Už se nemusím bát....
Smaragdová zrcadla se zaleskla slzami a jeho srdcem projela
tenká jehlice bolesti.
„Nechci ti ublížit.“ Zašeptal, když ji od sebe jemně
odstrčil.
„Ale.. proč? Vždyť..“ její hlas se podobal ševelení letního
vánku.
„Cla..“ zaprosil a odcházel.
„Ne, prosím, nechoď pryč. Něco jsi mi slíbil.“ Vykřikla
vyděšeně a slzy se vydaly na cestu po jejích tvářích.
Viděla, jak se zastavil, jak mu zbělely klouby prstů, jak
sám se sebou bojoval.
„Ano, slíbil, dítě.“ Otočil se a pohlédl na ni. „Dnes.. dnes
to musím porušit. Odpusť.“
Stulila se v jeho
náručí. Už několik let usínala takovýmto
způsobem. Hlavu stulila na jeho rameno, schoulila se a přitiskla k jeho
bezpečím, kouřem a pro něj specifickou vůni přeplněnou košilí z fialové
kůže a propadla se do země, ve které bloudila jen její mysl.
Ze začátku ji odháněl,
nechtěl, aby tohle dělala. Nedivila se mu, vždyť to bylo nepatřičné, to i ve
svém mladičkém věku poznávala. Nemohla si pomoci. Dokud spolu mluvili, dokud ji
učil, dokud si ona hrála, smutek a obavy byly předaleko v nedohlednu. Ale
když mu pomáhala přichystat úkryt před smrtícími paprsky sluníčka, myšlenky se
stávaly chmurnými a samota ťukala na dveře jejího nitra. Ještě pořád se bála a
kdoví, říkávala si, zda se bát vůbec přestane.
Po několika dnech ji
však jeho paže objaly a přitiskly k sobě. Už to nebylo chladné gesto bez
emocí. Byla v něm něha.
Tentokrát usnout
nemohla. Vzpomněla si na to, jak ji bylo těžko, když ji poprvé opustil a odešel
plnit své knížecí povinnosti, aniž by ji vzal s sebou. Tolik se bála.
Myslela si, že jí snad pukne srdce a mezitím.. Přežila to. Byla naivní. Podruhé
už tolik nefňukala a dokonce se smála, když se s ní loučil pro něj
typickým úšklebkem a průpovídkou, ať nezboří Horu, že ona tu schopnost má.
Neviděla ho rok a když
se vrátil, měla rozporuplné pocity. Vběhnout mu do náruče a přitisknout se
k němu? Podat mu ruku? Jen ho pozdravit?
Nesměle ho objala a
rty dopadly na jeho šíji.
„Cla, copak to děláš?“
zabručel.
„Já… nic,“ odvětila a
odtáhla se od něj zpátky se choulíc do klubíčka.
Asi pro ni má větší
cenu než si myslela, pomyslela si hořce a mimoděk ji z oka skanula slza.
V tu noc se
v ní něco zlomilo. Poslední cihla samoty, které v sobě pečlivě
naskládala tak, že tvořily kdysi pevnou zeď, pukla.
Usmála se a shrnula si
neposlušný pramen vlasů za ucho.
„Hele, tohle na mě
nezkoušej, Cla.“ Zazubil se a zkřížil ušpiněné paže na prsou.
„Co nemám zkoušet?“
usmála se, nevinnost sama a přimhouřila oči.
„Ženské triky ti
nepomohou, dítě, prohraješ.“ Mrkl na ni a než se nadála, jeho ruce počaly
mrštně a hbitě políčkovat její tváře. I když mohl, neubližoval ji, jen
podněcoval její chuť do boje a touhu oplatit mu ten nehorázně ponižující výpad.
„To se nemá.“
Protestovala, když se dívali na světlo deroucí se skrz stromy až k nim.
„Co se nemá? Máš
hlad?“ utrhl se na ni hrubě.
„Mám.“ Špitla potichu
a hryzala se do rtu. „Mám nehorázný hlad.“ Přiznala o něco hlasitěji.
„Tak vidíš. Cla, musíš
přestat uvažovat jako člověk. Už jsi přece dávno upír, ne?“ dodal o něco
smířlivěji a pečlivě naslouchal všem zvukům ozývajícím se kolem nich.
„Ale.. Vancho… já
vědět, že se mi někdo uprostřed noci vkrade do chalupy… já…“
„Proto musíš být
nanejvýš opatrná.“ Nenechal ji doříct, co by ona sama udělala.
„Bránila bych svůj
domov svým životem.“ Zašeptala, ale věděla, že on jí už nevnímal. Jeho svaly
byly napjaté stejně jako všechny smysly. Z rysů tváře vyčetla, že přišla
jejich chvíle a oni se vydali opatrně našlapujíc k v lese schovanému
lidskému obydlí. Při myšlence na čerstvou krev stékající do jejích útrob se
zachvěla. Všimla si, že on reagoval stejně.
Pohladil ji po čele a
pousmál se.
„Sytý jsi hodnější než
jindy.“ Podotkla a rozverně uvěznila jeho dlaně ve svých. Ležela s hlavou
položenou v jeho klíně a dívala se, jak přemýšlí.
Aniž by si to
uvědomil, vytrhl z jejího sevření jednu z dlaní a začal si hrát
s jejími vlasy.
Spokojeně potišku
zavrněla a doufala, že bude pokračovat.
Toužila po jeho
dotycích, zároveň si však uvědomovala, že on ji pořád bere jako dítě.
Ale kdy byla dítě? Kdy
mohla být dítětem, hrajícím si, bezstarostným dítětem?
Už dlouho ním nebyla.
Byla už dospělou. Dříve, než si to mnozí kolem ní uvědomovali, její mysl
dospěla. Pod tvrdými ranami drábů, pod pohledy rodičů, kteří ji kartili za
každou větévku, kterou domů přinesla, zároveň se však smějícími, že se jí
povedlo obalamutit tyrany.
Ne, nikdy nedostala
šanci být dítětem.
Spadl z výšin,
kam ho odnesly křehká křídla myšlenek a odtáhl svou ruku od záplavy tmavých
kadeří.
Seděla v jejich
dnešní den zahřátém pelechu. Mechové oči upřeně pozorovaly plápolající oheň,
které jeho dlaně rozdělaly, ruce
objímaly kolena a záda se hrbila.
Překvapil ji.
Udiveně na něj
pohlédla, nato ji pohled sklouzl k jeho úlovku.
Smutně se usmála a
sklopila zrak.
Dnes nebo nikdy,
pomyslela si se zatajeným dechem a pozorně naslouchala jeho pravidelnému dechu.
Ne, nebyla hloupá,
věděla, že jeho spánek je jen povrchový a dokud nejsou v bezpečí Upíří
hory, vždy i ve spánku počítá s nepředvídatelnými událostmi.
To, co chtěla udělat,
bylo pošetilé, ale.. přece nic nemůže bránit holubici, aby poprvé vzlétla
k nebesům, i kdyby to mělo znamenat, že se jí do hrudi zarazí lovcova
střela.
Opatrně natáhla jednu svou paži a… konečky
prstů ho pohladila po paži, co ji pevně svírala kol boků.
Motýlími dotyky ho
pohladila po tváři a lehce vtiskla polibek na horkou kůži jeho ramene.
Vylekala se, když se
kolem jejího zápěstí jako pouta obtočily Vanchovy prsty.
„Cla?“ zavrčel a
nevěřícně četl v jejích očích.
Její slzy ho zašimraly
na kůži.
Ne, takhle to přece
být nemělo, pomyslel si zmateně.
Díval se do jejích
smutkem přeplněných očí a nevěděl, co má udělat. Vždyť..
Láskyplně setřel
z tváří drobné drahokamy a přitiskl ji k sobě.
Je to mládě, neví, co
dělá, pomyslel si, ale po zbytek noci neusnul. Jasně cítil tlukot jejího srdce
a žal se přeléval i do jeho těla.
*****************
Zůstal.
Dlouhý povzdech se vydral z jeho hrudi a on se posadil
k ní na vlhkou podlahu jeskyně.
Hnědé oči pozorně sledovaly tu, kterou jednu noc zachránil
před jistou smrtí.
Věděl, že ji bude muset na nějaký čas nahradit rodinu, ve
skrytu duše počítal i s touto možností, protože i ona byla stvoření plné
citů, které chtělo své city někomu věnovat, ale že to bude tak brzy, to
netušil.
Brzy.. v lidském světě právě tak akorát, pomyslel si
s hořkostí.
Proč ho sžíral nepříjemný pocit? Proč se vzpíral přijmout
její srdce, které mu podávala ve svých drobných dlaních?
Sám nevěděl.
„Něco jsi mi slíbil.“ Zopakovala tentokráte beze stop
výčitek a poposedla si, aby k němu měla blíže.
„Vím..“ povzdychl si a dovolil ji se k němu přitulit.
„Porušíš slib?“
„Ne.“
Rty lehce klouzaly po samotové tváři. Udiveně na něj hleděla
a když ji políbil, polibek mu oplatila. Tiskla se k němu nechávajíc se
laskat a sama mu něžnost oplácela.
Setřásla počáteční ostych a prozkoumávala, kam až může
zajít.
On s bušícím srdcem odpovídal na její dotyky přitom
dávaje pozor, aby ji neublížil. Přece jen na něj její slova neměla takový účinek,
v jaký doufala.
Její dlaně se uhnízdily na jeho širokých a vypracovaných
zádech prohledávaje přitom každou skulinku a vybouleninu, na kterou narazil.
Zabručel, když prsty vklouzly pod látku jeho košile.
„Tohle,“ pomyslel si. „Tohle dítě nedělá..“
Zhluboka se nadechla, když ji od sebe Valcha pomalu
odstrčil.
„Myslíš to vážně, Cla?“
Přikývla a hnědé oči konečně uviděly v tom kdysi
dětském obličejíku rysy ženy.
Štěstí lze měřit
různě, podle záře linoucí se z vašich očí, podle pocitu, který třepetá
svými křídly ve vašem nitru, podle úsměvu, který se usadil či snad neusadil ve
vaši tváři.
Čím se měří mé štěstí?
Těžko říct. Byla jsem
šťastná oním málem, který mi Život přinášel. Pak mi najednou všechno vzal..
Vzal a nahradil něčím.. jiným?
Ne, takto to nelze
brát.
Často bloumám ve své
minulosti. Ve chvílích, kdy mě On udělá šťastnou, odnese jej divoký vítr a
sluneční svit do krajiny snění, já pak nacházím své ztracené myšlenky, nalézám
odpovědi na své otázky, které jsou jako proud dravé řeky. Nikdy nemají svůj
konec a točí se krajinou mé mysli a občas se rozvodňují a zatápějí rolníkova
pole a louky.
Když se zběsile
kroutím snažíc se nadechnout a myslím si, že se vlny mých myšlenek nade mnou
nadobro uzavřou, jeho silná paže trhne mým ramenem a přinutí mě se probudit.
Už se nemusím bát…
Kráááááása :)
(wontik, 5. 1. 2008 19:19)