Jdi na obsah Jdi na menu
 


Až za smrt...

18. 8. 2007

Byl to život, jenž v ní pulsoval a tajuplně ji utvořil ze střetnutí dvou buněk z jakéhosi nic v jakémsi klíně takovou, jaká byla nyní. Stále táž nepochopitelná hádanka, že v malinkém semínku je už celý strom, zkamenělý, mikroskopický, ale je zde, předem určen, už je v něm koruna a plod a déšť květů za dubnových jiter- a že se z jedné noci lásky a ze setkání trochy hlenu stane obličej, ramena a oči, právě tyhle oči a tahle ramena a že byly zde, kdesi na světě, mezi milióny lidí, …

Erich Maria Remarque: Vítězný oblouk

 Položil hlavu na pravidelně se zvedající a klesající ženinu hruď a pevně ji objal kol pasu.
„Tolik bych nám přál…“ vzdychl a po líci mu sklouzly slzy. Pohladily kůži na jejím břiše a putovaly dál, aby zmizely v měkkém plášti, na kterém leželi.
Něžné dlaně, které by líbal bez ustání, sevřely jeho bradu v jemném stisku a přinutily jeho uslzené oči pohlédnout do jejích láskou přeplněných tůní.
„Corzo..“ zašeptala prsty vjíždějíc do jeho rozčepýřených a potem se vlnících vlasů. „Tolik let nám postačila naše přítomnost, vědomí, že jsme spolu, tak proč.. Proč toužit po něčem, co nám Osud odepřel?“
„Osud? Tak tedy.. Najdeme Osud a přinutíme ho navrátit nám to, oč nás připravil.“
„Snílku..“ pousmála se smutně a vymámila se z jeho objetí.
„Sarfo..“ vyslovil její jméno prosebným tónem. Opřel se o lokty a posunul se výš. Upřeně hleděl do jejích očí pokoušejíc se uhádnout, co zrovna splétají nitky její mysli za vratkou a křehkou myšlenku.
„Sama cítíš.. Cítíš tou trochou lidské krve, která nám koluje v žilách spolu s krví upírů, že náš vztah postrádá vyššího naplnění. Čím je nám blízkost našich těl, myslí, dlouhý život, když nemáme jak předat onen dlouhý život dalším tvorům?Ne..“ vyhrkl, když viděl námitky zračící se v jejích očích. „Nelituji a nikdy bych své rozhodnutí nezměnil. Jen..“ stiskl její dlaň a spolu se svou ji položil na svou zjizvenou hruď. „Tady.. Tady mě to svírá, Sarfo. Občas.. Poslední měsíce čím dál tím víc.“
Mlčela. Políbila ho na rty a on se schoulil do klubka tisknouc se k jejímu horkému tělu.
„Možná…“ vyslovila nejistě. „Možná máš pravdu. Přece jen.. doufat v něco, co se jeví nemožným, možná není ihned čirým bláznovstvím.“ V očích se jí zaleskla slza.
Vzdychla a odehnala vzpomínku na jedno z jejích kdysi největších přání.
„Najít Osud.. Lze to vůbec?“
„Sarfo. Už jen pouhá víra a naše láska nás k Osudu přivede. Věřím tomu.“
„Dobře, Corzo. Už nebudu pochybovat.“

 „Corzo, počkej!“ vykřikla, když se jí noha nebezpečně sesmekla po kluzkém kameni. Pokoušela se udržet rovnováhu, ale zemské přitažlivosti nakonec neunikla.
„Sarfo,“ otočil se, dvěmi skoky byl u ní a pomáhal ji vstát.
Vypískla bolestí a zhroutila se do jeho náruče. Opatrně ji přenesl přes zbytek kamenů vystupujících z vody na břehu řeky.
Položil ji do trávy a lehkými, leč zručnými dotyky ošetřil zvrtnutý kotník.
„Už nemohu, Corzo…“ vydechla choulíc se v jeho klíně. „Je to už přes sto let, co putujeme po světě a hledáme nenalezitelné.“
„Víru, Sarfo. Neztrácej ji, prosím.“ vyslovil tiše spolu s dalšími slovy vyznávajícími ji své city.
Místo odpovědi natáhla paže v prostém gestu odevzdanosti. Sklonil svou hlavu k její a políbil ji.  

 Poslední kámen dovalen, poslední slova rozloučení vyřčená…
Klečel před místem, kde ji pohřbil a v mysli proplouvaly jeho smutkem a žalem přeplněné myšlenky.

Sarfo, má milovaná… Proč jsem musel zůstat sám?
Já… Najdu ho. Najdu Osud a přinutím ho dát nám potomka.
Ani smrt.. Ani smrt nás o něj nepřipraví.
Slibuji ti to.

 „Skláním se před tebou, zmučený a unavený léty, co mám za sebou a prosím tě o jediné. Dej mi dítě.“
Osmond Sudd zívl a přehodil nohu přes nohu.
„To je vše?“
„Ano.“ vydechl překvapeně upír.
„Ne.“
„Prosím?“ oči s vějířem vrásek okolo se překvapeně rozšířily a usazovala se v nich beznaděj.
„Ne.“ rozesmál se Sudd a vstal. Pohrdavě se zadíval na klečícího starce. „Nač by ti byly děti? Děti nebyly stvořeny pro upíry, tak proč bych na tom měl něco měnit, Corzo Jarne?“
Neodpověděl mu. Oči se mu zalily slzami a hladily vráščitou tvář, skanuly na sepjaté v němé prosbě dlaně a zmizely v záhybech jeho pláště.
„Prosím tě.. Dej mi dítě.“ zašeptaly věkem sešlé rty.

 Už zase klečel před Tím, který ho před několika desítkami let odmítl.
Ruce sepjaté v němé prosbě a obličej pokrývala prosebná maska.
„Dej nám naději, Osude. Prosím tě ve jménu všech upírů, co byli, jsou a budou.“
„Už jednou jsem tě odmítl. Proč bych dnes měl změnit své slovo a vyhovět ti?“ zašklebil se Sudd.
Corza Jarn se zamyslel.
„Protože… Víra mne udržovala při životě i ve chvíli, kdy jsem zůstal na své pouti vedoucí k vyplnění tohoto přání osamocen. Vím, že mne má víra udrží při životě ještě dalších let potřebných k obměkčení tvé osoby. Budu opět klečet před tebou, sklánět se před tím, co se vysmívá mé snaze a pokorně prosit.“
„Vy upíři máte jednu nesnesitelnou vlastnost… Když si něco umanete, jdete si za tím stůj co stůj.“ zamračil se ten, u něhož Corza hledal pomoc. „Tak dobře. Splním tvé pošetilé přání. Stvořím tvé potomky. Z nich vzejde žena, která bude schopná porodit děti upírům. Bude víc, než jen upíří rodička. Ona a její potomci budou vaší zhoubou nebo záchranou. Souhlasíš s mými podmínkami?“
Po Corzově tváři přelétlo zděšení.

Smím na sebe vzít takovou odpovědnost?
Putoval jsem tolik let.. Ztratil jsem tolik let honbou za dítětem…
Slíbil jsem to přece Sarfě.

„Ano,“ odpověděl po chvilce stařec.
„Vstaň.“ rozkázal přísně Osmond. Stařec se chytil jeho paže a hodinky v Suddově dlani se rozzářily do ruda. Červeň zaplnila celou místnost a na okamžik Corzu oslepila.

„Už můžeš otevřít oči.“ uslyšel další příkaz a poslechl. Ocitli se v lese u ústí prostorné jeskyně.
„Vemu si od tebe trochu krve.“ oznámil mu Sudd aniž by čekal na jeho souhlas.
Roztřeštila se mu hlava. Zničehonic se uvnitř jeho lebky objevila bolest, která ochrmovala jeho myšlení, vše, co činil. Ani si neuvědomil, že během několika vteřin, kdy od něj Osmond Sudd bral rudou tekutinu, která kolovala v jeho žilách a kouzlil, padl na kolena, dlaně pevně tiskl ke spánkům a z úst se mu dral křik, téměř nepodobný žádnému zvuku, co kdy kdo vyluzoval.
Jak se bolest objevila, tak také záhadně zmizela.
Něco vlhkého mu olizovalo nos. Otevřel opatrně oči a zahleděl se do zelených očí vlčice.

Vlčice..
Kde je Osud? Splnil své slovo nebo si se mnou jen ošklivě zahrával?

Zvíře se stulilo do jeho klína a on ucítil lehké bušení přicházející z jejího břicha.
Tak tedy vlčice…
Těhotná vlčice!
Děkuji, Osude…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:´(

(Silmarilien-Palantírilien, 19. 8. 2007 20:00)

to je tak pěkné a zároveň tak smutné :´(