I povadlá květina může rozkvést...
Vstal
jsem z trávy a popadl ji do náruče.
Mé
paže zvedaly uzlík bez života podobající se kusu kamene.
Jediné,
co za posledních čtyřiadvacet hodin řekla, byla prosba o pomoc.
Nevím,
čím to, že ji pomáhám. Měl bych se na ni jako na jiné lidi vykašlat a jít si
svou cestou.
Udělal
jsem to přece tolikrát a ještě nikdy jsem nepocítil výčitku. Ostrou tenkou
jehlici zabodávající se do mysli; nejdřív pomalu jako špendlík u brože, co si
zapíná bohatá panička, později rychle jako jehla ve zkušené ruce
švadleny. Jenže,
když jsem jí to ráno nechal jít, něco se v mé mysli hnulo. To něco
ponoukalo mozek k myšlenkám točícím se kolem její osoby, k činům,
které jsem nechápal a nechápu do této chvíle.
Jak
jsem se vůbec ocitl ve svitu zapadajícího slunka v trávě po jejím boku?
Nevím..
Zanesl
jsem jí na vrchol jedné ze skal, co se hrozivě šklebily do dáli.
Teď
leží zachumlaná do jelenicové přikrývky, oči pořád vytřeštěné a velké jako dva
jezera, ve kterých plave se smutkem žal a prázdnota.
Prázdnota?
Ne,
to nesmí!
Apatie,
která by u ní měla pominout, ji ve svých kleštích drží dál.
Jemně
zatřesu s jejím ramenem a očekávám nějakou reakci.
Nic.
Ulehám
naproti ní a dívám se do těch strašlivě smutných očí.
Musím
ji nějak pomoci, nějak…
„Jak
se jmenuješ?“ ptám se.
Rty
se zachvějí, ale dál mlčí. V očích se mihne vlnka vzdáleného poznání.
Jméno,
chci po ní její jméno. Cožpak ho ještě má, chuděrka?
„Ano,
máš jméno. Jak se jmenuješ?“ připomenu ji svou otázku.
Do
očí se vkrádá zpátky to, co tam má být a já jsem aspoň prozatím spokojen.
„Cla,“
uslyším její hlas a mimoděk cítím, jak se mi zachvěje srdce.
Ten
hlas…
Najednou
zestárla o desítky let, během několika vteřin se jí zbortil dosavadní svět, ve
kterém žila, lupiči uloupili
rodinné zázemí, jistotu, bezpečí.
„Jsem
Vandža,“ odvětím.
„Ano,
to… už jsi říkal.“
Zaúpí,
když se zahledí na hvězdy rojící se nad našimi hlavami. „Pomož mi, pomož mi…
pomož..“ propukne v pláč.
„Nechci.“
Nakrčí nos, když ji podávám kus masa, co se ještě před minutou peklo nad
plamenem.
Pokrčím
rameny a sním svou porci, tu její dávaje zpátky blízko k ohni, aby
nevychladla.
„Dáš
si?“ nabídnu ji znovu.
„Ne..“
zavrčí a otočí se ke mně zády.
Na
nic nečekám, trhám kousíček jídla a než stačí zareagovat, násilím jí ho vpravím
do úst.
„Jez!“
přikážu ji a ji nezbývá než mě poslechnout.
Dívá
se na mě s nenávistí a znechucením, žvýká jídlo a bez řečí otevírá ústa
přijímající další sousta.
„Spokojený?“
odfrkne nenávistně.
Souhlasně
kývnu a nechávám ji být.
Do
ohně přiložím dvě polena a mizím ve tmě.
Chci
být na chvíli o samotě. Musím se vypořádat s myšlenkami, co se ke mně
kradou z minulosti.
Vyskočil a ladným obloukem
poslal kámen do kruhu.
„Dobrý,“ uslyšel bratrovu
pochvalu plnou obdivu.
„Teď ty.“ Podal mu další
kámen.
„Já nevím…“ podrbal se mladší
hoch za uchem.
„Bojíš se? Gannen se bojí!“
vyštěkl smíchy a vtiskl mu do dlaně kámen. „Předveď se, brácho.“
Hnědovlasý klučina
vyskočil, rozmáchl se a se zděšením ve tváři pozoroval, jak jeho kámen minul
kruh a dál letěl vzduchem až do….
„Zatracení kluci!“
„Co teď?“ podíval se na
svého staršího bratra.
„Zdrháme.“
Opírali se zády o kmeny
stromů a pozorovali jeleny s laněmi, jak se pasou na palouku před nimi.
„To bylo o fous. Jsem si
myslel, že jsem tě to dostatečně naučil.“ Podíval se úkosem do Gannenových
hnědých duhovek.
„Právě, že jsem si ještě
nějak nebyl jistý..“ pokrčil omluvně rameny.
„To nic, to chce ještě
trénink.“ Plácl ho do zad a odplivl si.
Už
vím, co se ve mně hnulo.
Soucit,
lítost, stará rána, dávno vyhojená, ale s jizvou palčivější než je
rozžhavený popel, se znovu ozvala.
Domov…
Cla
také ztratila domov jako já.
Náhoda?
Náhody
neexistují.
Možná…
Možná
jsem to já, kdo jí má ukázat, jak dál žít… I když, nevím, zda jsem ten pravý.
Zůstali sami.
Najednou se měl postarat nejen
sám o sebe, ale i o mladšího bratra, kterého pořád ještě bral jako toho
nezbedu, co nebyl schopen si bez něj zapnout ani knoflík u košile.
Díval se pekařovi do očí.
Pevně, neúprosně zíral do těch prasečích oček, co ho propalovaly skrz na skrz a
přilepovaly mu na čelo cejch odpadlíka společnosti jenom proto, že byli chudí.
„Pecen chleba.“ Zopakoval
svůj požadavek.
„Peníze..“
Vytáhl z kapsy tři
mince a podal mu je.
„Tak s tím běž leda
tak k pasákům vepřů, za to ti dají nějaké lusky se zrním.“ Odsekl pekař a
pohodil mince na podlahu.
Vzkypěl v něm hněv a
jako láva beroucí život všemu, co se jí postaví do cesty, se valil z jeho
mysli ven.
Se sebezapřením se sklonil
k zemi, posbíral mince a otočil se k pekařovi.
„Parchante,“ zavrčel. „Však
počkej.“
„Máš něco?“ přivítal ho
Gannen. Jeho oblečení bylo poznamenané celodenním lopocením se v místní
kovárně.
„Ne,“ zasupěl.
„Uááá, mám hlad.“
„Myslíš si, že já ne? Neboj
se, jídlo seženu, ale.. asi budeme muset pryč.“
„Už zase?“ povzdechl Gannen
a do úst si dal stéblo trávy.
„Není zbytí. Chceš jíst,
nemáš peníze, musíš krást..“ pokrčil rameny Vandža a opřel se stejně jako jeho
bratr o zeď jednoho z domů krčících se na náměstí.
„Ano,“
„Tak počkej na kraji
města,“ zavrčel. „Kdyby to náhodou nevyšlo, tak.. ale ono to vyjde.“ Mrkl na Gannena
a každý odcházel jiným směrem.
Jako by měl na nohou
polštářky jako kocour, se tiše pohyboval po obchodě pekaře. Přemýšlel, co by mu
udělal, když tu se náhle v chodbě za dveřmi mihlo světlo a on uslyšel
tiché kroky.
Měl jen vteřinu na to najít
si vhodný úkryt, než se pekař objeví ve dveřích.
Duchapřítomně vklouzl pod
pult mezi pytle s moukou a zatajil se mu dech.
Slyšel šouravé kroky
vypaseného chlapíka. Kdyby mohl, tak by ho na místě za jeho nespravedlnost
zardousil.Takhle se jen krčil v polici, zatnutou pěst skoro až
v krku a zuby se mu bolestivě zahryzávaly do kloubů.
Naštěstí zase odešel. Déle
by se ovládat asi nevydržel.
Pod halenu si nacpal dva
pecne chleba a podíval se žádostivě na šuplík, kam pekař ukládal celodenní
výdělek.
„Jen počkej…“
Popadl jeden pytel
s moukou a rozvázal tkanici svazující konec pytle.
Ze šuplíku posbíral několik
mincí, které v něm našel a roztrousil mouku po celém obchodě dávajíc si
pozor, aby sám nezanechal na podlaze umoučněné šlápoty.
Poté jako stín zmizel ve
tmě noci.
Vrátil
jsem se k ohni a našel ji spící.
Tmavé
vlasy lemovaly díky slzám a hlíně ušmudlanou tvář, ve které se konečně rozlil
klid, který přináší jen spánek.
Přilehnu
k ní a pousměji se, když se její se tělo stejně jako štěňata vlků plazící
se z jeskyně za světlem ke mně přitiskne.
Probudím
se s její hlavou vtisknutou pod mou paži.
„Jsi
schopná jít dál?“
„Jít
dál?“ zopakuje po mně udiveně.
„Snad
jsi si nemyslela, že tu zůstaneme napořád.“ Rozesmál jsem se.
Schoulila
se do klubka a opět schovala hlavu v blízkosti mé paže.
„Cla,“
řeknu vážně. „Jsi… v pořádku?“
„Ne,“
odvětí plačtivě a zadívá se do mé tváře.
Ruka
mi bezmyšlenkovitě vystřelí a ona se přikrčí.
Její
reakce mě překvapí.
„Já…
Já tě bít nebudu.“ Řeknu rázně.
„Ne?
A co to bylo s tou večeří?“ její hlas se zničehonic z pípotu
ustrašeného písklete proměnil v burácení
hromu.
„Tobě
nechutnala?“ odvětím klidně.
„Ne,“
Vypadá
jako naježená kočka, která čeká na jediný důvod k tomu, aby zasekla do
nepřítele své ostré drápky. Já přesto
dokončím započatý pohyb a konečky mých prstů se setkají s pokožkou její
tváře. Zavře oči a nechá mou dlaň stírat slzy valící se zpod zavřených víček.
Zvednu
ji a položím si ji do klína.
Vodopád
slz teď máčí nejen mé prsty, ale i mé oblečení. Její štkaní je jako pípot
raněného ptáčete.
Píp,
píp, píp…
Usnula
mi v klíně a její paže mě objímají silně kolem boků, takže vymámit se
z jejího sevření je téměř nemožné.
Poslouchám
její tichý dech.
Uch,
ta melancholie, jejíž příčinou je její smutek, mě ubíjí.
Pohádali se. Ošklivá výměna
názorů byla příčinou toho, že se jejich bratrský vztah začal měnit
v třísky.
Jednoho dne se probudil a
v dlaních mu zbyl jen krátký vzkaz, co mu Gannen naškrábal….
Tak,
dost.
Zatřepu
s ní, zatímco se probudí, sbalím všechny naše věci a neúprosně ji vedu ze
skály pryč z jejích rodných končin.
Tady
by ji smutek nikdy nepřešel.
Hnědé
oči se zaleskly a ona upadla, když se jí ostré kamení zařezalo do chodidel. Ošetřím
ji její zranění a chytím do náruče.
Vděčně
se pousměje.
První
náznak úsměvu ode dne, kdy se jako raněná laň chystala zemřít.
Celou
noc mi spí v náručí, mezitím však míhám daleko na sever, a ani nemá
tušení, že se možná navždy
musela rozloučit s domovem.
„Ne,“
Stála
na břehu říčky, ruce zkřížené na prsou a nos nakrčený.
„Ne,
do vody nejdu.“
„No
tak..“ lákám ji, sám už po vás ve vodě ne moc závratné teploty. „Pojď,
strašně…“ Udělám dosti výmluvné gesto.
„Cože?!“
Má slova ji pobouřila a ona lapá po dechu jako ryba hozená na břeh.
„Cla..“
„Otoč
se.“
Slyším,
jak si přes hlavu přetahuje svou košili, čvachtání vody, její chichot za mými
zády.
„Vandžo,“
vypískne, když ji na hlavu dopadne sprška průzračných kapek. Ruce má pořád
stydlivě zkřížené na prsou a postupuje kolem mne dál do vody, aby ta zahalila
její nahotu jako plášť.
Jizvy?!
„Počkej,
Cla..“
„Hm?“
otočí ke mně hlavu, v očích otazníky.
Dva
kroky a jsem u ní.
Nevěřícně
zírám na zjizvená záda. O původu jizev není pochyb..
Drábové.
Zmrskali
to mladé pískle tak, že se nemohla ani hnout. Památkou na ně jí na zádech
zůstaly jizvy křižující se na lopatkách, v kříži, dokonce i na žebrech.
Mučení
bylo donucovacím prostředkem, který používám v krajních případech, ale
toto…
A
my jsme netvoři, odfrknu si pobaveně.
Strnula,
když můj prst opsal nejčerstvější ze všech růžových brázdiček.
„Prosím…
ne…“ vyjekla, ale neucukla. „Ne… nechte mě…“
„Cla,
co to prosím tě blábolíš?“
Otočila
se se slzami v očích. Smutně se usmála a zmizela pod vodou.
„Ty
blázne,“ peskuji jí.
Sedí
jako hromádka neštěstí u ohně, paže natažené, divže ji plameny neolizují dlaně.
Zírá
do rozžhaveného popela a po tvářích ji stékají slzy.
Přisednu
si vedle ní.
V tichosti
mi její dlaň vklouzne do mé a ona dál jako by nic pozoruje plápolající oheň.
Rysy
tváře má ztvrdlé od každodenního rozjímání, po kterém znaveně usíná.
Prsty
křečovitě svírá ty mé a já vidím, jak v sobě bojuje. Bojuje s vírem
myšlenek, co ji vyhrožuje, že ji pohltí a ona z něj nikdy nevybředne.
Zelené
oči se zadívají do těch mých a po dlouhých vteřinách se znovu obrací
k ohni.
„Vandžo..
dobrou noc.“ Ulehne do mnou přichystaného pelechu.
Mračím
se, klackem šťouraje do oranžového popela.
Cla..
Co
se bude dít dál, dívko zelenooká?
„Poslyš..“
zabručel jsem, když mne její smích probudil. Čemu se to směje? Aha, mému
způsobu spánku. „Nech toho a poslouchej mě na chvíli, prosím.“ Zavrčím
netrpělivě. Má prosba má opačné účinky a její smích klokotá ve vzduchu jako ty
nejhezčí trylky slavičího hrdla. „Cla..“ pousměji se a odrhnu si z tváře
své zelené vlasy. „Měl bych k tobě prosbu.“
„Co
chceš?“ zavrčela varovně.
„Poslouchala
jsi tehdy dobře? Chceš být upírkou a jít se mnou nebo..?“
Nakrčila
čelo a prsty si přemýšlivě přejížděla po rtech.
Vědět,
co se bude dít později, možná bych si to rozmyslel. Bylo by vše mnohem
jednodušší. Jenže.. Sudd nikdy nedělá věci jednoduše. Tak to v životě
nefunguje.
„Ano,“
odvětila s úsměvem.
„Dobře,“
zamumlal jsem a otočil se na druhý bok, schovávajíc si obličej pod hromadu
listí.
Poděšeně
vyjíkla, když se mé ostré nehty zaryly do měkké tkáně.
Skousla
ret, když se naše poraněné prsty spojily.
V hlavě
mi tucet horníků doloval ze skály mé mysli uhlí a co teprve musela cítit ona,
když má upíří krev proudila do jejího lidského těla?
Duchapřítomně
jsem ji v poslední chvíli zachytil, když omdlela. Olízl jsem krvácející
bříška prstů a schoulil se do klubíčka.
Cítím
se bídně. Ne, že bych cítil, že jsem udělal chybu. Nabídl jsem jí přece to
nejlepší, co jsem mohl…
Společnost.
Jenže..
Ví ona vůbec, co jí čeká? Ví, že.. Možná by bylo moudřejší nechat ji tehdy na
té louce…
Opravdu
se ze mne stal takový cynik a srdce mi zkamenělo?
Kam
zmizela má upírská čest?
Není
mi dobře.
Vandžo,
do čeho jsi se to zase uvrtal? Vždyť Cla je nyní tvou pomocnicí. To ušlápnuté
nic ti teď bude dělat společnost, ne ty jí. Naopak. To ona bude tím, co budeš
nenávidět a zároveň milovat.
Ty
za ni neseš zodpovědnost a ona za tebe.
Uvědomil
jsi si to, upíre?
Ano,
uvědomil jsem si to, odpovím si s obavou obalující mou unavenou mysl.
„Dlouho.“
Odpoví, aniž by se nějak pohnula.
Po
chvilce natáhne paži a mlčky spojuje jednotlivé hvězdy imaginárními spoji
v různé obrazce.
Chvíli
pozoruji její hru, pak mě omrzí, a tak se pustím do přípravy snídaně.
„Pojď
jíst,“
Poslušně
se zvedne a zelené oči na mne pohlédnou se zvláštním leskem.
Beze
slova posnídáme a za okamžik mě její ruce objímají kol ramen a my míháme dál na
sever.
Stulila
se v mém náručí a přitiskla svou hlavu k mým prsům.
„Vandžo?“
v jejím dívčím hlase jsem uslyšel notičku, kterou slyší rodiče u svých
malých dětí.
„Mhm,“
zamumlal jsem a dál ji hladil po tváři.
„Co
takhle si něco zahrát?“ navrhla a jiskřičky v očích se rozzářily jako
měsíc v úplňku nad klidným jezerem.
Cože?
Ona si chce hrát?
Rozesmál
jsem se a ona se mnou. Její dlaň opatrně vklouzla do mé a obě se vznesly do
vzduchu.
„Ty
jizvičky… jsou podivné.“ Nakrčila čelo a zachichotala se, když jsem ji pošimral
na uchu. „Nech toho, můj.. zasvětiteli?“
„Mentore.“
Opravil jsem ji.
„Mentore.“
Prudce
se posadila a odhrnula přikrývku.
„Pojď,
jdeme si něco zahrát.“
Hrát?
Já si mám něco hrát? S ní?
Přistoupil
jsem na její nápad. Vždyť je ještě dítě. Krásná mladá dívka, ale přesto pořád
dítě. Žena? Ne, ještě ne. Dítě.
Teď
stojím u stromu a ťukám do stromu dlaní, aby měla čas zmizet mezi zelenými
listy stromů.
Už
mě to nebaví.
„Jdu!“
Cítím
její pohled na svých zádech, přesto však tápu, stejně jako rybka
v obrovském moři hledající rodný korál.
Slyším její dech, otočím se, ale
nikoho nevidím. Chichotá se, jakmile se jen pootočím směrem, kterým tuším, že
by mohla být, chichot utichá a ozývá se zase z jiné strany.
Jak
to dělá?
Samota…
To je pocit, který svíral
jeho srdce, když jej opustila uražená ješitnost.
Pozoroval vesnici pod
kopcem, na němž si připravil útočiště pro jeho tělesnou schránku a mžoural
nejen na probouzející se obyčejný lid, ale i do paprsků vycházejícího slunce.
Povzdechl si, prsty
pohladil jizvu na zápěstí, kterou mu Gannen kdysi dávno uštědřil svým
nepodařeným výpadem s dřevěnými meči.
Gannen...
Popřál mu v duchu
štěstí a po tisíckráte prvé se mu omlouval.
Směje
se.
Číhá
se mnou v křoví na náš budoucí oběd a září víc než vzácné kamení.
Nechávám
ji, ať ve svém mladickém bláznovství utíká za srnkou pasoucí se na pasece.
Pozoruji
její ladné pohyby a po chvilce zamyšlení se přidávám k jejímu dovádění.
Už
nejde o lov, který jsme započali, a který neskončí ulovenou zvěří. Jde o
čistou, průzračnou jako bystřina, hříčku radosti.
Během
napínané svaly skáčí radostí z pohybu, dech se stává rychlejším a kroky
lehčími než kdy jindy.
Už
ani nevnímám Cla, les, lovenou zvěř. Přestávám vnímat i sám sebe a je zde jen
prostý pohyb. Nejjednodušší ve své podstatě a zároveň komplikovaný proces
ohýbání, napínaní, nervových impulsů.
Její
výkřik mě přinutí k návratu k rozumu.
Klečela
u břehu potoka a zelené oči upřeně hleděly na květiny klátící hlavinkami těsně
nad vodou.
„Vandžo…“
zašeptala.
Posadil
jsem se vedle ní a pozoroval, jak se její rozveselená tvář postupně stává
vážnou a oči se plní podivným leskem, který se liší od jindy uplakaného závoje.
Drobné
dlaně opatrně pohladily kvítka. Mazlila se s nimi, jako by to byly živí
tvorečkové.
Opřela
se o mě a pousmála se.
Dlaň
navyklá na shurikeny jemně vklouzla do jejích vlasů a zastavila se na jejím
zátylku.
Rozkvetlas,
Cla…
Komentáře
Přehled komentářů
to je tak krásňounké :o) heh, pobavila mě pasáž, kde si chtěla cla hrát a vancha z toho byl krapet mimo :D:D:D
DATP :)
(Wontik, 20. 9. 2007 17:25)Krásná povídka,faktže jo.... nj..a máš pravdu sil...Vandža je machr :D:D
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 20. 9. 2007 16:05)
juj, vážně se ti to mocka povedlo. :o)
Ostrou tenkou jehlici zabodávající se do mysli; nejdřív pomalu jako špendlík u brože, co si zapíná bohatá panička, později rychle jako jehla ve zkušené ruce švadleny. - tohle přirovnání se mi skutečně dostalo až pod kůži. :o)skvělé
apatická wonťula, to zní strašně :´( ale vancha je machr, že ji neopustil a snaží se jí pomoci. :-)
Dodatek aneb jsem líná...
(Kájula, 20. 9. 2007 1:49)
Toto má teprve začátkem býti, další dílky musím přikouzlíti. ;-)
Brou..
IPKMR :o)
(Silmarilien-Palantírilien, 6. 10. 2007 13:42)