Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nevítaná návštěva...

30. 9. 2007

Vrátil jsem se do své jeskyně.
Zarazil jsem se, když jsem ji uviděl podivně ztuhlou sedět v mé rakvi. 
Vyzařoval z ní smutek a obavy a navíc.. ucítil jsem pach tak známý, při kterém vibrují všechny buňky v mém těle, žaludek řve hlady a ruce se chvějí.
Copak se s ní děje? Ona..
„Krvácíš?“ podíval jsem se na ní s otazníky zračícími se v mých očích.
Hnědé oči se zadívaly do mé tváře a zalily se slzami.
„Tak.. krvácíš?!“ zavrčel jsem a na nic nečekajíc jsem se dvěmi kroky ocitl u ní.
Přikývla a opět svěsila hlavu.
„Kde?“
Vykvikla jako poraněné zvířátko.
Posadil jsem se naproti ní a zamračil jsem se.
Mé prsty zamyšleně hladily jizvu táhnoucí se po délce levé líce a myšlenky splétaly logicky řetěz.
„Neboj se. No tak, neplač.“ Podal jsem jí svůj kapesník. „To nic není.“
Šlehla po mně pohledem, ve kterém se mísila výčitka s obavami.
„Jsi dospělá.“
„Cože?“ vyjekla nevěřícně.
„Dospěla jsi. Skoč si za Sebou, ten ti něco dá.. na ten tvůj problém.“
„Lartene..“ zakňučela.
Dlaně stíraly slzy putující přes poušť jejích tváří a ramena se otřásala ve vlnách pláče.
Připlazila se ke mně a přitiskla se k mým prsům.
„Dítko..“ pohladil jsem jí po vlasech. I přes slzy zavrněla blahem, co se linulo do její ztrápené dušičky z mého láskyplného objetí.
„Co se to se mnou děje?“ zafňukala plačtivě. „Nechápu to. Já.. vždyť jsem zraněná a..“ blekotala nahlas.
„Z tvého pohledu logické vysvětlení, Ol. Jdi za Sebou, ten ti pomůže.“
„Ty.. ne?“
„Později.“
Pomohl jsem jí vstát a marně si lámal hlavu, jak jsem mohl zapomenout na tak důležitou věc.

 
Mračila se a propalovala mě pohledem.
Nachem posypaným tvářím se pomalu vracela jejich přirozená barva a rty měla semknuté v přísnou linii.
„Jak jsi mohl?“ vyslovila výčitku.
Usmál jsem se a lokty opřel o svá kolena. V tureckém sedu jsem se ještě víc nahrbil a rošťácky na ni mrkl.
„Snad se na mne nezlobíš.“
„Zlobím.“ Zavrčela. „Víš, jak mi bylo?! To jsi mi to nemohl říct ty?“
„Nechtělo se mi. Nevím, zda bych našel vhodná slova, tak jsem… Poslal jsem tě za upírem, kterému jako málokomu z klanu důvěřuji a chovám ho v úctě, drahá Ol.  Měsíčky jsou věcí přirozenou lidem, respektive ženám. Ty.. k nim patříš.“
„Díky, odpusť si prosím další přednášky. Seba byl tak laskav, že mi vše vysvětlil. Jak tě znám, ty bys nikdy.. Nikdy…“ zuřivě sevřela dlaně v pěst a z očí ji opět vytryskly slzy.
Pokrčil jsem rameny.
Usmíval jsem se a pozoroval její ještě pořád dětskou tvář, kterak se mračila a z očí ji šlehaly blesky.
Naše oči spolu soupeřily. Můj pohled s přehledem vítězil nad jejím zlostným.
Kousala se do rtu. Prsty si pohrávaly s lemem trička a hnědá kukadla hledala cosi v těch mých.
„Ol?“ naklonil jsem hlavu a mrkl na ni.
„Jsi padouch,“ odvětila, ale rozhodla se vyhovět mé nevyslovené prosbě.
Pomalu se zvedla z rožku, kde seděla opřena o chladnou skálu a vklouzla do mé náruče. Schoulila se do klubíčka kladouc svou hlavu na mé nohy a slastně zavřela oči.
„Padouch!“ zdůraznila a pomalu upadala do spánku.

----------
O několik let později...
S ladností letící orlice se vrhla do posledního výpadu, kterého byla schopna a ostrá čepel se zakousla do jeho odhaleného ramene.
"Dobrý.." obdivně hvízdl Vanez. "Ale ne dost." dodal a jeho paže ji stiskly ve svém sevření.
Zmítala se v něm jako ryba vyhozena silnou vlnou na břeh a podařlo se jí osvobodit. Prskala, zlobila se, že je zase lepší než ona a pokoušela se znovu o dobrý výpad. Tak tak by se jí to podařilo, kdyby ji silná křeč linoucí se z podbřišku neochromila a ona se nesvezla na kolena.
"Ne, ne... teď ne!" přitiskla si dlaně na břicho a schoulila se do klubíčka.
"Olah?" vyjel Vanez a přiskočil k ní.
"Nic mi není!" zavrčela vztekle a s námahou se posadila.
Mistr her se zamračil, ale nechal ji, ať vstane, pohotově však přiskočil a zvedl ji do náruče, když zavrávorala.

"Krásko," ušklíbl se. "Myslím, že je čas tak akorát si hodit několikadenní marodku."
Něco nesrozumitelného si zamumlala, ale nechala se odnést do své rakve.
"Vanezi.." chytila ho za triko, když ji pokládal do její sítě.

Původně chtěl odejít a nechat ji o samotě, teď se usmíval a zůstal u ní. Nakrčil nos, když ucítil krev a najednou pět a pět dalo v jeho mysli deset.

"Takže tu marodku rozhodně potřebuješ. Dávám ti čtyři dny volna jako chápající učitel. Ženská to má v některých ohledech prostě těžší..."

Rozverně ji políbil na potem díky křečím orosené čelo a odešel.



Obrazek

Ilustrace od kamarádky :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nutné...

(Olah, 2. 10. 2007 14:54)

pokud něco chceš příjď co nejdřív... No jinak když otevřeš word tak tam je hned u levého okraje "Normáliní" a když na to klikneš tak tam je nadpis a pak si musíš pohrát, ak mi napiš nebo zavoléj a já ti to vysvětlím... No už letím čauky....

Díky segru...

(Olah, 2. 10. 2007 7:45)

Tos mi nemohla říct že jsi tam přidala ještě další část? No jinak pokud už nespíš tak poď na net pls... Jinak stačí napsat a DS to jistí...

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 1. 10. 2007 20:17)

ano, konečně dal někdo do povídky to, co mi několikráte blesklo myslí, ale nač jsem neměla čas domyslet to pořádně až do konce. :o)

vanezova věta na konci povídky je prostě úžasná :D:D:D