Útěk před kopanci světa
Jeho modré oči se zahleděly na stejně modrou oblohu. Nikde,
kam dohlédl, nebyl žádný mráček. Slunko rozesílalo své paprsky do všech směrů.
Občas k němu přes pootevřené okno dolehl zpěv ptactva,
většinou však přehlušovaný burácením motorů služebních aut. Bezděčně si opřel
hlavu o dlaň a dal volný průběh svým myšlenkám. Měl o čem přemýšlet.
“Marry, kolik jsem ti dlužen?” chystal jsem se opustit svůj
oblíbený bar.
“Dva drinky, balíček tyčinek, tak to dělá..” Marry ho jako
obvykle rychle zkasírovala a na cestu mu přidala jedno pití gratis.
Už ze zvyku jsem jí podal bankovku, nechal dýško a šel
z baru domů.
Procházka nočním Kolínem mi vždy pročistí hlavu a dá novou
sílu do dalších pár dnů.
Ale tato procházka mi hlavu a většinu myšlenek zamotala…
“ Promiňte, nevíte náhodou, kolik je hodin?” oslovilo mě
děvče, snad třináctileté. V jejích očích jsem uviděl slzy, strach a taky
trochu nechuť.
“Půl jedné.” odpověděl jsem.
Zvědavost nebo co to vůbec bylo mi nedovolila jít dál.
Děvče se koukalo na jízdní řád na zastávce, při které mě
oslovilo.
“Teď už asi nic nepojede.” Neodpustil jsem si větu, která
měla spustit bouři. Ta se ale nedostavila. Děvče se na mě ustrašeně podívalo a
pak se zas jalo studovat jízdní řád.
Přišel jsem blíž a chtěl jsem jí pomoct, ale její reakce
mě trochu překvapila. nejdřív chtěla uskočit, ale nakonec zůstalo na stejném
místě.
“Kam chceš jet?”
“Do Düsseldorfu.”
“Ale to stojíš na špatné zastávce. Odtuď se do
Düsseldorfu nedostaneš.” překvapil jsem jí.
Avšak ona probudila mou policajtskou polovičku, kterou
jsem dnes chtěl nechat doma.
“Opravdu chceš jet do Düsseldorfu?”
Zahleděla se na mě, zkoumala můj kabát a v jejích
zelených očích jsem zahlédl záblesk slz.
Teď jsem si všiml toho, co jsem dříve neviděl. Lehká
bundička byla místy špinavá, tenisky notně prošmajdané a celá vypadala dost
hladově.
Rozhlédl jsem se okolo a uviděl neonovou reklamu
fastfoodu.
“Nechceš zajít na hambáč?” Lekl jsem se vlastní drzosti. Mohla by to vzít tak, že se jí
snažím obtěžovat.
Kývla hlavou a vykročili jsme…
Přinesl jsem jí její jídlo, sedl si naproti ní a napil se
kávy. Nechtěl jsem riskovat bolení břicha a tak jsem si kalorickou bombu v podobě hamburgera odpustil.
To jsem si mohl myslet. Jídlo v ní zmizelo jako
rodiče v Otesánkovi. Všechno zapila půllitrem koly a až pak se zas
ustrašeně zahleděla do mých očí.
“Jsem Tom.” Představil jsem se, ale neměl jsem odvahu
podat jí ruku. Stejně by jí asi nepřijala.
“Daniela” odpověděla a začala si hrát s kadeří
černých vlasů.
“Máš kam jít?” rozhodl jsem se s ní jednat zpříma.
Předem jsem znal její odpověď.
“Ne.” Usmála se a slzy vyměnila za zášť a nechuť
k životu.
Nevím, kde jsem sebral odvahu k následující nabídce.
“Jestli chceš, můžeš jít ke mně. Pokud ne, nenutím tě.”
Odvahy jsem ale neměl tolik, abych zůstal čekat na její odpověď. Na tác jsem
položil vizitku a odešel.
Po odchodu z fastfoodu jsem už nepociťoval pohodu a
radost z krásného večera. Měl jsem výčitky, že jsem tam to dítě nechal
samotné. Dyť já.. Uf, zaplatil jsem.
Cesta do bytu utekla rychle. Bohužel.. Co doma? Jen sedět
na pohovce a čekat.. Minuta za minutou… líně se vleče..
Konečně se ozval zvonek.
“Ahoj Leno.” Pozdravil jsem sousedku trochu sklesle. “Co
potřebuješ?”
“Pošťák si spletl schránku a tady ti nesu dopis.” Podala
mi obálku a odešla. Hodil jsem ji na stůl a dál čekal na žábu z fastfoodu.
Usnul jsem…
“Halo, Tome! Jsi úplně mimo. Přiznej se, která krásná duše
tě tak okouzlila?” přerušil Semir Kranichův výlet myšlenek do minulosti.
“Taková.. zelenooká.” Dal Tom Semirovi důvod ke zvědavosti.
“Jo? A jak dlouho už jste spolu?” začal Semir vyzvídat.
“Jo, jo, tobě to tak budu povídat, kecko!
Jdu domů a až do zítřka jsem nedostupný. Ahoj!” převěsil si
sako přes ruku a odešel.
“Tomee! Počkej!” rozeběhl se za ním Semir, ale nestihl ho.
Tom mu utekl.
“Andreo, nevíš, co se mu poslední dny děje?”
“Manžílku, nevím, a myslím, že ti do toho nic není!” sjela
ho přísným pohledem, až Semira zamrazilo.
Konečně doma. Těšil jsem se na osvěžující sprchu, jelikož ze
mě pot jen tekl a najednou.. taková zpráva!
“Dan, co to v tý koupelně děláš? Okamžitě mě tam pusť
nebo..”
“Nebo co?” ozvalo se drze zza přivřených dveří.
Ta holka za ten týden zdivočela a dostala kuráž. No počkej..
“Áááááá..” vběhl jsem s křikem do koupelny a zpět.
Jelikož jsem měl dlaní přikryté oči, zabrzdil jsem až o pohovku.
“Tomeee, já tě!!!” vypískla Danča, popadla ručník a utekla
do mé ložnice.
Taky jsi hned nemusela křičet, nic jsem na tobě, chucherko,
neviděl.
Jau, to koleno jsem si pěkně navalil.
To snad neee!!!
“Danielo!!! Kdo bude vytírat tu potopu v koupelně?”
“Ty!”
Hm, možná jsem to trochu přehnal.. Možná, že stačí.. jemně
zaťukat.
Kde jsem to jemné ťukání slyšel?…
Kdo to může být?honilo se mi hlavou.
Ano, za dveřmi stálo to malé, ustrašené pískle.
“Ahoj, pojď dál.”
Nesměle vklouzla dovnitř.
“Jsem rád, že sis rozmyslela to poocování venku.”
Byl jsem rád, když začala zívat. Málem spadla únavou.
Vzal jsem jí do náručí a odnesl do ložnice..
“Ťukyťuk!”
“Copak chceš?” ozvalo se z postele. Na ní ležela Dan,
před sebou malý ušmudlaný sešit.
“Á, deníček. To už jsem pěkně dlouho neviděl. Neboj, číst ti
ho nebudu.Zlobíš se?” sedl jsem si vedle ní.
“Nch mě být.” Nechci si povídat.” Odháněla mě.
“Tak jo, budu tu jen tak sedět.. a lechtat tě!” začal jsem
ji otravovat.
“Ne, Tome!! Nech mě! Nešahej na mě!!!” svíjela se Dan smíchy.
“Uklidíš tu koupelnu?”
“Jooo!” zavýskla a já přestal.
“Tak padej!”
Vyskočila a já si všiml, že má na sobě mé černé tričko.
První, co si půjčila…
“Tak, jaká byla sprcha?”
“D..d…dobrá!” klepala se zimou a vrchní řada zubů
rytmicky ťukala o tu spodní. Stála tu zabalena do velkého ručníku.
“Tak co by sis mohla oblíknout..” shlédl jsem svůj
šatník. “Tohle by ti mohlo být.” podal jsem jí kraťasy a černé tričko.
“A co spodní prádlo?” zamračila se.
“Bohužel budeš muset jít naostro.Oblíkni se a půjdem něco
koupit.”
“D..d…díky.” zakabonila se ještě víc, popadla oblečení a
zmizela v koupelně.
“Ale Dan, jako čistý šašek. Tak pojď, jdem na ty nákupy.”
“Nee, takhle mě ven nedostaneš!”
Chuchera proti mně neměla šanci.. :)
”Jelikož chci to tričko
zpátky, tak do těch obchodů musíš!” …
”Tome, proč mě budíš?” Dan
ležela v posteli, oči ještě napůl ospalé, vlasy zacuchané a pusa
uslintaná.
”Musím do práce. A to si
přece musím vzít čisté prádlo a oblečení. To mám v ložnici. Mimo to jsem
tě chtěl poprosit, abys to tu trochu poklidila. Po ránu jsem cestou ke skříni
zas tolik sportu nepotřeboval.”
”Nechoď do práce a zůstaň tu
se mnou. Strašně se tu sama nudím..” její zelené oči byly najednou plné smutku.
”Víš, že musím. Nemůžu tam
nechat Semira samotnýho.”
”A mě tu samotnou nechat
můžeš.” Uraženě se ke mně otočila zády.
”Ne, jsem k tomu nucen.
Hele, koukej… příští týden nebude snad takovej fofr a já si vemu volno,
souhlasíš?”
”Hmm..” Dan nasadila smířlivý
ton.
”A opravdu budu vděčný, když
tu poklidíš. Jejda, já zase příjdu pozdě…” rychle jsem na sebe hodil sako a
pádil k autu.
Sedl si na místo spolujezdce
a vyjeli na dálnici.
Tom se zahleděl na betonového
hada před nimi. V tuto dobu byl provoz mírný, avšak ne méně nebezpečný.
”Poslední dobou jsi nějak
nemluvnej. Co se to s tebou děje?”
”nechci o tom mluvit,
Semire.” odbyl ho Tom.
”Tak si klidně mlč, mě to
nevadí!” otočil Semir uraženě hlavu.
”Ráno Dna, teď ty, to je
den!” zaúpěl v duchu Tom. ”Semire, stalo se něco, co mi dost změnilo
život. Nevím, jestli jsem se rozhodl správně nebo ne a už vůbec netuším, co
bude dál.” Chtěl si Tom aspoň částečně usmířit parťáka.
”Nechceš mi vážně říct, o co
jde?”
”Ne, tohle si musím vyřešit
sám.”
Semir chtěl opět něco
namítnout, ale jeho výtku přerušil šéfčin hlas:
”Centrála Cobře 11.”
”Cobra 11 slyší.” Odpověděl
Semir.
”Pánové, co nejdřív se vraťte
na stanici. Mám pro vás důležitý úkol.”
”Co to bude, šéfová?”
”To vám řeknu až na stanici,
Gerkhane.” Naposledy se ozvalo z vysílačky a pak nastalo ticho. Jen motor
si tiše pobrukoval. Zbytek cesty oba hádali, co jin jejich nadřízená chce
svěřit do jejich rukou..
”Pánové, dovolte, abych vám představila komisaře Welta. Komisaři, tohle jsou mí nejlepší lidé, Semir Gerkhan a Tom Kranich.” Poukázala na Toma se Semirem, jen co vešli do její kaceláře. Po formálností podání rukou a frázi ”těší mě”, která je už dost ohraná a přesto používaná, se na ni Tom a Semir zahleděli s otazníky v očích.
”posaďte se pánové. Komisař
Welt vám vše vysvětlí.”
Poslechli a přizpůsobili své
mozky na příjem nových informací.
”Pánové, už půl roku
sledujeme jednu ženu- Eriku Rief. Je podezřela z kupčení s dětmi.”
Welt odhalil její podobiznu ženy na nástěnce. Její modré oči chladně shlížely
na přítomné.
”Jejím komplicem byl Ronald
Beare. Toho jsme při jednom zátahu nešťastnou náhodou zastřelili. Bohužel Erika
na pár měsíců zmizela. Včera jsme od našeho informátora dostali zprávu, že je
opět v Kolíně. Potřebovali bychom jednoho z vás, aby nám v tomto
případu pomohl. Vyberte si sami. Prozradím vám ještě toto: ten, kdo se rozhodne
nám pomáhat, bude spolu s jednou kolegyní (poukázal přes skleněné dveře
k Andreinému stolu na pohlednouzrzku) nasazen jako volavka a bude se spolu
s Emou koupit od Riefové dítě.”
Welt se opřel o parapet okna.
V Tomovi bojovaly dva pocity, dvě volby: policajt- jít do
akce, být s krásnou ženou, vyřešit případ a připsat si to do seznamu hrdinství
a Tom- přenechat to Semirovi a vrátit se k Dan. Dan.. Už při pomyšlení tohoto
jména se mu v srdci probudilo něco, co doposud neznal. Nechat to být nebo to
vzít? Jeho mozek spojoval myšlenky v logický celek, ale srdce ho zas rozbíjelo.
Která volba je správná? Tu ho Semirův hlas vytrhl ze světa myšlenek.
"Mohli bychom si to jít rozmyslet do naší
kanceláře?"
"Jistě Semire.Ale do půlhodinky chci znát vaše
rozhodnutí." Tom se zvedl a jako ve snu pozoroval, jak ho nohy odnáší do
kanceláře.
"Semire, vem to prosím tě, ty." hlesl, jen co
Semir zavřel dveře. Ten jen vykulil oči. Tohle Tom nikdy nedělal.
"A můžeš mi říct jeden logický důvod?"
"No, to nemůžu. Ber to jako prosbu přítele." Do
očí se mu draly slzy, ale on je zaháněl. myšlenkový kolotoč se točil víc a víc,
až ho z toho bolela hlava. Nemohl nic dělat, jen sedět, tupě zírat a poslouchat
Semirovy výčitky.
"Je to tvé poslední slovo?"
"Ano. Díky, že to za mě vezmeš." Semir odešel a za
chvíli ho Tom viděl, jak ho Welt seznamuje s tou zrzkou. Zvedl se a šel za
šéfovou, aby učinil další rozhodnutí. Jedno z mnoha ve svém životě.
“Promiňte, šéfová. Mohl bych s vámi mluvit o samotě?”
vyrušil ji v rozhovoru s Weltem, Semirem a tou cizí kolegyní. Odešli
do její kanceláře.
“Tome, co se děje?” oči jsou okny do duše a i v jejím
případě to nebyla výjimka. V těch jejích se zračila starost o svého
podřízeného. Jako správné šéfce ji neuniklo, že právě prožívá těžké období ve
svém životě.
“Chtěl bych si vzít volno.”
“Tome, víte, že to nejde.”
“Proč ne? Semir teď bude pracovat s Weltem, bude klid a
není teď veliký provoz, takže Hotte a Dieter by to měli zvládnout sami.”
zaprosil očima. Potřebuje vypadnout a ona to viděla.
“Tak dobře. Po dobu, co bude Semir pracovat s Weltem,
máte volno.”
“Děkuju, Můžu hned odejít?”
“Ano.”
“na shledanou.” měl jsem chuť jí políbit, ale to jsem si
přece nemohl dovolit. V kanceláři jsem si vzal pár věcí a pak už jen domů…
domů k Dan..
Hm, od mého odchodu neutekly ani tři hodiny. Snad už ten čurbes
uklidila. Než přišla, byla ložnice chloubou mého bytu.
“Ahoj, Dan!” zakřičel jsem radostí, když jsem se vrátil.
Nikdo neodpověděl a já o ni už po druhé pocítil obavu, že se ji něco stalo. Uf,
naštěstí ještě spí. Tak jo, sjuknem lednici, jestli tam je ještě něco
k jídlu. Hm, na oběd to ještě jde, ale odpoledne budeme muset skočit do
obchodu. No fuj, kdo tu nechal ten chleba? Dan, ten ti dám k snídani. No
jo, začal žít vlastním životem.
“Baf!” Málem jsem ten talíř s chlebem plným plísně
upustil. Dan se mohla uřechtat. Já se zamračil, ale její smích byl nakažlivý.
“Už zase jsi mě zbudil. To už je dnes podruhé.” hubovala Dan
a já se musel smát.
“Ty spáči. Ani nevíš, jak jsi mi chyběla.” objal jsem ji,
ale ona se vzpírala.
“Dyť jsi odešel před chvilkou. jakto, že nejsi
v práci?” divila se.
“Dal jsem si to volno, jak jsem ti ráno slíbil.”
“To jde tak rychle?” Podal jsem ji rohlík s nutellou.
“To víš, kdo umí, ten umí.”
“Kdo neumí, ten čumí.” zahuhňala s plnou pusou.
“nejdřív polkni a až pak mluv.” napomenul jsem ji a všiml
si, jak drze se teď koukala.
“nemluv se mnou, jako bys byl můj Táta.” z očí ji při
posledním slovu vyšlehly plameny zlosti.
“Dobře, nebudu.” došlo mi, že jsem to přepískl. Svým
postojem mě utvrdila v tom, že rodina je bolestivé místečko v jejím
srdíčku. Mezitím, co jsem se opět šťoural v představách, jaká je asi její
rodina ( holt polda ve mně má a bude mít své místo) Dan spořádala tři rohlíky
se sladkou pochoutkou a do očí se jí vrátily čertovské ohníky. V tu chvíli
jsem byl pořád duchem mimo a to se mi vymstilo. Dan obešla stůl a zatahala mě
za ucho.
“ Dan volat Toma. Dan volat Toma. Slyšííííš mě?” Hlavou mi
projela bolest a já měl chuť ji jednu vlepit.
“Tom slyší.” namítl jsem trochu nabručeně.”A žene Dan
poklidit ložnici. Gauče mám po krk. Takže, když tam bude ještě večer nepořádek,
padneš do vyhnanství.” pohrozil jsem ji.
“No tak to ne, postel nedám. Jdu se oblíct a poklidit to
tam.” usmála se a s čtvrtým rohlíkem opustila kuchyň. To mi dělá schválně.
Ví, že nesnáším, když pochoduje s jídlem. A nádobí si taky neuklidila. Hm,
co asi dělá Semir? Teď lituju, že jsem z tý práce odešel.
“Tome! Tome, pomož mi, prosím.” vlítla do kuchyně Dan. Na
sobě kraťasy, zelené tílko a v ruce hřeben a dvě zelené gumičky.
“S čím chceš pomoct?” podivil jsem se. Učesat se snad umí
sama. Dobrá nálada se rozplynula jak pára nad hrncem a zůstal jen bručoun.
“Je teplo a chci si udělat copy. Jenže já si je neumím
splést. Pomož mi prosím.” Najednou se ke mně tulí. Já těm jejím zeleným očím
nemůžu odolat.
“Tak sedej. Já to taky moc neumím..” vzal jsem hřeben a
začal. Ještě, že jsem s Nadjou česal její panenky. “Hotovo. Musím se
pochválit.Vypadá to docela dobře.” Tak jo, běž se prohlídnout do zrcadla a
nezapomeň to pořádně okomentovat. Aspoň díky by stačilo. Na mě čeká špinavé
nádobí.
“We are living in America, America, Ameericaaaa..”
“Tome, nech toho pění!Když už tak zpívej něco od Die Ärzte.”
Zaúpěla Dan z ložnice.
“Od koho to?” podivil jsem se.
“Ty neznáš Die Ärzte? A co třeba Speed?”
“Speed?” mé mozkové buňky hledaly název této skupiny, ale
nenalezly jej.
“Pojď se mnou.” Kommt mit mir..” zazpívala mi jeden
z jejich songů. Hlas měla pěkný, nikde v celé písničce ani stopa po
falešnosti.
“Už si vzpomínám. Jednou jsem to slyšel v rádiu.”
“Jen jednou?! Tome, ty jsi hudební barbar.To je jejich
neznámější song.” divila se Dan.
“A odkud je znáš tak dobře?”
“Slyšela jsem je párkrát v rádiu a moc se mi zalíbili.
A jejich CD jsem dostala do sestry k narozeninám.” mechové tůně znovu
posmutněly. “Teď to cedlo už nemám, ale nevadí. Co máš v programu na
odpoledne?”
“Cože?” vytrhla mě z přemýšlení o její rodině. No jo,
už zas.
“Co budeme dnes odpoledne dělat.”
“Já ti nevím. vymysli něco ty..” Cha cha, aspoň tě to trochu
zaměstná…
“Šéfová, kde je Tom?” konečně si Semir všiml nepřítomnosti
svého kolegy.
“Má volno.” dostalo se mu odpovědi.
Semir měl co dělat, aby se ovládl. Tak on na dovču čeká už
půl roku, Andrea mu to každou chvíli neopomene vytknout a Tom… Stačí, aby mu
přenechal složitější případ a už je fuč.
“A kdy se vrátí?”
“Až uzavřete případ Rief.” Aha, jen aby to bylo co nejdřív.
Páni, ona tu ložnici fakt poklidila. A dokonce převlíkla
povlečení.
“Dan, kde jsi?”
“Tadyyy!!!” ozvalo se z koupelny.
“A co tam děláš?”
“Co asi.. Asi si holím fousy, ne?” podle tónu a stupně
drzosti bych to odhadoval na…
“Co, lekl ses, že používám tvé holící nádobíčko, co?”
utahovala si ze mě, když jsem přiběhl do koupelny.
“A co tu teda děláš?”
“Leštím zrcadlo. To upalcované sklo mi strašně vadilo.”
“A dost, ty uklízečko. Jednou za čas a od tý doby, co tu
jsi, se ten čásek krátí, poklidim, ale nic se nemá přehánět.”
“Tome, počkej, máš flíček na čele.” přetáhla mě houbou.
“Danielo, a dost.”
“Jejda, já ti ho rozmázla až na nos.” smála se Dan.
“Řekla sis o to.” popadl jsem sprchu, zamířil a otočil
kohoutkem s modrým označením.
“Neeee!!! Proč to vždycky schytám já?” trochu se zamračila a
pak dostala nápad.
“Vódička, vódička. Chytej Tomíku vódičku.” chrstla na mě
vodu z “zubního” kelímku. Z naší vodní války nás vytrhl zvonek. Oba jsme
vypadali jako vodníci. Nejdřív jsme ztichli, ale pak se rozchechtali. Po
špičkách jsme prošli byt a já kouknul do kukátka.
“Ajejej, pan Haase ze zdola. Padej do kuchyně.” Dan měla co
dělat, aby se znova nerozchechtala.
“Dobrý den, pane Haase. Co si přejete?” Ach ta má naučená
fráze s nabídkou pomoci.
“Pane Kranichu! Už deset minut mi kape ze stropu. Udělejte
s tím, co chcete, ale ať to do večera přestane.” No, pan Haase , milý a
přející šedesátník z druhého patra. Z vlasů mi spadly další kapky
vody a já nasadil zkroušený kukuč.
“Ano, moc se vám omlouvám, ale nějak mě zlobí těsnění
kohoutku.”
“Nashledanou.”
“nashledanou.” evidentně mi to nesežral. No co, jedeme dál.
Ehm, radši ne. Ta koupena by už fakt víc vody nesnesla.
“Dan, nástup!”
“Ano, kapitáne?” zasalutovala mi.
“Námořníku, vytřete koupelnu. Kýbl a hadr jsou pod
umyvadlem.” chtěl jsem odejít, ale ona mě poprvé chytla za ruku.
“tak to prr. Ty sis začal, ty si pokliď. Nebuď ke mně jako
jiní dospělí. Ti mají ve zvyku se nechat obsluhovat, uklízet po sobě a jiné
prácičky. Myslela jsem, že jsi jiný. Asi jsem se spletla.” pustila mou ruku a
ponořila své chodidla do vody na kachlíkách. Nechala látku, aby vsákla vodu a
pak jí vyždímala. Shýbl jsem se k ní a přiložil ruku k dílu. za celou
tu dobu se na mě nepodívala a uhýbala pohledem. Zlobila se. To bylo poprvé, co
jsem si vedle třináctileté holky připadal tak trapně a děsně jsem se styděl..
“Tome, kdy jsi dostal svou první pusu?” pokračovala Dan
v procházce našimi životy. Fascinovaně jsem pozoroval stíny míhající se
sem a tam, jak se plamínek svíčky zmítal v proudech vzduchu.
“Svou první pusu jsem dostal už.. po narození od maminky.”
“Tome, ty aby sis z toho nedělal prču. Tak kdy? Přiznej
barvu.”
“Opravdovou pusu z lásky jsem dostal a opětoval až ve
22.” nakonec jsem byl donucen vytáhnout z šuplíku vzpomínek jednu
z těch bolestivějších.
“A ty?”
“Já jsem ještě žádnou nedostala.” začervenala se Dan a
překulila se na záda. Nohy si opřela o pohovku a když se oháněla rukama, džigla
mě loktem.
“Dan, proč jsi odešla z domova?” vyslovil jsem konečně
otázku, která mě pálila v mysli tak strašně jako sůl v otevřené ráně.
Dan vzdychla, potočila hlavu a její zelené oči se zahleděly do těch mých.
“Teplo domova se netvoří v kamnech, ale v lidských
srdcích. Nebyla jsem tam vítána. Ty jsi mě tu uvítal a proto teď tenhle byt, který byl ze začátku mým vězením,
nazývám domovem.” vzdychla a já si všiml jediné slzy, co ji hladila tvář.
Setřel jsem ji a ona sebou ku podivu necukla. Ruku jsem rychle odtáhl pryč, i
když bych ji rád dál hladil po tváři. Tome, co blázníš? je to přece dítě.
Ozvalo se ve mně svědomí. Svědomí? Nebyl to náhodou zas ten nekompromisní a
zásadový polda? Ne, bylo to svědomí. Ano, je to dítě, ale děti potřebují prokazovat
lásku. Co když to je to, co jí chybí? Co když právě na to čeká? Dan, nevím, co mám dělat. No, odvážnému štěstí přeje..
“Můžu tě obejmout?” zeptal jsem se a trochu se strachem
čekal na odpověď. Neodpověděla. Zarytě mlčela a já si už zas, kdoví, pokolikáté
už, pomyslel, že jsem to pěkně zpackal a zavřel jsem oči. najednou jsem
pocítil, jak si Dan lehla ke mně a opřela si hlavu o mou hruď. nesměle jsem ji
pohladil po vlasech. Těch černých kadeřích, co jsem jí denně splétal do copů.
Její slzy si prorazily cestu košilí k mé kůži..
“Tak co, jak ti chutnala snídaně?” chtěla slyšet Dan můj
verdikt.
“Ta vajíčka mohla být víc slaná, slanina víc opečená a
chleba křupavější. Jinak to byle eňo ňůňo.” spokojeně jsem položil talíř do
dřezu a napil se čaje.
“Víš, že jsi mi včera něco slíbil.” připomínala mi Dan
s vážnou s tváří.
“jo jo, slovo dodržím. Jen si musím zavolat.”
“Ne! Ty budeš volat do práce a pak tam budeš muset jít.”
měla Dan slzy na krajíčku.
“Neboj, chucherko.” popadl jsem telefon a vyťukal číslo.
“Ahoj Andreo, tady Tom. Jo, jsem v pohodě. Pracuje Semir ještě na případu
Rief? Ano? A nevíš, kdy by to měl skončit?Aha, za týden nebo za dva. Jo,
pozdravuj všechny a někdy se se Semirem stavte. Ahoj..” Ta má pusa. Někdy bych
si ji nejradši zalepil. …
“Támhleten vypadá jako žirafa.” natahovala Dan ruku
k nebi a její ukazováček končil na dotyčném mraku. “A támhleten jako
srdce.” pokračovala ve hře. Já už jsem neměl sílu a fantazie mi možná tak
mávala z dálky. Schoulil jsem se do klubíčka, sem tam poslouchal Dančiny
výkřiky a spustil svůj myšlenkový kolotoč. Takhle to dál nejde. Dnes si
s tebou musím promluvit, Dan, o tvé rodině. Nemůžeš u mě zůstat napořád.
Už jsem se rozhodl. Dobré rozhodnutí? při pomyšlení, že by se v mém bytě
už nikdy neukázala tvá tvář, tvůj smích neprořízl vzduch a tvé zelené oči
nezajiskřily, mě bolí srdce. Srdce.. Někdy mám chuť si ho vytrhnout
z těla, vyhodit a být bezcitným. Ne, už zase mě bolí hlava… Co to děláš?
Cha cha, myslíš si, že jsem usnul. jen si jdi, prtě a skotač si, dokud máš
možnost. Ať chceš nebo ne, jednou se staneš dospělou.
“Tome, tady jsem ti donesla kopretinu.” zašeptala a opatrně
mi ji vložila do dlaně. Pak utekla pryč. Proč? Proč jsem tě potkal, záhadná
Danielo?
Já na tý louce vážně usnul. “Hm, Dan, jak se ti líbil
slíbený výlet?”
“Bylo to moc prima.” zakousla se do hotdogu. No jo,
Schröderovy párky jsou nejlepší v Kolíně.
“Bylo to dobrý, ale už chci domů. Nějak mě pobolívá břicho.”
“To máš z toho párku. Za chvilku jsme doma.” musel jsem
se smát, jak komicky to vyznělo.Sice mi sama onehdy řekla, že teď je pro ni
domov v mém bytě, ale myslela to vážně? opravdu ji srdce netáhne
k rodičům?
“Tak utíkej domů. Tady máš klíče.” Dan neváhala ani
chvilenku. Je nějak bledá, snad na ni nic neleze. Do Prčic, někdo zaparkoval na
mém místě. Uf, ještě je tu nějaké volné..
“Dan, je všechno okej?” strachoval jsem se. Přece jen za ni
pociťuji a mám odpovědnost.
“Skoro.” Ozvalo se z wc. Sedl jsem si na pohovku a
začetl se do novin. Ano jsem si nevšiml, že Dan stojí nade mnou.
“Tome, já.. já to dostala.”
“Cos dostala?”
“Měsíčky.” zrudla až ke kořínkům vlasů.
“Tak si vem vložky.” bez zájmu jsem otočil další list novin
a až teď mi došla absurdita mých slov. Dan, měsíčky, vložky.. Dyť já jsem chlap
a nic podobného nevedu???!!!!
“Dan, jsou to tvé první?” stydlivě kývla hlavou. Chudinka,
mě taky nebylo zrovna do smíchu.
“Děsně mě bolí břicho.”
“Jdi se osprchovat, já něco vymyslím.” Tak jo, mysli Tome,
mysli. Andrea! Ne, tu volat nemůžu. Semir by to zní vypáčil a potom by to
věděla celá stanice. Další ženská? Šéfová! Jo, ta by to mohla pochopit. Snad
bude doma. Zvedni to, prosím, zvedni to!!
“Anna Engelhardtová.”
“Dobrý večer, šéfová. Mohla byste ke mně přijet?”
“Tome, co se děje?”
“To vám vysvětlím pak. Je to důležité.” prosil jsem a jen
doufal, že mě neodmítne.
“Tak dobře, za půlhodinu jsem tam.” kapitulovala šéfa a já
si oddychl. To bychom měli, Dan..
Zvonek byl pro mě vysvobozením. Dna ležela v posteli,
ale každou chvíli vylézala z postele a chodila sem a tam po bytě. Skočil
jsem dolů do obchodu, koupil nějakou značku, ale nevím, jestli to je dobrý.
nevyznám se v tom přeci. Nevím, kdo z nás dvou byl červenější: jestli
ona nebo já..
“Dobrý večer, šéfová.”
“Ahoj, Tome. Co jste potřeboval?” posadila se a její
čokoládové oči byly opět plné starosti. Vysvětlení se ale dostavilo samo.
“Tome, mě je blbě.” přišla Dan celá ubrečená, sedla si ke
mně a až pak si všimla mé nadřízené. Najednou se v jejích očích objevily
dobře mi známé ohníky zloby.
“Šéfová, tohle je Dan, to je má šéfová Anna Engelhardt.”
podaly si ruce a Dan pak odešla zpátky do ložnice.
“Tome, požaduji vysvětlení, i když mi do vašeho osobního
života nic není.”
“Dnes dostala své první měsíčky, a tak jsem vás chtěl
poprosit..”
“Jistě.” vstala a šla za Dan. Zlatá šéfová! ..
“Už spí. Trochu jsme si popovídaly. Jak jste k ní
přišel?” sedla si , já ji podal hrnek s kávou a přisedl si k ní. Zas
na mě padl smutek a splín, tak jsem jí všechno řekl. vše, co trápilo mou
dušičku. Naštěstí pochopila. Dokonce mi nabídla i pomoc, co se Dan týče a
slíbila, že to uchová v tajnosti. Já ji snad miluju!!! Tome, klidni
hormon, jo? A nejdřív, než něco řekneš, popřemýšlej! Prostě a jednoduše: ZLATÁ
ŠÉFOVÁ! …
“Chyť si mě!” džigla do mě Dan a rozutekla se po parku.
Dohonil jsem ji a neodpustil se píchavou poznámku.
“Na to, že tě ještě před pár dny bolelo břicho, máš nějak
moc energie.”
“Tome, na tohle téma se nežertuje.Ani nevíš, jaký máš
štěstí.”
“Jo?” povytáhl jsem obočí a čekal, jaký že to moudro
z ní zas vypadne.
“Tebe nikdy nebude bolet břicho takovým způsobem jako mě.”
“no tak se nemrač. Já to tak nemyslel. Dáme si zmrzku?”
“Že váháš..” utíkala zjistit, jaké příchutě nabízejí.
“Tak já si dám čokoládovou a citrónovou.”
“A kdo to bude platit? Já si dám jahodovou a vaječný likér.”
zaplatil jsem a šli jsme na břeh Rýna.
“Proč zrovna citrón a čokoláda?” začal jsem se šťourat
v jejích chutích.
“Život není jen
sladký, ale i kyselý.” mrkla na mě a suchý kornout nadrobila ptákům. Hm,
pokaždé mě překvapíš.
“Jak se jmenuješ?” Všiml jsem si, že ztuhla. Ruce ji opadly
podél těla a dlaně zaťala v pěsti.
“Proč se v tom pořád reješ? nestačí ti Dan?” její hlas
by mohl zabíjet. Já jsem se rozhodl.
“Dan mi stačila do včerejška. Dnes už chci znát její
minulost, vědět, proč mi dala přednost před svou rodinou. Nevědomost je sladká,
ale taky neomlouvá. Snažil jsem se v sobě ututlat toho hloupého policistu,
co má ve všem jasno, ale nejde to.” Sám sebe jsem se bál. Můj hlas ztratil tu
sametovost a požadoval odpověď. Dan se otočila. Zelené oči se upřeně dívaly na
jeden bod- na mě. Zas se v nich objevila zlost, nechuť a hlavně
tvrdohlavost.
“Jmenuju se Daniela. Daniela.. Až do teď jsem měla příjmení
Kranichová, ale teď už ho nemám. Zmizelo stejně, jako to minulé. Mým domovem je
opět ulice. Sbohem.” slovo rozloučení vyslovila klidně, rychle a se slzami
v očích utíkala pryč. Zůstal jsem sedět a díval se na hru vlnek Rýnu.
Proč? Proč jsem nechal toho policistu bez citu, aby mě znovu ovládl? Chtěl jsem
aspoň nějaký ten čas ho nechat doma ve skříni. Tím, že jsem se rozhodl, ztratil
jsem Dan a zůstal sám..
“Ahoj Tome! Páni, jak je to dlouho, cos tu byl naposledy?”
přivítala mě Marry s úsměvem.
“Pár týdnů?” pokusil jsem se o úsměv a zasedl barovou
stoličku.
“Já myslela, že pár let podle tvého vzhledu. Co si dáš?”
“Jako obvykle, drink a tyčinky.”
“Okej, hned to bude.” Jak to Marry dělá, že se pořád směje?
Že ona se taky trochu napije než jde obsluhovat…
Alkohol mi aspoň prozatím trochu zlepšil náladu. S rukama
v kapsách, líným krokem a zrakem hledícím k nebi jsem šel domů.
najednou jsem za sebou uslyšel zrychlené kroky a otočil jsem se.
“Promiňte, nevíte, kolik je hodin? ¨” oslovilo mě zelenooké
děvče.
“Půl jedné.Ahoj, jsem Tom Kranich.” natáhl jsem ruku.
“Ahoj, já Daniela. Daniela Wackheim.” její dlaň vklouzla do
té mé a už mě nepustila.
“Co teď?” zeptal jsem se Dan.
“Jdem domů a co pak? To se uvidí.” táhla mě pryč. …
“Semire,tak co?” dožadoval jsem se parťákova hodnocení.
“Být ženská, tak tě miluju.” upravil mi Semir kravatu.
“Dáma už je taky hotová.” křikla Andrea a do pokoje
popostrčila Dan.
Kde zmizelo to ustrašené, špinavě pískle z ulice?
Vylíhla se z ní labuť. Podal jsem jí ruku a ona ji vděčně přijala. Ty
zelené okna do duše.. Vpíjely se do těch mých a říkaly, že se bojí.
“Bojim se taky. Zvykl jsem si na tebe.” musel jsem jí to
říct. Strach a smutek.. to byly dva pocity, dvě části mého srdce. Ale někde
mezi nimi byla radost. Radost, která pomalu přerůstala všechny obavy.
“Jdem nebo se zas zpozdíme a to nechci.” táhla mě Dan. Znala
mou schopnost chodit vždy a všude pozdě.
“Tak, Dan Wackheim, rozluč se s tímhle bytem.”
“A s tebou.” Mechové tůně vypadaly jako při dešti.
Poprvé a naposledy mě objala s takovou silou. Její havraní vlasy mě
šimraly na krku a slzy máčely sako.
“Ale no ták. Snad nechceš, aby tě tví noví sourozenci viděli
ubrečenou.” setřel jsem jí slzičky.
“To ne. Chci na svou novou rodinu udělat dojem.” usmála se,
chytla zas mou ruku a táhla ven.
“Semire, Andreo, vrátím se večer, tak mi tu moc nedivočte.”
stihl jsem ještě křiknout a pak už jsem musel dávat pozor, abych nebral schody
leteckým stylem.
Povídka
(Woxys, 31. 12. 2007 19:45)