Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dovol, abych ti pomohl...

29. 6. 2007

Dovol, abych ti pomohl…

 Není jiné cesty než této?
Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že se jim podařilo zahnat mne do kouta.
Ne, nevzdám se. Budu bojovat dál! Přece není spravedlivé, aby nás, chudé rolníky, pořád utlačovali?
Nikdy se nevzdám!

Sbírám v sobě sílu k výstupu. Prsty svírají hrany ostrých skalisek a já začínám šplhat po kluzké skále.
Jestli uklouznu, tak...
Raději zemřít takhle než padnout do rukou tyranů!

 Sedím na jednom ze skalních výstupků a trhám svou košili na cáry. Nimi obvazuji ošklivě pořezané dlaně a odřená kolena. Z očí mi kanou slzy a má zrádná lidská podstata nabádá můj rozum k rezignaci.
Ne! Budu bojovat dál!
Podívám se na zářící měsíc nad hlavou a s myšlenkou na mou chudou rodinu vstávám.

Už jsem skoro u vrcholu... Ještě kousek.... No tak!
Pobízím samu sebe k dalším krokům.
Kamení se mi drolí pod patama a paže slábnou.Najednou mi podklouznou nohy a já marně hledám jinou oporu pro chodidla. Visím na skále a posmívám se své zoufalé situaci.
Tisknu tvář k chladné mase a očekávám smrt.
Z ničeho nic mne čísi dlaně chytí za zápěstí a vytáhnou k sobě.
Zírám na člověka s vlasy, které v měsíční záři vypadají jako postříbřená louka a nemohu uvěřit tomu, že žiji.
Z šoku mne vytrhává hluboký hlas:
"Dovol, abych ti pomohl..."

 Zírám do plamenů, které tak krásně hřejí. V mírném vánku tančí svůj prapodivný a vášnivý tanec olizujíc další a další polena, která zelenovlasý člověk do ohně přiložil.
Mlčím, jen po očku zjišťuji, jak vlastně vypadá ten, co mě vytrhl ze sevření Sestry Smrti. Je chladno a přesto jeho holá ramena nejeví známky okolní nízké teploty. Za to já se zimomřivě třesu a natahuji své dlaně vstříc plamenům.
"D..d...d..d... díky." vydrkotám ze sebe, tu noc už asi podesáté.
Opět se jen usměje a pokrčí rameny.
"Nemáš zač."
Přemýšlím nad tím, co je vlastně zač. Je to.. kouzelník? Bratr Magie? Černokněžník? Vždyť svou slinou dokázal, že se mé příšerně poraněné končetiny v mžiku zahojily.
"Kdo jsi?" vyslovím potichu a při pohledu do jeho očí mi po páteří projede záchvěv strachu.

 Chci to vůbec vědět, ptám se v duchu a sama si odpovídám: ano, chci.
Chci vědět, komu jsem dlužná velkou.. pomoc.
Klopím zrak a opět se plně soustředím jen na plameny. Jejich hra už mi nepřijde taková zábavná a krásná, jako před krátkým okamžikem. Jsou… zlé a zároveň tolik pomáhají.
„Jsem stvoření noci,“ vyruší mne z rozjímání jeho hlas.
Stvoření noci? Ne Bratr Magie, či..
„Umíš kouzlit?“ zeptám se a zahledím se do jeho tváře. Usmívá se. V jeho hnědých očích zpozoruji výsměch.
„Ne.“
„Ale vždyť jsi mi uzdravil ruce i nohy.“ Vykřiknu překvapením a ukazuji mu své končetiny.
„To nic není,“ zabručí a do ohně rychlým pohybem přiloží několik suchách větví. Z plamenů vytrysknou jiskry a mé srdce svírá strach.
„Co… co si přeješ?“ vyslovím.
„Prosím?“
„Čeho si.. žádáš, můj pane.“ Skloním hlavu.
Můj útěk byl zbytečný. Sice jsem unikla zlým pánům, jejich tyranii, přežila jsem, ale proto, aby mne zachránil jiný.. pán.

 „Nic od tebe nechci,“ odvětí a zkříží své nohy pokládajíc si ruce do klína. „Potřebovala jsi pomoc a mně se bůhvíproč zachtělo ti pomoci. Lidem nepomáhám, jsou mi cizí, nepříjemní.“
Tak tedy.. nic ode mne nechce? Jsem.. svobodná?
Poslední otázku vyslovím nahlas a opět ke mně vyšle jeden ze svých zvídavých pohledů.

 Raduji se. Každou částí svého těla i mysli jsem vděčná tomu, jehož ruce jsou silné a dlaně horké. Tomu, jehož výsměšný úsměv sice bouří mou divokou povahu, ale je v této chvíli tím nejkrásnějším, co mohou mé oči spatřit.
Já jsem volná, svobodná, nikdo nade mnou nemá nyní žádnou moc.
Svoboda.. Kdykoliv se nad námi na poli rozkřikli drábové, v mysli mi vytanulo právě ono slovo.
Svoboda.. Každé písmeno, které ani nevím, jak se píše, má tak intenzivní a podivnou vůni, jež svírá mé srdce.
Svoboda…

 „Děkuji, pane,“ zašeptám s velikou vděčností a po lících mi sklouzávají slzy.

 Slyším jeho smích.
Nevadí mi. Jemu asi nikdy na zádech nepřistál bič a rána tvrdou holí.
Mně ano. Bolí to. Nejen na zádech, či hlavě, ale i uvnitř. V mysli podrobeného rolníka se ona bolest skladuje jako v sýpkách zrna pšenice. Je jen otázkou času, kdy se nezkrotným jedincům , jako jsem já či má sestra, zprotiví nastolený řád a začnou se dožadovat… pochopení, svobody, lidskosti.
Usměji se a rychle setřu slzy.
„Pane..“ vyslovím opatrně chtíc přerušit salvu veselého smíchu.
Ještě chvíli se zmítá v podivné křeči, na to stírá slzy, co mu vytryskly z tmavých očí a zadívá se na mne.
„Ano?“
„Já.. mohu se vrátit?“ vstanu.
„Dělej, co uznáš za vhodné, ale..“ odmlčel se.
„Ale co, pane?“
„Na tvém místě bych vyčkal do zítřejšího rána a dnes zůstal zde. Drábové a hradní páni se pořád motají kolem skalisek.“

 Má pravdu, odvětím v duchu po dlouhé chvíli přemýšlení a posadím se zpátky k ohni.
Musím zde strávit zbytek dnešní noci. Ráno se však rozloučím a…
Vrátím se k těm, které jsem byla nucena opustit.

 Zakusuji se do kouska báječně propečeného divokého králíka a vzpomínám na dny, kdy stejně připravenou večeři rozdávala do dřevěných misek naše matka.
Já i sestra jsme nedočkavě třískaly lžícemi o podlahu a čekaly na svůj příděl jídla.
Matka otírající si zpocené čelo, shrbený otec přinášející do nezateplené chalupy několik větví, které spadly ze stromů při větším poryvu větru, sestra choulící se do tenké přikrývky, já krčící se u jejích nohou…

 „Cla, nikdy se neopustíme, slibuji.“ šeptala dívka a tiskla k sobě malé dítě. „I kdyby bylo hradní pánové sebevíc krutí, budeme vždy spolu. Rozumíš mi? Vždy!“

 Těším se domů, a proto s velikou netrpělivostí, kterou on s úsměvem rozpoznává a baví se jí, pozoruji hvězdami zasypanou oblohu a vyhlížím na jejím východním cípu první paprsky z koruny Matky Jitřenky.
Nevadí mi, že jsem opět neviděla nic jiného než tmu.
Však se vždy po noci objeví ráno a s ním nový den.

 „Proč se chceš vrátit?“
„Prosím?“ pozvednu hlavu z kolenou a s údivem pohlédnu na zelenovlasého společníka. Rysy mužského obličeje se stávají s přicházejícím světlem jasnější a ostřejší.
„Proč se tam chceš vrátit? Pokud jsem t o dobře pochopil, tak tě drábové hledají. Podle jejich zákonů tě čeká jediné- Smrt.“
Usmívám se a do tváří se mi vlévá ruměnec.
„Smrti se nebojím, pane. Drábů také ne, i když před nimi jakožto rolník, který se vzbouřil, musím utíkat jako myš před kocouřími drápy. Chci se sejít s těmi, kterým patří mé srdce, pane. Možná vypadám ve vašich očích bláznivě, ale rodina je mi vším.“ skláním hlavu a nečekám náznak pochopení.
„Nedovol nikomu, aby zničil to, co je ti drahé.“ uslyším slova vyslovena s důrazem na každé slabice.

 Světlo kolem nás zesílilo a najednou to je on, kdo se netrpělivě rozhlíží kolem sebe. Jeho hnědé oči těkají ze strany na stranu a prsty svírají kožený pás, co má obtočený kolem svých boků.  Prudce vstal od dohořívajícího ohně a poodešel k nejbližšímu stromu. Něco si pro sebe mumlá a otočí se ke mně opět čelem.
„Děje se něco?“ špitnu potichu a přikrčím se očekávajíc případnou ránu.
„Ne, nic. Jen.. Mohla bys mi sem nanosit nějaké jehličí a listí?“
Kývnu hlavou a odcházím hledat to, oč mě požádal.

 Copak to dělá? Proč se.. zahrabává pod vrstvu listí, větví, jehličí a hlíny?
Jsem zmatená a přesto plním každou jeho prosbu, každý jeho příkaz. Mé ruce nahrnují na sotva pod hromadou přírodních materiálů rozpoznatelnou osobu další a další kusy zeminy.
„Dobře. Díky.“ uslyším šepot. „Teď.. můžeš jít.“
„Já…“ odvazuji se k otázce. „Proč to děláte, pane?“
„Vysvětlím ti to někdy jindy,“ uslyším odpověď, která mě neuspokojí, přesto se s ní však musím smířit.
„Tak tedy.. sbohem.“ vyslovím slova rozloučení a vydávám se k sestupu ze skály.

 Sluneční paprsky laskají mou zachmuřenou tvář. Opatrně postupuji skrz hradby nízkých keříků směrem k našemu ubohému příbytku.
Polekalo mě křupnutí větví a já se rychle sesouvám k zemi. Blízko mne z lesa vyběhne nádherný jelen a já na okamžik zapomínám dýchat. Na krátkou chvíli se naše pohledy spojí a já cítím, jak mi překrásné zvíře během několika vteřin vlilo do žil novou chuť bojovat a nevzdávat se.
Zůstala bych nehybně ležet v trávě po zbytek dne, ale nemohu. S nechutí opouštím dočasné lože a pokračuji v plížení se.

 Dívčí srdce bije jako zvon svolávající nebohé ovečky do kostela k povinné modlitbě, které stejně nerozumí, protože latina není jazykem pro špinavou spodinu. Oči září jako luna v úplňku a ruce se neznatelně třesou očekáváním. Mysl se naplňuje radostí a na povrch vyvěrají vzpomínky na ty, co zůstali tam, odkud jsem byla nucena utéct jako zpráskaný pes.
Už jen několik…
Cože?!

 Nedbám na hrozící nebezpečí a poslední desítky metrů utíkám. Oči ještě před chvílí zářící potemněly a z hrdla se mi vydralo zvířecí vytí.
Ne, ne, NEEEE!!!!
Padám do trávy a obličej bořím do vlhké hlíny.
To přece.. nee!!!
S děsivým poznáním pozoruji dohořívající zbytky toho, čemu jsem ještě včera ráno říkala domov. Popel v dopoledním vánku chladne a já marně hledám něco, co by zůstalo celé.
Tyrani nemají s ničím a s nikým slitování..
Oni… Rodiče, sestra… její přítel… Nikdo nikde, jen zlostné ticho…
Oni… oni…
Choulím se do klubíčka a nezáleží mi na tom, že kdyby se drábové rozhodli vrátit, jsem pro nich snadným terčem jejich pomsty.
Oni.. zabili je. Zabili.. mne.

 „Jsme stejní jako oni, tak proč bychom se měli podrobit takové nespravedlnosti?“ dívka držící za ruku pohledného hocha s pořezanou tváří rozhorleně promlouvala ke zbytku lidí sedících na trávě před chalupou, jejíž střecha byla místy děravá.
„Proč bychom měli pracovat v tak nelidských podmínkách, zatímco si oni nacpávají v hradních síních svůj břich a ještě na nás pošlou dráby s biči a dlaněmi plnými ran? Proč? Ať mi nikdo neříká, že za to může Bůh.“
„Pe, prosím tebe, nemluv tak.“ přitiskla se k ní malá dívka a prosebně sepjala dlaně.
„Cla, musím. Musíme si přece všichni uvědomit, že můžeme změnit to, co jsme do vínku dostali. Není přece nikde napsáno, že musíme až do chvíle, kdy k nám přijde vznešená Smrt, pracovat od svítání do klekání na poli a obdělávat zemi, která nám ani nepatří. Dokonce i ptákům, broukům, laním v lesích nikdo nezakazuje chodit stezkami, které si určili oni sami.“ tváře ji hořely nadšením a mladík, který svíral její dlaň, vypadal stejně šťastně jako ona. Vytrhla se mu a sklonila se ke své sestře. „Cla, musíš to pochopit, rozumíš? I ty.. můžeš být.. vy všichni..“ rozhlédla se kolem sebe. „Můžeme být.. svobodní!“
„Svobodní?“ zamumlala dívka v jejím náručí a chytila ji za pramen vlasů.
„Ano, svobodní. To jest můžeš rozhodovat sama o sobě. Nemusíš tajně v noci sbírat každou větvičku, co spadla v lese, aby ses zahřála, ale smíš si nabrat plné náruče dřeva a odnést si je do chalupy na podpal. Nemusíš každý klásek obracet v dlani a toužit po jeho zrnech. Smíš si ta zrna odnést domů, rozemlít je a z mouky upéct lahodný chléb.“
„A nemusím se bát, že mi zlí páni zmrskají záda do krve?“
„Ne, nemusíš. Oni.. Oni jsou zlí. Se zlem je třeba ale bojovat. Začněme boj proti pánům, boj za svobodu.“ Položila ji opět na zem a pohlédla na ostatní rolníky.
„Tak… já chci být svobodná!“ vykřiklo dítko a přitulilo se k sestřiným nohám.
„Kdo se k nám přidá?“

 

Stále ležím v trávě, nohy přitáhnuté k tělu a slzy už dávno s vděčností přijala suchá tráva.
Zírám před sebe na pár brouků, co se rychle schovávají před přicházející Nocí. Slunko se schovává za hory a jeho poslední paprsky hladí mou zdrcenou tvář.
Zůstala jsem sama… Samotné zrnko uprostřed zrn písku zloby, násilí a bezpráví, které hradní stráž, drábové, páni rozsévají a jejich zrna padají do naších ubohých myslí a srdcí.
Sama.. Nikdo, nikdo tu není, kdo by řekl, že.. že sama nejsem.
Nebo se… snad mýlím?

 Slyším kroky a ta tam je má síla a chuť k boji. Ležím tak, jako před několika hodinami a čekám, až onen příchozí dojde až ke mně, vytáhnou svou zbraň a zbaví mé tělo života.
Jak jsem překvapená, když si vedle mne do trávy lehá můj zelenovlasý zachránce.
„Dlužím ti vysvětlení,“ usmívá se. Není to však ten veselý smích z předešlého večera. Je naplněn smutkem a pochopením. „Jsem upír…“
Takže.. upír. Zaposlouchávám se do jeho výkladu, ale zároveň se ptám sama sebe, proč mi to vykládá? Tolik bych si přála zůstat o samotě a jen.. ležet a čekat na Smrt.
„Dovol, abych ti pomohl..“ vysloví nakonec slova, jež vyslovil se stejnou tajemnou náplní jako včera.
Po tváři mi opět stéká slza a já mu podávám svou dlaň.
„Pomož mi, prosím…“



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kájula

(:-), 16. 7. 2007 6:28)

Sil, děkuji. Já ani ne, mě Vandža nějak.. nepřitahuje, maximálně svými dovednostmi boje :-)

Uchicha, ano, to jsem psala já. O pokračování zatím neuvažuji, protože to by byla 3. povídka, kde bych psala o upíří dráze upírky, ale.. jak říká můj oblíbenec Atalay, co není, může být :-)

Všem děkuji za komentáře a pochvalku. :-)

jen tak

(Uchiha Kyosei, 15. 7. 2007 11:06)

Krááásnýýýýýý! To jsi psala ty?? Jestli jo, tak by bylo super pokračování, nebo nějaká další povídka :)...a jestli ne, tak taky.

povídka

(Silmarilien-Palantírilien, 8. 7. 2007 19:52)

ta povídka je prostě úžasná, taky bych toho dotyčného chtěla potkat :o)

hojec!

(Jane www.myfantasy.blog.cz, 8. 7. 2007 10:43)

na mém blogu jsi se dostala do Kola druhé šance!pokud nebudeš mít dostatečný počet hlasů vypadneš definitivně z SONB takže si začni shánět hlásky ptž tři s nejmenším počtem vypadávají.čas máš jen do zítřejší šesté hodiny odpolední.zdar!

SONB!!!

(Jane www.myfantasy.blog.cz, 1. 7. 2007 12:57)

ahojec!na mém blogu už začalo 1.kolo 1.SONB, tag si začni shánět hlásky!