Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poklad ve Stránské skále..

23. 9. 2007

„Tak jdeme na to!“ zavelela blondýnka.
Tři obyčejné dívky, jak jen mohou dívky obyčejné být, si na hlavu nasadily čelovky a jako světlušky se vydaly do hloub jeskyně s různými dlátíčky, štětečky a kladívky v brašnách převěšených přes svá hezká ramena.
„Kde myslíš, že bychom měly začít?“ zeptala se hnědovláska měděnovlásky, jejíž tvář prozrazovala hluboké zamyšlení.
„Zkusme za tou další zákrutou“ pohodila hlavou a to tam bylo její zamyšlení.
„Juj, myslíte, že je to bezpečné?“ nadhodila blondýnka.
„Není,“ rozesmála se hnědovláska. „Ale proto to děláme.“
„Káji, nestraš ji. Sama se bojíš, tak proč děsit ještě Wox.“ Okřikla ji měděnovláska. „A děláme to proto, že chceme něco objevit, milé kolegyně.“

Jeskyní se ozýval ťukot a klepání, jež se odráželo od na takovýto hluk nepřivyklých stěn.
„Mám…“ vypískla nadšeně blondýnka. „Mám… něco.“
„Ukaž..“ sklonila se nad ve skále uvězněným kouskem čehosi měděnovláska. „Ale Wox, vždyť je to jen kousek větvičky.“
„Uch..“ posmutněla blondýnka, ale sevřela své nářadíčko pevněji a jala se dál kutat do kamenů.

 „Mám…“ vyjekla radostně tentokráte brunetka.
Měděnovláska nevěřícně zakroutila hlavou.
„Cožpak nepoznáš odlomek skály? Trdýlko.“
Děvčata si povzdechla a dál kousek po kousku se dostávaly hloub do kamenů.

 „To je krása…“ setřela měděnovláska z líčka slzu dojetí.
„Tady..“ podala blondýnce brunetka kapesník a sama popadla další.
„Ach..“ vzdychla blondýnka.
Společně se dívaly na výsledek jejich několikadenní dřiny.
Před nimi se tyčily ve skále uvězněné tři kostřičky.

Neodvažovaly se odhadovat, z jakého časového období jejich objev pochází, avšak rozhodně nepochybovaly o tom, co se s ním bude dít dál.

 „A toto je náš dnešní poslední exponát. Vidíte zde vzácného Nielsuse Hartmuttose, kterak se snaží rozlousknout pomocí různého, prapodivného nářadí, které mu podle našich archeologů vyrobila hryzonin Agnesis myšeod- vidíte vpravo, ořech, který mu jako dar přinesl jedinečný Semiros Gerkhanus.  A zde v koutě leží se svým mazlíčkem Kuličkástonem Tomicus Kranichasis známý také jako ťafkonosicus…“

 Tři obyčejná děvčata, jak jen obyčejné děvčata mohou být, se opírala o zadní stěnu sálu a se zadostiučiněním pozorovala sklo, za kterým si momentálně návštěvníci národního muzea prohlíželi exponát, jež vlastnoručně objevily.
Byly spokojené.
Úkol, který si určily, splnily beze zbytku.

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Předtím jsem to odeslala omylem :o)

(Woxys, 24. 9. 2007 2:07)

Kájko, to je pecka! :D bezva jsem se pobavila, je to skutečně povedené :D panečku, když si představím, jak tam skutečně kutáme! :D a onen objev je zcela mimořádný, málem jsem si u toho čtení ukousla jazyk :o)))

„Mám…“ vypískla nadšeně blondýnka. „Mám… něco.“
„Ukaž..“ sklonila se nad ve skále uvězněným kouskem čehosi měděnovláska. „Ale Wox, vždyť je to jen kousek větvičky.“

--- :-)))))))

Tsss... a proč vždycky vyhrajou Harťošííííí? Drak jim létal nejléle, poklad našli a teď i kostřičky! Mamííííí! To není fér! :o)))))) (to byl rádoby vtipný blondýnkovský nářek :o)))

Parádka, Kájíku, fakt jsem si to užila: díky za spoluvěnování, moc se mi to líbí!

:-))))

(Woxys, 24. 9. 2007 2:03)