Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapičky samoty...

3. 11. 2007
Kapičky samoty v oceánu soužití...

Schovala se pod přikrývku z jelenicové kůže a přitiskla si její lem k nosu.
"Ještě pořád..." povzdychla si šťastně. "Ještě pořád je tu se mnou... Ještě ho cítím... je tu."
Tak proč má pocit, že.. že se jí bolestí rozskočí hruď?
Schoulila se do klubíčka a konečky prstů setřela slzu zničehonic se objevivší v koutku zeleného oka.
Zatímco skoncovala s jedním slaným drobečkem, druhý sklouzl po tváři ke kořeni jejího nosu.
Přestala s nimi bojovat a nechala je máčet její líce...

*****
"Cla...Cla, počkéééj!" uslyšela za svými zády křik. Neměla chuť s nikým mluvit, natož se k nekomu otáčet. Přes všechnu nechuť, co cítila, se otočila a pohlédla do tváře zjizvenému upírovi.
"Co potřebuješ, Gavnere?" vzdychla a přinutila koutky svých úst, aby se aspoň trošičku pozvedly.
"Já? Já nic nepotřebuji. Spíš ty." píchl ji jemně prstem do ramene. "Rozveselit. Tak... dostal jsem za úkol přitáhnout tě po večeři do Tělocvičny."
"Ne.. Gavnere, nechci.." cukala se a snažila se vykroutit z mužových paží, co jí objaly kolem ramen.
"Máš to marné..." smál se jejím chabým pokusům Zurč a táhl vzbouzející se upírku s sebou.

*****
Otřela si cárem rukávu krev řinoucí se z pošramoceného nosu. Obočí se spojilo v jednu linku a ze zelených očí sršely Diovy blesky.
"Nebojuješ fér, mistře." procedila mezi zuby. Utrhla si karmínem zbarvený cár z kdysi dobře padnoucí košile a svazovala si jím vlasy.
Vanez na ni mrkl a pevněji sevřel dřevěnou tyč.
"Drahá Cla, za tvou nemotornost nemohu." namítl s úsměvem a jen tak tak uhnul před koncem tyče, co v rukou držela upírka.
"Nemotornost?" zavrčela. "Nejsem nemotorná, mistře."
Uskočila, rychle se přetočila a třískla ho plnou silou přes koleno.
Podlomila se mu noha a jen tak tak, že neupadl a rty jen ztěží zadržely přes ně se deroucí nadávku.
"Ani ty.. nebojuješ fér." zasyčel bolestí.
"Jak ty mně, tak já tobě." odvětila se škodolibým úsměvem a paže švihly holí chystajíc se ho dále zraňovat.
Síní, ve které jen hrstka přítomných upírů sledovala jejich zarputilý boj, se rozlehl zvuk praskajícího dřeva a odlamujících se třísek.

Nemohla uvěřit, že použila až tak drtící sílu, že samotné dřevo její nápor nevydrželo.
I Vanez pozoroval dřevěný pahýl, co držel v ruce a ve tváři se mu objevily stíny urputného přemýšlení.
"Kdybych tam nedal tu tyč, tak.... měl bych po kostech?" pomyslel si zmateně.
Nechala zbytek kdysi upíry opracované zbraně dopadnout na kamennou podlahu. Napřímila se a její pohled se setkal s Mistrovým, zkoumajícím její tvář.
"Myslím si, že dnes bylo bojů dost.." pronesl opatrně Gavner. "Možná bychom..."
"Ano, máš pravdu, jdeme do jídelny." skočil mu řeči Vanez. "Nějak mi vyschlo v krku a dokonce vytrávilo při tom uskakování před ránami, které Cla zasazovala."

****
V půli cesty si uvědomil, že upírka zůstala v Tělocvičně.
Neměl chuť se s ní bavit, jeho vztek na ni probořil hráz postavenou z kamenů překvapení a šoku, jenže...
Zastavil se uprostřed pohybu a nerozhodně se poškrábal na čele, na němž mu zasychala krvavá šmouha.
"Mohla mě zabít..." ozvalo se jeho uražené já.
"Nemůžeš jí tam jen tak nechat." oponovalo mu jeho emocemi ovlivňované já.
"Nech jí tam, ať si uvědomí, co mohla způsobit."
"Je to jen dítě..." píplo já a stáhlo se tam, odkud se zjevilo.

****
Zase sama...
Chtěli ji rozveselit a... nepodařilo se jim to.
Pobídla se k odchodu, avšak myšlenka tentokrát nebořila skály, nepřenášela hory, nevysoušela jezera a ona dál stála na tom samém místě jako před jejich odchodem.
Vzdychla a zadívala se na své krvavými potůčky zcákané dlaně.
"Mohla jsem mu ublížit." špitla pro sebe a posadila se. "Nechtěla jsem.. Já.. mám vztek na někoho jiného, ne na Vaneze..."
Povzdychla si a přemýšlivě se zadívala na strop jedné ze tří Tělocvičen.
V koutě zahlédla pavouka, kterak si plete svou síť a na okamžik zatoužila být mouchou, jež bezmocně třepe křídly a zděšeně bzučí, neboť ví, že není úniku a pavouk už do ní zakusuje svá smrt přinášející kusadla.
Odehnala onu touhu a natáhla se pro třísku z tyče.
Začala si s ní hrát.

****
Den co den mu dělala společnost, nyní zůstal sám.
Cítil se podivně.
Nechtěl si přiznat, že její přítomnosti navykl tak, že...
Chybí mu.
Uhasil a poklidil ohniště, schoval se do prohlubně u kořenů statného dubu a přikryl se jako troud suchým listím.
Dva roky byli spolu na cestách.
Do mysli mu na sametových tlapkách tiše vkročila vzpomínka na dívku s pořezanými prsty. V natažené dlani ležící kov barvily kapky červeně stékající z poraněných bříšek prstů.
"Už abych byl zase s tebou, Cla." povzdychl si a vplul svou loďkou na otevřený prostor vzpomínek a snů.

****
"Kdo tě učil?" probořil hradbu mlčení Vanez.
"Vancha," odpověděla a její smaragdové oči na okamžik zazářily radostí. Na to se zamračila a opět sklonila hlavu.
"Dobrý učitel," zabručel upír a jeho ukazovák náhle se dotýkající její brady ji lehkým tlakem přinutil zadívat se mu do zohyzděné tváře.
"Ne," koutky jejích úst se zvedly v drobném úsměvu. "Dobrá žačka."
"Přijď zítra zas." odtáhl svou dlaň od její tváře, aby se ta zavrtala do kapsy tmavých kalhot. "Je na tobě ještě mnoho práce, ale.. budeš dobrou bojovnicí." hlesl tiše.

Seděla blízko něho a jediné, co cítila, byl tlukot vlastního srdce.
Nebyl první, kdo vyslovil tyto slova....

Podala mu shuriken a vítězoslavně se usmála.
"Zásah, Vancho."
Skousl poznámku o tom, že přece jen musela cvičit tři dny a že to byla náhoda. Pochválil ji.
Zavýskla radostí.
"Ale no tak, Cla, vyplašíš nám snídani."
Věděla, že to tak nemyslí. Zadívala se do jeho tmavých očí, v nichž se zrcadlil úsměv a radost z jejího úspěchu.
"Půjč mi prosím ještě shurikeny." natáhla svou dlaň a on do ni položil dvě hvězdice se smrtelně ostrými okraji.

Soustředění, vteřina napětí a rychlý pohyb...
Nemínila se vzdát.
Jen tak tak, že se pod tíhou únavy nepodlamovala kolena. Pouhou silou vůle, která byla díky nyní už kdesi v nedohlednu žijícím mučitelům vycičena, se držela ve vzpřímené poloze a pokoušela se odrážet jeho náhlé rány.
Nedařilo se jí to, ale i přesto se nevzdávala.
"Skončí sám... Skončí dřív, než já.. Neprohraji...." šeptala si v mysli a dodávala svým ochabujícím končetinám drobečky naděje, že.. že to prostě skončí tak, jak chce ona.
Vypískla překvapením, když ji najednou do boku silně udeřila mužova paže.
V setině vteřiny se zahákla do látky jeho košile a stáhla ho s sebou.
Zazubil se, když se schoulial do klubíčka a přitiskla se k jeho boku.
"Budeš dobrou bojovnicí, Cla.. budeš dobrou upírkou..."

****
Rozhlédl se po svém druhém domově, kterým Tělocvična bez pochyb byla a povzdychl si.
Na podlaze ještě pořád ležely zbytky dřevěných tyčí a nepořádní upíři se ani nenamáhali poklidit pořádně zbraně, které si ve svých bojových hrách vypůjčili.
"Mohu jim to opakovat pořád... nepoučí se." zamračil se a zvedal se z podlahy chystajíc se k úklidu.
Hlavou mu vířily myšlenky týkající se dívky, co před několika minutami odešla spát.

Tři měsíce byla v Hoře. Když ji viděl poprvé, myslel si, že se Vancha pomátl. Bylo to ještě dítě s ustrašenýma a přesto.. nepřirozeně na její věk zkušenostmi poznamenanýma očima.
Jejich první dojem, který hlásal, že bude spíše tichou a nesmělou upírkou, se ukázal býti mylným. Brzo je s Vanchou přesvědčila o opaku.
Když vešli do síně Chledona Lurtha, oběd se zvrhl v jednu hříčku za druhou a jejich smích se odrážel od stěn a ani okolní šum ho nezahlušil.
Pak však musel Vancha odejít a ona osaměla.
"Hm, kobylka divoká.." pousmál se a zvedal ze země třísky bedlivě kontrolujíc, zda nějakou nepřehlédl.
Když se vrátil, našel ji schoulenou na podlaze a tvář prozrazovala, že nad něčím hluboce přemýšlí.
Posadil se blízko ní a pozoroval ji.
"Však on se Vancha vrátí, Cla.."
Nebylo pro něj těžké uhodnout, komu byla ona rána věnována. Ještě že ji vyryl, děkoval v duchu všem upířím bohům. Mladí poloupíři byli málokdy silnější než on, ale vztek a zloba jim dodávaly sílu, která uměla zničit i jeho
"V tomto případě bych už nikdy nemusel chodit." ušklíbl se a vyhnul se visícím ze stropu pytlům.
I toto se při bojích mohlo ovšem stát, odpověděl si v duchu.
"Tak zítra... Zítra mi přibude další žák.."
Naposledy se toho rána rozhlédl po jeskyni, jež měl na starost a i on odešel do náruče své jeskyně.



----------
Muchacha, Vanezův dlouhý monolog se už snad opakovat nebude.. ;-)
Co myslíte, co bude dál? :-)
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Omluva :)

(wontik, 25. 11. 2007 1:36)

Omlouvám se ti Kay,že sem si to nepřečetla dříve,ale nějak sem si toho všimla až teď :( ....jinak samozřejmně krásný dílko....*slza dojetí* :) ....a co bude dál??Jo to bych věděla :D ....taky proto se moc těšim na pokráčko ;)

:o)

( Silmarilien-Palantírilien, 14. 11. 2007 19:14)

jéé, to je krásné pokračování :o) náhodou, kájí, vaneze není nikdy dost, což? *in love* :D

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 6. 11. 2007 20:51)

juj, chudák Vanez. che che, úplně v tom cla vidím :D vanez mě vážně namále. :D:D:D

jéééé :)

(wontik, 6. 11. 2007 20:14)

teda chudák Vanie :(

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 4. 11. 2007 15:49)

jéé, to je překrásné :o) i když smutňounké :´(

DATP :)

(wontik, 4. 11. 2007 11:17)

Moc ti děkuju za další drobeček....je fakt moc pěknej... :-*