Jdi na obsah Jdi na menu
 


Telenovela aneb Láska a intriky na každém kroku kvetou

6. 10. 2007
Slunce se pomalu šplhalo na oblohu, zatím působíc nevinně, jako dosud spící batole: nebude však trvat dlouho a počne hnout a sesílat na snědou španělskou tvář města pod sebou jeden ohnivý šíp za druhým.
Sídlo pod modravou oblohou se pomaličku probouzelo z dlouhé spánku: v ulicích se objevovaly první stařenky spěchající na trh prodat vše, co včera večer přichystaly na prodej ze svých zahrádek, své stánky dohromady skládali drobní řemeslnící, čekající na první zákazníky a tu a tam se ozval hlas hospodyně dávající zrní slepičkám. Co nevidět obohatí scénu každoranního tržiště ještě jeden prvek: v přístavu právě nyní kotvící rybáři vyloží na pultech své úlovky a mořem slaný vzduch nasytí pach čerstvých ryb.
Nejchudší z chudých museli vstávat spolu se sluncem, aby si do večera, než zlatý kotouč zapadne za masiv Kantabrijského pohoří, vydělali alespoň na své skromné živobytí.
Přes všechny starosti, s nimiž vyráželi do roboty, však všichni natočili své tváře, když se ozval ne tak obvyklý zvuk.
Klapot, s nímž přejížděla dřevěná kola přes dlažbu hlavní ulice, která oddělovala chudou čtvrť od parku, za nímž začínala růst ohromná a honosná sídla boháčů. Právě onou osou města projížděl párem unavených vraníků tažený kočár pošty.
Koníci šli pomalu, kývaje přitom hlavami: rádi poslechli pokyn k zastavení, aby ustali v chůzi před dvoupatrovou budovou se štítem, na němž by modrou a zlatou barvou vyveden volský roh.
Z kozlíku seskočil opálený muž v tmavé uniformě, okamžitě se chápaje kliky u dvířek, za nimiž se v těsné kabince mačkalo několik postaviček. ,,Jsme tady, vážení!“
Skupina vesničanů, kteří si na cestu do hlavního města oblasti spořili často celé měsíce, vydechla úlevou a vyhrnula se ven, rozprchávaje se jako hejno vrabců.

Jako poslední vystoupila drobná dívka s blonďatými vlasy po pas, malým kufříkem, jednoduchou sukní sahající až po kotníky a vykuleným výrazem ve tváři.
,,Prosím vás,“ hlesla nesměle, chytaje poštmistra za rukáv. ,,Kudy se dostanu k rezidenci Kranichovců a Hartmuttovců, prosím?“
Usmál se, bedlivě si dívku prohlížeje: vypadala vyčerpaná cestou a v obličeji měla plnou míru naivity s hustou pěnou iluzí navrch. ,,Vy to tady asi moc neznáte, že, slečno?“
,,Nikdy jsem v žádném městě nebyla, natož tak velkém,“ přiznala stydlivě. ,,Víte tedy, kde ty rodiny bydlí? Mám k nim nastoupit do služby, doporučila mi to teta Ester.“
Ukázal za zelenou plochu parku. ,,Je vidět, že jste zdaleka. Hartmuttovi a Kranichovi tady zná zcela každý. Místní honorace. Jděte touhle cestou přímo mezi stromy a nemůžete to minout, je to ta nejkrásnější vila v okolí.“
,,Děkuji,“ usmála se a předvedla lehkou úklonu. ,,Snad to najdu.“
Dotkl se čepice v pozdravu a sledoval, jak se blondýna chápe těžkého kufříku, aby se, vrávoraje pro jeho váhu, její drobná postava ztratila mezi keři. ,,Říkala služka u Hartmuttů a Kranichů, ano?“ zamumlal pro sebe zamyšleně. ,,No... tak to hodně štěstí, děťátko.“

Dívka si oddechla, když své zavazadlo postavila na zápraží: zhluboka se nadechla, aby po sebrání veškeré odvahy zatahala za zvonek.
Než se ozvaly kroky, prohlížela si okolí: z domu viděla zatím jen zahradu a ta byla tak překrásná, plná granátových jablek, fíkusů, oliv a citrónovníků, že se jí zatočila hlava.
Tu již ve dveřích stanul mladý muž v černém obleku s červeným motýlkem, v obličeji mírnou vyšinutost. ,,Dobré ráno. Čehopak si žádáte, slečno? My nic koupit nechceme...“
Zavrtěla hlavou. ,,Dobrý den. Jmenuji se Terezita Woxíta a mám tu nastoupit do služby...“

"Pojďte dál," otevřel s vytřeštěnýma očima sluha. "Počkejte, dojdu pro pány." otočil se na obrtlíku muž s červeným motýlkem a odhopkal po schodišti vzhůru k dle jejího prosťoučkého odhadu k honosnějším pokojům.
"Dobrý den, sličná seňorito," zahlaholil za jejími zády příjemný hlas a ona se polekaně otočila. Její pohled připomínal raněného kolouška a ruka křečovitě tiskla ucho kufříku, když se k ní pomalými kroky blížil elegán v tmavém, bezchybném obleku.
"Dobrý den," odpověděla tiše.
"Co tady tak brzo pohledáváte?" optal se s úsměvem a popošel ještě o několik kroků blíže.
"Mám zde nastoupit do služby, pane." pípla Woxita a pokoušely se o ní mdloby, když se muž zastavil jen několik centimetrů od ní.
"Pane," zjevil se znenadání v pokoji sluha. "Slečna Woxita se chce ucházet o místo."
Elegán se zamračil a odkráčel zpátky k pohovce, kde se křižujíc nohu přes nohu pohodlně posadil. "Vaše jméno, seňorito?" zavrčel a po jemnosti zbyl jen růžový pel.
"Terezita Woxita." vyřka tiše a nervozně popotáhla dlouhý rukáv své bílé halenky.
"Kdo vás doporučil?" zavrčel opět muž v tmavém oblečení a kývnutím hlavy pokynul sluhovi, že má odejít.
"Má teta seňora Ester Armando Esmeraldová." odvětila a napjatě čekala, co bude dál. V modrých očích se zračilo zděšení a úzkost z neznámého.
Muž se zamyslel, po chvilce rázně vstal a tu se nad jejich hlavami rozezněl něžný hlásek.
"Dobré ráno,"
"Dobré ráno, drahá," zavrčel neochotně muž a místo původního cíle zakončil své kroky u konce schodiště, z něhož právě sházela jeho choť v zdobených šatech a se zlatým náhrdelníkem kol krku.
"Kdo je to?" optala se s rojícím se podezřením v hnědých očích.
"Naše nová služka,"
"Terezita Woxita," dodala s úklonou dívka a oddychla si.
"Oh, ano.." rozpomněla se žena. "Terezito, váš pokoj vám ukáže Daniel,"
Poté si už nikdo krom jakoby pořád nepřítomného duchem sluhy Terezity nevšímal. Žena se zavěsila do znovu úsměv nalezivšího muže a odcházeli spolu do dalšího pokoje, tentokráte v přízemí.
"Můžeme?" vyřkl jako ve snách sluha a doprovázel ji do pokojíku schovaným v chodbě napravo od schodiště.
"Promiňte," odvážila se po minutě ticha promluvit. "Jak se jmenují mí páni, co se mnou hovořii?"
"Don Tomas Kranichos a doňa Karoline Kranichos. odvětil jako ve snách muž a zanechal ji v tmavé místnosti s postelí a jednoduchou, dřevěnou skříňkou.


V mžiku si vybalila několik málo věcí, co si s sebou přinesla a se smutkem v očích hleděla na kytičku usušeného lučního kvítí, co si zavěsila nad postelí.
Když zavřela oči a zhluboka se nadechla, ocitla se znovu tam, odkud musela odjet sem do bohaté vily, města s nepříjemným ruchem, do místa, kde nikdo málem nevěděl, jak se jmenuje.

-----
Běžela napříč rozlehlou loukou bosa a oblečena jen do prostinkých šatů.
Slunce laskalo její mladou tvář a vítr čechral blonďaté vlasy.
Svezla se do trávy a rozesmála se. Prsty hladily vonící květy a uši naslouchaly pronikavému ptačímu zpěvu....
---------
Vrznutí dveří zahnalo vzpomínku a ona s hrůzou hleděla do očí podstatně vyššímu muži, než byla ona sama.
"No tak, Terezito, rychle do práce."
"Vy.. Vy mne znáte?" optala se se zajíknutím.
"No jistě. Doňa Karoline při snídani nemluvila o ničem jiném, než o nové služce. Pospěš si, musíš poklidit stůl, umýt nádobí, pomoci Málince s úklidem pokojí."
Když zcela konsternovaná Woxita se marně pokoušela už potřetí obout do nesprávného střevíčku, poklekl před ní pomohl ji.
"Rychle, rychle.." opakoval a táhl ji držíce ji za loket do kuchyně.
Všimla si, že se kolem mužových mužů pořád motal světlosrstý pes.
"Prosím, pusťte mne, to bolí.." vyjekla.
Uprostřed kuchyně, kde se motali další dva lidé, ji poslechl.
"Prosím, pozor. Tohle je naše nová přítelkyně Terezita Woxita." zahalekal muž a otočil se k Terezitě. "Tohle je Málinka," ukázal na zívající blonďatou dívenku. "Daniela už znáš, a tám u hrcnů stojí Pepilé a Ilčinéz, naši kuchaři. Já, Mišélio, to tady s Aitičkou mám na povel."
Rozhlédla se po prostorné kuchyni a přikývla, jako že rozumí. Přitom však v duchu cítila, že nerozumí vůbec ničeho. Město a nové prostředí ji pohltilo s takovou prudkostí, že myslela, že se zblázní.

"Krásný den," zaševelila vesele vysoká žena a přicupitala k donu Tomasovi. Políbila ho na líčko, následovně vtiska to samé políbení i své sestře.
"Krásný den," pousmál se don a Karolina se s otazníky zahleděla do zelných očí.
"Petrío, přicházíš pozdě." prohodila Karoline se zřetelnou výčitkou.
"Vím," rozesmála se měděnovlasá krasavice a rozložila si ubrousek na kolena. "Měla jsem ještě nějakou nezadnedbatelnou práci."
"Předpokládám, že to bylo psaní milostného listu tvému choti, co se ještě nevrátil z cest."
"Ale švagře.." vypískla smíchy Petría. "Nielsío se má vrátit již zítra." v zelených očích se oheň lásky rozhořel ještě více, než doposud a nemínil se nechat ničím uhasit.
"Oh, ještě ne." upozornila tiše služku s překrásnými blonďatými vlasy. "Ještě jsem nedojedla."
"Promiňte." špitla Woxita a poodešla s tvářemi pomalu se zbarvujícími nachem o několik kroků do rohu pokoje.
"Woxito, přines nám ještě kávu." pronesla panovačně Karoline.
Svěsila hlavu, s úklonou popadla poloprázdnou umně zdobenou konvici a rychle odcházela do kuchyně.
Když se v myšlenkách vrátila k setkání s doňou, bylo ji jasné, že ta ji mít ráda nebude. Tu do ní zády vrazil z kuchyně couvající Mišélio a než se nadála, nádobí, co měla položené na podnose, se na kamenné podlaze roztříštilo na milion střepů.

"Ne," vyjekli oba a vrhli se k podlaze.
"Já... nechtěl jsem, já..." koktal Mišélio a pomáhal ji shrnovat střepy na hromádku.
"To.. nic," vyřkla plačtivě Woxita. Pokud střepy přinášejí štěstí, bude ho mít dostatek. Ale... První den v nové práci a už taková pohroma.
"Ne, nechte to," vyjekla, když uviděla Mišéliovy krvácející bříška prstů, kdy se do nich s velkou chutí zařízl jeden ze střepů. On však jen zakýval nesouhlasně hlavou a dál ji pomáhal spílajíc přitom Aitě, že ho nevarovala.

Pohroma, kterak si drahá Woxita pomyslela, byla ještě větší, než tušila.
Petría při zvuku třištícího se skla polekaně na měkkém sedátku poskočila a vzápětí se chytila za srdce.
"Karoline, já... uf, už je to dobré, jenom leknutí."
Hnědovlasá žena se zatvářila nespokojeně, jak jen to bohaté paní domu umí a pomalu vstávala za nyní už podlahu vytírající Woxitou.
"Netušila jsem, že jsi tak neopatrná. Každá služka našeho domu ví, jak vzácné je naše nádobí, nábytek, dokonce i květiny v zahradách." spílala ji s rukama založenýma na prsou.
"Promiňte doňo, já.. nechtěla jsem."
Karoline nespokojeně mlaskla a v hnědých očích se blýskala zloba.
"Doneseš kávu, potom půjdeš s Málinkou poklidit pokoje. Po úklidu půjdeš s Mišéliem koupit novou konvici." nakázala a odcházela zpátky do jídelny.
Ještě než kávové skvrny byly z podlahy vytřeny, zjevila se u Woxity další paní domu.
"Jak se jmenuješ?"
"Terezita Woxita, seňoro." odpověděla tiše světlovlasá dívka.
Zelenooká krasavice ji pozorovala s očima veselýma a radostí vepsanou v každý kout její pohledné tváře.
"Přijď později do mého pokoje," pronesla důležitě Petría a při odchodu pohodila vesele hlavou, až se záplava měděných vlasů rozprostřila na jejích zádech.

Povzdychla si a s posledním talířem lesknoucím se čistotou se obrátila k Mišéliovi, kterému Málinka právě ošetřovala pořezané prsty.
"Pane.." chtěla ulevit pocitu příkoří aspoň menším spílením muži, ale když uviděla strápený výraz v jeho tváři a trnkové oči se s prosíkem zahleděly do těch jejích, usmála se a předchozí výčitky se vytratily do nicoty zapomnění.
"Je mi to tolik líto," zaúpěl znovu MIšélio. "Kdybych tě slyšel, tak.. tak by se to nestalo."
Vykulila oči.
"Ale.. pane.."
"Pane, pane.. prosím, Terezito, můžeš mne oslovovat Mišélio."
"Ano, Mišélio. Musím poklidit pokoje.." hlesla.
"Málinko, jdi s ní. Ukaž ji co a jak a hlavně nic nevyveď, jak ty máš ve zvyku." ztrápeně pronesl Mišélio a schoval hlavu do dlaní. "Aiti," otočil se ke svému psu. "To bude zase den..."

Málinka zívla a pomalými pohyby rozprostřela přikrývku tak, aby rovnoměrně zakryla celé lože.
"Stlát snad.. zííív.. umíš." opřela se o dřevěný sloup nebes.
"Ano," špitla Woxita.
"Tak jdi a ustel pánovo lože. A pozor na Kuličku." Poté se Málinka protáhla a s hloupoučkým úsměvem roztáhla vínové závěsy.

"Kulička?" zamračila se Woxita a prošla do vedlejí ložnice. "Proč si mám dávat pozor právě na nějakou kuličku? Ty jsou přece... Áááá..." vykřikla, když se ji kolem nohou prosmyklo něco hnědého, mrštného, chlupatého.
Než stačila udělat krok, bylo to tu zase a se štěknutím to vyskočilo na neustlanou postel.
"Pes?" vykulila své pomněnkové oči. "Kulička?"
"Haf ňaf vrrr!" zavrčel pes a jeho hnědé oči se zadívaly na tu, co ho vyrušila z ranního spánečku dobrého k strávení snídaně.
"Běž dolů, musím ustlat.." zaprosila dívka a opatrně kráčela k posteli.
"To tak," říkaly psovy oči a na znak nesouhlasu se otočil na záda packy zvednuté do vzduchu.
"No tak.." v dívčině hlase se počínala objevovat ráznost plynoucí ze ztráty posledních nitek trpělivosti.
"Ne!" štěknul pes a přetočil se zpátky na břicho.
"Jen počkej." pousmála se Woxita a mezitím, co pes odmítal seskočit z Tomasova lůžka, sklizela oblečení pohozené přes opěradlo zdobeného křesla. Roztáhla závěsy a zajíkla se nad krásou výhledu do zahrady.
Otočila se a zamračila se na stále rozvaleného napříč postelí Kuličku.
"Dolů," zkusila to naposledy, ale pak kapitulovala.
Po dobrém, po zlém, zkusit to musí.
Opatrně se přiblížila k číhajícímu zvířeti a zatahala ho za obojek. Jen tak tak její ruka ucukla před bílými zubisky.
"Ty jeden.." rozčílila se. "Ty..." přemýšlela, jak by se její ztráta netrpělivosti mohla projevit v jejích slušných slovech a tu spatřila Kuličkův ocas vrtící se na všechny strany. "Ty si chceš hrát!" vypískla vesele.
V prstech promnula jednu z jemných košil.
"Nu co, půjde do praní," pomyslela si a s příkazem pro psa ji pohodila do kouta.

Už notnou chvíli stál ve dveřích a pozoroval drobnou dívku při úklidu. Nevšímal si psího vrčení a zvuků klapajících silných čelistí. Pak si ale všiml, cože ty zuby trhají a...
"Woxito!" zavrčel.
Dívka se polekala, protože stála celou dobu zády k ještě před chvilenkou zavřeným dveřím a se slzami v očích se otočila.
"A.. Ano pane?" zajíkla se.
"Má oblíbená košile!" vyslovil s důrazem na každé slovo.
Provinile sklopila hlavu a pomyslela si něco o tom, že buďto je prekletá ona nebo tento dům.
"Promiňte pane, on.. neměl by celý den sedět zde ve vašem pokoji. Potřebuje pohyb a také někoho, s kým by si mohl hrát." vyhrkla rychle. Až se zděsila, jakáž drzá slova vylétla z jejích rudých úst.
Modré oči si ji zkoumavě prohlížely a koutky úst se pomalu zvedaly k úsměvu.
"Dobře, Terezito." pronesl najednou sladce jako slavík zpívající svou árii během noci přeplněné měsíčním světlem. "Na tu košili zapomenu, ale.." odmlčel se.
Během několika vteřin stačila v duchu odříkat desítky modliteb prosících o ochranu před pánem. V rukou svírala špinavé prádlo, povlečení a v očích se ještě víc než jindy leskly slzy. Připadala si tak bezmocně, ako myška lapená kocourem, co si z ní v příštím okmamžiku udělá snídani.
"Přines mi z města nějaký tabák do dýmky a ať Mišélio nakoupí láhve červeného vína." vtiskl ji do kapsy u zástěry peníze, otočil se a odešel.
Zkoprnělá Woxita zůstala ještě nějakou dobu stát v Tomasově ložnici. Z výšin zamyšlení ji navrátil pes pobíhající kolem jejích kotníků.
"No tak, Kuličko, nech toho." rozesmála se, když už i zase vklouzl pod lem dlouhé sukně.

Vypadala jako kukaččím ptáčetem ptáče vyhozené z hnízda. Rozhlížela se kolem sebe na všechny strany a tiskla se k Mišéliovi s Aitičkou, co ji doprovázeli na městský trh. V ruce držela košík a občas pohlédla do snědé tváře černovlasého muže.
"Bojíš se, co?" pronesl vševědoucně a prohlížel si obchodníky vystavené zboží. Už si nevšímal jejího tichého brebentění a jásání nad věcmi, které mu, na život v městě přivyklému člověku přišly obyčejné a všední. Navíc by musel pořád sledovat její tvář a ne vystavené zboží a přišli by domu s nepořízenou.
„Mišélio,“ tahala ho za rukáv už asi posté, ale on se pořád hadrkoval s prodavačem čajových konvic.
„Mišélio!“ zaprosila světlovláska opět a Aita nespokojeně zatahala pána za nohavici.
„Terezino, prosím tě… Běž se projít po trhu, pozor na zloděje a sejdeme se, až věžní hodiny odbijí dvanáctou.“ Pronesl netrpělivě trnkooký muž a než se Terezina zmohla na protest, už zase brebendil s prodavačem.

„Zloděje?“ zajíkla se v duchu Terezina a přitiskla si košík blíž k tělu.
V kapsičce sukně měla schováno několik mincí, všechen její poklad. Proč by jí někdo chtěl připravit o několik minciček?
Blonďaté vlasy povlávaly v mírném vánku a slunko laskalo její rozjasněnou tvář. Lem sukně při každém její kroku laskal její kotníky a bílá, prostá halenka s mírně nabíranými rukávy zářila do okolí.
Prošla kolem dalšího stánečku s květinami a pozdravila ženu sklánějící se nad voňavou a barevnou záplavou.
Usmála se na dítě skotačící u rohu vysokého domu a mrkla na muže stojícího u zdi.
Pokračovala bezstarostně v objevování městského trhu a ani si nevšimla, že ji muž stojící pod domem pozoruje.
V koutku úst žmoulal stéblo trávy a pichlavé oči sledovaly pohyby drobné dívčiny.
„Seňore Geburno…“ zastavil se před ním chlapec a natáhl k němu svou ušpiněnou a hubenou paži.
„Zmiz!“ zasyčel muž a odlepil se od stěny.

Sledoval ji pohledem lovce sledujícího svou kořist. Pomalým krokem se blížil k jejím po zádech splývajícím vlasům, když tu k jeho velké nelibosti se s radostí přitiskla k muži táhnoucímu demižony s vínem.
Odplivl si do prachu cesty a zachmuřil se ještě víc než předtím.
„Někdy jindy, krasotinko. Já si tě najdu.“ Pomyslel si a odkráčel do jedné z postranních uliček.


„Máme všechno?“ zeptal se a se zafuněním naložil do vozu poslední demižon.
„Ne!“ vyjekla Woxita a vykulila modré očka. „Tabák do pánovy dýmky.“
Poplašeně se rozeběhla k nejbližšímu stánku a Aita nečekajíc na Mišéliovo vyzvání ji doprovázela.


Položila novou konvici na polici s ostatním nádobím a zívla. Nejraději by si šla lehnout, ale paní přikázala, ať za ní ještě s Woxitou přijdou.
Pokrčila rameny a bezelstně pohlédla na přicházejícího do kuchyně dona Tomase.
„Málinko, je tu někde Woxita?“
„Ne, pane.“ Odpověděla s úsměvem.
„Hm,“ zavrčel nespokojeně a natáhl se pro jedno z jablek naskládaných do košíku. Bílé zuby se zakously do ovoce a modré oči probodávaly kout kuchyně.
„Mám vám něco připravit, pane?“ zeptala se s poklonou Málinka.
„Ne, Málinko, děkuji.“ Odbyl ji Tomas.

 

Pobíhala mezi stromy zahrady a pod nohama se jí vždy pletl Kulička tvořící jeden barevný spletenec s Aitičkou.
Celá uřícená se posadila na jednu z laviček a zběsile dýchala. Rozesmála se, když ji psi položili na kolena své vlhké čumáčky a zadívaly se na ni smutnýma očima.
„Ne, já s vámi pořád běhat nebudu. Hrajte si na chvilku sami.“ Pronesla s úsměvem a pohladila je po hebkých hlavách.
Kulička s Aitou vyštěkli a odběhli k nejbližšímu citrusovníku.
„Rozmazluješ je.“ Uslyšela vedle sebe hlas.
„Prosím?“ ohlédla se a zadívala se do přívětivé tváře seňory Petríi.
„Kulička není na takovou poornost zvylý.“ Vysvětlila svá předchozí slova dívka a otočila další list knihy, kterou měla položenou v klíně.
„S dovolením, seňoro, myslím si, že pozornost nikomu nemůže uškodit a i zvíře ji potřebuje.“ Odpověděla se sklopením hlavy a vyčkávala, zda za svou opovážlivost nebude potrestána.
Petría pohlédla na skotačící psy a usmála se.
„Dobře, že s tebou mluvím a Málinka není nikde nablízku. Dnes večer po večeři přijď do mého pokoje.“ Pronesla měděnovlasá žena a odcházela.
„Dobře,“ hlesla Terezina a zůstala sedět s myšlenkami vířícími její blonďatou hlavou.

Se strachem vkročila do potemnělého pokoje.
„Seňoro Petrío?“ kníkla vyděšeně a vklouzla do pokoje.
„Woxito, pojď dál. Pospěš si.“ Ozval se z temného rohu hlas.
Terezitě se málem zastavilo srdce, jak se ulekla.
„Terezino, pospěš si.“ Naléhala Petría a konečně vystoupila ze stínů do světla linoucího se do pokoje obrovským oknem.
„Seňoro.. já nechápu, s čím si mám pospíšit.“
Petría nervózně kráčela sem a tam a pohrávala si s rozpuštěnými vlasy.
„Potřebuji… Chci.. Potřebuji tvé šaty.. a… copak je?“ otočila se k ní, když Terezita polekaně vypískla.
„Mé.. šaty?“
„Ano… rychle, rychle. Nejsi tak hloupoučká jako Málinka a tobě snad.. mohu věřit. Víš, sestra mě až příliš sleduje a pečuje o mne a já… Nielsío je už dva dny ve městě a já jsem ještě neměla možnost se s ním sejít.“ Slova se z ženina hrdla sypaly jako písek v přesýpacích hodinách. „Nechci, aby někdo věděl o… pospěš si!“
Ruce rychle zbavovaly tělo oblečení a zůstala stát v pokoji v bílé spodničce.
„Tady, Seňoro..“ podávala ji své oblečení děkujíc za tmu, co je halila.
„Děkuji… zatáhni závěsy, ulehni do mé postele a usni. Sestra se přijde podívat, zda už spím, a tak ji jen popřej šepotem dobrou noc a klidně usni. Vrátím se…“
Zkoprnělá Woxita zůstala stát uprostřed pokoje a zírala na oblékající se paní domu.
„Málem bych zapomněla. Tady máš noční košili.“ Vrazila ji Petría do rukou hedvábnou látku.
„Já…“
„Víš, co máš dělat?“
„Ano.“
„Tak to udělej. Děkuji a dobrou noc.“ Rozloučila se s ní Petría a tiše proklouzla na chodbu jen za ní rozpuštěné vlasy vlály, jak rychle se pohybovala.

Nemohla tomu uvěřit.
Je skoro nahá, v rukou drží látku, které se její dlaně nikdy nedotkly a má spát v posteli s nebesy?
To se jí snad jenom zdá.
Ne, sen to nebyl.
Opatrně, aby se krajky nepotrhaly, si přetáhla noční košili přes hlavu. Pokochala se výhledem z okna, za nímž svítil měsíc kulatý jako rozevřený deštník bohatých dam a zatáhla závěsy. Vklouzla do postele a schoulila se do klubka.
Ve velké posteli si připadala ztracená a tolik, tolik malinká…
Vyčkávala s peřinou až u brady na příchod doni Karoline.

Lehké střevíčky tiše ťukaly o kamenné kostky tvořící chodník. Rozpuštěné vlasy svobodně povlávaly kol šťastné tváře.
Rychle probíhala ztemnělými ulicemi a v zelených očích plálo očekávání.
Dveře jednoho vysokého domu se otevřely a silné paže ji vtáhly dovnitř.
"Nielsío.." vydechla a přitiskla se k němu.
"Petrío." zašeptal láskyplně a pohladil ji po dlouhých vlasech.
Políbil ji a táhl dál do pokojů.

"Petri?" Woxita si přitáhla peřinu ještě víc ke bradě a na skoro neslyšné zašeptání doni Karoline odpověděla rovněž šepotem.
"Ano? Dobrou noc,"
"Dobrou noc." Ke své úlevě uslyšela ženinu odpověď a tiché zaklapnutí dveří.
Proč?- toto slovo ji pořád kolovalo v hlavě do všech částí jejího nyní co nejmenší plochu postele zabírajícího těla.
Proč seňora Petría v noci utíká z domu?
Zavřela oči a přitiskla tvář k heboučkému povlečení polštářů.
Povzdychla si a v duchu si přála být opět zavřená v komůrce, kde odpočívaly její věci.
Probudily ji jeho rty šimrající ji na nosíku posetém pihami.
Protáhla se jako slunící se kotě a rukou pocuchala zvlněné kadeře lemující milovanou tvář.
"Nie... Už je ráno?!" vyjekla, když koutkem oka pohlédla zahlédla světlo linoucí se z okna. "Já... my..." koktala přitom se oblékajíc.
Nevěřícně zavrtěl hlavou a rozesmál se.
"Pet.. Uklidni se."
"Ne.. já musím domů než si Karoline něčeho všimne." odvětila a obouvala se. "Pa, lásko." políbila ho na čelo a vyběhla z domu plížíc se podél zdí domů.
"Ty potrhlíčku.." pomyslel si a rychle se natáhl pro sněhobílou košili, aby svým nečekým návratem domů rozptýlil Karolininu pozornost.

Nejraději by po schodech seběhla jako Petría (která by jistojistě odhodila etiketu, kdyby věděla, že se vrátil její muž a kdyby ještě pořád nespala), ale ovládla se a opatrně kladla nohu před nohu přidržujíc si bohatě zdobenou sukni.
Když byla u něj, pomalu mu podala svou dlaň na přivítanou, ale nakonec emoce zbořily hradbu vštěpovaných pravidel a ona ho objala kolem krku tak zoufale, až poděšeně vyjíkl.
"Jsem ráda, že jsi se vrátil, Nielsío." pousmála se a rozmrkávala najednou se v očích objevivší slzy.
"Ale. Karoline, nač ty slzy, má milá?"
Neodpověděla.
Pokynula Danielovi, aby odnesl Hartmuttovovy zavazadla, zavěsila do nabízeného ramene a odcházela spolu se švagrem do salónku na snídani.

Probudilo ji rázné zaťukání.
Rozespale protřela jedno oko a ze zvyku zavelela, ať příchozí vstoupí neuvědomujíc si, že se nenachází ve svém skromně vybaneveném pokoji, nýbrž v ložnici své paní.
Dveře se zprudka otevřely a....
Všichni tři vyděšeně vyjekli.

Pohodila nespokojeně hlavou, když Málinka se zívnutím nechala kapičku čaje skápnout na podšálek, ale rozhodla se jí za to dnes nekárat.
Podala mu porcelánový šálek a nabídla kousíček koláče, co Mišélio ráno upekl.
S jemným kývnutím odmítl a rozhlédl se po pokoji.
"Vidím, že se tady nic nezměnilo." podotkl. "Málinko, prosím, přinesla bys mi můj kufřík, který již Daniel stačil odnést do mých pokojů?"
"Prosím, pane?" poklonila se blonďatá sloužící.
"Kufřík.. hnědý, kožený kufříček." zopakoval svou prosbu trpělivě.
"Ach, ano." usmála se dívka chápavě a s poklonou odcupitala.
"Je pořád tak..." hledal to správé slovo Nielsío.
"Hloupá? Ano." pronesla znaveně Karoline.
Nespokojeně mlaskl.
"Co se to s ní děje? Vždyťvždy dbala na vystupování..."

"Petrío?" se zvednutým obočím měřil pohledem neupravenou dívku.
"Woxito?" vyjekla Petría poděšeně.
"Done Tomasi?" kníkla Terezita a přitiskla si přikrývku k hrudi.
"Pojď dál, švagříčku... a zavři, prosím." pípla měděnovlasá žena a svezla se do blízko balkonu stojícího křesla.
"Co to.. aha." rozesmál se od ucha k uchu elegán. "Ty jsi nepsala milostné dopisy, ty jsi rovnou jednala, že?"
Zelené oči se přiznávaly k provinění, jež si žena v jejím postavení nemohla dovolit, a přesto se ho dopustila.
"Ach ty romantické představy mladých dam. Taky takové áš, Terezito?" modré oči pohlédly na služku konsternovan sedící v posteli, ale nečekaly na odpověď.
"Rychle se dejte do gala, ať Karoline nepojme podezření, že něoc není v pořádku." pobídl je a odešel.

Pokoj, ve kterém zrovna Málinka zklidila spolu s nenápadně se zjevivší Woxitou použité nádobí a poslední kousky pečiva od snídaně, byl pln roztodivných emocí. Petría se na pohovce tulila ke svému z cest se vrátivšímu manželovi, Karoline si přísným pohledem měřila svého chotě, jež s Hartmuttovci vedl přátelský rozhovor. Po chvilce se zvedla a s výmluvou na příšernou migrénu odešla do zahrady.

Woxita si otřela spocené čelo a spolu s Mišéliem a Ilčinézem připravila zeleninu na bohatý oběd, jenž byl Mišéliovým nejvydařenějším.
Právě se chystala oloupat cibuli, když se ze spíže ozvalo srdceryvné bědování. Cibule letěla do kouta a sukně se jen zavlnila kol jejích kontíků, když rychle vběhla do místnůstky.
Nejdřív překvapením vykulila svá očka, potom se začala smát.
"Mišélio, copak se stalo?"
"Ojojoj, nemohu vařit dál." skučel muž krčící se na podlaze se svým psem v náručí.
"Ale... pročpak?" dala Terezita ruce v bok, na její rozesmáté tváři se objevila přísnost, ale s pohledem do smutných trnkových očí zmizela. Sklonila se a pomohla mu vstát.
"No tak, Mišélio, copak se děje?"
"Já zapomněl... Došla nám petržel a tu já nutně potřebuji. Bez ní jsem ztracen.. přijdu o místo... Já chudák... co si počnu?"
"Mišélio," pronesla tiše. "Já.. Já pro ni na trh doběhnu."
"Ano?" smutek v jeho očích se pomalu počal rozpouštět v tmavou modř. "Ne, to ne.. nemůžeš jít sama.. Jsi tu ještě krátce.. si nezkušená... ne..."
"Ale no tak, neboj se." přesvědčovala ho. Kdyby mohla, klekla by si před něj, aby ji dovolil splnit pro ni najednou velmi důležitou pochůzku.
"No.. tak dobře, ale kup ho u stánku ihned zkraje. Nehadrkuj se s prodejcem a hlavně nechoď do středu trhů, ano?" napomínal ji sahaje přirom do kapsy pro zářivé mince.
"Dám na sebe pozor." slíbila, popadla mince a rychle vyběhla ven do městského ruchu.

"Tomasi.. je nějaká.."
"Divná?" skočil Nielsíovi do řeči elegantně oblečený muž. "Všiml jsem si."
Petría k němu vyslala výmluvný pohled a nedbaje na situaci pohladila Nielsía po tváři.
"Tak dobře.." povzdychl don. "Omluvíte mne?" a aniž by nečekal na jejich souhlas, vyběhl do kvetoucí záplavy.

Její počáteční nadšení hodně rychle vyprchalo a nahradila je obava.
Do čeho se to uvrtala? Vždyť... Nebýt pohotového chlapíka skočila by pod kola ulicí jedoucího vozu. Polekaně zalapala po dechu, tiše mu poděkovala a s nejvyšší opatrností pokračovala k trhu....

Pohrávala si s pronikavě vonící větvičkou rozkvetlého stromu a přemýšlela.
Poslední dny se cítila bídně a navíc.. Od té doby, co tu byla Woxita, ucítila změnu a ty ona nerada.
Jejich dům jakoby rozketl tou její nevinností stejně jako tenhle strom. Sloužící byli spokojenější, dokonce i její manžel a sestra...
Žárlila na služku?
Sklonila hlavu a zamračila se. Tak hluboko snad neklesla.
Obávala se, že tomu tak bylo.
Prstem pohladila zdobený prsten, který od něj dostala v den jejich svatby. Už několik dní ho chtěla odložit na noční stolek a nechat jej, aby si tam pokorně odpočíval.
Uslyšela kroky a spěšně se otočila.
Tak pro pohled, který se jí naskytl, by se vzdala všeho na světě. Pro to byla protivná... Pro tohoto muže žárlila...

Jako dítě objevující zákoutí svého domova, i ona se rozhlížela kolem sebe. Dav hadrkujících se prodavačů a kupujících, lidí, kteří jen tak postávali okolo stánků a stěn domů lemujících tržiště a povídali si, zlodějů a jiných neřádů, hrajících si dětí a jiné drobotiny ji pohltil a nemínil jen tak pustit na svobodu svou novou oběť.
Měla stejnou chuť jako batole si na vše nové, co se před ní otevíralo, šáhnout, osahat si to, ochutnat, poznat to ze všech stran.
Chytila si sukni a pospíchala ke stánku se zeleninou.
"Petržel, prosím." pípla a nesměle se usmála na staršího, vysokého muže se smutným, avšak přísným pohledem a snědou pletí.
"Kolik?" zeptal se.
"Kolik..." zamyslela se. Mišélio nic neříkal... "Kolik dostanu za takovýto obnos?" natáhla k němu drobnou ručku. Prodavač udiveně zvedl obočí a hbitě se natahoval pro svazeček žádané zeleniny.
"Tady máš," vzal si z pořád natažené dlaně mince a místo nich do ní položil zelenou, svěží petržel.
"Děkuji." Už se otáčela k rychlému odchodu, když ji zastavilo jeho zavolání.
"Počkat... Tady máš ještě výdavek."
Udiveně na něj pohlédla.
"Mince nazpátek, služtičko."
"Aha..." sbírala jím podávané mince a schovávala je do své kapsy.
"Mohl.. mohl jste si je nechat." namítla vyděšeně po chvilce uvažování.
"Vždy Spravedlivý.. Spravedlnost je totiž vlastnost, kterou si zákazník pamatuje." odpověděl ji s úsměvem a věnoval se další, korpulentní zákaznici.

"Tak co, jdete s námi na procházku?" zeptala se netrpělivě Petría a upravila si zdobený šál, co měla přehozený přes svá ramena.
"Ne," odpověděl Tomas a přitiskl k sobě zamlklou manželku. "Máme ještě mnoho práce."
"Aha," vyřkl s tónem největšího pochopení pojmu práce Nielsío a poděkoval Danielovi, který se opět zjevil jako duch a otvíral dveře vedoucí na ulici. "Mějte se hezky."
"A s obědem na nás nečekejte." stačila ještě před zavřením venkovních dveří křiknout měděnovlasá krasavice.

"Tak?" zachmuřil se don a posadil se na pohovku vůbec nečekajíc, až se nejdřív usadí žena. "Ještě jsi mi neodpověděla."
Mlčky se posadila do křesla stojícího naproti pohovce a zadívala se do modrých očí.
"Karoline.." Prsty netrpělivě bubnoval o své stehno a mračil se čím dál tím víc.
Zamrkala, aby oči nikdy nevypustily na svobodu slané vězně a klouby na dlaních ji zbělely, jak jedna ruka svírala druhou.
"Pane," vyrušil jejich mlčení Daniel. "Váš právník se dostavil. Čeká na vás ve vaší pracovně."
"Teď ne..." zavrčel Tomas a šlehl zlostným pohledem po sloužícím.
"Ale pane," upozornil ho taktně na pravidla slušného chování muž s dobráckýma očima a flegmatickým výrazem ve tváři.
"Řeni mu, prosím, že za chvíli přijdu. Musím ještě něco projednat se svou ženou." S posledním slovem upřel svůj pohled na manželku.

Uskakovala před vozy tisknouc si svazeček zeleniny k prsům.
Vdechovala vůni linoucí se z různých stánků na tržišti a usmívala se na hadrkující se prodavače. Svižně kráčela hledajíc zpáteční cestu. Po několika krocích se však opět ocitla u stánku Spravedlivého (jak ho v duchu začala nazývat) a pomalu se jí počala zmocňovat panika. V modrých očích se zračila úzkost, pohledem bloudila kolem sebe a hledala někoho, kdo by ji nabídl pomocné rámě.
Spravedlivý zrovna obsluhoval dámu, která jistě nebyla jednou ze sloužících.
Udiveně si ji prohlížela.
Rudě zářící šaty ji obepínaly štíhly pas a podtrhávaly krásu jejích havraních vlasů, co ve slunečním světle házely kol až indigové odlesky. Její hlas byl naplněn veselostí a upřímností, když s prodavačem hovořila, ale jakmile schovala zeleninu a ovoce do košíku, co ji visel přes levé předloktí, všimla si změny. Její ramena ji mírně klesla a celá její osůbka jakoby posmutněla.
Rozloučila se s přítelem a její pohled se střetl s Woxytiným.
Terezita cítila, jak z ledové modři jejích očí ji běhá mráz po zádech. Sklopila hlavu a do tváři se jí vlila červeň. V duchu si vyčítala, že si ji dovolila tak okatě prohlížet.
Jakmile cítila, že žena z bohatých vrtev odešla, znovu se porozhlédla kolem sebe.
"Pomoc," kníkla v duchu, nahlas se prosbu vyslovit neodvážila.

V očích se mu zalesklo potěšením.
"Vidíš, Krasotinko. Věděl jsem, že mi vběhneš do náručí ... a sama." zamumlal si pro sebe neslyšně a jako šelma připravující se usmrtit bezbrannou ovci se vydal k dívce, jež zdobilo prosté oblečení a svazek zelené, pomalu v dopoledním žhnoucím slunci uvadající zeleniny.
Než mohl však zarýt své smrt přinášející drápy do vyhlédnuté a v koutě se krčící oběti, po dívčině boku se objevil někdo, s kým nepočítal.

"Promiňte, seňorito. Potřebujete pomoci?"
Při jemném dotyku mužské dlaně se jí srdce rozbušilo leknutím. Pootočila se a překvapením zamrkala.
Tak krásné oči ještě neviděla. Hnědost rozplývající se jako čokoláda, které měla možnost za svého života vzít do úst jen sousta dvě, ji pohlcovala a během vteřiny pro ni přestalo okolní tržiště existovat. Topila se v něžné a uklidňující barvě jeho očí a jiskřičky dobroty byly majákem ukazujícím ji cestu z její beznaděje.
"Seňorito, jste v pořádku?" znovu se zeptal s ještě větší obavou v hlase než minule.
"A...ano, jsem." konečně se jí rozpletl jazyk a ona pokračovala. "Trochu jsem se ztratila." přiznala s rozpaky.
"Ach tak," pobavení v jeho hlase bylo zřetelné. "Kam potřebuješ jít? Viděl jsem tě tu dnes poprvé, tedy.. podruhé. Poprvé jsi tu ale nebyla sama." rozpovídal se a aniž by si všimla, že ji vzal zeleninu z rukou, pokropil ji několika kapkami vody, aby se trochu petržel trochu vzpamatovala a vedl ji pryč z tržiště.
"Ke Kranichovcům a Hartmuttovcům." špitla a koutečkem oka se odvážila prohlédnout si ho.
Pokožku měl snědou, oči překrásně hnědé. Byl mladý, ale ne moc, určitě byl o několik let starší než byla stára ona sama. Soudíc dle jeho nuzného ošacení byl jedním z těch, co prodavačům za almužnu pomáhali při prodeji. Avšak vypadal spokojeně. Táhl ji za ruku a...
Vytrhla se mu a rychle srovnala krok přizpůsobujíc se svižnému tempu jeho chůze.
"Já jsem Terezita Woxita. Ty?"
"Semiro, Semiro Gerkhanos."


Oddychla si úlevou, když Daniel ohlásil návštěvu. Ihned se však zhrozila, když Tomas chtěl dát přednost jí před jeho právním poradcem.
Ne, to nesmí. Není důležitá, pro něj už ne, tak...
Daniel zase zmizel ve vedlejším pokoji a ona byla nucena se dívat do manželovy rozezlené tváře.
"Měl.. měl bys jít do pracovny." pronesla tiše Karoline a také se postavila.
"Půjdeme spolu." chytil ji za paži a táhl ji s sebou.

Procházeli se po městském parku a užívali si sluncem naplněný den.
"Víš, nelíbí se mi. Byla nějaká skleslá.. Podivně.. víc, než jindy."
"Ale Pet, nemyslíš, že si svou žárlivostí nepřilepšila?" namítl smutně Nielsío a přitiskl svou měděnovlasou ženu ke svému boku.
"Opatrně, vždyť mám slunečník." protestovala se smíchem a jen tak tak, že ho předmětem, jež pevně svírala v pravé dlani, neudeřila do hlavy.
"Tak ať." Natáhl se a nyní slunečník držel on chráníc jím jejich těla před sluncem.
"Půjdeme se kouknout, zda neuvidíme zase nějakou veveřičku?" Zelené oči zaprosily a už už ho táhla k vysokým listnatým stromům, jejichž stín zval k odpočinku.

Zaklel, až se za ním pootočily ženy lábosící v jeho blízkosti. Nedbal jejich očividného pohoršení a rychle zmizel za rohem jedné z budev obklopujících náměstíčko, na kterém se den co den lidé setkávali ať při nákupech nebo jen při procházkách.
"Už jsem tě skoro měl, mrško jedna." zaúpěl a praštil pěstí do stěny. "Jen několik metrů a nevěděla bys, co se to vůbec děje. Ale ne.. Opět při tobě muselo stát štěstí a muse se tam zjevit ten zatracenej parchant." nadával polohlasně a v tmavých, pichlavých očích se zlost mísila s pomstychtivostí. "Však já své slovo splním, Krasotinko. Neunikneš, ani kdyby po tvém boku stál celý svět." zachechtal se děsivým smíchem a vrátil se zpátky na lidmi se hemžící náměstí.

Vzchopila se a přinutila se k úsměvu.
Vstoupili současně do dřevem obložené místností, z jejichž stěn na ní dýchala jen píle, práce a strohá přísnost, která ji zakazovala vstupovat sem bez eho svolení.
Dnes ji však proti její vůli táhl s sebou a ona měla pocit, že se jí bolestí rozskočí hlava.
Měla toho právě dost, přesto se však, zmítaná emocemi, ještě dokázala ovládnout a přinutit k nutnému úsměvu. Věděla, že právní poradce jejího chotě si všimne jejích starostí. Je přece tlik vnímavý.
Tomas přibouchl hlasitě dveře pracovny a muž doteď k nim otočený směrem k velkému oknu, před nímž stál stůl zahlcený dokumenty a spisy, je počastoval svům pohledem.
"Doňo Karoline," sklonil se k její natažené pravici a lehce se, byť to etiketa zakazovala, dotkl kůže na její dlani.
"Tomasi," přivítal se také se svým zaměstnavatelem a přítelem podáním kývnutím hlavy.
Nyní byl její úsměv opravdový. Stačila chvilka vedle tohoto muže a každá žena si připadala jako jediná na světě. Společenský šat byl jistojistě nejlepším dílem místního krejčího a v tmavých očích jiskřily hvězdy rozpustilosti a čehosi, při čemž cítila podivné chvění.
"Pročpak jsi přišel?" promluvil Tomas, táhnouc opět Karoline s sebou za neuklizený stůl. Dopadl na židli potaženou vínovým sametem a přitáhl si ženu k sobě tak, že mu stála po pravici.
Ne, teď ji nemůže dovolit odejít, chce znát odpověď na svou jedinu otázku, kterou ji už před několika hodinami položil a ona mu pořád nebyla schopna odpovědět.
Právník překvapeně pozvedl jedno obočí a zkoumavě si pár prohlížel. Pouze však krátce a začal Tomasovi předkládat svou záležitost. Obsáhly referát zakončil krátkou lichoutkou týkající se jejích šperků.
"Seňore Roberte," rozesmála se. "Děkuji. Chtěla bych se vás také na něco zeptat. Byl by rozvod vhodným řešením manželské krize?"
Cítila, jak manžel po její levici po vyslovení této otázky ztuhl a počal v něm kypět vztek. Jeho prsty se bolestivě zaryly do jejího boku, ona však na bolest nedbala a vyčkávala, co ji muž odpoví.
"Doňo Karoline," řekl po chvilce. "Záleží na okolnostech. Musíte ovšem vždy počítat s tím, že muži rozvod žádnou újmu na cti nepřinese, zatímco ženě ano. Žena si toto známě na svém čele ponese dlouho, ne-li natrvalo. Otázkou také zůstává majetkové vyrovnání a kdyby dotyčná chtěla, i utajení během celého procesu. Já osobně, pokud mohu doporučit, bych byl spíše pro odloučení a formální manželství."
"Navrhujete mi, aby ona žena a muž měli milence, a pak se navraceli do jednoho domu?" podivila se nad jeho návrhy a zamyslela se. "Zajímavé, ne však... důstojné."
Když pohledný právník otevíral ůsta k námitkám, dodala: "Ne pro ženu. Muž ať si spí, s kým chce. Nikdo na něj křivě nepohlédne." Poděkovala mu za odpověď a omluvila se za svou zvědavost.
"Ptejte se, nač chcete, Karoline, milerád vám odpovím." odvětil se sotva postřehnutelným mrknutím Robert a vrátil se k předešlému tématu.

"Hop.. hop.. hop..." komentovala skákání veverky Petría a oči ji zářily štěstím. Manžel ji zrovna pomáhal vstát z trávníku, na který se posadili pozorujíc okolní přírodu a na tomto místě strávili několik odpoledních hodin.
Oprášila si látku široké sukně, kterou měla oblečenou a zavěsila do manželova nabízeného ramene.
"Nechci jít domů." špitla tiše. "Je mi tu s tebou tak krásně." usmála se na muže, jehož tvář lemovaly zrzavé kadeře a naklonila se, že ho políbí.
Byly by její rty dopadly na Nielsíovy, kdyby se za jejich zády neozval hlas volající její jméno.
Překvapeně se ohlédli.
"Dobré odpoledne, Seňore a seňoro Hartmutt." pozdravil je muž podáním ruky a smích rozjasnil jeho věčně ustaraně vypadající tvář. Blonďaté vlasy vypadaly ve slunečním svitu ještě světlejší než jindy a oči za půlměsícovými brýlemi przrazovaly radost ze setkání.
"Doktore, ráda vás vidím." pousmála se Petría. "Jak se vám daří?"
"Dobře. Nemohu si stěžovat. Ale mluvme raději o vás. Už vás žádná choroba netrápí, má milá?"
"Ne, doktore, je zdravá jako řípa." skočil své ženě do řeči Nielsío.
"To jsem rád. Doufám, že se příště sejdeme u veselejších věcí." mrkl na ně vyznámně Allesandro Gessa a s rozloučením odcházel.
"Co tím myslel?" podívala se nevěřícně na svého chotě Petría a znovu poklekla do trávy.
Výmluvný výraz mužovy tváře ji prozrazoval, že..
"Ne, ne, ne!" rozesmála se měděnovláska. "Děti ještě dlouho mít nebudeme."
"Nemám snad do toho co mluvit i já?" podotkl s pousmáním dlouhán.
"Ne." odvětila drze seňora a opět se věnovala pozorováním stromu, v jehož větvích skotačila hbitá zvířátka.

"Terezito, honem, honem."
Těmito slovy a postrkováním přivítal blondýnku Mišélio. Mezi rychlými pohyby, kterými připravoval zeleninu, se ji svěřoval, že za ní už málem poslal Pepilého, protože obavy o její bezpečnost ho trápily tak, že vaření musel až do jejího příchodu přenechat Ilčinézovi.
"Ale teď jsi tady, já jsem klidný a znovu mohu vařit. Ale né," zabědoval s pohledem na hodiny visící na jedné z kuchyňských zdí. "to je hodin, to je hodin. To je pohroma. Dnešní oběd bude opožděn a to kvůli mé zapomětlivé hlavě." bědoval a Terezity si již nikdo nevšímal, jelikož se všichni ponořili do ruchu, který v kuchyni panoval.

S myšlenkami na krásného zachránce a s tácem plným nádobí kráčela do jídelny. Na stole již stála konvice s kávou a čajem, u jejich pat Málinka položila talíř s moučníkem a vedle nich cukřenku se solničkou.
Pohladila heboučký, bělostný ubrus a pomalu na něj ukládala příbory s ubrousky.
"Byl hezký," pomyslela si. "Moc, ale kdoví, zda ho opět uvidím." vzdychla a vypískla, když se jí kolem kotníků znenadání začal motat Kulička. "Měl krásné oči." tentokráte už řekla dívajíc se psovi do jeho hnědých očí. "Víš, Kuličko." posadila se na okraj pohovky. "Asi jsem.. Co jsem vlastně?" zamyslela se a pohladila psa, který se usadil u jejích nohou, po hlavě.
Hlasité kroky a nepříliš klidný rozhovor ji vytrhly ze zamyšlení a ona polekaně vyskočila z místa, na kterém seděla.
"Oh, paní, omlouvám se. Chystala jsem stůl k obědu." vyřkla omluvu, ale Karoline na jějí slova nedbala.
"Woxito, prosím..." ozval se zjevivší Tomas.
"Zmiz." skočila mu do řeči jeho choť a probodávala ji nenávistným pohledem.
"Ano." nečekala na další slova, která, čím si byla jistá, by nebyla zrovna přeplněna laskavostí a utíkala do zpátky do kuchyně.

Při prvním pohledu na ruch, který pět sluhů se psem dělali, ji opustily chmury plynoucí z nepříjemného chování paní.
Na rtech se jí zavlnil úsměv a ona s radostí vběhla mezi ty, jež měla ráda.
Pomohla Mišéliovi dochutit polévku a dodělat pečící se maso. Lžičkou naservírovala ovoce do misek, a když ji Ilčinéz rozverně chytil za ruku a zatančil si s ní několik kroků valčíku, rozesmála se a radostí mu skočila kolem krku.
"Tak, je čas servírovat oběd." zavelel Mišélio a sám chytil mísu s vařící polévkou.
"Já.." pípla nesměle Woxita. "Já raději zůstanu tady. Mohu?" Modré oči se prosebně zahleděly na kuchaře a oddychly si, když Mišélio kývnutím hlavy svolil.
Usadila se do koutečku u okna a pohledem bloudila po zaprášené, přesto však poměrně čisté ulici, kterou před nedávnem přijela sem za prací.
Terezitiny myšlenky se od domova přes zdejší poměry v domě přesunuly až k mladíkovi, který ji dnes pomohl.

Ještě několik minut stál u zdobené brány, za níž stála vila- v jeho očích královský palác, ve kterém by přes všechno, co nabízel, nikdy nechtěl bydlet.
Jeho chudoba mu byla sice přítěží, na druhou stranu ji měl svým způsobem rád. Nikdy nebyl nucen chovat se tak, jak přikazovala společenská pravidla, lehce se mohl spřátelit s kdekým a navíc.. Tržiště, na kterém pracoval, bylo místem plným různých příležitostí i pro něj, jednoho z nuzáků, o něž si bohatí maximálně otřeli ušpiněný střevíc.
Když ji poprvé uviděl, byl oslněn její krásou. Způsob, jakým se pohybovala, pohled, kterým se na něj poprvé, aniž by si to pochopitelně uvědomila, podívala, se mu zaryl pod kůži až do toho nejskrytějšího a nejzranitelnějšího svalu ze všech, co má v tělě každá lidská bytost.
Jeho srdce se zaradovalo, když ji dnes ráno mohl opět spatřit a nevahál ani chvilenku, jakmile poznal, že je v nesnázích.
Etiketa.. společenská pravidla.. Jedině slušnost a dobrota, kterou byl naplněn, ho vedly k pomoci.
Stál a díval se na dveře, za nimiž zmizela.
Kdoví, kdy ji zase uvidí.
"Bude si mě vůbec pamatovat?" pomyslel si s úzkostí. Poté se rozeběhl zpátky na tržiště, aby seňor Condegno nemusel dlouho pracovat sám a aby mohl po očku sledovat, kterak se rozdává spravedlnost.

Posadila se na lavičku v městském parku, skryta za kmenem vysokého javoru, avšak stále všem na očích. Košík se zeleninou položila vedle sebe a ruce složila do klína.
Vínová barva jejích šatů na slunci zesvětlila a vypadala nějak jinak.. veseleji.
Zamračila se a prsty přehodila pramen havraních vlasů přes rameno.
Ledově modré oči se zadívaly na motýla laškujícího s rozkvetlými hlavinkami květin.
"Je to možné?" zaúpěla v duchu oslovujíc stvoření s křehkými křídly.
Vypadala nádherně, ale cítila se bídně.
Kolem ní proběhla služka pospíchající s nákupem do domu zpátky k plotně, aby dokončila oběd a ji v srdci píchl osten žárlivosti.
Nesměla přece závidět služkám, chudákům, nuzným.
Nemohla si pomoci.
Už tak bylo divné, že sama svým sloužícím dala příkaz nechodit pro zeleninu a ovoe, že si tyto suroviny nakoupí sama.
"Zešílela jsem." pousmála se smutně a dál hleděla na květinu, teď již opuštěně kvetoucí a pokyvující se v mírném vánku.

"No téééda," vběhla do kuchyně jako velká voda Málinka. "Tam je dusno:" vypískla vesele. Popadla tác se zákusky a chtěla odejít, když ji zastavil Woxitin hlas:
"Je.. je pán v pořádku?" pípla nesměle.
"Ten? Zuří." zasmála se Málinka. "Pan Robert je hezký, víš, a paní s ním okatě koketuje. Já být na jejím místě, tak si dávám pozor."
"Co jsem to vůbec řekla?" pomyslela si světlovláska, když Málinka zmizela ve vedlejších pokojích. "Pán?"
Sama nevěděla, odkud ji v mysli vytanula starost o dona Tomase. Snad zato mohl jeho vlídný a unavený hlas anebo smutné, modré oči.
"I přesto se budu raději od pánů držet dál." rozhodla se a postavila se ke dřezu plném špinavého nádobí.

Zlobila se.
Tolik ji stálo přemáhat se, aby nevybuchla. V hlavě ji bušilo sto permoníků a jen tak tak, že se jí netřásly ruce a lžíce bez problému nabírala jak jinak než skvělou Mišéliovu polévku.
Zadívala se na pohlédnou tvář Tomasova právního zástupce a pronesla nějakou nesmyslnou poznámku nahrávajíc mu na vtipnou a jemně vtíravou odpověď.
Na Tomase nepohlédla ani jednou.
Proč také.
Věděla, jak vypadá, jak se tváří, když se zlobí, jak v jeho nádherných očích plane zloba a obočí se s každým slovem, kterým obdarovala Roberta a ne svého chotě, je čím dál tím blíž.
"Děkuji, Mišélio. Opět musím zatleskat tvým kuchařským zázrakům, avšak.. příště prosím bez zbytečného zpoždění, ano?" pronesla ke kuchařovi, který spolu s Pepilém, Ilčinézem a Málinkou sklízel ze stolu.
""Půjdete se projít do zahrady, Roberte?" pronesla se zářivým úsměvem a v duchu vzdychla, když koutkem oka zavadila o manželův profil.
"Milerád, Karoline." vstával muž a už stál u její židle, aby ji pomohl vstát a doprovodit ji.
"Půjdeš s námi, milý?" pohlédla na manžela.
"Ne, jděte sami." odvětil nabručeně.
"Škoda," pomyslela si kysele. "A taková to ve trojku byla u oběda zábava."

Čokoládové oči ji pozorovaly, pohledná tvář zářila úsměvem a jeho horké dlaně vědomě chytily ty její, nepřirozeně chladné a bledé.
"Karoline, jak dlouho se hádáte?" zeptal se mimoděk, když se nadechovala po vlně smíchu.
Věděl, že mu do toho nic není. Věděl, že měl už dávno odejít a nenechat se využívat jako prostředník mezi ní a přítelem. Avšak neudělal to a dokonce se spokojeným úsměvem přijal její pozvání k obědu.
Zřetelně viděl, jak Tomas prskal a zuřil, když se hnědovlasá žena věnovala mu a ne svému manželovi. I přesto, že to byl přítel, vyžíval se v jeho bezmoci.
Byl hráč a tuhle hru chtěl dohrát. Jak, na tom mu nezáleželo.
Bavil se, když její snaha vzbudit ve svém muži žárlivost byla korunována úspěchem.
Vrátil se zpátky ze světa svých myšlenek k jejímu najednou smutnému hlasu.
Ani by si nevšiml, že jí jeho pravice objala, kdyby se z něho jemně nevytrhla.
"Roberte, děkuji vám." pousmála se a chtěla vstát.

"Oh, Woxito, ty jsi šikulka!" vyjekl vesele Mišélio, sotva se s ostatními vrátili z jídelny. "Všechno jsi to umyla?"
"Ano." odpověděla a otřela si upocené čelo. "Zbytek ale snad přenechám Pepilému, že?" mrkla na vysokého mladíka a podala mu houbičku.
Ten jen zabrblal a pohodil po bráchovi utěrku visící přes opěradlo jedné ze židlí.
"Posadíme se? Vidím, že jsi unavený. Vždyť jsi skákal kolem plotny, aby byl oběd perfektní." přemlouvala Terezita sladce Mišélia.
Uvařila jim všem čaj, přichystala pohoštění, aby si i oni dopřáli chvilku klidu, než se přiblíží doba večeře a shon začne nanovo.
"Odkud jsi, Terezito?"
Udiveně pohlédla na Ilčinézovu veselou tvář.
"Z daleka. Kdybych nemusela, zůstala bych doma."
"To jest?" přidal se ke kamarádovi Pepilé.
"Taková jedna vesnička, skoro v horách." odvětila nesměle.
"Aha, to jsi jako my." Pepilé drkl loktem do blonďáka. "Taky jsme z vesnice a nebýt tady strýčka, tak tam sedíme dodnes. Nestěžujeme si, je to tu fajn, ale přece jen, příroda je příroda. Nejvíc nám chybí naše Beruška."
"Beruška?" její ústa se otevřela a očka vykulila.
"Naše milovaná klisnička. Pěkně rychlá, hodná, prostě zlatý koník." přikývl Ilčinéz.
Tu jejich rozhovor přerušil zvoneček.
"Hm, pán si nás volá." zahromoval Mišélio.
"Klidně seď, já tam zajdu." vyskočila Woxita a než se Mišílio zmohl na slovo protestu, byla pryč.

Stár tři sta let. Tak takhle si připadal. Věděl, že se zlobí, že ho trestá stejným způsobem, jakým zlobil on ji, ale přesto.. Cítil se ponížen a více uražen než byla ona sama. Proto s nimi do té zahrady nešel. Věděl, že by se neovládl.
Na to čekala?
Zaregistroval příchod Woxity, její lehký a veseloučký krok poznal i za té největší tmy, co by v noci mohla nastat a přinutil se k úsměvu.
"Přejete si, pane?" zastavila se v uctivé vzdálenosti a bezelstným pohledem spočinula na jeho tváři.
"Ano, čaj." hlesl a nedbajíc na ni se zase nahrbil a schoval v pohodlném křesle. "Doufám, že mi odpovíš, má drahá..." pomyslel si myšlenkami se opět opíraje o svou milovanou ženu.

"Ne, pusťte!" bránila se jeho dotykům, když si ji znenadání přitáhl k sobě a pokoušel se jí políbit.
"Karoline," zašeptal tisknout své rty k jejím skráním. "Přece jste se svým manželem rozhádaná, ne? Co vám brání?"
Zadívala se do hnědých zrcadel, které odrážely výzvu.
Ano, co jí brání?
Z ženiných očí vytryskly slzy a pěstmi opět začala bušit do Robertovy hrudi.
"Pusť!" křikla s takovou rozhodností, že ji mimovolně poslechl. Zkřížil paže na hrudi a nasadil si opět masku slušného gentlemana.
"Neodpověděla jste mi, Karoline." připomněl ji s výsměchem.
"Vám nemusím na nic odpovídat, pane." upravovala si vlasy a pomačkané šaty. Poté se zvedla a utíkala do domu.

Zamyšleně připravovala konvičku s čajem, šálek s podšálkem, na talířek přihodila několik sušenek, co Mišélio stihl ráno upéct. Vše naaranžovala na tácek a udiveně zvedla hlavu, když zaslechla své jméno.
"Wo..Woxito..." popadla konečně Karoline dech. "Kde je pán?"
"V pracovně. Nesu mu tam čaj." odpověděla udiveně blondýnka kulíc svá modrá kukadla.
Vystrašeně vyjíkla, když se k ní jako velká voda přihrnula ode dveří pořád ještě udýchaná paní domu.
"Já mu to tam odnesu. Děkuji ti."
"Ona... ona mi poděkovala?" pomyslela si překvapeně Woxita a očkem hodila po za rohem mizícím cípu růžových šatů.

Potichu a s těžkým srdcem vkročila do místnosti.
Položila tác na stolek, přichystala mu žádaný nápoj a...
Vrhla se mu se slzami v očích k nohám.
"Tomasi.." zašeptala a tiskla svou tvář k jeho kolenům. "Prosím... odpusť mi to..." zajíkala se.
Pohladil ji po vlasech, hbitě ji vytáhl zpátky na nohy a přitiskl k sobě.
"Moje milá.." zašeptal láskyplně a cítil, jak u vláha stoupá do očí.
"Odpustils?" pohlédla na něj. Slza dopadající na její čelo ji byla dostatečnou odpovědí.

U Kranichovců po dlouhých tííživých dnech opět zavládla radost a mír.
Hartmuttovci trávili mnoho chvil v rozkvetlé přírodě a městském parku, kde se to jen hemžilo nazrzlými kožíšky.
Kranichovci si zase začali vážit sebe sama a našli k sobě cestičku.
Služebnictvo si nemohlo vynachválit, jak s nimi páni hovořili a jaká to laskavost plynula z jejich úst a jednání.
Ale byli opravdu všichni spokojeni?

Po několika dnech se opět vypravila na nákup. Nedbala na onen detail, že proutěný košík se nesnesl s jejími bleděmodrými jednoduchými, a přesto ukazujícími její postavení ve společnosti, šaty, které ještě více podtrhovaly její ledovcové oči.
Černé vlasy měla tentokrát spletené v dlouhý cop. Jen tvář zůstávala stejná...
Bez úsměvu, chladná jako zimní počasí, smutná...
...
"Děkuji ti," usmála se na Spravedlivého a převěsila si už plný košík zpátky přes ruku.
"Nemáš zač, Kateřino." odvětil prodavač. "Ale.. neuneseš to všechno. Mám ti pomoci?"
Její pohled zabloudil ke snědému mladíkovi.
"Aha, chápu. Semiro," křikl Condegno a aniž by se s ní rozloučil, už se věnoval dalšímu zákazníkovi.

"Terezito!"
Otočila se za hlasem a pousmála se. Mišélio vypadal roztomile, když se za ní hnal. Aitička mu šťastně poskakovala kolem nohou a i na přítelové tváři zářil úsměv. Ano, veselý kuchyříček, co má sklony k plašanství.
"Tady máš." vrazil ji do rukou knihu a utíkal hloub do rozkvetlé zahrady.
Posadila se na lavičku, přehodila si záplavu blonďatých vlasů přes rameno a rozevřela tvrdé desky.
"Vše nejlepší, Terezito.." a kolem přání podpisy všech jejích přátel, co zde v domě měla.
Na srdéčku ji zaťukala radůstka i smutek zároveň.
Zaklapla knihu, položila ji vedle sebe a schoulila se do klubíčka kladouc hlavu na kolena.
Modrá kukadla se zahleděla do koruny stromu a myšlenky odlétly k tomu, který si získal její přízeň a nevěděl o tom.

"Semiro.." skoro šeptala.
Stáli před vchodem do jejího domu, jednoho z honosnějších v ulici, kde chudáci jen závistně zírali do čistých oken. Ona se pokoušela sebrat odvahu a on bloudil myšlenkami v oblacích, co se jako beránci pásly na nebi modrém stejně jako Její oči, co mu učarovaly.
"Semiro.." zopakovala jeho jméno poněkud hlasitěji než předtím. Natáhla ruku, že se dotkne jeho ramene, ale v polovině pohybu ustrnula a nechala paži opět opadnout podél těla.
"Tady máte tu zeleninu, Seňorito." usmál se na ni hnědooký krasavec mile a položil ji svazek rostlin k nohám blízko dveří.
"Děkuji. Já.." zamyslela se. Pohledem se topila v jeho čokoládových tůních a líce ji začal zbarvovat nach. "Nechtěl byste se mnou zůstat?"
Ihned sletěl z nebeských výšin zpátky na zaprášený chodník.
"Prosím?"
"Zůstat se mnou... na čaj..." upřesnila, i když se v duchu hanbila nad tím lživým dovětkem.
"Seňorito, to nejde. Je to nepřípustné, aby žena ve vašem postavení pila čaj s nuzákem, jako jsem já." rozesmál se a řádky bílých zubů se zaleskly v slunečním svitu. "Ale vy nejste nuzák." vyhrkla Kateřina rychle.
"Ne? Slečno," spolkl poznámku o tom, zda náhodou nemá problém se zrakem. "Já.. já sem nepatřím. To je svět luxusu, peněz, váš svět."
"Prosím, pojďte. Tak si sedneme do zahrady, nebo do kuchyně nebo.. kam budete chtít, jen.." blekotala nerozumně.
Tu se v jeho mysli zrodilo poznání...
"Seňorito Kateřino..." zadíval se do její něžné tváře s vážností, jež sídlila před okamžikem jen v jejích ledovcocých očích.
"Já vím." odvětila a chápavě pokývala hlavou. "Jak jste řekl, nepatříte sem. Avšak.. Proč nezbořit hranice, co postavila nesmyslně hledící společnost? Proč se nepokusit splnit si svůj sen, drahý Semiro? Ani nevíte, kolikrát mi tato myšlenka proletí jako vystřelená kulka hlavou, když sedím ve své pracovně a zírám na stěnu, jejíž barvu nejsem ani teď schopná určit. Nedívám se totiž na kousek té zdi, co umně zhotovili zedníci, natřeli malíři a kdoví, kdo se jejího povrchu ještě dotkl. Hledím na tvou tvář, v mysli den co den hladím tvou sametovou líc. Mé srdce si se mnou pohrává a já si naivně myslím, že mi mou něhu oplácíš."
Sklopila zrak a sevřela náklad, co držela v rukou.
"Tak... Nashledanou, seňore." Prudce se otočila, až se copk mihl kolem jejího těla jako mrštný had a vběhla do tmavých úst domu.

"Pet!" vykřikl Nielsío ustrašeně. "Já to ucho budu ještě potřebovat."
"Ano, lásko?" zachichotala se dívka a brala do rukou další pramen jeho zářivých vlasů.
"Že já jsem raději nešel k tomu kadeřníkovi." povzdechl si a při dalším zaskřípěním nůžek, které ve své ruce svírala Petría, málem poskočil.
"Snad mi důvěřuješ, můj milý.. Tohle dělám od svých patnácti let."
"On je ale rozdíl stříhat dlouhé lokny Karoline a můj vlas, Seňoro Hartmutt." odvětil Nielsío a přivřel oči. "Už budeš hotova?"
"Ještě momentík, netrpělivče." rozesmála se. Dlaně zabořila do právě přistřihnutých kadeří a políbila ho na krk. "Hotovo."

Posadil se na schůdky jejího domu.
Ne, nemohl se plést. Ten pohled, gesta, oči...
Oči nikdy nelžou.
Zadíval se na své ušpiněné dlaně a zachtělo se mu s nimi tlouci do kamene, na kterém seděl.
Ne, ne, ne.
Má rád někoho jiného, nemůže ji přece... Přesto.. tohle poznání bylo bolestivé. Pro oba.

"Tadá..."
"No tě pic," uniklo Karoline z úst, když Nielsío sešel ze chodiště do přijímacího pokoje.
"Zas tak hrozné to není." odvětila Petría a vtiskla svému choti políbení na líčko.
"No.." namítl Tom. "Ono se to do týdne ztratí."
"Ale ty zuby bys měla ještě upravit." neodpustila si výtku Karoline.
"Nielsío, ty se k nim nepřidáš?" prskala zelenoočka.
"Ne, já jsem spokojený. Já si na týl nevidím."

"Opravdu bys... byste.. to pozvání nepřijal?" ozval se mu za zády tichý hlas.
Vstal a souhlasně kývl hlavou rentgenuje přitom její tvář.
Zavedla ho do zahrady máchnutím ruky odháněje sloužící. Mezi stromy se krčila lavička a u jejích nohou se krčily drobné kvítky sedmikrás a kvítí, jež by nikdy nepřiřkl honosné zahradě.
"Zahradník se musel splést." podotkl a ukázal na květiny.
"Nespletl se. Je to můj kout samoty, a proto ten obyčejný plevel a ne růže, lilie a jiné vznešené květy. Nehodí se sem." odvětila s pokrčením ramen a otočila se k odchodu.
"Udělejte si pohodlí, jdu připravit čaj."


Neposadil se, ale prohlížel si vysoký strom, jež svými rozložitými větvemi dával koutu ráz něčeho přítulného a zároveň zapomenutého.
Přeskočil záhon kvítí a přitiskl dlaň k jeho drsné kůře.
Vzápětí se otočil a opřel se o kmen zády čekajíc na...
Poprvé vyslovil její jméno, aniž by před ním použil nějaký titul nebo by v duši ucítil špetku provinění.


"Aito.." zadíval se Mišílio na fenku zkoumavě. Hned na to pohlédl vyčítavě na své mladé svěřence.
"Pepilé, řekni mi, zdá se mi to nebo to psisko prostě ztloustlo?"
"Nezdá se ti to, strýčku." odvětil mladík a hodil významně očkem po Málince.
Ta nechápavě vykulila svá kukadla.
"Ilčinézi? Čím ji krmíš?"
"Dostává normální stravu, strýčku." odvětil Ilčinéz a vyplázl na Málinku svůj růžovoučký jazyk.
Dívka uraženě pohodila svou blonďatou hlavinkou a odešla do zahrady.
"Tak ti holka nevím..." zamračil se Mišélio a opět rentgenoval pohledem svou psí společnici.
"Mišélio," pípla nesměle Woxita poklekajíc na podlahu kuchyně a neslušně zvedajíc stojící Aitičce zadní tlapku. "Ona nepřibrala jen tak..."
Dívka se zachichotala a pohladila psa za ušima.
"Ona je totiž březí."
"Budeš taťka, strýčku." prohodili Pepilé s Ilčinézem naráz a rychle přiskočili Woxitě na pomoc, neboť se právě nebohý Mišélio z té dobré zprávy kácel k zemi.


Hnědé oči pozorovaly černovlasou krásku nesoucí tác s čajovou soupravou. Jeho pohled na ni se ve vteřině změnil a on nebyl sto odtrhnout oči od jejího obličeje. V srdci cítil největší výčitku, co mohl kdy cítit. Seděl na lavičce, oklopen byl květy a strom k němu natahoval své větve.
Kateřina se posadila vedle něj, mlčky přichystala čaj a podala mu šálek dávajíc si pozor, aby se ho nedotkla, i když...Srdce toužilo po opaku.
Sklonila zrak v duchu si nadávajíc za tak odvážné myšlenky. Ty vyplouvaly na povrch v podobě nachem zbarvených lící.
"Děkuji." zašeptal vděčně Semiro. Odvážila se pohlédnout na jeho tvář, co ji očarovala a jeho úsměv ji pohladil po rozbolavělé duši.
"Nemáte zač.." odvětila a do rukou vzala druhý modrobílý šálek. Z úst ji opět unikl povzdech a ocelově modré oči pozorovaly motýla, co se usadil na jedné z pampelišek.
"Je lahodný, Kat..."zarazil se, ale ihned s úsměvem dořekl: "Kateřino."
Vděčně na něj pohlédla dopíjejíc svůj šálek čaje.
"Víte... Víš," opravila se přistupujíc tak na jeho nabídku k tykání.
Nevěděl.
Pozoroval ji a mimoděk si vybavil křehkou a bezbranně vypadající, to dopoledne zmatenou světlovláskou. Ne, i Kateřina byla v tuto chvíli bezbranná. Byla nahá, i když byla oblečena v nejkrásnější šaty, co kdy mohla švadlena ušít. Nechala ho, ať vnikne do jejího nitra, ať zkoumá to, co by nikomu jinému neodhalila. Připadal si jako ten největší zloděj a šmírák.
"Vím." odvětil po chvilce mlčení. Odložil šálek a sevřel ve svých dlaních hebounké dlaně. "Kateřino, já..." zajíkl se, když hleděl do rozšířených očí. "Já... snad bych se ti měl omluvit za způsobenou křivdu, ať nevědomky, nic to nemění. Ne, neříkej, prosím, nic. Já.." zamyslel se a po chvilce pokračoval. "Jsi určitě... jedna z nejšlechetnějších žen, co jsem měl možnost poznat. Určitě přijde někdo, kdo vám bude líbat ruce každé ráno po vašem probuzení, kdo vám bude u nohou skládat svá vítězství i prohry, komu budete moci vložit do dlaní to, co jste nabízela mně."
Po tvářích se jí rozkutálely průhledné perly.
I on neměl daleko k pláči.
Semiro byl jedním z těch, co by nikdy neublížil ženě a nyní musí svými slovy odmítnout tu, která k němu vždy byla laskavá a hodná. Milovala ho, o tom nepochyboval, ale...
Nikdy, nikdy by ji nedokázal podvést. Nedokázal by podvést ani sám sebe, vždyť jak by se mohl poté prohlížet v zrcadle, jak by mohl každé ráno vstát z postele a s úsměvem začít nový den, kdyby pošpinil nevinnou duši?
"Slibte mi, že si neublížíte, milá.."
"Nic... si neudělám." zaševelily její rty. Dojímala ji jeho starost. Avšak nebyla na místě, nikdy by se nezabila, i kdyby...
"Tak.." neobratně se pousmál z kapsy vytahujíc pokrčený kapesník a lehce s ním setřel z jejích tváří slzy. "Já odejdu, vy... Ať se vám daří a nebojte, přijde někdo hezčí a hodnější ode mne."
Stiskl ji na rozloučenou štíhlé prsty a odcházel.

Slunce, ptáci, šum koruny stromů, které vítr rozčesával větve...
Nic z toho nevnímala.
V hrudi ji pálilo, hlava bušila, z očí vytékaly další a další slzy.
Neštkala, tiše, bezhlesně plakala ve svém koutku útěchy a zároveň nesmírného žalu.
Zavřela oči a schovala hlavu do dlaní...

"Tak?" vyzývavě se podíval na svého partnera a posadil se do měkkého křesla natahujíc před sebe své dlouhé nohy. Ruce založil v klíně a na rtech mu pohrával úsměv.
"Měl jsi pravdu. Nebyly to pouhé výčitky a sebelítost." odpověděl Tomas na vyřčenou otázku, co několik vteřin visela ve vzduchu a otočil další stránku dokumetu rozloženého na stole, za kterým seděl.
"Já ti to říkal." skoro vátězně vykřikl Robert. "Jakmile ti nějaká žena dá košem, tak... a ona se bránila! BRÁNILA!" zdůraznil poslední slovo.
"Stejně to od tebe nebylo fér, příteli." nakrčil nespokojeně nos pán domu a obdařil tmavovlasého muže vyčítavým pohledem. "Víš, jak jsem žárlil?"
"Vím!" odsekl se smíchem Robert, jemuž v očích barvy rozteklé čokolády zářily rošťácké hvězdičky. "A víš, jak jsi se choval? Jako osel!"
"Nech toho." vyštěkl Kranichos rychle vstávajíc. Otočil se k právnímu zástupci zády a zadíval se do barvami přetékající zahrady.
"Ale stejně jsi rád, že jsi s ní, že?"
Musel mít poslední slovo.
Modrooký elegán se utápěl ve svý myšlenkách, a tak ho nechal v pracovně a odešel do zahrady vyhledat společnost seňory Karoline, která se, ať se snažil sebevíc, se ho pořád bála a vyhýbala se mu.

Nad tržištěm se stahovala mračna zločinu.
Zloději rabovali stánky, když si jejich vlastníci nedávali pozor, zákazníkům se z kapes ztrácely mince a ženy se bály vejít na tržiště bez doprovodu svých mužů a přítelů.
I on patřil mezi sebranku těch, co se neštítili ničeho.
Nekradl, nepodváděl, zatím nedělal nic, co by se příčilo zákonům.
Postával, ležérně se svými rozložitými zády opíraje o jednu ze stěn domů, v koutku dohasínající cigareta.
Však má čas.. Jeho nevinná oběť brzo přikráčí andělským krokem a on už brzy stiskne svými medvědími dlaněmi její bělostné hrdlo, uzme z jejích rtů políbení a bude s nadšením poslouchat jejímu nářku.
Maxmiliáno Geburno uměl čekat. A čekal dlouho, předlouho....

"Jsi smutná," pohladil Kateřinu po předloktí Nielsío a starostlivě se podíval na svou polovici, jež seděla na druhé straně pohovky.
"Ach, ne, Nielsío, to je v pořádku." Přinutila se ke smutnému úsměvu a dál upřeně pozorovala porcelán, co služka položila na stůl.
Petría se na manžela zašklebila a lehce svou přítelkyni objala.
"Katuško," pošeptala ji. "Zítra zase přijdu, ano? Tentokrát bez Nielsía, tak budeme moci pohovořit."
Černovlasá krasavice vděčně pohlédla do zelených očí a kamarádčino objetí opětovala.

Pomohl další služce odnést koše se zeleninou. Vyhekl, když se zastavili před zdobenými dveřmi.
Už už chtěl stisknout mosaznou kliku, když se dveře samy od sebe otevřely a málem mu do náruče vběhla Terezita Woxita.
"Ty?" vyjekl a podal vysmáté dívčině košík s jejím nákupem majíce oči už jen pro blonďatého anděla.
"Ano, já." rozesmála se Terezita ještě víc. Nato sklopila hlavu a začervenala se.
"Mhm, to ale.." Semiro stále nevěřícně zíral na dům a na tu, která mu učarovala.
"Ne," pokrčila rameny pohazujíc blonďatou záplavou. "Přinesla jsem pozvánku."
Obdařil ji milým úsměvem a aniž by čekal na její svolení, chytil ji za ruku, otáčejíc se ve směru její cesty k vile Kranichovců a Hartmuttovců.
Nechala se vést.
V srdíčku cítila pocit štěstí a motýlí křídla ji hladila po těle.
A tak šli zaprášenou, rušnou ulicí.. Dva lidé, v jejichž nitru hořel plamen lásky k tomu druhému.
Před dveřmi ji políbil na konečky prstů a rychle, než stačila cokoliv říct, zmizel v chumlu právě procházejících lidí.

Seděla na lavičce a připravovala kytice do váz v domě.
Už dlouho tuto činnost nedělala a dnes prsty samy od sebe umně splétaly kytice. Tvář zářila štěstím a z očí sršela radost. Na její záda dopadl stín a ona se s úsměvěm otočila. Ten jí však ze rtů zmizel tak rychle, jako pára nad hrncem.
"Nebojte se seňoro," přešel znovu k oslovování tituly a posadil se vedle ní rukou shrabujíc růže, co si následovně položil na kolena.
Hnědé oči překvapené paní domu ho pozorovaly s dávkou nedůvěry.
"Co si přejete, seňore Dahle?" odsekla zlostně.

Občas dva lidé potřebují pomoci od dalšího člověka, co v jejich svazku nemá co pohledávat. A občas se člověk při svém mínění, kdo je jeho přítel a kdo zase nepřítel, šeredně plete.
Trny růží se zabodávaly do jemných bříšek prstů rukou, co již pomalu odvykly těžké práci.
Slova splývala z úst hezkému mladíkovi a proplouvaly do její udivené mysli.
Přijímala je, hloubala nad nimi, mlčela.
Robert Dahl byl vždy lepším řečníkem než ostatní a ne nadarmo se stal právníkem.
Uměl manipulovat s lidmi.
Tentokrát však... Chtěl zpátky tu, co měl rád jako svou přítelkyni a milou společnici.
Neměl ji za zlé, že si myslela, že bude opět hrát roli svůdníka. Však kdyby chtěl, hrál by.
S úsměvem dokončil to, proč sem přišel a vstal.
"Půjdeme se projít?" natáhl k ní svou pěstěnou dlaň.
Usmála se, položila hotové kytice a zbylé květy tam, kde ještě před několika vteřinami seděl a její ruka vklouzla do té, plné pomoci.

Mišélio seděl u stolu a mračil se. Tentam byl jeho věčný úsměv a dobrá nálada.
"Aito, Aito." spílal psici, co mu dělala společnost a smála se, když ji jeho ruka hladila za ušima. "Cos mi to provedla? Štěnata? Teď, když je tolik práce?"
Nevěřícně zakroutil hlavou.
"Ale strejdo.." zasmál se Ilčinéz. "Příchod dětí je vždy radostná událost."
"No právě, nemůžeš se celý den mračit." dodal Pepilé a podíval se na hodiny. "Navíc, je správná doba na přípravu večeře."
"Cože?" vyskočil Mišélio jako čertík z krabičky. "A to říkáte jenom tak, nezbedníci? Kam se zase poděla Málinka? A kde je Woxita?"
"Málinečka se zašila do jídelny s porcí čistého nádobí." pronesl Pepilé vesele.
"My ji tak rádi zaměstnáváme." houkl Ilčinéz.
"A Woxita?" zavrčel kuchař nespokojeně.
"Ta šla přece s pozvánkama." pronesli bratři unisono.

Schoulila se svému muži v náručí a políbila ho na nos.
"Ples.. Jsi úžasný! Jak víš, že mi tanec už dlouho chybí?"
"Všiml jsem si, jak poskakueš po zahradě."
Zahrada.. Trochu se zamračil, neboť si vzpomněl, jak ji dnes odpoledne zahlédl procházet se mezi rozkvetlými záhony s Robertem po boku, když se mimoděk mezi prací protahoval u okna, ale chmury ihned zase odehnal pryč.
"O, to bude jistě nejkrásnější událost letošního roku."
"Když si přípravu vemeš na starost ty, jistě." odvětil se zívnutím Kranichos. "Dobrou noc, Kar."

A tak začaly přípravy...
Mišélio se svými svěřenci běhali po tržištích, nakupovali, kuchtili, připravovali nejlepší recepty, co našli ve starých, osvědčených kuchařkách.
Ženy zaměstnávaly švadleny a nejlepší prodejce látek, muži se jim raděi vyhýbali s chovávali se ve svých pracovnách.
Hosté přemýšleli, čím vlastně obdarovat mladší ze sester, jejíž narozeniny se budou slavit, v jaké róbě se dostavit, jak se co nejlépe prezentovat.
Karoline byla ve svém živlu. Oháněla se rozkazy, pomáhala Woxitě s Málinkou vyhnat pavouky, co se v tanečním sále během roku ubytovali, sama splétala květinovou výzdobu a s Petríou se domlouvala na pokrmech s nápoji.
"No tak, Pet, víš, jak by se takový Aleš tvářil, kdybys mu k pečené krůtě přinesla sklenici mléka?" pokoušela se sestře vymluvit její nápad, za kterým si měděnovláska neúprosně stála.
Ta pohodila nespokojeně hlavou a s úsměvem odvětila hrajíc si na obsluhu přinášející sklenici s pitím:
"Prosím, Aleši, dobré chutnání přeji. Sklenice mléka je to nejlepší, co můžete na našich stolech najít." Pak se zamyslela. "On přijde i Alša?" vypískla a začala skotačit podél stěny, co zrovna zdobily.
"Co sis myslela, že našeho malého Alšíka nepozvu? Vždyť by to byla ostuda. Víš, že je ve společnosti na vyšší úrovni než my." odsekla Karoline a zamyslela se. "Málinko, ten stůl posuňte s Woxitou ještě dál... ano, tak je to nejlepší."
"Alša, Alša, Alša přííjde." zpívala si Petría točíc se dokola. "Kamarááád Alšaaaa, Alešek Palešek!"
"Ale no ták!" rozesmála se hnědovláska. "Tak jsme mu už roky neřekly!"
"Alešeeek.."
"Palešeeek."
Sestry se k podivení služebných chytily za ruce a začaly skotačit přitom vykřikujíc jméno nejváženější osoby ve městě.

Bříšky prstů objížděla poněkud ostřejší okraj pozvánky.
Zdobená písma se jí zabodávaly do duše.
"Drahá Kateřino..." Dál se nikdy nedostala. Ani nemusela. Díky nedávné návštěvě měděnovlasé přítelkyně věděla všechno, co vědět potřebovala.
Její pohled upoutalo ptáče, co se schovávalo ve větvích nad její hlavou.
"Tak dobře, přesvědčilo jsi mě." pousmála se k opeřenci a vstala z lavičky v hlavě splétajíc nápady na dárek pro tu, co byla ochotna vyslechnout všechny její smutky a starosti. Pro tu, která byla její jedinou přítelkyní.

"Dostal jsi pozvánku?"
Robert přikývl posouvaje pod Tomasovu ruku další dokument, na němž se měl za vteřinu objevit jeho podpis.
"To zase bude.." povzdychl si Kranichos.
"Nedělej se." rozesmál se hnědooký muž a přesunul se ke stolku s umně vybroušenou karafou. "Už se jen třeseš na moment, kdy Karoline jakožto paní domu vyzveš k tanci a obkroužíš s ní celý parket."
Pousmál se. Ne nadarmo byl Robert jeho přítelem. Znal ho dobře.

Den D se neúprosně blížil...
Přípravy vrcholily, o Mišélia se čím dál tím častěji pokoušel infarkt a Woxita s Ilčinézem a Pepilém běhali meti tržištěm, vilou a jinými obchody víc, než jim bylo po chuti, ale co naplat.
Karoline s Petríou měly za sebou úspěšné zkoušky šatů za sebou a muži se rádi vytratili ven.

"Pamatuješ si vše, co máš koupit?"
"Ano, Mišélio." smála se Terezita a pohrávala si s uchem proutěného košíku. "A neboj se, všechno přinesu." natáhla se na špičky, rozverně ho políbila na líčko a se zachichotáním utíkala ven do ulic.
Po několika metrech zpúsobně zpomalila a v hlavě si začala opakovat, co všechno si kuchař přál.
Těšila se. Třeba se zase uvidí se Semirem...
V bleděmodrých očích se usídlilo zasnění a před koly projíždějícího kočáru ji zachránily jen pohotové dlaně jednoho z mužů, co klábosili u kraje chodníku.
Obdařila svého zachránce vděčným úsměvem a pokračovala ve své pochůzce.

Když se kolem stánku s ovocem a zeleninou, který střežil již několik týdnů, mihla sněhobílá halenka a dlouhá zelená sukně, zpozorněl.
Každý sval byl napjatý a jen čekal na startovní výstřel v podobě vhodně využité chvíle.
Černý klobouk si shrnul ještě více do čela a rty odplivly dohořívající cigaretu. Dlaně v kapsách se sevřely v pěst a z tmavé oči se nyní podobaly očím číhající šelmy.
"Tak pojď blíž.." lákal ji v duchu trpělivě a pohled na drobné nožky, andělskou záplavu vlasů, bezelstný pohled modrých očí se v něm počala zvedat vlna lovecké vášně.

"Ještě svazek mrkve, pane Condegno." poručila si s úsměvem a natáhla drobné ručky pro jablka, co jí Spravedlivý podával.
"Bohužel, pro mrkev si budete muset dojít hloub do tržiště." odvětil prodavač a pomáhal ji naložit nákup do košíku.
S poděkováním a slovy rozloučení po chvilce odcházela tam, kde ještě nebyla.
Ta tam byla varovná slova Mišélia, která pronesl v den jejich prvného společného nákupu, že se sama nemá dál než ke stánku Spravedlivého vydávat.
Bezstarostně se dívala po prodavačích, jejich vyloženém zboží a netrpělivých nakupujících.
Bez povšimnutí procházela kolem černě oděného muže s kloboukem...

"Tak, Mišélio, jak to vypadá s jídlem?" usmála se na kuchaře Karoline a shrnula si z čela vlasy, co jí padaly do očí.
"Bez obav, paní." usmál se muž. "Jakmile se Woxita vrátí z trhu, vrhneme se na poslední dodělávky. Jinak dort pro Seňoru Petríu je hotov a.."
"Na vás je vždy spoleh." skočila mu do řeči žena. S přáním úspěchu jeho další práce odešla z kuchyně.

Prudce se otočila, když ji někdo silně obtočil prsty kolem předloktí.
"Promiňte?" usmála se na muže a podívala se do jeho tmavých očí.
"Nechcete pomoci?" pronesl muž s úsměvem, který přinutil modrá kukadla zadívat se na plný košík s nákupem, co držela.
"Ano, děkuji." odvětila. K její veliké úlevě cizinec její paži pustil, ale nemínil se vzdát místa po jejím boku. "Potřebuji koupit ještě nějakou mrkev a zatím jsem neviděla stánek, kde bych ji pořídila."
"Sličná seňorito, přišla jste docela pozdě. Mrkev.." zamyslel se Geburno v myšlenkách splétaje smrtonosné sítě, do níž chtěl vlákat blonďatého motýla. "Mrkev už bude mít jen stará Rosa."
Woxitina ústa se v údivu pootevřela.
"Zavedete mě za ní?"
"Jistě, s radostí." nabídl ji své rámě. Když se do něj služka zaklesla, lovec se zachvěl očekáváním z brzkého konce svého lovu.

"Děkuji vám, seňore..."
"Geburno." zašklebil se a stáhl si klobouk ještě hloub do čela. "Nemáte zač, seňorito.."
"Woxita." opáčila s úsměvem a malou úklonou. "Ráda jsem vás poznala."
Než stačila odejít, sevřel ve svých dlaních její drobnou ručku a rty polaskal konečky jejích prstů.
"Potěšení je na mé straně."
Otočil se k ní zády a odcházel do jedné z putyk.
Motýlí křídla se chytila do pavučiny a hrůzou rozšířené oči hleděly na kusadla svého vraha.

Konečně si našel chvilku, kdy utekl od všech lidí, co mu chtěli poděkovat za pozvání a potřást pravicí. Z jedné z mnoha karaf si do umně zbroušené sklenky nalil zlatavou tekutinu, jejíž chuť vždy polaskala jako milenka svého milence jeho chuťové pohárky. Spokojeně přimhouřil oči, když tu mu na rameno dopadla mužská ruka. Spokojenost byla tatam.
"Uf, to jsi ty." oddechl si, když hleděl na dnes opravdu atraktivně vypadajícího Roberta.
"Koho jsi čekal? Snad Aleše Vávru?" odfrkl hnědooký muž a po Tomasově vzoru si také nalil skleničku. "Ten je již obletován svým... fanklubem."
"Snad mu nezávidíš?" rozesmál se pán domu.
"Ne." lišácky se usmál Robert a stočil svůj pohled do rohu.
Tomas se podíval stejným směrem a ihned pochopil. Jen mírně odhalená mléčně bílá pokožka ramen, dlouhé šaty s barvou, jakou měly těžké, zaprášené opony divadel, jež ji k jeho údivu nesmírně slušela, šíje ozdobená českým skvostem roztříštěným do stovek drobných kamínků, částečně stažené havraní vlasy a smutkem přetékající podivně modré oči.
Kouzlu, které kolem sebe, aniž by chtěla, Kateřina Dvořáková rozsévala, neunikal žádný muž, ale Robert?
Podivil se.
"Líbí se ti, co?"
"Líbí... Je nádherná." odvětil nezvykle pokorně Dahl a dolil si sklenku.
"Petríi sis samozřejmě nevšíml, co?" pošťouchl ho Tomas.
"Ale ano. Když scházela ze schodů, všichni jsme obdivovali ty zelenožluté šaty, které spolu se smaragdy zvýrazňovaly oči téže barvy, příteli."
"Dost, dost," rozesmál se opět Kranichos. "Mohl bys dělat každé dámě poradce, co si má na sebe obléct."
"Hm.." pronesl Robert. "Omluv mě."

"Drahá Terezitko," přitočil se k ní jeden z bratrů. Druhý se k ní přitočil z druhé strany.
"Dovol nám, abychom tě zasvětili do tajů zdejší smetánky, co se tu dnes sešla." pronesl Pepilé vesele a než stačila Woxita protestovat, obtočil kolem jejího pasu svou pravici.
Ilčinéz se nenechal zahanbit a ona najednou stála v jejich objetí.
"Vidíš tam tu slečnu v modrých, vkusně zdobených šatech, co zrovna nese k ústum skleničku a chichotá se vtipu, co pronesl věčně veselý Žolík?" poukazoval na dva bavící se hosty Ilčinéz.
"Žolík?" nakrčila Woxita nechápavě své čílko.
"Žolík... Jolly. Nikdo mu jinak neřekne. Skvělý chlapík. Měl jsem tu čest ho obsluhovat a... Je strašně hodný a přitom tě během minuty dokáže špičkou svého z obou sran broušeného jazyka setřít z podoby tak, jak bys to vůbec nečekala." vysvětloval trpělivě Pepilé.
"Aha, a co ta žena?" vrátila se k první osobě, o které se Ilčinéz zmínil.
"To je slečna Fiona." na blonďáčkově tváři zazářil úsměv, který u něj Terezita viděla snad poprvé. Kdyby mohla hádat, tak by v tento moment jako kotě slastně vrněl. "Povídá se, že má pletky s Vávrou, ale kdoví, co je na tom pravdy." zatvářil se Pepilé důležitě. "Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu." pokrčil rameny. "Každopádně nic tomu nenasvědčuje. Pokud vím od její krásné sloužící..." tentokráte se zablýskla očka tmavovláskovi. ".. často u ní pobývá doktor Gessa, ten stojí mimochodem hned vedle paní Karoline a Vávry."
"Počkej, Gessa? To jsem nevěděl." vykulil modrá kukadla Ilčinéz.
"Nemusíš vědět vše, bratře."
Woxita se neudržela a k nespokojenosti kolemstojících hostí se rozesmála tisícem zvonečků schovaných v jejím hrdle.
"Kluci, vy jste ale.."
"Nu co, chceš vědět něco dalšího?" mrkl na ni kamarádsky Pepilé.
"Kdo je ta dáma v černých šatech prošívaných stříbrem?" Už už natahovala prstík, ale Ilčinéz si naštěstí rychle všiml hrozícího společenského přečinu.
"Prstem se neukazuje, maličká." zašeptal světlovlásek, poté však opět zesílil svůj hlas. "To je slečna Veronika, teta Jollyho."
"Teta? Páni." vydechla Terezita.
"No ano, i když je to.. podivné, že?" zašklebil se Pepilé. "Ti dva se mají moc rádi. Přišla sem se svým přítelem Richardem, ale..."
"Nejsou šťastní, že?" pronesla smutně drobná dívka. "Je to ten muž, co mluví s panem Nielsíem, že?"
"Ano. Proboha, brácha, co tam Hloupoučká dělá?" vyděsil se Pepilé, když zahlédl na druhém konci pokoje Málinku.
"Netuším."
"Jdu za ní. Pro jistotu."
"Tak a zůstali jsme tu sami dva." pronesl sladce Ilčinéz a usmál se na svou malou kamarádku.
"Řekneš mi ještě něco o dalších hostech?" zaprosila Woxita. "Třeba... třeba o té paní v těch velmi tmavých, vínových šatech."
"To je slečna Kateřina, ale tu už musíš znát, ne?"
"Ne." namítla blondýnka.
"Je to velmi dobrá přítelkyně naší paní Petríi. Je nějaká posmutnělá, kdoví, co se jí přihodilo. Pozor, můj radar zaznamenává jistou.. náklonnost pana Roberta?" zaostřil mladík na dvojici.
"Nech toho." dloubla ho do žeber služtička. "A co.. Aleš Vávra?"
"Fju, holka, o tom by se dalo mluvit věky." pousmál se Ilčinéz.

Aleš Vávra v duchu pohrdavě hodnotil všechny kolem sebe.
Z jedné strany s ním na okamžik zapředla rozhovor Petría, to skvělé dévče, co se vždy spojilo s ním a ne se svou sestrou a v dětských hříčkách s ním bojovalo proti starší, hnědooké dívce.
S Karoline také prohodili několik slov.
Další a další hosté s nim chtěli mluvit. Víno, jež popíjel, skvěle otupovaly hrany jeho mrzutosti a on se počal bavit.
S vděkem pohlédl do zelených očí jedné z hostitelek odpovídaje na otázky své milé přítelkyni Fioně.

Oči všech hostí pozorovaly hostitelé.
Karoline Kranichos stála po boku svého muže s úsměvem, který připomínál úsměv právě vdané nevěsty a Tomas Kranichos děkoval všem, co přišli. I na Petríu, co spolu se svým zrzavovlasým, vysokým manželem stála vedle Kranichovců, došlo a ona všem děkovala za dary, dárky, dárečky, co ji věnovali k jejím blízkým narozeninám.
Po oficiálním přivítání se oba páry přesunuly doprostřed tanečního sálu a při prvních tónech vídeňského valčíku se rozvířili po taneční ploše.

Zaklonila hlavu, zdvihla lokty a při prvním kroku přestala myslet na starosti všech dní minuých i dne dnešního.
Uvolnila se od všeho, co ji tížilo, přeřízla lana sebevlády a nechala vysokého muže, ať sám vede její kroky.
V tanečníkových pažích se stávala pouhopouhou loutkou, co najednou neuměla sama chodit. Taneční kroky ji vymizely z vědomí.
Tomas přitiskl svou ženu více ke svému tělu. Věděl, jak jí buší srdce, viděl na ni, jak si tento tanec užívá. Vždyť ho tolikrát prosila, aby si zatančili a on odmítal.
Nyní ukájela svou touhu po tomto jednoduchém pochybu.
Otočka, raz dva tři...
Když dozněl poslední tón, na její tváři se objevil ruměnec a ona s povzdechem, avšak s velikým potěšením podala ruku Jollymu, který ji zval k tanci.

Se sklenkou v ruce přistoupil k černovlasé krasavici, co zdvořile odmítla několik mužů pozývajících i k tanci. Již několik minut sbíral odvahu k tomu, aby ji oslovil.
V duchu zaklel, když ho nenapadlo začít rozhovor jinak než...
"Bavíte se?" řekl s úsměvem.
Kateřina nepřítomně pozvedla hlavu a zadívala se do očí barvy rozteklé čokolády.
Hnědé oči... Bodnutí v hrudi...
Pousmála se.
"Ano," odvětila naučenou odpověď. Vzápětí ale dodala: "Vlastně ani ne."
Pozvedl obočí a pousmál se. Jeho úsměv byl jiný, než jaké věnoval ostatním děvčatům. Jemný, milý, ze srdce.
Přikročil ke stolu, blízko něhož stáli, nalil do jedné z vysokých sklenic trochu červeného vína a podal ji Kateřině.
"Připijeme si?"
"Nač?" přijala sklenku s úsměvem. Oči pořád zůstávaly smutné, ale tvář.. Najednou se maličko rozjasnila.
Muž přimhouřil oči rychle hledaje v mysli vhodnou formuli.
"Na.. krásu."
Smích zaklokotal v jejím nitru a jako pramen živé vody vytryskl z jejího hrdla.
"Krása... pomíjivý přípitek, což.." lehce přiklonila okraj skleničky k té, co třímal ve svých prstech Robert a než stačil mrknout, již ji sličná, drobná slečna nesla od úst.
"Smím... smím si s vámi zatančit?" Jemně ji sebral sklenici z rukou a odložil ji stejně jako tu svou na stůl.
Váhavě přikývla a nechávala se vést.
"Ani neznám vaše jméno, pane." pronesla, když ji v mazurce podtáčel pod svou paží. Lhala. Znala ho z Petríina vyprávění, kterému se vždy smála. Právník Robert.. Fešák, k němuž se žádná žena nedokáže otočit zády.. Svůdce a zároveň milovník výzev... Muž, jež umí obratně používat svůj jazyk a nejenom při mluvě..
Při poslední myšlence ji nožka nešťasně sjela po špičce jeho boty.
"Robert Dahl, slečno Kateřino."

S úsměvem pozorovala páry točící se kolem dokola. Šaty lehce šustily, jak se otíraly dámám o kotníky, podpatky mužských polobotek sem tam klaply, když s přílišnou vervou dopadly na taneční parket. Lidé, co netančili, postávali kolem stolů s občerstevím nebo seděli v rozích u stolků, co s Málinkou ještě dopoledne prostíraly.
Ráda by si zatančila. Na okamžik si dovolila zavřít oči, ruce spustila podél boku držíc prázdný stříbrný tác před sebou a představila si krásného mladíka z tržiště.
"Určitě umí tančit." pomyslela si a slastně vzdychla, když se na ni jeho hnědé oči usmály a dlaně vyzvaly k tanci. Chytily ji ve svém něžném sevření a roztočily ji kolem dokola...
Ale.. on ji někdo opravdu bral z rukou tác. Polekaně otevřela oči. Před ní stál Aleš Vávra se svou nepronikatelnou maskou na tváři a bral ji tác z rukou.
"Pane.." vydechla chuděrka Woxita nevěda, co dělat. A tak se několik vteřin s bohatým mužem přetahovala o tác, dokud nezvítězil.
Uklonil se, políbil ji vnější stranu drobné ručky a už ji odváděl k tanečnímu parketu.
Blondýnka celá zkoprnělá nevěděla, co s rukama. Alešovi po tváři přelétl stín pobavení a sám si ji jako loutku připravil do tanečního držení. Přitiskl si její boky k tělu, až se polekala, jak jí to pán Vávra drží a než stačila protestovat, roztočil ji muž s tvrdými rysy ve svižném tempu vačíku podél taneční plochy.

"Konečně jsi přišel," zavrčel tlouštík a kývnutím ruky poručil tmavookému muži, aby se posadil na prázdnou židli. "Dlouho jsi tu nebyl."
Geburno si stáhl z hlavy klobouk kladouc ho vedle sebe na plochu baru, který již během několika let, co na něm postávaly sklenice od piva, vodky a jiných alkoholických nápojů, ztratil svůj lesk a slávu a posadil se na jednu z vysokých židlí.
"To, co obvykle?"
Kývl hlavou, prsty si hbitě pohrály s cigaretou a zápalkami a v mžiku se k ústům přibližovala oranžová jiskérka.
Pozorně sledoval barmana s obravenými vlasy a plnovousem.
"Co tě tak zaměstnalo?"
"Hm," pokrčil rameny a notně si lokl ze sklenice s pěnivým mokem.
"Nějaká kočička?"
"Hm,"
"Nový objev? Už zpracovaný?"
"Napůl." konečně promluvil Geburno a v očích se mu potěšeně zablýsklo.
Juan odskočil k dalším zákazníkům. Když se otočil, aby z jednoho ze svých věrných zákazníků dostal nějaké další novinky, byl Geburno pryč.

"Konéééc," zavýskla Petría. "Pánové, podejte počty sukní, které jste poctili svými tanečky."
Většina mužů se shromáždila kolem měděnovlasé krasavice, aby se pochválila se svými tanečními úlovky.
Po chvilce seňora odběhla za svou sestrou.
"Prosím o pozornost, přišla chvíle vyhlásit krále plesu." Karoline počastovala všechny hosty svým úsměvem a pokynula Ilčinézovi, aby přinesl šerpy pro vítěze. "Na třetím místě skončil náš milý Richard Lavenna."
Jmenovaný si přišel pro svou výhru- bleděmodrou šerpu, co mu ladila s vázankou a přátelské políbení na tvář od paní domu.
Stejnou cenu si vyzvedl pán domu, i když ten si neodpustil políbení manželské.
"Tanečníkem tohoto plesu se stal.. Ano, tušíte správně. Aleš Vávra."
Přepásala mu prsa rudou stuhou. Když mu chtěla vtisknout stejnou cenu jako ostatním, zprudka ji chytil kolem pasu a odtančil s ní kolem dokola jednu polku.
"To, má drahá, je cena pro vítěze." odsekl posměšně, když Karoline s námahou popadala dech.

"Jako obvykle, originální.Koho by napadlo zatančit i se služkami." zachichotala se Fí, když se k ní zase Aleš vrátil a ona mu vrátila jeho sklenku s trochou vína na dně.
Muž pokrčil rameny.
"To víš, Fí, pro vítězství nad Tomasem vše."
"Neumíš prohrávat." odsekla se smíchem Fí.
"Nikdy mě to nikdo nenaučil."
Bavil se. Fí byla pozoruhodná osůbka.. Jedna z mála, kterou zde objevil. S ní se nikdy nenudil. Byla jako jedna z mála schopná mu bez skrupulí uštědřit slovní kousanec, aniž by hnula brvou.
Dívka se záplavou hnědých vlasů, co měla spletené do složitého účesu, vzdychla.
"Však někdy, Alšo." řekla prorocky a vyjekla, když ji jeho prsty sebraly sklenku z rukou. "A o tanec se obvykle dámu prosí, nezdvořáku."

Ještě teď, když poslední hosti před několika desítkami minut překročili práh této vily, jí trošičku v neobvykle zrychleném tempu bušilo srdénko.
Modrá kukadla pozorovala pány domu, kterak se pohupovali do rytmu hudby, co slyšeli jenom oni a nenechávali se ve své milostné hříčce nikým vyrušit. Vůbec jim nevadilo, že ona i ostatní sloužící se pustili do úklidu místnosti.
Povzdychla si a spustila ruce podél těla vzpomínajíc na právě pominuvší večer.
„Zatančila jsem si. Pan Aleš sice tančil i s Málinkou, ale já jsem byla první.“ Pomyslela si a její dušenka spokojeně zavrněla.
Silou vůle se vytrhla ze zasnění, kdy by ji zase nožky samy od sebe počaly poskakovat valčík a na nejbližší tác položila použité skleničky odnášeje je potom do kuchyně, kde je Pepilé s Ilčinézem omývali.
 

S posledním povinným úsměvem na tváři, kdy si třásl pravicí s Vávrou, za dveřmi, kterými bohatý muž odešel, zůstala i všechna společenská pravidla.
Popadl ji pak za pravici a odtáhl zpátky na taneční parket.
Hudebníci již dávno odešli, avšak pro něj byli nepodstatní.
Vší silou přitiskl její tělo na své a v divokých otočkách svižné polky obkroužili sál. Jednou rukou ji držel, druhou ji postupně rozcuchal hodinu chystaný, složitý účes. To, co zvládla kadeřnice za hodinu, on stačil rozbořit během pěti minut.
Polku vyměnil za jejich tanec. Od pasu dolů nebyl centimetr kůže, kterým by nevstřebával manželčino teplo. Naopak vrchní část těla od sebe měli oddálenou, jako by se nikdy nesměli setkat.
Protáhl krok, zpomalil a s každou otočkou si dával záležet.
Vychutnával si ten pocit, kdy ho Karoline na každý jeho pohyb odpovídala naprostou poslušností.
Když už cítil, že mu manželka v pažích spíše usíná, polaskal ji na skráni a odvedl pryč do jejich pokoje.
 

Ples byl již minulostí, koloběh života pokračoval svým obvyklým tempem, avšak… ještě několik dní se o něm mluvilo. Dámy, pánové, služky a sluhové, kočí kočárů, kuchtící, švadleny a kadeřnice si mezi sebou vyměňovaly drby o tom, co se událo, kde se komu poštěstilo a naopak, kdo měl nejhezčí róbu a kdo se naopak společensky ztrapnil.
V domech těch, co se plesu zúčastnili, byl další den zákaz hlučení a tlučení s pokličkami a nádobím při chystání oběda, sloužící měli zákaz se bavit tak, aby náhodou neprobudili společensky unavené osoby.
Nejen to se dělo.
Někteří hosté si mezi sebou vyměňovali pozvánky. Svatbychtiví mladící bojovali o přízeň nejhezčích dam, vdavekchtivé ženy zase svými rádoby svůdnými pohledy bombardovaly okolí.
I ve vile Hartmuttovců a Kranichovců se probudil život…

Ležel, zády se opíral o pelest postele a dopřával si svou ranní cigaretu.
„Neřvi, mohlo to dopadnout daleko hůř.“ Vyštěkl a pohledem zpražil černovlasou, opálenou dívku, co se choulila po jeho levici. Po tvářích se jí řinuly slzy a ona tiše štkala. Zatímco jeho tělo halila do pasu přikrývka, ona byla nahá jako paleček.  
Natáhl se pro jablko a s chutí se do něj zakousnul odhazuje nedopalek na provizorní popelník.
Jedno z červených, sluncem laskaných plodů položil před uplakané děvče.
„Vezmi si to jablko, obleč se a zmiz.“

Podruhé zaťukal na zdobené dveře dávajíc na odiv svou netrpělivost mírným podupáváním špičky své pravé nohy.
Naposledy zkontroloval svůj jako vždy perfektní oblek a v rukou svíral krempu svého tmavého klobouku.
Konečně se před ním dveře otevřely...
Vešel do předsálí a vyčkal, až mu sloužící dá pokyn, aby ji následoval. Jindy by si ji prohlédl od pat až ke kořínkům vlasů, dnes však pohledem hledal ten nejkrásnější a hlavně jediný skvost v celém městečku.


Seděla zabořená do měkkého křesla a dívala se skrz okno do kvetoucí zahrady.
Její štíhlé prsty si pohrávaly s lístkem, na němž se nacházela jeho prosba o návštěvu. Jeho písmo bylo... zajímavé. I z takové maličkosti, jako byl oblouk u počátečního písmena abecedy, vyzařovala jeho dravost, nezkrotnost, neústupnost.
V jejím zorném poli se objevil šedý pták a elegatně přistál v záplavě tulipánů.
Šedé byly kostky dlažby, která je na tržišti...
Šedé byly šaty některých chudých, co se potloukaly bezčinně kolem rohů ohraničujícíh tržiště...
Šedé byly vlasy Spravedlivého...
Z rudých úst unikl povzdech a jako tlející list se i on změnil v nicotu.
"Kateřino?" vyrušil ji mužský hlas.
Sama nevěděla, proč, ale před ním se ani nenamáhala dodržovat manýry, které ji rodiče vštěpovali snad již od jejích prvních krůčku.
"Jsem tady, Roberte." odvětila.

Konečně poznal, kde se černovláska v tak rozlehlé knihovně nachází.
Přišel k jejímu křeslu, něžně uchopil její dlaň a počastoval ji sprškou hebkých polibků.
"Dobrý den," pozdravil ji. Na jazyk se mu tlačilo tisíce slov, jež by ji chtěl říci, avšak ještě nemohl. Dnes ještě ne.
Napřímil se, bokem se opřel o křeslo, v němž se drobná krasavice skrývala.

"Drahá Woxito, jdeš s námi do města?"
Překvapeně vzhlédla od rozečtené knihy a podívala se na Mišélia. Málem ho nepoznala. Bílou zástěru a kuchařskou čapku odložil někam do kouta a místo toho před ní stál v civilu. Bělost jeho košile byla ve sluncem zalitém dni přímo oslepující a ostře kontrastovala s jeho tmavými kalhotami. Tmavé vlasy byly mistrně poukládaný do jednoduchého účesu a až skoro fialkové oči vesele jiskřily.
"Ano." odpověděla tiše. Než se nadála, Trnkáček ji popadl za ruku a táhl do domu.
"Mišélio," vypískla, když překročili práh dveří. "Zpomal, já ti nestačím!" Popadala dech a srnčími kroky cupitala za kuchařem.
Ještě si stačila pročísnout vlasy, vyměnit halenku a už s klukama vyráželi do ulic. Mišélio si ji vedl, Ilčinéz s Pepilém se jim motali pod nohama a povídali jeden přes druhého různé novinky, co se ve městě odehrávaly.
Mhouřila oči, když ji slunko svítilo přímo do tváře a smála se vtipů svých přátel.
Na tržišti si všichni koupili pomeranče, které si potom v parku oloupali.
Byla spokojena. V jednu chvíli se jí zdálo, že zahlédla známou košili.
Vzdychla a silou vůle zahnala do koutečku myšlenku na hnědá kukadla, nad kterými bylo rozčepýřené hárečko.

Vytáhl ji ven. Kateřinina zahrada byla překrásná, ale i ta měla stejně jako všechna místa, kde trávila svůj čas, čtyři stěny vyhrazující volný prostor, prostor k životu.
Již několikátý pátek nechodila ven. Naposledy se byla pobavit na plese u Kranichovců a Hartmuttovců. Od té doby neminul den, kdy by o sobě nedal vedět Robert Dahl.
Stal se z něj milý společník, se kterým si ráda povídala. V partii šachu, co si jednou dopřáli, s přehledem zvítězila a smála se jeho nespokojeně nakrčenému čelu. Poznala, že mu to nebylo milé, že prohrál, byť se o tom ani slůvkem nezmínil.
Před domem na ně čekali dva hnědáci. Jejich černé hřívy se ve slunci leskly a obě zvířata nespokojeně hrabala kopyty.
„Určitě jsou velmi bujní.“ Zašeptala, když se přitulila k šíji jednoho z nich.
„To ano, jsou plní života, ale nemusíš se bát, že by tě shodili. Před naší vyjížďkou jsem jim domluvil.“ Odvětil Robert a pomohl Kateřině do dámského sedla.
„Doufám, že jenom slovně.“ Na okamžik se zamračila, ale po Robertově souhlasu se zase rozesmála.  
Poupravila si jezdecké šaty a stáhla přitáhla stužku, která se ji pod krkem křížila, aby ji při rychlé jízdě neslétl klobouk.
Již za okamžik se vydali pryč z města.
 

Její smích byl pro něj největší odměnou.
Popadl její ruku a políbil špičky jejích prstů, co byly schovány v kožených rukavicích. Doby, kdy váhal, zda si nedovolil příliš, byly ty tam. Všiml si, jak spokojeně mhouří oči, když ji líbá, zatím pořád jen na ruce.
Nechala svou dlaň v jeho a natáhla se pro kousek jablka.
„Jsi samé překvapení. Nenapadlo by mě, že nakonec bude naše projížďka spojena s piknikem.“ Robert lehce odstrčil její nataženou paži a sám uchopil ní vybrané ovoce.
„Ne,“ zasmála se, přesto však otevřela ústa.
Neodolal a bříškem ukazováku lehce pohladil její rudé rty.
„Nech toho,“ řekla vesele, v modrých očích se však zračila hrozba: tohle si dovolovat nesmíš.
„Dnes jsem dostal pozvánku na další ples. Nechtěla bys mi dělat doprovod?“
Nečekal rychlou odpověď. Už tolikrát se jí ptal a dostal pokaždé po minutě, dvou mlčení stejnou odpověď Dnes doufal, že snad konečně bude souhlasit. Měla lepší náladu, než jindy.
Sklonil se k její dlani, co pořád držel a opět počastoval jezdeckou kůži svými polibky. Toužil po doteku její sametové, vlčími máky vonící kůže.
„Ne, Roberte, to nejde.“ Odpověděla mu. Viditelně posmutněla.
Narovnal se a zpříma ji pohlédl do tváře.
„Proč ne?“ dovolil si na okamžik ztratit trpělivost.
„Protože…“ odmlčela se.
Nechtělo se jí odpovídat. Měla by ho snad zraňovat větami o tom, že její srdce pořád kleště, na kterých je vyryto jiné jméno, než jaké nosí on? Měla by tít do roztoužené mužské duše svým smutkem? Ne, to nechtěla. Několikrát se pokoušel vyslídit důvod jejího žalu, ale ona pečlivě střežila svou třináctou komnatu. Nedovolila mu do ní vstoupit před několika týdny, nedovolila mu ji otevřít ani dnes.
Vytrhla svou ruku z Dahlova sevření a postavila se.
„Ještě se projedu.“
K jeho překvapení popadla otěže koně s mužským sedlem. Obkročmo dosedla na nyní již odpočatého koně.
Rozevláté černé vlasy konkurovaly koňské hřívě.
Neexistovala ona a kůň, v ten moment, kdy se dlouhé nohy pravidelně střídaly, existovala klisnička mající dvě duše, dvě mysli.


Omluvila se a šla se projít. Dávala si pozor, aby nešla moc daleko a měla kluky vždy na dohled. Ne, že by se bála, to necítila se dobře.
Popadla ji stýskavá nálada. Posadila se na lavičku a dívala se, jak se holoubata snáší k chodníku, na který dvojice lidí sype drobky z koláčů, kterými se navzájem krmí.
K jejímu překvapení se onou dvojici ukázala být slečna Fiona a pan Aleš.
Pozorovala jejich dovádění a uvažovala nad tím, zda ti dva jsou jenom dobří přátelé nebo tvoří dvojici.
Tu si ji všimli a šli k ní. Fiona ji počastovala milým úsměvem a Vávra ji rentgeenoval pohledem.
Vstala a lehce se uklonila.
"Dobrý den,"
"Dobrý den, Woxito." odpověděl ji na pozdrav Aleš. "Jak se vám vede?"
"Nezměnil se." pomyslela si a s úsměvem mu odpověděla.
Chvilenku si spolu povídali. Slečna Fiona mezitím poodešla a krmila kachny, co se objevily na jezírku, u něhož postávali.
"Ať se vám daří." popřál ji bohatý muž a odešel ke své společnici.
Pomalu se vracela k Mišéliovi, co se zrovna po klukovsku pral se svými synovci. I když čelil přesile, hravě je přepral a blonďák s tmavovláskem nyní škemrali o milost.
"Jen jim dej, Mišélio." zachichotala se Terezita a posadila se na lavičku.
"No teda Woxitko," ozval se Pepilé.
"To jsme si nezasloužili." zaúpěl Ilčinéz a pokoušel se vysvobodit zpod Mišíliovy paže.

 

Nasadil ji na hlavu klobouk a zavazoval dlouhé stužky.
Nemohl se nabažit její krásy.
„Uvažuj o tom plese, Katuško.“ Při tomto oslovení sebou Kateřina trhla. Vyděšením rozšířené pomněnkové oči pozorovaly Robertovu přibližující se tvář.
Nechala se ním políbit, ale už po vteřině, kdy si jeho rty začaly pohrávat s jejími, ho od sebe odstrčila.
„Budu,“ vyslovila oproti svému vzbouřenému nitru klidně a zmizela ve dveřích svého domu.


Dnes ji zahlédl, jak spolu s přáteli procházela kolem.
Kolem žaludku mu chtíč zabodl svůj hák a rval jeho vnitřnosti na kousky. Byl už oc dlouho ve fázi čekání.
Chtěl ji konečně chytit, polaskat bělostnou kůži na hrdle a pohrát si s ní. Tak, jako orel rve bílá křídla holubici, tak i on si s ní chtěl pohrát.
Zachmuřil se, zapálil si cigaretu a pozoroval děti, co se motaly kolem máminých sukní.
Den jako stvořený k procházce.
Trhl sebou, když mu na rameno dopadla ruka.
"Maxi," uslyšel její tichý hlas.
"Řekl jsem ti, ať mě necháš." zabručel.
Beze slova mu do dlaně vtiskla jablko a chtěla odejít.
Chytil ji za zápěstí a přitáhl k sobě. Náruživě ji políbil a odhrnul z čela dlouhý černý vlas.
"Děkuji za jalbko, Cass, teď zmiz."
Přikývla a odešla do rohu, aby si našla někoho na pobavení pro dnešní večer.

Stiskla sklenici, z níž upíjela víno a vyjekla bolestí, když skleněná nádoba pukla. Se slzami si z dlaně vytahovala střepy.
Vyběhla z knihovny do svého pokoje a opláchla si ruku v průzračné vodě. Ta se hned zbarvila do karmínové.
Lehce si obtočila zranění kapesníkem.
„Marionet,“ vykřikla. Služka se v mžiku objevila v její ložnici. „Ano?“
„Přines obvaz, prosím.“
Když služka odběhla, odkryla kapesník a pozorovala kapičky krve, co ji stékaly po pořezaných prstech k zápěstí.
Z této činnosti ji vyrušila vysoká, hnědovlasá sloužící.
„Ukažte,“ jemně ji táhla zpátky k umyvadlu. Ponořila do něj ruku své paní a po jejím vytažení ji začala obvazovat. „Zavolám doktora.“
„Ne,“
„Ale ano. Doktor vám pomůže. Nejen s rukou.“ S Marionet se nerada hádala. Postarší žena se o Kateřinu pokoušela starat víc, než jen o svou nadřízenou.
Když skončila s první pomocí, jemně ji uložila do postele a odběhla.
 

„Hloupá sklenice,“ pomyslela si černovláska. V dlaní cítila tepavou bolest. Síla jejích myšlenek se přenesla do síly jejího sevření, které sklo již nevydrželo.
Zavřela oči a pokoušela se uklidnit.
Samozřejmě, že tušila, že Robert v ní vidí něco víc, než ona v něm. Nechávala ho líbat ji ruce, ale to dovolovala i jiným, co se pokoušeli o její přízeň. Avšak jen on viděl, jak je při jeho polibcích spokojená.
Semir… Při vzpomínce na chudého Condegnova pomocníka ji zabolelo srdce.
Lze ještě po tak dlouhé době truchlit jako psice, které umřel pán a ona se položila u jeho hrobu, aby pošla hlady?
„Vždyť o tebe nestál, Katuško.“ Uslyšela v sobě hlas. Nebyl to její hlas. Velmi se podobal hlasu, který ji dělal společnost. „A já o tebe stojím. Každý den jsem u tebe a čekám, zda mi dovolíš vklouznout do tvého světa.“
Robert?!


Těžká a nikdy neminoucí ruka dopadla na bílou látkou zahalené rameno.
Terezita se poděšeně ohlédla a vzápětí si úlevou oddychla.
"To jste vy, dobrý den."
"Dobrý," odvětil. Svou dlaň na jejím rameni zanechal a z rukou ji sebral košík ztěžklý svým na vitamíny bohatým nákladem.
Chtěla se ohradit, že jí pomáhat nemusí, ale než stačila cokoliv říci, přitiskl si ji ke svému boku a odváděl pryč z náměstíčka do jedné z temných uliček.
"Pane..." vyjekla poděšeně, když ji surově vyzvedl na jednu z bedýnek, co se bez ladu a skladu válely po špinavé zemi v neveliké škvírce mezi dvěmi domy. Zaškubala sebou, ale Geburnovy sruce měly stisk kovářských kleští.

Dlouhé vlasy zbavila tíže slaměného kloboučku ozdobeného bleděmodrou stuhou a spokojeně se posadila na deku, kterou mezitím Aleš roztáhl pod stíny vrhajícími kaštany.
"Je to tu báječné." pochválila jeho výběr.
Alešovou odpovědí bylo nepatrné přikývnutí a obličej pokryl závoj zamyšlení.
Rozesmála se a hravě mu drkla do ramene.
"Neřešili jsme to už během mé návštěvy alespoň tisíckrát, nevděčníku?"
Jeho rty se zvlnily v nepatrném úsměvu, v šedých očích zajiskřilo šibalství. Zatahal ji za jeden z pramenů a drknutí ji vrátil.
"Copak bysme měli řešit, Fiono?" zeptal se a podal ji první chod oběda pod sluncem zalitou oblohou.
"Smolařka se vrátí v pořádku. Myslíš si, že nevím, nač tvá jinak samozřejmě prázdná hlava myslí?" zachichotala a s chutí se zakousla do kousku pečeného kuřete a pekaři ráno z pece vytaženého, vonícího chleba.
Na temeno ji dopadla jeho dlaň a s lehkostí ji klepla.
"To je za smolařku," natáhl se a pohlaveček opakoval. "To je za tu nebetyčnou drzost!" našpulil rádoby uraženě pusu a zamračil se.
"Tohle se své kamarádce nedělá," odvětila vesele a ničím si nenechávala rušit toto posilnění. "Mimochodem, kdy se za ní rozjedeme?" mrkla na něj smířlivě a loktem mu drkla do předloktí. "Víš, že se můj čas u tebe krátí..." Poslední větu vyslovila s podtónem podrážděnosti mísící se s tichou výčitkou.
"Brzy," odpověděl ji nespokojeně a dojedl svou porci. "Přece bych ti neodepřel společnost milé Foxie."
"V to doufám," odvětila a požádala ho o ubrousek.

Srdce ji v hrudi třepotalo jako motýl chycený v dlaních.
Společenské akce byly jejím mateřským mlékem, aspoň to v družných hovorech se svou měděnovlasou přítelkyní vždy tvrdila, ale dnes...
S ruměncem ve tváři mu podala svou dlaň, aby jí pomohl z kočáru. Lehce si upravila šaty, kolem zápěstí pravé ruky nechala vějíř, byť ji dráždil poraněnou ruku a levačkou se zaklesla do Robertova pevného držení.
Pohledný muž nedal jinak, že ji doprovodí již od jejího domu.
"Připravena?" uslyšela jeho tichý, radostí naplněný hlas.
Přikývla a společně vykročili vstříc večeru, zábavě a tanci.
Nechala se vést, v duchu se přitom koupala ve vzpomínkách....

Utáhla si obvaz na zraněné dlani a s nedůvěrou pozorovala list popsaného papíru, který ji sloužící položila na noční stolek.
"Kateřino, ..." Nemusela číst dál. Slova znala zpaměti, stejně tak rukopis.
Vstala s bázní pohlížeje na zavřené dveře, za nimiž určitě někdě po domě pobíhala Marionet. Plná starostí, péče, drahá Marionet, ovšem také přísná, nekompromisní, maminkovská a přesto zároveň cizí...
Posadila se ke svému stolu, co měla přistavený pod oknem a zraněnými prsty obemkla péro. Usykla bolestí, ale nenechala se odradit. Namočila špičku psacího náčiní do kalamáře, ale neopatrnými pohyby se na bělostném papíře objevily kaňky.
Nespokojeně prohodila několik slov, které v jejím domě vyslovovaly pouze sloužící a to ještě potichu, první list zmačkala a pokusila se popsat druhý.
Pulsující bolest se vrátila, rány se otevřely a díky její námaze se obvaz zbarvoval do ruda.
Ulekla se, rychle odběhla k umyvadlo s čistou, ledovou vodou. Obvaz se ocitl na podlaze a ona namáčela dlaň do chladivé lázně.
"Blázním..." pomyslela si. Gessa ji varoval, že má ruku nechat odpočívat a ona dělá takové hlouposti.
"Marionet!" vykřikla a zamračila se. "Bude se muset spokojit s dopisem psaným cizí rukou..."

Zasmála se vtipu, co pronesl pán domu a podívala se na Roberta. Znervózněla, když jí pohled opětoval. Jeho oči vyzařovaly jistotu, ale zároveň starostlivost.
Dělal si starosti, zda neměla kvůli své nehodě a jejích následcích raději zůstat v bezpečí svého domu, ale ona ho přemluvila, k jeho neskonalé radosti, že je naprosto v pořádku, jen ji bude muset nahradit pravou dlaň.
Nabídl ji skleničku s průzračnou tekutinou. Všiml si, jak se jí bolestí zkřivila tvář, když ji uchopila do nesprávné dlaně. Počítal s tím, a tak nožku sklenky podržel o něco déle a pousmál se nad jejími rozpaky, když ho její prsty lehce sevřely ve svém vězení.
"Děkuji," vyřkla s vděčností a modré oči se opět upřely na hostitele.

Mrskala sebou jako na břeh hozená ryba, ale nebylo jí to nic platné. Oproti statnému, pod oblečením svalnatému muži se nemohla svou silou vyrovnat, byť byla vesnickou dívkou.
"Prosím, neubližujte mi." kníkla vystrašeněa podívala se do potěšením zkroucené tváře.
Přikývl a stisk povolil a v ní zajiskřila naděje, že to snad byl jedn žert, že jí nechá být, a tak se pokusila využít chvilky jeho slabosti.

Čekal to. Těšil se její bezmocností, její naléhavě vyslovenými prosbami, očima přímo hltal její z každého póru tváře a odhalené pokožky na povrch se deroucí nevonnosti. Opíjel se svou převahou.
Nechal ji udělat rychlý krok a surově ji strhl k sobě.
Bleděmodré oči se zalily slzami a volnou dlaní bušila do jeho prsou.
"Pane, vždyť jste mi pomáhal!" vypískla pokoušeje se apelovat na jeho dobrou stránku.
Potíž byla v tom, že jeho dobrá stránka se za ta léta smrskla do velikosti krabičky od zápalek.

Roztáhl svou náruč dokořán a se šťastným úsměvem čekal, až mu do nich vběhne jeho milovaná.
Fiona by přísahala, že v jeho šedivém oku zahlédla slzu.
V poslední vteřině ji zachytil. Nebýt jeho, drobná dívka by ladným obloukem skončila na zaprášeném chodníku místo v jeho náručí.

Vděčně se na něj usmála a bez ostychu ho políbila.
Zašeptali si několik láskyplných něžnůstek, a pak seoba otočili k vysoké ženě, jež Aleše doprovázela.
"Dobrý den," pozdravila blondýna a zdrvořile se na ni usmála.
"Dobrý den, slečno," odpověděla na pozdrav Fi a zkoumavě se zahleděla do mladičké tváře, o níž už toho tolik, ať Aleš chtěl či nechtěl, slyšela.

Začala vyvádět jako šílená. Byla šílená. Strachy.
Dřív, než ji stačil umlčet, se z jejího hrdla vydral zoufalý výkřik žadonící o pomoc. Geburno ji zacpal ústa svou dlaní.
"Prosím," žadonila v mysli a z očí ji vytryskly slzy. "Kdokoliv... pomožte mi."
Síla v pěstičkách, co pořád bušily do věznitelovy hrudi, pomalu upadala a její tělo ji pomalu ale jistě zrazovalo.
Podařilo se jí ho kousnout do ruky a on instinktivně ruku odtáhl.
Naposledy vykřikla, a pak na její tvář dopadla surově jeho ruka.

Nervozně přešlapoval přede dveřmi a čekal, až mu služka otevře.
Dnes bylo venku krásně a doufal, že se mu podaří Kateřinu přemluvit k procházce.
Jeho duše jásala, poněvadž byl šťastný. I když se mu pořád chvěla kolena, kdykoliv ho napadlo, že ho Kateřina odmítne, byl šťastný.
Kdykoliv si vzpomněl na nedávný ples, na tváři se mu objevil hloupoučký úsměv.
Kateřina mu sama dala příslib, že snad...
Konečně si služka vzpomněla, kde najde vchodové dveře a on jí s milým úsměvem pozdravil a vešel dovnitř.
Nezdržoval se a ihned zamířil do knihovny. Říkala přece, že bude číst nějakou novou knihu, co si pořídila...

Aita zaštěkala a otevřela tlamu.
"To se ti to směje, třeštidlo." zamračil se na ni Mišélio a zamíchal bublající polévku. "A ty tu chceš co?" zachmuřil se ještě víc a s pohledem rozzuřeného býka se podíval na Kuličku, který se položil vedle své milé a něžně ji čumákem pohladil za uchem.
"Raf ňaf!" dostalo se kuchaříčkovi odpovědi.
"No dobře." zabručel. V mžiku se před psy objevily dvě misky s vodou a další miska se žrádlem. "Ale na to si nezvykej!" pohrozil prstem Kuličkovi a zasese věnoval tiše syčícímu hrnci s bramborami.

Štkala a pokoušela se skrz prsty nadechnout.
Pomalu se dusila, ale on věděl, v jakém okamžiku má ruku odtáhnout, aby se jí nic nestalo a zároveň aby nespustila povyk.
Byli sice dost daleko od všeho dění na tržišti, ale zase dost blízko na to, aby její křik někdo uslyšel. A to by ho mrzelo.
S velikým soustředěním rozvazoval pravačkou uzel na šátku, co zdobil jeho krk, druhou rukou si držeje svou oběť.
Pousmál se, když se ho pokusila znovu kousnout a odstrčit, přitom vrávoraje na vratké bedýnce, na kterou ji postavil.
Nečinilo mu žádné potíže strčit ji provizorní roubík do úst a tím ji umlčet. druhou látkou, kterou vydoloval z kapsy koženého kabátu, Terezitě svázal ruce.
Přitiskl si to blonďaté ptáčátko ke své hrudi a políbil ji do vlasů.

Cítila jeho pohled na svých zádech. Stála u okna a pečlivě a pomalu si vychutnávala každou řádku, kterou básník obšťastnil svým uměním.
"Pojď dál a nezírej na mne, Roberte." řekla s úsměvem, aniž by se k němu otočila.
Neposlechl ji hned. Ještě ne, řekly by jí jeho oči, kdyby na něj pohlédla. V mysli hladil křivky jejího pasu, laskal její skráně a prsty si pohrávaly s jejími hříšně černými vlasy volně splývajícími do půli zad.
K její úlevě se odlepil od zárubně a pomalým krokem kráčel k ní.
"Co čteš?" nakoukl ji přes rameno a hnědé oči prolétly jednotlivé řádky. "Zajímavé." pousmál se a v duchu dodal: "A zase smutné, Katuško. Nepřekvapuje mne to."
Lehce ji pohladil po paži. Poodstoupil několik kroků a posadil se do křesla, v němž ona vyseděla za tu dobu, co odkrývala krásy knih, důlek.
"Čti prosím nahlas."
"Ty, jež ses ranou jako nůž
do bolavého srdce vsekla,
šílená, samý šperk a růž,...." začala číst jednu báseň.

Kateřinin jasný a jemný hlas na něj působil jako zpěv sirén. Pomalu přestal vnímat obsah veršů a poslouchal jen ten hlas, co četl.
Když skončila, láskyplně odložila knihu na polici a smála se. Zvedl pohled a zadíval se do její tváře. Ještě nikdy Kateřinin úsměv nezářil tak jako nyní.
"Líbí se ti to." konstatoval.
Přikývla a popošla ke stolku stojícímu vedle křesla, jež okupoval, aby si nalila trochu vína na svlažení hrdla.
Dřív, než k němu mohla dojít, ji pevně chytil a stáhl na svůj klín.
Stulila se a přitiskla se k bezpečí slibujícímu tělu. Dlaně položila na jeho hruď, schovávaje je a hlavu položila na jeho rameno.
Lehce obtočil své paže kolem jejích boků.
Vzpamatovala se a postavila se odvráceje od něj svou smutkem zalitou tvář.
"Roberte," zaprosila s pohledem upřeným na stromy, s nimiž si pohrával vítr.
Natáhla k němu svou zraněnou dlaň a otočila se.
"Půjdeme se projít?"
Něžně stiskl podávanou ruku a nemínil ji po zbytek návštěvy pustit.

Modré oči se rozšířily, když ji Geburnova ruka vnikla pod bílou halenku.
"Ne, ne, ne!" pokoušela se křičet, ale všechny výkřiky tlumila hnědá látka v jejích ústech. Usykla bolestí a ponížením, když mužské prsty narazily na zaobleninu jejího ňadra.
Ruka, jež ji v kříži tlačila k násilnikově tělu, ji svou váhou připomínala tíhu pytle s moukou.
Znovu se pokusila od něj odtrhnout, zamrskala sebou a zafňukala bolestí.
Jedním trhnutím ji roztrhl halenku a sklonil se k bělostné ploše její hrudi.

Seděli spolu v zahradě mezi rozkvetlými, okrasnými keři a mlčeli.
Oba byli příliš ponoření do svých vlastních myšlenek.
Pozorovala jejich propletené dlaně a přemýšlela.
Už po plese mu sama poděkovala za jeho přítomnost. Snad neřekla víc, než sama chtěla.
Přicházel jako její dobrý přítel, bavil ji, viděla na něm, jak se občas ovládá a kouše do rtu, aby udupal svou touhu.
Přimhouřila oči a zpod řas si prohlížela Robertovu pohlednou tvář.
V jeho objetí ji bylo dobře. Již dlouhou dobu ji nikdo neobjal a aniž by si to přiznala, z celého srdce po této něžnůstce toužila.
Všiml si jejího pohledu a špička jeho ukazováku ji přistála na nose.
"Kdo teď na koho zírá, Katuško?" řekl s hravým podtónem a políbil ji na ručku schovanou v obvazech.
Opřela si hlavu o jeho rameno.
S jemným úsměvem přešla od mlčení k rozhovoru o básních, které dnes přečetla.
----------

Muchacha!


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Johó!

(Woxys, 20. 2. 2008 23:44)

Naprosto parádní dílek, moc a moc děkuji! :D Aleš byl prostě... dokonale panovačný, nemohla jsem z něj! *padá na kolena* chudák Woxítka musela být v totálním šoku, maličká :D místo poměrně nevinného Semirka (ve Tvé verzi :D) takovýhle... ééé... já to slovo neřeknu! :D panečku, být tak v její kůži... *zasněně*
A moc se mi líbilo, jak snila o Semirkovi, to bylo moc nevinné a krásné! *20*

Juan a jeho role! :D nečekala jsem, že ho dáš sem :D a Geburno je ve Tvých rukách daleko lepší postava, než u mě *42* je charismatický i ve svém mlčení *42*

Vítězem plesu je... Aleš! *tleská jako blázen* kdo jiný, že? Porazil Toma... panečku... on je tak dokonale panovačný! Miluji ho! :D a přidávám ho do klícky!

Odseknutí, že ho nikdo nenaučil prohrávat, je báječné. Ó, Alšo! Fí, ruce pryč! :D :D

Moc díky za díl, Kájko. Woxíta tančí s elegantním Alešem, který si ale sám vzal, co chtěl (uuuuch! *42*), Geburn, Juan... myšlenky na Semirka... krása!

Johó!

(Woxys, 20. 2. 2008 23:44)

Naprosto parádní dílek, moc a moc děkuji! :D Aleš byl prostě... dokonale panovačný, nemohla jsem z něj! *padá na kolena* chudák Woxítka musela být v totálním šoku, maličká :D místo poměrně nevinného Semirka (ve Tvé verzi :D) takovýhle... ééé... já to slovo neřeknu! :D panečku, být tak v její kůži... *zasněně*
A moc se mi líbilo, jak snila o Semirkovi, to bylo moc nevinné a krásné! *20*

Juan a jeho role! :D nečekala jsem, že ho dáš sem :D a Geburno je ve Tvých rukách daleko lepší postava, než u mě *42* je charismatický i ve svém mlčení *42*

Vítězem plesu je... Aleš! *tleská jako blázen* kdo jiný, že? Porazil Toma... panečku... on je tak dokonale panovačný! Miluji ho! :D a přidávám ho do klícky!

Odseknutí, že ho nikdo nenaučil prohrávat, je báječné. Ó, Alšo! Fí, ruce pryč! :D :D

Moc díky za díl, Kájko. Woxíta tančí s elegantním Alešem, který si ale sám vzal, co chtěl (uuuuch! *42*), Geburn, Juan... myšlenky na Semirka... krása!

:rofl:

(Všelicos, 12. 1. 2008 15:33)

No já se královsky bavím. To snad ani není možné, Tys tam dala všechny! :-D :-D I Condegna!! :love: :love: A copak má Geburn v plánu s malou služtičkou? O_o No já čekám, čekám a nemůžu se dočkat! :-D

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 9. 12. 2007 20:31)

tak že by se mi tenhle komentář konečně odeslal? :D

karoline svého mužíčka pěkně dráždí - to je le zlobidýlko :D (mrška mi přišlo moc kruté :D)

a že by se nám tu do sebe dva človíčkové zamilovali? :o)

:-)))

(Woxys, 23. 10. 2007 22:39)

Je to strašně vtipné, královsky se bavím :D :D

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 13. 10. 2007 11:30)

teda kay, ty potvůrko jedna. takhle na ní sesílat jednu pohromu za druhou, že se nestydíš :D:D:D

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 6. 10. 2007 12:44)

:D:D:D je to skvělé. :o)