Beznaděj...
26. 7. 2007
"Ne!!!"
Rukama se snažila bránit své dítě, seč mohla, ale muž byl silnější. Jednou rukou ji popadl za vlasy a tou druhou ji vyrval dívenku sotva dvouletou z náručí. Když konečně dostal, co chtěl, surově odhodil ženu s dlouhými blond vlasy na podlahu a odcházel.
"Ne, prosím, neodnášejte mi ji, prosím," plazila se k němu rychle po kolenou. Objala ho kolem kolen a snažila se ho zastavit, jenže nedařilo se jí to.
Muž se zlým pohledem, s rozcuchanými tmavými vlasy a robustní postavou ji táhl za sebou, nelidsky ji šlápl na dlaně a přidal ji k její velké bolesti ještě několik kopanců.
"Ne, prosím.." špitla, když slyšela vzdalující se křik svého dítětě a zlý smích.
Rychle vstala a snažila se běžet za nimi. Ve vysoké trávě klopýtala a pro závoj slz, co jí kanul z očí, neviděla.
Upadla a uhodila se do čela.
"Rybááářiii!!!" vykřikla a pokoušela se vstát.
"Trusko!!!"
Otočila se k tomu, kdo vykřikl její jméno a její srdce se sevřelo radostí i neštěstím zároveň. Skláněl se nad ní její muž, čelo měl orosené potem a zrychleně oddechoval.
"Co se.."
"Má.. Má naše dítě!" ukázala směrem, kterým Rybář odcházel.
Smetl z tváře, na které se slzy mísily s krví řinoucí se z rozbitého čela, pramínky vlasů a rychle se vydal za únoscem a trýznitelem toho, co měl v životě nejraději. Vůbec nedbal na bolest ozývající se v pravém boku a tělo prahnoucí po odpočinku, které by si jistě po dlouhém běhu zasloužilo, muselo na onen odpočinek ještě nějakou dobu počkat.
S hrůzou se rozhlížela po místě, kam zavítala.. Smrt.
Klekla k zohavenému tělu a zalkla se. Rozhlédla se a opodál zahlédla další, malé, v louži krve ležící tělíčko.
Je... je to... Jsou to...
Srdce ji poplašeně bilo a hlava hrozila, že se rozskočí bolestí..
V jejím těle se rozlévala bolest a ta strašlivá, ničívá...
Beznaděj...
Rukama se snažila bránit své dítě, seč mohla, ale muž byl silnější. Jednou rukou ji popadl za vlasy a tou druhou ji vyrval dívenku sotva dvouletou z náručí. Když konečně dostal, co chtěl, surově odhodil ženu s dlouhými blond vlasy na podlahu a odcházel.
"Ne, prosím, neodnášejte mi ji, prosím," plazila se k němu rychle po kolenou. Objala ho kolem kolen a snažila se ho zastavit, jenže nedařilo se jí to.
Muž se zlým pohledem, s rozcuchanými tmavými vlasy a robustní postavou ji táhl za sebou, nelidsky ji šlápl na dlaně a přidal ji k její velké bolesti ještě několik kopanců.
"Ne, prosím.." špitla, když slyšela vzdalující se křik svého dítětě a zlý smích.
Rychle vstala a snažila se běžet za nimi. Ve vysoké trávě klopýtala a pro závoj slz, co jí kanul z očí, neviděla.
Upadla a uhodila se do čela.
"Rybááářiii!!!" vykřikla a pokoušela se vstát.
"Trusko!!!"
Otočila se k tomu, kdo vykřikl její jméno a její srdce se sevřelo radostí i neštěstím zároveň. Skláněl se nad ní její muž, čelo měl orosené potem a zrychleně oddechoval.
"Co se.."
"Má.. Má naše dítě!" ukázala směrem, kterým Rybář odcházel.
Smetl z tváře, na které se slzy mísily s krví řinoucí se z rozbitého čela, pramínky vlasů a rychle se vydal za únoscem a trýznitelem toho, co měl v životě nejraději. Vůbec nedbal na bolest ozývající se v pravém boku a tělo prahnoucí po odpočinku, které by si jistě po dlouhém běhu zasloužilo, muselo na onen odpočinek ještě nějakou dobu počkat.
S hrůzou se rozhlížela po místě, kam zavítala.. Smrt.
Klekla k zohavenému tělu a zalkla se. Rozhlédla se a opodál zahlédla další, malé, v louži krve ležící tělíčko.
Je... je to... Jsou to...
Srdce ji poplašeně bilo a hlava hrozila, že se rozskočí bolestí..
V jejím těle se rozlévala bolest a ta strašlivá, ničívá...
Beznaděj...
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 28. 7. 2007 18:47)