatažených závěsů.
Lidé spěchající sem a tam, auta, cyklista, pouliční prodavač květin...
Tohle se nikdy nevyrovná Upíří Hoře.
Cítila osamělost, kterou cítí jen stvoření noci a ti, co se liší od ostatních.
Aspoň, že má kousek Hory s sebou...
Popadla polštář a ustlala si na podlaze.

"Olah, soustřeď se."
"Promiň." odpověděla tiše a chabě se usmála.
Už několik dní ji sužovala deprese doprovázená silnými bolestmi hlavy a nevolnostmi.
"Takže.. jdeme na lov." zopakovala jeho poslední slova a přitáhla si modrý plášť víc k tělu.

Hnědé oči pozorně sledovaly pohyby milovaných dlaní a při pohledu na krev zajiskřily.
Upír se napil a potom ji pokynul, aby se napila ona.
Přitiskla scé rty k horké kůži a potáhla.
Ústa ji naplnila teplá, sladká tekutina a s polknutím se do jejího těla rozplýval pocit uspokojení.
"Stačí, Ol." odtrhl ji od zápěstí mladého kluka.
Nechala horkou kapku stéci po rtu a pomohla Lartenovi s mladíkem.

Opláchl si tvář a zadíval se na potůček, který se vinul mezi skálami. Opět ponořil dlaně do vody a chladil si namožené klouby.
"Je rychlá." vzpomínal na nedávný souboj s Olah. "Vanez ji dobře učil."
"Ahoj." vyrušila ho a opláchla si zaschlou krev z tváře.
"Hoj." odvětil a pomohl ji s očistou.
Nakonec se začali postřikovat vodou jako dvě malé děti.
"Ne, Ol, nech toho." snažil se ji zastavit. "No tak, Lásko." zaúpěl, když mu studené kapky stékaly z krku na záda.
"Nechám, ale... chyť si mě." mrkla na něj a dala se do běhu.

Políbila ho na rozedraném boku, za který mohly její nehty a přitiskla se k němu.
"Broučku..."
"Hm?"
Zaklonila hlavu a zadívala se do zachmuřené tváře.
Ty šedé oči, které se na ni vždy dívaly se zvláštním leskem, ten nos, který ráda hladila, ústa, co jí vášnivě líbala, ale...
Obočí už zase tvořilo jednu linku.
Během posledních dvou společně strávených let to pro ni nebylo nic neobvyklého.

Už několik týdnů mě mučí jedna, jediná noční můra. Je tak děsivá, že... Že nemám dovahu o ní mluvit.
Ol, má milovaná Ol, já...
Vím jediné.
Nechci vidět tvou smrt!

Seděla u ohně a připravovala večeři pro dva do žhavé diskuze zabrané upíry. I když se snažila sebevíc, nezaslechla ani slovo z jejich rozhovoru.
"Larten si asi přeje, abych nic neslyšela. Grrr!"

"Děkuji, Olah. Vidím, že..." zašklebil se Gavner. "Že má v tobě Larten dobrou ženušku."
"Gavy, o tom nepochybuj." zaculila se upírka a odešla umýt špinavé nádobí.
"Tak štěstí, Lartene." vzdychl Gavner a podal upírovi pravici.
"I tobě, Gavnere." zachmuřil se ještě víc a sledoval, jak upír mizí v dáli.

Mračila se a s nechutí mlaskla, když jim přes cestu přeběhla kočka tmavá jako boční ulice.
"Proč jsme zde, Lartene?"
"Povinnosti." odpověděl a stiskl ji ruku.
"Hm, ano. To by mohlo být." souhlasila. Pustila jeho dlaň, dýchla si do té své a vyběhla. V rychlosti překvapila ženu sotva pětadvacetiletou a uspala ji.
"Dobrou chuť," pronesla pro sebe, když ji nehtem rozřízla kůži.

"Můžeš mi prosím říci, jakou to povinnost máš, upíří generále?" zeptala se s nádechem ironie, když se vrátil z hotelové koupelny zpátky do ložnice.
"Mhm..." zavrčel a pohodil mokrý ručník na židli. Posadil se k ní na postěl.
"někde v blízkosti by měl být jeden upír... Bohužel se zjistilo, že... je šílený."
"Jdeš ho.. zabít?!" vydechla překvapeně.
"Pokud bude možné dopravit ho do Hory, tak ne, ale... Nejspíš budu nucen ho zabít." Chvíli mlčeli a dívali se jeden na druhého.
"Jsem ráda, žes mi to řekl, Lartene. A... budu spát na zemi. Dobrou noc. Nebo spíš den?" dodala se smutným úsměvem a schoulila se na tvrdé podlaze.

Les je tak podivně tichý.
To ticho... je děsivé. Jakoby chtělo něco naznačit, sdělit a my mu nerozumíme.
Vytahuji své dýky a pevně se svírám ve svých dlaních.
Co když...
Křupnutí...

Otočili se a ocitli se tváří tvář dvoum mužům.
"Jsou.. to oni?" ptala se sama sebe. "Vampýr a upír?!" divila se.
Než si stačila odpovědět, začal boj.
Boj o život či smrt...

Odrážela upírovy rány vší silou, kterou mohla do svých výpadů dát.
Zatínaly zuby bolestí, když jí upír vyrval hrs vlasů, když bořil nehty do její kůže a rozervával jí do masa.
Byl silnější, to věděla, ale chtěla... Musela ho zabít.
V jedné chvilce zakopla o vyčnívající kořen a upadla.
Oči rozšířené strachem hleděly na ostří, co se jí chystalo zahryznout do srdce.
"Ne!!!"

Vampýr...
Záblesk nožů...
Výkřik...
Můj výkřik.
Padl jsem na něj a zavalil ho svým tělem vrážeje svou dýku do jeho srdce. To mé těsně minul, ale i tak...

"Lartene?!" vyděšeně vykřikla.
"Na co čekáš? Bojuj." vykřikl rozkaz a s námahou se skulil z mrtvého těla.

"Tohle je život, dítko" uslyšela vampýra a zlostně zkřížila dýky.
už žádné hry, žádné úlevy, žádná jistota, že z boje vyvázne celá.
Žádné...

Vrazila ostrou čepel až po okraj do svalů a zlostně s ní kroutila.
Plakala a zároveň byla poslem smrti. Té smrti, co odnáší nejen nepřátelé...

"Miláčku!!!" přitiskla se k němu a líbala jeho tvář."Lásko..."
Slzy máčely líc zbrocené krví.
"Lartene!!!" Křičela jeho jméno dokola a držela jeho mrtvé tělo v náručí.

"Ol," natáhl se k ní a lehce ji břinkl do nosu. Usmála se a položila hlavu na kolena. Seděli u ohně a čekali, až se jejich dnešní snídaně dopeče.
"Lartene, ne." rozesmála se, když se jí lehce zakousl do šíje a mrštné prsty zbavily copy černých stuh.
"A co dál?"
"Dál?" usmál se s prsty rozplétaly ozdobu její hlavy. "Budeme..." nedořekl.

S každým přízazem pociťovala větší a větší rozkoš.
Otevřela oči a s hrůzou zjistila, že ji jako deka přikrýly rudá krev řinoucí se z rošklebené rány na jeho hrudi.
Nebyl to jeho klín, co ji uspokojoval. Byla to jeho krev...

Otevřela oči a odhrnula víko rakve.
Posadila se a hlavu opřela o kolena.

Další vzpomínka končící jako nesmyslná noční můra.
Mě přece Lartenova smrt nepřinesla potěšení, naopak. Tak proč mne zrazuje mé vlastní podvědomí?! Kdy tohle skončí, ptám se každý den od té doby, kdy...
Kdy jsem zůstala sama
.

Třásla se ve vlnách pláče a pevně tiskla jeho paže. Nesměle jí poplacával po zádech a mlčel. Nebylo co říct.
"Vanezi, je to..." nedořekla a schovala se do jeho náruče.
"Připadám si tak hrozně sama, hloupá a ... a prostě... Možná velká citlivka. Je to už přece několik týdnů, ne? A mě to... Příjde jako minuta a věčnost zároveň."
Se smutkem v oku pozoroval její uslzené oči, kruhy pod očima, rozechvělé rty. Ve tváři měla vepsaný smutek, únavu a s hrůzou zjistil, že se mezi to vkládá pomalu, ale jistě něco, proti čemu nemůže on bojovat.
Pevně ji k sobě přitiskl a levice navyklá na zbraně jí z lehka pohladila.

"Poč jsi mě sem vytáhla, Kayah?" vzdychla.
Dlouhovlasá upírka se ušklíbla.
"Budeme bojovat, Olah. Žádné zbraně, jenom ruce. Proto jsem tě tu vytáhla. A..." usmála se. "Snad mi odpustíš mou malou převahu. Vím, že nejsi v pravém rozpoložení k boji."

Tiskla jí k podlaze a prsty obepínaly její hrdlo. Upírka ležící pod ní se začínala dusit. Snažila se zbavit jejího sevření, ale Kayah ji držela pevně.
"Poslouchej Olah." zavrčela její věznitelka. "musíš se sebrat, slyšíš? Sebrat! Buďto se sebereš nebo..." nedořekla, pustila ji a posadila ji kontrolujíc upírčin dech.
"Nebo?" řekla Olah mezi nádechy a výdechy.
"To si musíš rozhodnout sama." odsekla Kayah a odešla.

To už není bolest, co mě ničí.
Bolest už totiž jaksi splynula s mým momentálním životem a stala se jeho neodloučitelnou součástí.
Ničí mne prázdota, samota, rezignace.
Kdyby mne Vanez s otravnou Kayh pořád tak nehlídali, dávno bych se tu v tvé rakvi umořila hladem a žízní nebo bych oděšla ke hvězdám lehla ne studenou skálu a čekala na smrt.
Buďto se seberu nebo...
Nebo?!

Zahalená do modrého pláště s vlasy spletenými do copů, které jí tak rád rozplétal a s pohledem upřeným do nekonečna, pomalu kráčela ke kleci, která se měla stát jejím lůžkem smrti.
Marně v hnědých očích hledali Knížeta život. Byly prázdné, stéjně jako její srdce.
Už dávno zemřela. Zemřela tehdy uprostřed noci s jeho mrtvým tělem ve svém klíně.
Nastavila ruce i nohy, které obtočily provazy a podivně pohlédla na Vaneze činivšího dotyk smrti.
"I ve smrti můžu být vítěz." zašeptaly jejich rty a...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:´( fňuk

(Silmarilien-Palantírilien, 19. 8. 2007 20:08)

:´( to je tak strašně moc smutné :´( to né, takový slzičkový konec.
ale musím říct, že je to skvěle napsané. :o)

supééér :o)

(Silmarilien-Palantírilien, 28. 7. 2007 18:38)

páni, je to tak sladké a romantické :o) prostě perfektní :o)
zatím se to vyvíjí tak, jak jsem doufala :o)

naprosto užasný

(tarantule, 18. 7. 2007 11:45)

nemám slov těšíms e na pokrýáčko je to totiž naprosto super!!

nemám slov :o)

(Silmarilien-Palantírilien, 11. 7. 2007 9:11)

:´) je to tááák úžasné. a zároveň smutné. už se těším na pokračování :)