Život je nakonec o jediném...
Nervózně těkal
očima z jednoho rukojmí na druhé. Poté se podíval na to, co držel ve svých
dlaních..
Chladný kov se pod
jeho prsty zahříval a nervozita způsobila, že se jeho dlaně chvěly.
Tamhle v rohu
se choulí matka tří dětí, drobotina se k ní tiskne jako se tisknou ke
kvočně žlutá, ochmýřená kuřata. Obsluha sedí před pultíkem a dívky se třesou
strachy.
Támhleten muž pod
stolem nedbal jeho rady a snaží se vytáhnout si z kapsy mobil.
„Proč to vlastně
dělám?“ prolétlo mu hlavou, ale dřív, než si stačil odpovědět, vytáhl
opovážlivce za kravatu zpod stolku a třískl ho hlavní do čela.
Denně jsme svědky nějakého zločinu.
Ano, denně.
Každý den se na světě děje nespravedlnost,
denně se někdo z nás ocitá v nebezpečí života, díky svému nebo cizímu
zapříčinění umírají lidé, hladoví děti, třesou se nervozitou a zoufalstvím lidé
na pokraji psychického zhroucení..
A nám nezbývá nic jiného, než se snažit
aspoň malinkatou hrstkou pomoci přispět k tomu, aby se ta obří hromada
nespravedlnosti zmenšovala.
Nikdo nás té pomoci nenaučí.
My jsme jen školeni na to, jak se zachovat,
kdyby se náhodou stalo to, či ono, ale je to slabý odvar toho, co se ve
skutečnosti děje.
Ve skutečném životě si musíme poradit sami.
Poradit s jak největším úsilím pomoci, nezranit, neuškodit..
Každý čiň, co uznáš za vhodné a prospěšné...
Už ví.. Chtěl
peníze. Potřeboval peníze, rychle a snadno a nenapadlo ho nic lepšího než
vyloupit obchod, kde se během poledne mihne nejméně lidí než kdykoliv
v jinou denní dobu.
Něco se zvrtlo.
Opět a zase něco
nezvládl a pokazil to.
Proč se mu nedaří?
Proč, proč, proč,
proč právě on má tak zpackaný život???
Dívám se na toho zoufalce a přemýšlím.
Byl jsem svědkem už několika přepadení,
vždyť jsem přece stál vedle Šéfové, když na naši stanici byli zajati kolegové,
tak přece musím vědět, jak se mám zachovat.
Vždyť.. ve své hlavě to někde mám.
Mysli!
Není čas myslet, je tak akorát čas
k jednání.
Hlavně.. neuškodit.
„Mohu..“ ozval se a
vysunul se ze sedačky. „Mohu vám pomoci?“
Únosce si prsty
pročísl rozcuchané, tmavé vlasy a udiveně vzhlédl k muži, co promluvil.
„Jak mi chcete
pomoct? Vždyť.. to nejde. Ne.. Sedněte si zpátky a držte hubu!“ vykřikl a
udělal několik kroků sem a tam.
„Já.. Mohli bychom
si nejdřív jenom promluvit, ne?“ zkusil to znovu přitom vracejíc se na koženkou
potaženou sedačku.
„Promluvit?“
rozesmál se. „Promluvit si se mnou chtělo tolik lidí a pomohli mi? Ne! Tak
prosím buďte zticha a ..“ rozhlédl se kolem sebe. „ A čekejte..“ povzdychl si.
Natáhněte svou paži a čekejte. Snad ten,
komu podáváte svou pomocnou dlaň, ji časem přijme.
Přijme a nakonec objeví, že mu nechcete
stiskem rozdrtit prsty, ale přitáhnout ho na svou hruď a obejmout ho.
„Mohli bychom..“
zadíval se do ustarané tváře a potom na ruku se zbraní. „Mohli bychom tu zůstat
sami dva a popovídat si? Slibuji, že policie nic nepodnikne bez vašeho
vědomí.“
Stáli naproti sobě,
jeden se zvednutýma rukama, druhý se zbraní v ruce a oba.. čekali, co
udělá ten druhý.
„Podívejte se, ty
děti už jsou unavené a určitě má o ně jejich otec strach, když je nenašel po
návratu z práce doma. Číšnicím se pořád třesou kolena strachy a některé
z nich jsou tak vyděšené, že pláčou. A ten chudák, co jste ho praštil, by
potřeboval to čelo zašít. Co vy na to? Necháme je jít a zůstaneme tu sami dva.
Opravdu se vám nic nestane, nikdo z policie tu nevpálí a..“ zmlkl, když věznitel
přikývl na souhlas.
„Věřím vám.“ Řekl a
otočil se k rukojmím. „Můžete jít.“
„Dovolíte, abych..
Abych zavolal mé nadřízené, co stojí před budovou?“
„Poslušte si.“
Odvětil rezignovaně a unaveně se posadil na podlahu, zády se opírajíc o
prodejní pult.
Seděli vedle sebe a
povídali se.
On naslouchal
slovům plným zloby, bolesti, vzteku, čelo zachmuřené.
Zpovídal se. Věřil
mu a vykládal před ním všechny své karty, se kterými to teď prohrál.
Osud? Vyšší moc? Naklade nám na naši životní
cestu mnoho překážek. Máme tolik různých řešení, jak je zdolat: obejít,
překročit, přelézt, podlézt, přeskočit, podkopat, najít si jinou cestičku vedoucí
ke stejnému cíli, … A my si vždy vybereme možnost z našeho krátkozrakého
pohledu nejjednodušší, která se postupně vyjeví jako ta nejhorší ze všech.
Vždy.. i když si říkáme milionkrát, že
takovou hloupost už nikdy nezopakujeme, najde se další, ještě snad horší než ta
předešlá a plácáme rukama kolem sebe a hledáme větvičku poslední záchrany před
utonutím..
„Dobrá práce,“
usmála se na něj nadřízená a poklepala ho po zádech.
„Že ti to ale
trvalo,“ neodpustil si přátelské popíchnutí parťák, avšak podle výrazu, který
měl ve tváři, poznal, že je rád, že se nikomu nic nestalo.
Ještě naposledy se
podíval na toho zoufalce, kterého kolegové zatkli a odváželi pryč a
s podivným pocitem odcházel k autu.
Opřel se o kapotu a
zadíval se na dálnici táhnoucí se do nedohledna, jejíž odbočkou dnes dopoledne
přijel a chtěl se občerstvit v menším obchodě.
Divný pocit..
Lechtivá spokojenost smíšená s pocitem zklamání.
„Život je nakonec o
jediném,“ pomyslel si a s úsměvem nasedal do svého vozu. „Naučit se mít rád.“
Komentáře
Přehled komentářů
...slova se po přečtení Tvých povídek skutečně hledají nelehko, tak si vypůjčím Tvoje: „Naučit se mít rád.“
To je tak nádherné, jednoduše znějící a přitom tak náročné a ... úžasné.
BTW, pohled z dvou stran mám velmi ráda a zde jsem ho obzvlášť ocenila, přesně sem padl, dokonce jsi se vypořádala i s popisy situace, kterou mohli vidět oba (nemám ráda, když se tam přidává třetí styl, jako by pro vypravěče či co) prostě, se mi to líbilo...
Úžas do tváře byl mi vhnán
(Všelicos, 29. 6. 2007 21:21)Je to nádherné, Káji! Zase ten Tvůj styl lehoulinký jako pápěří... *15*
Nemám slov
(Fíček, 2. 7. 2007 18:07)