Až za smrt...
Byl to život, jenž v ní pulsoval a tajuplně ji utvořil ze střetnutí dvou buněk z jakéhosi nic v jakémsi klíně takovou, jaká byla nyní. Stále táž nepochopitelná hádanka, že v malinkém semínku je už celý strom, zkamenělý, mikroskopický, ale je zde, předem určen, už je v něm koruna a plod a déšť květů za dubnových jiter- a že se z jedné noci lásky a ze setkání trochy hlenu stane obličej, ramena a oči, právě tyhle oči a tahle ramena a že byly zde, kdesi na světě, mezi milióny lidí, …
Erich Maria Remarque: Vítězný oblouk
„Tolik bych nám
přál…“ vzdychl a po líci mu sklouzly slzy. Pohladily kůži na jejím břiše a
putovaly dál, aby zmizely v měkkém plášti, na kterém leželi.
Něžné dlaně, které
by líbal bez ustání, sevřely jeho bradu v jemném stisku a přinutily jeho
uslzené oči pohlédnout do jejích láskou přeplněných tůní.
„Corzo..“ zašeptala
prsty vjíždějíc do jeho rozčepýřených a potem se vlnících vlasů. „Tolik let nám
postačila naše přítomnost, vědomí, že jsme spolu, tak proč.. Proč toužit po
něčem, co nám Osud odepřel?“
„Osud? Tak tedy..
Najdeme Osud a přinutíme ho navrátit nám to, oč nás připravil.“
„Snílku..“ pousmála
se smutně a vymámila se z jeho objetí.
„Sarfo..“ vyslovil
její jméno prosebným tónem. Opřel se o lokty a posunul se výš. Upřeně hleděl do
jejích očí pokoušejíc se uhádnout, co zrovna splétají nitky její mysli za
vratkou a křehkou myšlenku.
„Sama cítíš.. Cítíš
tou trochou lidské krve, která nám koluje v žilách spolu s krví
upírů, že náš vztah postrádá vyššího naplnění. Čím je nám blízkost našich těl,
myslí, dlouhý život, když nemáme jak předat onen dlouhý život dalším
tvorům?Ne..“ vyhrkl, když viděl námitky zračící se v jejích očích.
„Nelituji a nikdy bych své rozhodnutí nezměnil. Jen..“ stiskl její dlaň a spolu
se svou ji položil na svou zjizvenou hruď. „Tady.. Tady mě to svírá, Sarfo.
Občas.. Poslední měsíce čím dál tím víc.“
Mlčela. Políbila ho
na rty a on se schoulil do klubka tisknouc se k jejímu horkému tělu.
„Možná…“ vyslovila
nejistě. „Možná máš pravdu. Přece jen.. doufat v něco, co se jeví
nemožným, možná není ihned čirým bláznovstvím.“ V očích se jí zaleskla
slza.
Vzdychla a odehnala
vzpomínku na jedno z jejích kdysi největších přání.
„Najít Osud.. Lze
to vůbec?“
„Sarfo. Už jen pouhá
víra a naše láska nás k Osudu přivede. Věřím tomu.“
„Dobře, Corzo. Už
nebudu pochybovat.“
„Sarfo,“ otočil se,
dvěmi skoky byl u ní a pomáhal ji vstát.
Vypískla bolestí a
zhroutila se do jeho náruče. Opatrně ji přenesl přes zbytek kamenů
vystupujících z vody na břehu řeky.
Položil ji do trávy
a lehkými, leč zručnými dotyky ošetřil zvrtnutý kotník.
„Už nemohu, Corzo…“
vydechla choulíc se v jeho klíně. „Je to už přes sto let, co putujeme po
světě a hledáme nenalezitelné.“
„Víru, Sarfo.
Neztrácej ji, prosím.“ vyslovil tiše spolu s dalšími slovy vyznávajícími
ji své city.
Místo odpovědi
natáhla paže v prostém gestu odevzdanosti. Sklonil svou hlavu k její
a políbil ji.
Klečel před místem,
kde ji pohřbil a v mysli proplouvaly jeho smutkem a žalem přeplněné
myšlenky.
Sarfo, má
milovaná… Proč jsem musel zůstat sám?
Já… Najdu ho.
Najdu Osud a přinutím ho dát nám potomka.
Ani smrt.. Ani
smrt nás o něj nepřipraví.
Slibuji ti to.
Osmond Sudd zívl a
přehodil nohu přes nohu.
„To je vše?“
„Ano.“ vydechl
překvapeně upír.
„Ne.“
„Prosím?“ oči
s vějířem vrásek okolo se překvapeně rozšířily a usazovala se v nich
beznaděj.
„Ne.“ rozesmál se
Sudd a vstal. Pohrdavě se zadíval na klečícího starce. „Nač by ti byly děti? Děti nebyly stvořeny pro upíry,
tak proč bych na tom měl něco měnit, Corzo Jarne?“
Neodpověděl mu. Oči
se mu zalily slzami a hladily vráščitou tvář, skanuly na sepjaté v němé
prosbě dlaně a zmizely v záhybech jeho pláště.
„Prosím tě.. Dej mi
dítě.“ zašeptaly věkem sešlé rty.
Ruce sepjaté
v němé prosbě a obličej pokrývala prosebná maska.
„Dej nám naději,
Osude. Prosím tě ve jménu všech upírů, co byli, jsou a budou.“
„Už jednou jsem tě
odmítl. Proč bych dnes měl změnit své slovo a vyhovět ti?“ zašklebil se Sudd.
Corza Jarn se
zamyslel.
„Protože… Víra mne
udržovala při životě i ve chvíli, kdy jsem zůstal na své pouti vedoucí
k vyplnění tohoto přání osamocen. Vím, že mne má víra udrží při životě
ještě dalších let potřebných k obměkčení tvé osoby. Budu opět klečet před
tebou, sklánět se před tím, co se vysmívá mé snaze a pokorně prosit.“
„Vy upíři máte
jednu nesnesitelnou vlastnost… Když si něco umanete, jdete si za tím stůj co
stůj.“ zamračil se ten, u něhož Corza hledal pomoc. „Tak dobře. Splním tvé
pošetilé přání. Stvořím tvé potomky. Z nich vzejde žena, která bude
schopná porodit děti upírům. Bude víc, než jen upíří rodička. Ona a její potomci
budou vaší zhoubou nebo záchranou. Souhlasíš s mými podmínkami?“
Po Corzově tváři
přelétlo zděšení.
Smím na sebe
vzít takovou odpovědnost?
Putoval jsem
tolik let.. Ztratil jsem tolik let honbou za dítětem…
Slíbil jsem to
přece Sarfě.
„Ano,“ odpověděl po
chvilce stařec.
„Vstaň.“ rozkázal
přísně Osmond. Stařec se chytil jeho paže a hodinky v Suddově dlani se
rozzářily do ruda. Červeň zaplnila celou místnost a na okamžik Corzu oslepila.
„Už můžeš otevřít
oči.“ uslyšel další příkaz a poslechl. Ocitli se v lese u ústí prostorné
jeskyně.
„Vemu si od tebe
trochu krve.“ oznámil mu Sudd aniž by čekal na jeho souhlas.
Roztřeštila se mu
hlava. Zničehonic se uvnitř jeho lebky objevila bolest, která ochrmovala jeho
myšlení, vše, co činil. Ani si neuvědomil, že během několika vteřin, kdy od něj
Osmond Sudd bral rudou tekutinu, která kolovala v jeho žilách a kouzlil,
padl na kolena, dlaně pevně tiskl ke spánkům a z úst se mu dral křik,
téměř nepodobný žádnému zvuku, co kdy kdo vyluzoval.
Jak se bolest
objevila, tak také záhadně zmizela.
Něco vlhkého mu
olizovalo nos. Otevřel opatrně oči a zahleděl se do zelených očí vlčice.
Vlčice..
Kde je Osud?
Splnil své slovo nebo si se mnou jen ošklivě zahrával?
Zvíře se stulilo do
jeho klína a on ucítil lehké bušení přicházející z jejího břicha.
Tak tedy vlčice…
Těhotná vlčice!
Děkuji, Osude…
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 19. 8. 2007 20:00)