Podzim
Dlouhodobý déšť byl jeho jediným společníkem. Už si ani nevšímal chladu linoucího se od noh do zbytku jeho těla. Promočená halena a kalhoty se lepily na jeho bledou pokožku a vlasy mu zplihle visely kol obličeje.
Hnědé oči unaveně pohlédly k obzoru, kde se nad vrcholky hor objevoval světlý proužek zamračené oblohy.
Měl by si odpočinout. Už ani nevěděl, kdy se naposledy přes den pořádně vyspal.
Pomalu ale jistě se do jeho nitra vtírala únava a ničila jeho síly.
Zelené oči s jemným hnědým proužkem mi připomínají polštáře měkkého mechu, který se krčí u kořenů starých sosen. Tak rád bych tě vzal do náruče a položil tě právě k těm vysokým stromům šeptajíc ti něžná slova.
Chci tě zase vidět, Lásko…
Zaposlouchal se do uklidňujícího koncertu kapek dopadajících do větví stromů, trávy, pleskajících o pevný kámen tvořící skálu, která mu poskytla skromné útočiště k odpočinku.
V duchu sám sobě řekl několik slov útěchy a ponořil se do lehkého spánku.
Vyplázla na něj rozverně jazyk a opět se soustředila na vytyčený terč. Čelo se jí nakrčilo a ruce jedním rychlým pohybem odhodily hvězdu.
„Zase vedle.“
„To vidím i bez tebe.“ Odvětila trochu nabručeně a šla hledat do trávy hvězdy, které odhodila.
„Ale ale… někdo se zlobí?“ ušklíbl se a než se zmohla na protest, kolem ucha ji zasvištěl shurikan a pyšně se zabodl do kmenu vysokého stromu.
„Takhle budu házet taky.“ Mrkla na něj a spokojeně se vracela na místo, odkud vrhali zbraně.
„O tom nepochybuji, Cla.“ Pousmál se a ukázal na nedaleký pařez. „Tvůj cíl.“
Už dvě roky bloudil po světě a hledal ji.
Slzy, které dopadly na dřevo jeho postele, se leskly v matném světle pochodně a on? Díval se na vchod do místnosti.
Co se stalo, mu jaksi pořád nedocházelo.
Podzim se dostavil a nikdo si ho nevšiml, dokud kolem sebe nerozhodil závoje mlhy a dešťů.
Klopýtl na kluzkém kameni a usykl bolestí, když se mu kotník zkroutil do zlověstné polohy.
Ne, naštěstí se nic nestalo.
Během svého putování potkal mnoho roztodivných lidí, upírů, několik vampýrů.
Míjel je bez většího zájmu. Před očima měl její tvář a v srdci žal, že jí tehdy nechal tak lehce odejít, aniž by bojoval. Bojoval o ni.
Ze začátku po jejím odchodu cítil jen uraženou ješitnost. Když se ta nějakým zázrakem uklidnila a on o tom začal rozumně uvažovat, přiznal sám sobě, že udělal chybu.
Chybu tak velkou, že možná nikdy nedojde k její nápravě.
Podal ji kus pečeně a pozoroval, jak jí. Jak se ostré a silné zuby zakusují do propečeného masa, jak se její rty lesknou a tváře rytmicky pohybují. Jak se její oči usmívají a ve tmě ztemnělých očích odráží plameny olizující dřevo, které nanosil z lesa. Opětoval její úsměv, co mu věnovala a také se natáhl pro kus masa.
„Co bude dál, Vandžo?“ zeptala se s vážnou tváří.
„Nevím. Dojdeme do hory, nějaký čas tam pobudeme a potom…“ nedořekl. Sklonil hlavu a zatnul pěsti. „Potom…“
„Neříkej to.“ Zašeptala smutně.
Ucho rozpoznalo známý zvuk a on jen tak tak uskočil před letícím shurikanem.
Přikrčil se a naslouchal, zda neuslyší další nebezpečně se jevící zvuky.
Ticho...
Prsty se zabořily do popruhů a připravily se na boj.
Fjuuu!
Jako kometa se vzduchem řítila další hvězda a opět ho minula jen o několik centimetrů.
Napínal zrak a snažil se v záplavě barevného listí spatřit křivky osoby, která po něm vrhala hvězdy.
Kdyby útočník chtěl, jednou dobře mířenou ránouby ho usmrtil. Poznal, že záměrně vrhá své hvězdy kol něj.
Fjuuu!
"Vysmívá se mi?" pomyslel si a přikrčil se ještě víc k zemi vonící tlejícím listím.
Pobíhala po lese. Jako srnka přeskakovala pařezy, vystávající kořeny a vyhýbala se větvím. Konečně dorazila k cíli svého běhu a zhluboka se nadechla.
"Vandžoooo!"
Rozepjala paže a zamžourala do zacházejícího slunka.
"Vandžoooo!"
"Co jeeee?" uslyšela z dálky.
"Niiiic!" vykřikla. Posadila se do trávy krčící se u kořenů statného dubu a pozorovala mraky měnící barvu i tvar. Ve vzpomínkách zalétla daleko za kopec, na kterém právě seděla, za řeku, co šuměla po ním a lesy rostoucí v tomto kraji.
Schoulila se v mentorově náručí.
"Vzpomínala jsem na domov." broukla. "Stýská se mi."
Vzdychl. Jak může zahnat její smutek? Věděl, že to pro ni nebylo vůbec lehké. Před očima uviděl její slzy, které se vpíjely do fialové kůže jeho haleny, tváž zamáčenou slanými drobečky, uslyšel fňukání deroucí se z jejích úst.
"Ještě pořád?"
"Pořád, Vandžo." vzdychla. "Těžko si z paměti vymažeš zničený domov."
"Mě nemusíš nic říkat, Cla." Pohladil ji po vlasech a přitiskl k sobě.
"Vandžo?" zahleděla se do jeho hnědých očí. "Dobrou." líbla ho na líčko a položila hlavu na jeho paži.
"Cla?"
"Ano, jsem to já." Dívka pohodila tmavými vlasy, které ji v divokých kaskádách spadaly po zádech. Oblečení měla potrhané, ošuntělé, díry nahrubo zalátané. Kolem pasu se jí pohupovaly shurikany a ve tváři měla strnulý výraz.
Nechtělo se mu uvěřit, že dívka stojící před ním je jeho milovanou Cla.Od jejich posledních společně strávených minut se změnila skoro k nepoznání.
Stála a křečovitě se usmívala hrajíc si s jednou z hvězdic.
Vykročil k ní, popadl ji kolem pasu a políbil.
"Hm.." odfrkla.
Zašklebil se a vzal její dlaně do svých.
"Omlouvám se."
Dvě slůvka omluvy... Během těch dlouhých nocí na cestách v mysli splétal sítě sáhodlouhých omluv. Jakmile ji uviděl, sítě se potrhaly a zbyla jediná, základní nitka, prostinká omluva.
Vytrhla se mu a utíkala do lesa.
Dnes už neváhal. Dlouhými poutěmi trénované nohy se daly do běhu, aby lapily tu, která před ním opět prchala pryč.
Jako srnec honící se za svou srnkou tak i on cítil tlukot srdce, vůni rozkládajícího se listí a hub, studený vítr ve své tváři.
"Počkej, Cla!" vykřikl, když ve křoví zahlédl látku její košile. "Počkej, prosím!"
Zastavila se a otočila se k němu čelem.
"Prosím?" zopakovala udiveně. "Tohle jsem od tebe dlouho neslyšela."
"Prosím..." zopakoval s vážností vepsanou v každý kout tváře.
"Počkej... máš tam lísteček." usmál se a láskyplně ji z tmavých vlasů vytáhl podzimní ozdůbku.
"Dej..." zaprosila a on ji javorový list vtiskl do dlaně.
"Podzim..." zavrtěla se v jeho klíně, až nespokojeně usykl. "Podzim, Vandžo. Já se bála, že to bude další příslib zimy strávené o samotě."
Mezi prsty mnul její vlasy a zamyšleně pokyvoval hlavou.
"Podzim," zopakoval. "Čas melancholií..."
"Čas barev." namítla.
"Čas depresí a špatných nálad." odvětil.
"Čas... hříček."
"Hříček?" podivil se.
"Ano..." vzdychla v mysli se vracejíc domů...
"Na, podala sestře do dlaně jeden z kaštanů, co našla. Další dala rodičům a poslední se krčil v sevřené pěstičce.
Usmívala se a neposlouchala matřina káravá slova.
Brzo ráno se vytratila z chalupy a hledala podzimní poklady lesa.
Les... Domov zvířat, zdroj potravy nejen jim, ale i lidem. Místo, které bylo místem zakázaným. Tolik se v něm skrývalo bohatství a oni si nesměli beze strachu nasbírat ani náruč dřeva, kterým by vyhnali z chalup chladno, co přinášely podzimní noci.
Dnes ráno toho tolik viděla a slyšela.
Kapky deště se leskly na stéblech trávy, jehličí smrků, nitkách pavučin utkaných nožkami pavoučích mistrů. Jeřabiny zářily do dáli jako kapky krve. Les voněl houbami a opravdu... V kapradí našla dvojici k sobě se tulícísh drobečků s hnědými kloboučky. Datel ťukal do kmenu stromu, ušáček rychle utíkal do své nory.
Pod dubem našla hromady žaludů a bukvice se na ni smály pod hnědými listky buků. A pod suchými listy jírovce našla hnědé, na dotek jemňoučké kuličky. Kaštany.. Její nejmilejší podzimní ovoce.
Za košili si nastrkala šišky, co našla pod jehličnany, aby měli po ránu co hodit do pece a utíkala rychle zpátky.
Stulila se v sestřině klíně a hrála si s kaštanem.
"Pe, zahrajeme si něco..." zaškemrala.
"Čí kaštan se zakutálí dál," usmála se dívka a pohodila sestřiným dárkem.
Do klína mu položila vše, co byla schopna během chvilky v lese najít.
"Čas hříček," usmála se. "Hádej, co jsem ti přinesla."
Opatrně bral do dlaní jednu věc za druhou a hádal. Cla mu držela dlaně na obličeji a smála se.
"Ano, uhodls." vypískla spokojeně.
Chytil ji za dlaně a stáhl ji k sobě do klína.
"Cla, musíš se s tím smířit.." řekl vážně. "Musíš! Nesmíš pořád bloudit ve vzpomínkách, lásko."
Zamračila se.
"Dokud budeš žít minulostí, nebudeš nikdy spokojená. Ne," pohodil nespokojeně hlavou, když chtěla něco namítnout. "Nechci po tobě, abys zapomněla na vše, co jsi prožila s tvými blízkými. Jen.. musíš jim dát někdy sbohem. Cla, rozumíš mi? Já.. Zachoval jsem se jako pitomec. Nabídl jsem ti kdysi svou pomoc a zklamal jsem. Mohu.. Mohu ti teď pomoci? Mohu..."
Porozuměla mu a kývnutím souhlasila.
Tak, jako maminka chová své miminko, i on ve svém náručí choval ženu, která měla ve dlaních jeho srdce.
Její slzy se mísily se slzami oblohy. Nebe plakalo a hořké slzy smutku se stejně jako kdysi vpíjely do jeho haleny.
Políbil ji na čelo a rozplakal se s ní.
Čas melancholie, depresí, špatných nálad, hříček, barev... Vzpomínek.
Komentáře
Přehled komentářů
:oops: konečně jsem si našla čas, abych si tuhle povídčku přečetla celou. :o)
a souhlasím s cla, konec je zkrátka kouzelný :o)
Podzim
(wontik, 17. 9. 2007 18:56)To je prostě krásnej.....neuvěřitelnej a ....úžasnej konec....tahle povídka mě naprosto unesla a moc ti za ní děkuju ;)
Povídka :)
(wontik, 11. 9. 2007 18:55)chudítko Vandža :) ...i Cla?? :)...díkuju za další část :)
:-)
(Silmarilien-Palantírilien, 9. 9. 2007 9:54)je to mocka pěkné, kay :-) už se těším na další část :o) :D
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 6. 10. 2007 13:06)