Jdi na obsah Jdi na menu
 


I povadlá květina může rozkvést...

19. 9. 2007

Vstal jsem z trávy a popadl ji do náruče.
Mé paže zvedaly uzlík bez života podobající se kusu kamene.
Jediné, co za posledních čtyřiadvacet hodin řekla, byla prosba o pomoc.
Nevím, čím to, že ji pomáhám. Měl bych se na ni jako na jiné lidi vykašlat a jít si svou cestou.
Udělal jsem to přece tolikrát a ještě nikdy jsem nepocítil výčitku. Ostrou tenkou jehlici zabodávající se do mysli; nejdřív pomalu jako špendlík u brože, co si zapíná bohatá panička, později rychle jako jehla ve zkušené ruce
švadleny. Jenže, když jsem jí to ráno nechal jít, něco se v mé mysli hnulo. To něco ponoukalo mozek k myšlenkám točícím se kolem její osoby, k činům, které jsem nechápal a nechápu do této chvíle.
Jak jsem se vůbec ocitl ve svitu zapadajícího slunka v trávě po jejím boku?
Nevím..
Zanesl jsem jí na vrchol jedné ze skal, co se hrozivě šklebily do dáli.
Teď leží zachumlaná do jelenicové přikrývky, oči pořád vytřeštěné a velké jako dva jezera, ve kterých plave se smutkem žal a prázdnota.
Prázdnota?
Ne, to nesmí!
Apatie, která by u ní měla pominout, ji ve svých kleštích drží dál.
Jemně zatřesu s jejím ramenem a očekávám nějakou reakci.
Nic.
Ulehám naproti ní a dívám se do těch strašlivě smutných očí.
Musím ji nějak pomoci, nějak…

 
„Jak se jmenuješ?“ ptám se.
Rty se zachvějí, ale dál mlčí. V očích se mihne vlnka vzdáleného poznání.
Jméno, chci po ní její jméno. Cožpak ho ještě má, chuděrka?
„Ano, máš jméno. Jak se jmenuješ?“ připomenu ji svou otázku.
Do očí se vkrádá zpátky to, co tam má být a já jsem aspoň prozatím spokojen.
„Cla,“ uslyším její hlas a mimoděk cítím, jak se mi zachvěje srdce.
Ten hlas…
Najednou zestárla o desítky let, během několika vteřin se jí zbortil dosavadní svět, ve kterém žila, lupiči uloupili
rodinné zázemí, jistotu, bezpečí.
„Jsem Vandža,“ odvětím.
„Ano, to… už jsi říkal.“
Zaúpí, když se zahledí na hvězdy rojící se nad našimi hlavami. „Pomož mi, pomož mi… pomož..“ propukne v pláč.

 
„Nechci.“ Nakrčí nos, když ji podávám kus masa, co se ještě před minutou peklo nad plamenem.
Pokrčím rameny a sním svou porci, tu její dávaje zpátky blízko k ohni, aby nevychladla.
„Dáš si?“ nabídnu ji znovu.
„Ne..“ zavrčí a otočí se ke mně zády.
Na nic nečekám, trhám kousíček jídla a než stačí zareagovat, násilím jí ho vpravím do úst.
„Jez!“ přikážu ji a ji nezbývá než mě poslechnout.
Dívá se na mě s nenávistí a znechucením, žvýká jídlo a bez řečí otevírá ústa přijímající další sousta.
„Spokojený?“ odfrkne nenávistně.
Souhlasně kývnu a nechávám ji být.
Do ohně přiložím dvě polena a mizím ve tmě.
Chci být na chvíli o samotě. Musím se vypořádat s myšlenkami, co se ke mně kradou z minulosti.

 
Vyskočil a ladným obloukem poslal kámen do kruhu.
„Dobrý,“ uslyšel bratrovu pochvalu plnou obdivu.
„Teď ty.“ Podal mu další kámen.
„Já nevím…“ podrbal se mladší hoch za uchem.
„Bojíš se? Gannen se bojí!“ vyštěkl smíchy a vtiskl mu do dlaně kámen. „Předveď se, brácho.“

 
Hnědovlasý klučina vyskočil, rozmáchl se a se zděšením ve tváři pozoroval, jak jeho kámen minul kruh a dál letěl vzduchem až do….
„Zatracení kluci!“
„Co teď?“ podíval se na svého staršího bratra.
„Zdrháme.“

 
Opírali se zády o kmeny stromů a pozorovali jeleny s laněmi, jak se pasou na palouku před nimi.
„To bylo o fous. Jsem si myslel, že jsem tě to dostatečně naučil.“ Podíval se úkosem do Gannenových hnědých duhovek.
„Právě, že jsem si ještě nějak nebyl jistý..“ pokrčil omluvně rameny.
„To nic, to chce ještě trénink.“ Plácl ho do zad a odplivl si.

 
Už vím, co se ve mně hnulo.
Soucit, lítost, stará rána, dávno vyhojená, ale s jizvou palčivější než je rozžhavený popel, se znovu ozvala.
Domov…
Cla také ztratila domov jako já.
Náhoda?
Náhody neexistují.
Možná…
Možná jsem to já, kdo jí má ukázat, jak dál žít… I když, nevím, zda jsem ten pravý.

 
Zůstali sami.
Najednou se měl postarat nejen sám o sebe, ale i o mladšího bratra, kterého pořád ještě bral jako toho nezbedu, co nebyl schopen si bez něj zapnout ani knoflík u košile.
Díval se pekařovi do očí. Pevně, neúprosně zíral do těch prasečích oček, co ho propalovaly skrz na skrz a přilepovaly mu na čelo cejch odpadlíka společnosti jenom proto, že byli chudí.
„Pecen chleba.“ Zopakoval svůj požadavek.
„Peníze..“
Vytáhl z kapsy tři mince a podal mu je.
„Tak s tím běž leda tak k pasákům vepřů, za to ti dají nějaké lusky se zrním.“ Odsekl pekař a pohodil mince na podlahu.
Vzkypěl v něm hněv a jako láva beroucí život všemu, co se jí postaví do cesty, se valil z jeho mysli ven.
Se sebezapřením se sklonil k zemi, posbíral mince a otočil se k pekařovi.
„Parchante,“ zavrčel. „Však počkej.“

 
„Máš něco?“ přivítal ho Gannen. Jeho oblečení bylo poznamenané celodenním lopocením se v místní kovárně.
„Ne,“ zasupěl.
„Uááá, mám hlad.“
„Myslíš si, že já ne? Neboj se, jídlo seženu, ale.. asi budeme muset pryč.“
„Už zase?“ povzdechl Gannen a do úst si dal stéblo trávy.
„Není zbytí. Chceš jíst, nemáš peníze, musíš krást..“ pokrčil rameny Vandža a opřel se stejně jako jeho bratr o zeď jednoho z domů krčících se na náměstí.

 „Připravil jsi všechno?“
„Ano,“
„Tak počkej na kraji města,“ zavrčel. „Kdyby to náhodou nevyšlo, tak.. ale ono to vyjde.“ Mrkl na Gannena a každý odcházel jiným směrem.
Jako by měl na nohou polštářky jako kocour, se tiše pohyboval po obchodě pekaře. Přemýšlel, co by mu udělal, když tu se náhle v chodbě za dveřmi mihlo světlo a on uslyšel tiché kroky.
Měl jen vteřinu na to najít si vhodný úkryt, než se pekař objeví ve dveřích.
Duchapřítomně vklouzl pod pult mezi pytle s moukou a zatajil se mu dech.
Slyšel šouravé kroky vypaseného chlapíka. Kdyby mohl, tak by ho na místě za jeho nespravedlnost zardousil.Takhle se jen krčil v polici, zatnutou pěst skoro až v krku a zuby se mu bolestivě zahryzávaly do kloubů.
Naštěstí zase odešel. Déle by se ovládat asi nevydržel.
Pod halenu si nacpal dva pecne chleba a podíval se žádostivě na šuplík, kam pekař ukládal celodenní výdělek.
„Jen počkej…“
Popadl jeden pytel s moukou a rozvázal tkanici svazující konec pytle.
Ze šuplíku posbíral několik mincí, které v něm našel a roztrousil mouku po celém obchodě dávajíc si pozor, aby sám nezanechal na podlaze umoučněné šlápoty.
Poté jako stín zmizel ve tmě noci.

 
Vrátil jsem se k ohni a našel ji spící.
Tmavé vlasy lemovaly díky slzám a hlíně ušmudlanou tvář, ve které se konečně rozlil klid, který přináší jen spánek.
Přilehnu k ní a pousměji se, když se její se tělo stejně jako štěňata vlků plazící se z jeskyně za světlem ke mně přitiskne.

 
Probudím se s její hlavou vtisknutou pod mou paži.
„Jsi schopná jít dál?“
„Jít dál?“ zopakuje po mně udiveně.
„Snad jsi si nemyslela, že tu zůstaneme napořád.“ Rozesmál jsem se.
Schoulila se do klubka a opět schovala hlavu v blízkosti mé paže.
„Cla,“ řeknu vážně. „Jsi… v pořádku?“
„Ne,“ odvětí plačtivě a zadívá se do mé tváře.
Ruka mi bezmyšlenkovitě vystřelí a ona se přikrčí.
Její reakce mě překvapí.
„Já… Já tě bít nebudu.“ Řeknu rázně.
„Ne? A co to bylo s tou večeří?“ její hlas se zničehonic z pípotu ustrašeného písklete proměnil v burácení
hromu.
„Tobě nechutnala?“ odvětím klidně.
„Ne,“
Vypadá jako naježená kočka, která čeká na jediný důvod k tomu, aby zasekla do nepřítele své ostré drápky. Já přesto dokončím započatý pohyb a konečky mých prstů se setkají s pokožkou její tváře. Zavře oči a nechá mou dlaň stírat slzy valící se zpod zavřených víček.
Zvednu ji a položím si ji do klína.
Vodopád slz teď máčí nejen mé prsty, ale i mé oblečení. Její štkaní je jako pípot raněného ptáčete.
Píp, píp, píp…

 
Usnula mi v klíně a její paže mě objímají silně kolem boků, takže vymámit se z jejího sevření je téměř nemožné.
Poslouchám její tichý dech.
Uch, ta melancholie, jejíž příčinou je její smutek, mě ubíjí.

 
Pohádali se. Ošklivá výměna názorů byla příčinou toho, že se jejich bratrský vztah začal měnit v třísky.
Jednoho dne se probudil a v dlaních mu zbyl jen krátký vzkaz, co mu Gannen naškrábal….

 
Tak, dost.
Zatřepu s ní, zatímco se probudí, sbalím všechny naše věci a neúprosně ji vedu ze skály pryč z jejích rodných končin.
Tady by ji smutek nikdy nepřešel.

 
Hnědé oči se zaleskly a ona upadla, když se jí ostré kamení zařezalo do chodidel. Ošetřím ji její zranění a chytím do náruče.
Vděčně se pousměje.
První náznak úsměvu ode dne, kdy se jako raněná laň chystala zemřít.
Celou noc mi spí v náručí, mezitím však míhám daleko na sever, a ani nemá tušení, že se možná navždy
musela rozloučit s domovem.

 
„Ne,“
Stála na břehu říčky, ruce zkřížené na prsou a nos nakrčený.
„Ne, do vody nejdu.“
„No tak..“ lákám ji, sám už po vás ve vodě ne moc závratné teploty. „Pojď, strašně…“ Udělám dosti výmluvné gesto.
„Cože?!“ Má slova ji pobouřila a ona lapá po dechu jako ryba hozená na břeh.
„Cla..“
„Otoč se.“
Slyším, jak si přes hlavu přetahuje svou košili, čvachtání vody, její chichot za mými zády.
„Vandžo,“ vypískne, když ji na hlavu dopadne sprška průzračných kapek. Ruce má pořád stydlivě zkřížené na prsou a postupuje kolem mne dál do vody, aby ta zahalila její nahotu jako plášť.
Jizvy?!
„Počkej, Cla..“
„Hm?“ otočí ke mně hlavu, v očích otazníky.
Dva kroky a jsem u ní.
Nevěřícně zírám na zjizvená záda. O původu jizev není pochyb..
Drábové.
Zmrskali to mladé pískle tak, že se nemohla ani hnout. Památkou na ně jí na zádech zůstaly jizvy křižující se na lopatkách, v kříži, dokonce i na žebrech.
Mučení bylo donucovacím prostředkem, který používám v krajních případech, ale toto…
A my jsme netvoři, odfrknu si pobaveně.
Strnula, když můj prst opsal nejčerstvější ze všech růžových brázdiček.
„Prosím… ne…“ vyjekla, ale neucukla. „Ne… nechte mě…“
„Cla, co to prosím tě blábolíš?“
Otočila se se slzami v očích. Smutně se usmála a zmizela pod vodou.

 
„Ty blázne,“ peskuji jí.
Sedí jako hromádka neštěstí u ohně, paže natažené, divže ji plameny neolizují dlaně.
Zírá do rozžhaveného popela a po tvářích ji stékají slzy.
Přisednu si vedle ní.
V tichosti mi její dlaň vklouzne do mé a ona dál jako by nic pozoruje plápolající oheň.
Rysy tváře má ztvrdlé od každodenního rozjímání, po kterém znaveně usíná.
Prsty křečovitě svírá ty mé a já vidím, jak v sobě bojuje. Bojuje s vírem myšlenek, co ji vyhrožuje, že ji pohltí a ona z něj nikdy nevybředne.
Zelené oči se zadívají do těch mých a po dlouhých vteřinách se znovu obrací k ohni.
„Vandžo.. dobrou noc.“ Ulehne do mnou přichystaného pelechu.

 Ještě zbývá hodina do doby, kdy se slunce vyhoupne nad obzor a zalije svými paprsky Matku Přírodu, jak Cla říká.
Mračím se, klackem šťouraje do oranžového popela.
Cla..
Co se bude dít dál, dívko zelenooká?

 
„Poslyš..“ zabručel jsem, když mne její smích probudil. Čemu se to směje? Aha, mému způsobu spánku. „Nech toho a poslouchej mě na chvíli, prosím.“ Zavrčím netrpělivě. Má prosba má opačné účinky a její smích klokotá ve vzduchu jako ty nejhezčí trylky slavičího hrdla. „Cla..“ pousměji se a odrhnu si z tváře své zelené vlasy. „Měl bych k tobě prosbu.“
„Co chceš?“ zavrčela varovně.
„Poslouchala jsi tehdy dobře? Chceš být upírkou a jít se mnou nebo..?“
Nakrčila čelo a prsty si přemýšlivě přejížděla po rtech.
Vědět, co se bude dít později, možná bych si to rozmyslel. Bylo by vše mnohem jednodušší. Jenže.. Sudd nikdy nedělá věci jednoduše. Tak to v životě nefunguje.
„Ano,“ odvětila s úsměvem.
„Dobře,“ zamumlal jsem a otočil se na druhý bok, schovávajíc si obličej pod hromadu listí.

 
Poděšeně vyjíkla, když se mé ostré nehty zaryly do měkké tkáně.
Skousla ret, když se naše poraněné prsty spojily.
V hlavě mi tucet horníků doloval ze skály mé mysli uhlí a co teprve musela cítit ona, když má upíří krev proudila do jejího lidského těla?
Duchapřítomně jsem ji v poslední chvíli zachytil, když omdlela. Olízl jsem krvácející bříška prstů a schoulil se do klubíčka.

Cítím se bídně. Ne, že bych cítil, že jsem udělal chybu. Nabídl jsem jí přece to nejlepší, co jsem mohl…
Společnost.
Jenže.. Ví ona vůbec, co jí čeká? Ví, že.. Možná by bylo moudřejší nechat ji tehdy na té louce…
Opravdu se ze mne stal takový cynik a srdce mi zkamenělo?
Kam zmizela má upírská čest?
Není mi dobře.
Vandžo, do čeho jsi se to zase uvrtal? Vždyť Cla je nyní tvou pomocnicí. To ušlápnuté nic ti teď bude dělat společnost, ne ty jí. Naopak. To ona bude tím, co budeš nenávidět a zároveň milovat.
Ty za ni neseš zodpovědnost a ona za tebe.
Uvědomil jsi si to, upíre?
Ano, uvědomil jsem si to, odpovím si s obavou obalující mou unavenou mysl.

 „Jak dlouho jsi vzhůru?“ podivím se, když zjistím, že její oči jsou otevřené a zírají na noční oblohu nad námi.
„Dlouho.“ Odpoví, aniž by se nějak pohnula.
Po chvilce natáhne paži a mlčky spojuje jednotlivé hvězdy imaginárními spoji v různé obrazce.
Chvíli pozoruji její hru, pak mě omrzí, a tak se pustím do přípravy snídaně.
„Pojď jíst,“
Poslušně se zvedne a zelené oči na mne pohlédnou se zvláštním leskem.
Beze slova posnídáme a za okamžik mě její ruce objímají kol ramen a my míháme dál na sever.

 
Stulila se v mém náručí a přitiskla svou hlavu k mým prsům.
„Vandžo?“ v jejím dívčím hlase jsem uslyšel notičku, kterou slyší rodiče u svých malých dětí.
„Mhm,“ zamumlal jsem a dál ji hladil po tváři.
„Co takhle si něco zahrát?“ navrhla a jiskřičky v očích se rozzářily jako měsíc v úplňku nad klidným jezerem.
Cože? Ona si chce hrát?
Rozesmál jsem se a ona se mnou. Její dlaň opatrně vklouzla do mé a obě se vznesly do vzduchu.
„Ty jizvičky… jsou podivné.“ Nakrčila čelo a zachichotala se, když jsem ji pošimral na uchu. „Nech toho, můj.. zasvětiteli?“
„Mentore.“ Opravil jsem ji.
„Mentore.“
Prudce se posadila a odhrnula přikrývku.
„Pojď, jdeme si něco zahrát.“
Hrát? Já si mám něco hrát? S ní?
Přistoupil jsem na její nápad. Vždyť je ještě dítě. Krásná mladá dívka, ale přesto pořád dítě. Žena? Ne, ještě ne. Dítě.
Teď stojím u stromu a ťukám do stromu dlaní, aby měla čas zmizet mezi zelenými listy stromů.
Už mě to nebaví.
„Jdu!“
 

Cítím její pohled na svých zádech, přesto však tápu, stejně jako rybka v obrovském moři hledající rodný korál.
Slyším její dech, otočím se, ale nikoho nevidím. Chichotá se, jakmile se jen pootočím směrem, kterým tuším, že by mohla být, chichot utichá a ozývá se zase z jiné strany.
Jak to dělá?

 
Samota…
To je pocit, který svíral jeho srdce, když jej opustila uražená ješitnost.
Pozoroval vesnici pod kopcem, na němž si připravil útočiště pro jeho tělesnou schránku a mžoural nejen na probouzející se obyčejný lid, ale i do paprsků vycházejícího slunce.
Povzdechl si, prsty pohladil jizvu na zápěstí, kterou mu Gannen kdysi dávno uštědřil svým nepodařeným výpadem s dřevěnými meči.
Gannen...
Popřál mu v duchu štěstí a po tisíckráte prvé se mu omlouval.

 
Směje se.
Číhá se mnou v křoví na náš budoucí oběd a září víc než vzácné kamení.  
Nechávám ji, ať ve svém mladickém bláznovství utíká za srnkou pasoucí se na pasece.
Pozoruji její ladné pohyby a po chvilce zamyšlení se přidávám k jejímu dovádění.
Už nejde o lov, který jsme započali, a který neskončí ulovenou zvěří. Jde o čistou, průzračnou jako bystřina, hříčku radosti.
Během napínané svaly skáčí radostí z pohybu, dech se stává rychlejším a kroky lehčími než kdy jindy.
Už ani nevnímám Cla, les, lovenou zvěř. Přestávám vnímat i sám sebe a je zde jen prostý pohyb. Nejjednodušší ve své podstatě a zároveň komplikovaný proces ohýbání, napínaní, nervových impulsů.
Její výkřik mě přinutí k návratu k rozumu.

 

Klečela u břehu potoka a zelené oči upřeně hleděly na květiny klátící hlavinkami těsně nad vodou.
„Vandžo…“ zašeptala.
Posadil jsem se vedle ní a pozoroval, jak se její rozveselená tvář postupně stává vážnou a oči se plní podivným leskem, který se liší od jindy uplakaného závoje.
Drobné dlaně opatrně pohladily kvítka. Mazlila se s nimi, jako by to byly živí tvorečkové.
Opřela se o mě a pousmála se.
Dlaň navyklá na shurikeny jemně vklouzla do jejích vlasů a zastavila se na jejím zátylku.
Rozkvetlas, Cla…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

IPKMR :o)

(Silmarilien-Palantírilien, 6. 10. 2007 13:42)

to je tak krásňounké :o) heh, pobavila mě pasáž, kde si chtěla cla hrát a vancha z toho byl krapet mimo :D:D:D

DATP :)

(Wontik, 23. 9. 2007 11:08)

to tahle jje opravdu smutná část :´(

DATP :)

(wontik, 20. 9. 2007 18:46)

Tak to je víc než dost smutná minulost :´(

DATP :)

(Wontik, 20. 9. 2007 17:25)

Krásná povídka,faktže jo.... nj..a máš pravdu sil...Vandža je machr :D:D

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 20. 9. 2007 16:05)

juj, vážně se ti to mocka povedlo. :o)

Ostrou tenkou jehlici zabodávající se do mysli; nejdřív pomalu jako špendlík u brože, co si zapíná bohatá panička, později rychle jako jehla ve zkušené ruce švadleny. - tohle přirovnání se mi skutečně dostalo až pod kůži. :o)skvělé


apatická wonťula, to zní strašně :´( ale vancha je machr, že ji neopustil a snaží se jí pomoci. :-)

Dodatek aneb jsem líná...

(Kájula, 20. 9. 2007 1:49)

Toto má teprve začátkem býti, další dílky musím přikouzlíti. ;-)
Brou..