Jdi na obsah Jdi na menu
 


O ztraceném štěněti...

14. 7. 2007

Pohádka o ztraceném štěněti….
(vypráví Tom Kranich)


„Žilo bylo jednou v jednou boudičce.. Wox! Nevrť se tak!“ vyjekl, když se mu u nohou ležící dívka převalila na druhý bok a přitom mu bolestivě přilehla jeden z kotníků.
„Dobře, dobře,“ vypískla blondýnka. „Já už budu hodná, jen.. mohl bys vyprávět dál?“
„Ts, no, že jsi to ty..“ odfrkl si Kranich a pohroužil se do svých vyprávěčských myšlenek. „ Tak tedy.. v jedné boudičce žilo jedno štěně.“
„A proč mrzlo v boudě?“ broukla Wox.
„S tebou to bude těžké.“ povzdechl si Kranich a schoval svou tvář ve dlaních. „Prostě protože. Bylo v boudičce, ale nebylo tam samo. Mělo tam svého kamaráda. Nebyl to obyčejný kamarád. Trvalo dlouho než si na sebe zvykli a začali se přátelit, protože.. Protože… PROTOŽE…“
„Tome, nech toho!!! Děsíš mě.“ zafňukala Terka.
„Che che che..“ zachechtal se Modroočko. „Protože psím kamarádem nebyl nikdo jiný než malinkatý pavouk, co si v koutě dřevěného, psího příbytku tkal pavučinu.“
„Uf, pavouček… a jak se spřátelili?“
„To by byla další pohádka, Ťuťu. Tu někdy jindy. Dnes se štěně ztratilo.. Tak, kde jsem to.. aha. Nu, jednoho dne, bylo pod mrakem a foukal studený vítr, si štěně v boudě krátilo čas počítáním nití, které pavouk spotřebuje na spřádání jedné pavučinky visící na jeho čumáčku a rohu boudy.
„Jedna, dvě, tři.. uááá…“ zívlo štěně a málem pavouka spolklo. Ten se oklepal a zaťukal si jednou nožkou na čelo.
„Dávej si přece pozor, kamaráde. Já nechci být tvým pavoučím zákuskem.“
„No jo, no jo. To to počasí. Není co dělat, tak se trochu nudím a přitom.. usínám.“
„Ukolébavku ti zpívat nebudu.“ odvětil poťouchle osminožka. „Ale přeji ti případné hezké sny.“
Za chvilku se z dřevěné stavbičky ozývalo psí pochrupování a pavoučí smích.“
„Ale.. vždyť se neztratilo..“ zamumlala nespokojeně blondýnka a přitiskla se k Tomovým do deky zachumlaným nohám.
„Ťuťíne, ty jsi nehorázně nevděčný posluchač.“
„Tak já už mlčím.“ odsekla s rádoby uraženým tónem, avšak podle jejího zvídavého pohledu poznal, že má pokračovat.
„Tak už prosím tebe mlč, jen mě znervozňuješ a já pořád ztrácím nitku návaznosti. Hm…
Psa probudilo ťukání na stěny jeho domečku. “Co to? Jéje, déšť,“ poznal, když mu na nos dopadla kapka, co se prodrala vrstvou dřeva. „ A já mám zrovna hrozitánský hlad.“ zamračil se podíval se k východu. „To je.. slejvák. Tohle není pro mou srst.. tooolik vody.. jenže..“ zarazil se, když mu zakručelo v břiše.
Štěně se rozhlédlo kolem sebe.
„Kamaráde, kamaráde, co mám dělat? Ju, ty mi nepomůžeš, ty.. spíš. Hm..“
Schoulilo se opět do klubíčka a nevraživým pohledem doprovázelo kapky prosakující střechou boudy, i ty, co skrápěly několikadenními vedry vysušenou zem.
„Tak já se tedy.. půjdu podívat ke své misce.“ zakňučelo a s nechutí skočilo vstříc dešti.“
Tom se odmlčel a podíval se s přáním toho, aby její modrá kukadla byla zavřená a ona spala, na Wox. Bohužel uviděl dívku očekávající další pokračování pohádky.
„Nu.. Nu, Tome..“ pobízela ho.
„Tak.. dobře, dobře, dobře, už pokračuji.
Přiběhl ke své misce a našel.. jen vodu, kterou do ni spustily těžké mraky valící se šedou oblohou. Zakňučelo a schovalo se pod blízko rostoucím keříkem.
„To není fér, já mám opravdu hlaaad..“ fňuklo a schoulilo se do klubka. „Tak.. jé, žížalo, kde bych našlo něco k jídlu?“ optalo se zvířete, co se objevilo z hlíny přímo před jeho čumákem.“
„Nevím, hlavně nejez mě.“ odvětila žížala a šla si svou cestou.
„Tak ti pěkně děkuji.“ poodběhlo do záhonu květin a potkalo kotě schovávající se pod velkými kopretinami.
„Grrr, vrrrr, Packo, kde najdu něco k jídlu?“
„Prrrrsk, v mé misce, ňoumo, ale tam nechoď nebo… prrrsk!“ seklo do vzduchu drápkem.
„Tak.. ahoj, Packo.“ a odběhlo dál.

Mezitím se v boudě probudil pavouk. Ze zvyku chtěl psího kamaráda polechtat po čumáku a … jeho nožky hmátly do prázdna.
„Kam to… Snad nešel do toho lijavce?“ vykulil svá očka pavouk a vykoukl ven.
Pleeesk.
„Uhuhuhu, to to bolelo. Přímo do hlavy.“ hladil si místo, kam dopadla kapka a zamračil se. „No jasně, vždy, když se probudí, má přímo vlčí hlad, hamoun. Určitě šel ke své misce.“ a všech osm noh vykročilo ven i za cenu dalšího mokrého pleskance.
„Tady není a miska je prázdná!“ podivil se pavouk u modré misky plné vody. „Kde může kamarád být?“ zafňukal s notičkou obavy. „Přece s v takovém počasí nevydal hledat jídlo?“
Rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho a nic neviděl.
Uáááá, Wox, už spíš?“
„Ne, ještě ne.“
„Jakto?“ namítl netrpělivě Tom.
„Chci slyšet, jak to dopadlo.“
„Tak… mhm, štěně nakonec v dešti našel jeho pán a odnášel ho k sobě domů, protože bylo promoklé až na kostičky. Přitom popadl modrou misku a pavouk se posadil na jeho botu. Doma dal do misky jídlo, pejska vydrhl ručníkem do sucha a položil ho do měkké deky. Štěně se schoulilo s plným bříškem do klubíčka, na čumáček se mu posadil pavouček a oba usnuli zaslouženým spánkem. Pohádky je konec, dobrou noc a žádné buzení, prosím.“ domluvil Tom a než Wox stačila dodat nějakou ťafečku, Kranich už pravidelně oddechoval.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pecka, děkuji, děkuji moc!

(Woxys, 14. 7. 2007 17:16)

Jo, přesně tohle jsem potřebovala na zdvihnutí nálady, skutečně! Ty jejich dialogy jsou taaaaak půvabné! *20* *42* taky mě moc pobavila myšlenka toho, jak blondýnka leží Tomovi u nohou (,,konečně", dodal by asi pan kranich a zvedl nos *3*). Líbí se mi tu úplně všechno - od představy svou ,,light" soků ležících vedle sebe po pohádečku *3*

Děkuji, Káji... *15*

Ale Tom na sebe vážně upletl bič *47* slečinka přes dovolenou nezapomene a bude vyžadovat pohádku o spřátelení štěněte a pavoučka... *88*

diplom

(Ginny, 14. 7. 2007 16:28)

mas u me diplom na www.darkred-blood.blog.cz