Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odpočinek...

29. 10. 2007
Odpočinek je vlastní celé přírodě, jen člověk se mu musí učit...

Zachumlala se do vytahaného svetru, jehož rukávy dokonale hřály zkřehlé dlaně a zadívala se do poskakujících za sklem plamenů.
Seděla před krbem, pozorovala oheň a přemýšlela. Libovala si v překvapeních, sama je občas ráda vytvářela, ale toto překvapení ji jaksi vykolejilo z vnitřní rovnováhy. Sama se divila, jak je přecitlivělá.

Vyrušily ji jeho tiché kroky.
Posunula se, aby se mohl vtisknout na opěrku měkkého křesla a v rukou najednou držela pucláček s horkým čajem vonícím orientálními dálkami.
Stáhla ho k sobě.
Pohodlné křeslo zaskřípělo, když se v něm mačkali.
Opřela se zády o jeho hruď a upila z hrníčku horkou tekutinu přinášející do žil teplo a podivuhodný klid.
Jeho paže ji objaly a vytvořili tak milovanou ohrádku bezpečí.
Mlčky popíjela čaj a s očima zavřenýma nasávala teplo hořícího ohně.

"Káji?"
"Hm.." zamručela, když ji jeho dlaně vzaly už prázdny hrnek z rukou a položily na stůl stojící za křeslem.
"Jdeme spát? Je pozdě."
Udiveně se podívala do Tomovy tváře.
"Já.. Ne." odpověděla potichu choulíc se ještě víc do jeho náruče. "Je mi tu dobře. Tomí." vzdychla.
"Sovičko.." vtiskl ji motýlí políbení do vlasů.
"Děkuji ti.." usmála se na něj vděčně a konečně poslušně vstala.
Chápavě pokýval hlavou a podal ji jeden ze dvou spacáků.
"Usteleme si tady?"
"Tome!!!" vypískla radostně. Měla chuť mu skočit kolem krku a políbit ho- jako dítě vyjadřující své nadšení naprosto spontánně, bez ostychu či studu. Neudělala to.
Místo toho jim připravila provizorní lůžko, zatímco on přiložil několik silných polen do tančících oranžovožlutých plamenů.

Políbila ho, jak nejvroucněji uměla a stulila svou hlavu na jeho rameni tisknouc čelo k jeho kliční kosti.
Věděla, že si víkend, co přichystal, kdy byli na chatě uprostřed na zimu se připravující přírody jen sami, představoval možná jinak, ale byla ráda, že na ni nenaléhal.
Líbilo se jí, jak spolu objevovali krásu pozdního podzimu, jak ráno sedávali na zápraží tulíc se k sobě pod jednou dekou s hrnky čaje a kávy v rukou, smála se jeho vtípkům ohledně hub, co spolu našli. Tomův smích, kdy sebou tak nemotorně švihla v polovině stráně, ji ještě teď zněl v uších a vůbec ji nevadilo, že naražená kostrč o sobě pořád dávala znát.
Zavrněla, když se ve vzpomínce vrátila k jejich předešlé noci, kdy slova byla nicotnými částečkami prachu a řeč těla dávala tomu druhému znát lásku, kterou k sobě chovají.
"Dobrou noc, Tome." zašeptala a stulila se do klubíčka.
"Dobrou, Káji..."


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 30. 10. 2007 17:47)

souhlasím s ol, je to překrásné, taková úžasná idylka. :o)

heh, kay, čím to, že v téhle povídce jsou podobné prvky jako v té, kterou právě píši? :D:D:D to snad musí být telepatie, jinak to nevidím :D:D:D

Buuu

(Olah, 30. 10. 2007 8:09)

Tak to je nádhera, proč mám dneska nádherně melancholickou náladu???
Ale je to nádherné a přesně jako bych tě viděla segruško!