Nic není stálé...
Kdesi v dálce zahoukala sova a ona se usmála. Ležela natažená na břiše, tak blízko líně se v zákrutě řeky převalující vody, že stačilo natáhnout dlaň a prsty by olízla v nočních hodinách celkem studená tekutina. Bradu měla opřenou o dlaně a její zelené oči bedlivě sledovaly společníka.
Muž v těch nejlepších letech, s tělem sice zjizveným díky všemožným bojům, co již ve svém dlouhém životě upíra vyhrál, ale i prohrál, přesto však tělem v jejích očích krásnějším, než dokonalé tělo gotického anděla s křídly pokrytými sněhobílými pírky, stál ve vodě, jejíž vlnky mu olizovaly kolena a lovil ryby. Spíše se o to pokoušel, jelikož mu k jejímu neskonalému potěšení zrovna tuto noc všechna vodní stvoření, na která se již oběma sbíraly sliny, prokluzávala mezi prsty.
„U Charny,“ zabručel, když mu další rybí ocas polechtal bříška prstů a zmizel mezi kameny.
Cla se neudržela a zachichotala se. Ráda ho pozorovala, hlavně když lovil. Nebyla zlomyslná, to vůbec ne, jen si přála, aby se na Vanchu mohla dívat ne vteřiny, ne minuty, nýbrž desítky minut, proto se zasmála, když mu ze rtů uniklo zaklení, ráda, že mu jejich večeře opět unikla.
„Jen počkej, až ty ryby ulovím,“ zamumlal pod vousy a dál se soustředil na to, aby měli dnešní noc co jíst, než na svou milou společnici.
Měli mezi sebou dohodu, jednu noc lovil jeden, druhou noc druhý. Včera hltal horkou, okysličenou krev z tepny mladého jelena, aniž by se musel starat o to, jak ho uloví, dnes se tedy lopotil s mrštnými obyvateli říčního ramene.
Jeho dlaně se jako dvě tasené dýky přinášející smrt vymrštily pod vodní hladinu a vítězoslavně odhodily první úlovek do trávy blízko ležící Cla.
Pomlaskávala a po očku, když její prsty vybíraly rybí kostičky z bílého a voňavého masa, pokukovala po Vanchovi.
„Nad čím uvažuješ?“ zasmála se a odhodila poslední kůstku do trávy.
„Skoro nad ničím.“ Zašklebil se Vancha a odehnal myšlenky dalším kousnutím do kousku pečené ryby.
„Nechápu, jak to můžeš jíst tak…“ nedořekla.
„Normálně, snažím se ze všeho vytěžit maximum.“ Mrkl na ni upír a nehtem vysvobodil z mezery mezi řezáky kůstku.
Pousmála se a jako kočka se stulila u jeho boku, hlavu mu pokládaje do klína.
„Že ti to dneska ale trvalo.“ Pronesla kousavě. Jeho těžká dlaň ji dopadla na čelo, sklouzlo po nose až k ústům, která zakryla, palcem a ukazovákem ji štípaje do brady.
„Někdo by vás měl naučit slušnému chování, upíre.“
Chtěla něco zamumlat, ale na rtech měla pořád jeho ruku. Se zajiskřením v oku vystrčila špičku jazyka a tou ho polechtala v mističce dlaně.
„Ne teď, Kníže,“ zvedla se, zatímco se on natáhl pro prut, na kterém se dopékali poslední ubožáci, co padli do pasti Vanchových prstů.
„Jdu si zaplavat, jdeš taky?“ poskakovala jako laňka na břehu řeky a zbavovala se ošacení.
„Jen jdi sama, cácorko.“ Zabručel. „Já si budu v klídku trávit večeři.“
Pohodila hlavou, až se jí po holých ramenou rozprostřely prstýnky hnědých vlasů. Prsty u nohou ponořila do vody a vypískla.
Nato se rozeběhla vstříc studené vodě, která ji přijala do své mazlivé náruče.
„Ta je studená!“ křikla k Vanchově siluetě, která seděla u hořícího ohně.
Zasmála se, když se jí o nohu otřelo šupinami pokryté tělo a udělala několik temp směrem k protilehlému břehu, co se topil ve tmě.
Položila se na vodní hladinu, oči upíraje na hvězdami pokrytou oblohu. Mysl se zaposlouchala do hrátek vln a sama začala vytvářet vlny myšlenek.
Za několik minut si uvědomila, že již nevidí záblesky ohně, rychle se otočila a hbitě plavala proti proudu zpátky, tam, kde nechala své svršky.
Jakmile ji viděl přicházet, hodil do ohně hrst dřeva, aby byl plamen vyšší a vyzařoval více tepla. Dál se věnoval kousku paroží, které si včera schoval do záhybů košile.
Skoro by ji nezaregistroval, kdyby se nestulila k jeho levému boku.
Provokativně mu položila mokré, studené dlaně na předloktí a plynulými pohyby vodou zvrásnělých prstů mu zmáčela celou levou paži.
„Nech toho nebo to nedodělám.“ Zamumlal, když se její paže obmotaly kolem jeho pasu, dlaněmi probourávaje hradby fialových kůží.
„Co vůbec děláš?“ nadzvedla se na loktech a zadívala se mu pod ruce.
„Dárek,“ zabručel a rychle udělal ještě několik zářezů.
„Ó!“ vypískla nadšeně a posadila se, natahuje si přes hlavu svou tmavou košili.
„Tady máš,“ vtiskl ji do dlaně na dotek poněkud drsný předmět.
Prsty hladily nožem obroušené ostré hrany, přesto se na bříšku ukazováku objevila rudá krůpěj krve. To nedala pozor a nabodla se na ostrou jehlici jednoho z cípu hvězdice.
„Děkuji!“ pronesla tichým, vděčným hlasem a už se natahovala ke kožené šňůře, na které měla své zbraně. Hravě rozvázala uzel a už už na pruh kůže navlékala světlou hvězdici.
„Ne,“ pomyslela si a pousmála se. „Ty půjdeš jinam.“
S pocitem ženskosti se jala zpracovávat kousek kůže, který byl na koženém pásu nadbytečný. Nehty trpělivě řezala kůži, až ji v dlani zůstal tenký, hnědý proužek.
Vancha částečně pozoroval její počínaní. Všímal si tmavých lokýnek vlasů, co lemovaly její obličej, jasně si uvědomoval pramen vlasů, co ji neposlušně spadl do čela.
Složil dlaně do klína a propletl prsty, pohled hnědých očí se stočil na ušpiněné půlměsíce jeho nehtů na palcích.
Přestal vnímat Clařino pošetilé, naprosto neupírské gesto, kdy si z jeho dárku začala tvořit šperk. Měla to přirozeně v sobě jako ostatně každá ženská.
Nepřítomně zamumlal pochvalná slova a pohladil ji po vlasech, když mu opět položila hlavu do klína.
Sklouzl rukou ke křivce její šíje a nahmatal shuriken, co jí udělal z její včerejší chutné oběti.
Začal si s ním pohrávat, nepřestávaje uvažovat nad…
Nad čím to vlastně uvažuje?
Uvědomil si, že jeho mysl přetékala myšlenkami, ale on nebyl sto je pochytat a vytvořit z nich smysluplný celek.
Diiiiikujuuuu :)
(Wonti, 19. 2. 2009 21:13)