Jdi na obsah Jdi na menu
 


Už se nemusím bát....

5. 1. 2008

Smaragdová zrcadla se zaleskla slzami a jeho srdcem projela tenká jehlice bolesti.
„Nechci ti ublížit.“ Zašeptal, když ji od sebe jemně odstrčil.
„Ale.. proč? Vždyť..“ její hlas se podobal ševelení letního vánku.
„Cla..“ zaprosil a odcházel.
„Ne, prosím, nechoď pryč. Něco jsi mi slíbil.“ Vykřikla vyděšeně a slzy se vydaly na cestu po jejích tvářích.
Viděla, jak se zastavil, jak mu zbělely klouby prstů, jak sám se sebou bojoval.
„Ano, slíbil, dítě.“ Otočil se a pohlédl na ni. „Dnes.. dnes to musím porušit. Odpusť.“

 ********

 
Stulila se v jeho náručí. Už několik let usínala takovýmto způsobem. Hlavu stulila na jeho rameno, schoulila se a přitiskla k jeho bezpečím, kouřem a pro něj specifickou vůni přeplněnou košilí z fialové kůže a propadla se do země, ve které bloudila jen její mysl.
Ze začátku ji odháněl, nechtěl, aby tohle dělala. Nedivila se mu, vždyť to bylo nepatřičné, to i ve svém mladičkém věku poznávala. Nemohla si pomoci. Dokud spolu mluvili, dokud ji učil, dokud si ona hrála, smutek a obavy byly předaleko v nedohlednu. Ale když mu pomáhala přichystat úkryt před smrtícími paprsky sluníčka, myšlenky se stávaly chmurnými a samota ťukala na dveře jejího nitra. Ještě pořád se bála a kdoví, říkávala si, zda se bát vůbec přestane.
Po několika dnech ji však jeho paže objaly a přitiskly k sobě. Už to nebylo chladné gesto bez emocí. Byla v něm něha.
Tentokrát usnout nemohla. Vzpomněla si na to, jak ji bylo těžko, když ji poprvé opustil a odešel plnit své knížecí povinnosti, aniž by ji vzal s sebou. Tolik se bála. Myslela si, že jí snad pukne srdce a mezitím.. Přežila to. Byla naivní. Podruhé už tolik nefňukala a dokonce se smála, když se s ní loučil pro něj typickým úšklebkem a průpovídkou, ať nezboří Horu, že ona tu schopnost má.
Neviděla ho rok a když se vrátil, měla rozporuplné pocity. Vběhnout mu do náruče a přitisknout se k němu? Podat mu ruku? Jen ho pozdravit?
Nesměle ho objala a rty dopadly na jeho šíji.
„Cla, copak to děláš?“ zabručel.
„Já… nic,“ odvětila a odtáhla se od něj zpátky se choulíc do klubíčka.
Asi pro ni má větší cenu než si myslela, pomyslela si hořce a mimoděk ji z oka skanula slza.
V tu noc se v ní něco zlomilo. Poslední cihla samoty, které v sobě pečlivě naskládala tak, že tvořily kdysi pevnou zeď, pukla.

 
Usmála se a shrnula si neposlušný pramen vlasů za ucho.
„Hele, tohle na mě nezkoušej, Cla.“ Zazubil se a zkřížil ušpiněné paže na prsou.
„Co nemám zkoušet?“ usmála se, nevinnost sama a přimhouřila oči.
„Ženské triky ti nepomohou, dítě, prohraješ.“ Mrkl na ni a než se nadála, jeho ruce počaly mrštně a hbitě políčkovat její tváře. I když mohl, neubližoval ji, jen podněcoval její chuť do boje a touhu oplatit mu ten nehorázně ponižující výpad.

 
„To se nemá.“ Protestovala, když se dívali na světlo deroucí se skrz stromy až k nim.
„Co se nemá? Máš hlad?“ utrhl se na ni hrubě.
„Mám.“ Špitla potichu a hryzala se do rtu. „Mám nehorázný hlad.“ Přiznala o něco hlasitěji.
„Tak vidíš. Cla, musíš přestat uvažovat jako člověk. Už jsi přece dávno upír, ne?“ dodal o něco smířlivěji a pečlivě naslouchal všem zvukům ozývajícím se kolem nich.
„Ale.. Vancho… já vědět, že se mi někdo uprostřed noci vkrade do chalupy… já…“
„Proto musíš být nanejvýš opatrná.“ Nenechal ji doříct, co by ona sama udělala.
„Bránila bych svůj domov svým životem.“ Zašeptala, ale věděla, že on jí už nevnímal. Jeho svaly byly napjaté stejně jako všechny smysly. Z rysů tváře vyčetla, že přišla jejich chvíle a oni se vydali opatrně našlapujíc k v lese schovanému lidskému obydlí. Při myšlence na čerstvou krev stékající do jejích útrob se zachvěla. Všimla si, že on reagoval stejně.

 
Pohladil ji po čele a pousmál se.
„Sytý jsi hodnější než jindy.“ Podotkla a rozverně uvěznila jeho dlaně ve svých. Ležela s hlavou položenou v jeho klíně a dívala se, jak přemýšlí.
Aniž by si to uvědomil, vytrhl z jejího sevření jednu z dlaní a začal si hrát s jejími vlasy.
Spokojeně potišku zavrněla a doufala, že bude pokračovat.
Toužila po jeho dotycích, zároveň si však uvědomovala, že on ji pořád bere jako dítě.
Ale kdy byla dítě? Kdy mohla být dítětem, hrajícím si, bezstarostným dítětem?
Už dlouho ním nebyla. Byla už dospělou. Dříve, než si to mnozí kolem ní uvědomovali, její mysl dospěla. Pod tvrdými ranami drábů, pod pohledy rodičů, kteří ji kartili za každou větévku, kterou domů přinesla, zároveň se však smějícími, že se jí povedlo obalamutit tyrany.
Ne, nikdy nedostala šanci být dítětem.
Spadl z výšin, kam ho odnesly křehká křídla myšlenek a odtáhl svou ruku od záplavy tmavých kadeří.

 
Seděla v jejich dnešní den zahřátém pelechu. Mechové oči upřeně pozorovaly plápolající oheň, které jeho dlaně rozdělaly, ruce objímaly kolena a záda se hrbila.
Překvapil ji.
Udiveně na něj pohlédla, nato ji pohled sklouzl k jeho úlovku.
Smutně se usmála a sklopila zrak.

 
Dnes nebo nikdy, pomyslela si se zatajeným dechem a pozorně naslouchala jeho pravidelnému dechu.
Ne, nebyla hloupá, věděla, že jeho spánek je jen povrchový a dokud nejsou v bezpečí Upíří hory, vždy i ve spánku počítá s nepředvídatelnými událostmi.
To, co chtěla udělat, bylo pošetilé, ale.. přece nic nemůže bránit holubici, aby poprvé vzlétla k nebesům, i kdyby to mělo znamenat, že se jí do hrudi zarazí lovcova střela.
 Opatrně natáhla jednu svou paži a… konečky prstů ho pohladila po paži, co ji pevně svírala kol boků.
Motýlími dotyky ho pohladila po tváři a lehce vtiskla polibek na horkou kůži jeho ramene.
Vylekala se, když se kolem jejího zápěstí jako pouta obtočily Vanchovy prsty.
„Cla?“ zavrčel a nevěřícně četl v jejích očích.
Její slzy ho zašimraly na kůži.

 
Ne, takhle to přece být nemělo, pomyslel si zmateně.
Díval se do jejích smutkem přeplněných očí a nevěděl, co má udělat. Vždyť..
Láskyplně setřel z tváří drobné drahokamy a přitiskl ji k sobě.
Je to mládě, neví, co dělá, pomyslel si, ale po zbytek noci neusnul. Jasně cítil tlukot jejího srdce a žal se přeléval i do jeho těla.

*****************

 „Nejsem dítě,“ opět ho zastavil její hlas. „Už dávno ne.“
 

Zůstal.
Dlouhý povzdech se vydral z jeho hrudi a on se posadil k ní na vlhkou podlahu jeskyně.
Hnědé oči pozorně sledovaly tu, kterou jednu noc zachránil před jistou smrtí.
Věděl, že ji bude muset na nějaký čas nahradit rodinu, ve skrytu duše počítal i s touto možností, protože i ona byla stvoření plné citů, které chtělo své city někomu věnovat, ale že to bude tak brzy, to netušil.
Brzy.. v lidském světě právě tak akorát, pomyslel si s hořkostí.
Proč ho sžíral nepříjemný pocit? Proč se vzpíral přijmout její srdce, které mu podávala ve svých drobných dlaních?
Sám nevěděl.
 

„Něco jsi mi slíbil.“ Zopakovala tentokráte beze stop výčitek a poposedla si, aby k němu měla blíže.
„Vím..“ povzdychl si a dovolil ji se k němu přitulit.
„Porušíš slib?“
„Ne.“

 
Rty lehce klouzaly po samotové tváři. Udiveně na něj hleděla a když ji políbil, polibek mu oplatila. Tiskla se k němu nechávajíc se laskat a sama mu něžnost oplácela.
Setřásla počáteční ostych a prozkoumávala, kam až může zajít.
On s bušícím srdcem odpovídal na její dotyky přitom dávaje pozor, aby ji neublížil. Přece jen na něj její slova neměla takový účinek, v jaký doufala.
Její dlaně se uhnízdily na jeho širokých a vypracovaných zádech prohledávaje přitom každou skulinku a vybouleninu, na kterou narazil.
Zabručel, když prsty vklouzly pod látku jeho košile.
„Tohle,“ pomyslel si. „Tohle dítě nedělá..“
Zhluboka se nadechla, když ji od sebe Valcha pomalu odstrčil.
„Myslíš to vážně, Cla?“
Přikývla a hnědé oči konečně uviděly v tom kdysi dětském obličejíku rysy ženy.

 

Štěstí lze měřit různě, podle záře linoucí se z vašich očí, podle pocitu, který třepetá svými křídly ve vašem nitru, podle úsměvu, který se usadil či snad neusadil ve vaši tváři.
Čím se měří mé štěstí?
Těžko říct. Byla jsem šťastná oním málem, který mi Život přinášel. Pak mi najednou všechno vzal.. Vzal a nahradil něčím.. jiným?
Ne, takto to nelze brát.
Často bloumám ve své minulosti. Ve chvílích, kdy mě On udělá šťastnou, odnese jej divoký vítr a sluneční svit do krajiny snění, já pak nacházím své ztracené myšlenky, nalézám odpovědi na své otázky, které jsou jako proud dravé řeky. Nikdy nemají svůj konec a točí se krajinou mé mysli a občas se rozvodňují a zatápějí rolníkova pole a louky.
Když se zběsile kroutím snažíc se nadechnout a myslím si, že se vlny mých myšlenek nade mnou nadobro uzavřou, jeho silná paže trhne mým ramenem a přinutí mě se probudit.
Už se nemusím bát…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kráááááása :)

(wontik, 5. 1. 2008 19:19)

Tak tohle se ti kay moc moc moc moc povedlo :-*