Jdi na obsah Jdi na menu
 


Noční trápení...

3. 8. 2007
Nějakým zázrakem se stalo to, čeho se Novinářka už dlouho obávala. Na několik dní se z ní stal člověk bez střechy nad hlavou. Neměla se kam uchýlit, ani Semirův byteček nebyl možnou spásou, protože byl Semir někde pryč a ona jako naschvál si jeho klíč nechala v růžovém prasátku, co se krčilo v jednom šupleti kuchyňské linky.
Popotáhla si lem bundičky a zaťukala.

"No jistě, že tu můžeš na několik dní zůstat." vtáhla ji do bytu Karolina. "Buď tu jako doma."
"Když myslíš.." oddechla si s úlevou Wox a pomyslela si něco v tom smyslu, jak asi zareaguje Tomíššek na tuto dobrou zprávu. "Moc ti děkuji! Já jsem musela opravdu narychlo z domu, takže.. takže jsem si stačila vzít jen laptop, kartáček na zuby a pyžamo."
"Neboj, o všechno se postarám." mrkla na ni Kranichová. "Dáš si.. kávičku?"

"Ahoj Káji.." zahulákal Tom ode dveří a s radostí vběhl do obyvacího pokoje, aby si po namáhavém dni udělal pohodlí na pohovce, kde už ale...
"Nazdar Wox." zavrčel a zabočil o 90 stupňů do prava, aby se oproti původnímu plánu posadil k dřevěnému stolu.
"Ahoj Tome." usmála se Novinářka vesele.
"Ahojky." líbla Kája točící se u kuchyňkého pultíku manžílka na tvář a postavila před něj talíř s teplým jídlem. "Jak jsi se měl?" položila otázku s myšlenkou, že špatné zprávy se má říkat mužům najezeným, čili mužům, kteří si právě obalili nervy nějakým množstvím tuku.
"Dobře." zavrčel. V modrých očích jasně plály otazníky s vykřičníky, cože to u nich chce blonďatá známá.
"Tak dobře.. Wox má problémy s bytem, Semir je fuč a tak bude několik dní bydlet u nás." kapitulovala Karolina a bouchla dusícího se kouskem masa manžela do zad.

"Káji... Kuličko... dejte pokoj.. tiše!" zamumlal, když ho probudil tichý šramot.
Už zase.. Zpozorněl a posadil se. Za okny se blýskalo a déšť bušil do parapetů a právě světlo na okamžik osvítilo pokoj.
"To není Kulička, ani Kája.." zamračil se a popadl, co mu první přišlo pod ruku. A že to nebyl šťastný výběr, o tom svědčily zelené papuče, oranžový župan a baterka (o které by se jako nešťastném výběru mohlo pochybovat, nu.. )

"Co tu strašíš?" zaúpěl, když ve svitu baterky uviděl Terku oblečenou do fialového pyžama se zelenými srdíčky.
"Bojím se... bouřky." pípla a zakabonila se. "Ale.. to jen někdy."
"No jistě." zašklebil se Kranich v duchu si oddychujíc, že to nebyl zloděj. "Nechceš třeba kakao, Ťuťu?" odešel do kuchyně a cvakl vypínačem. Blondýnka ho následovala do kuchyně a posadila se ke stolu.
"A.." nedořekla a rozchechtala se. "Teda Tome, ty máš vždy tu správnou garderobu."
Kranich se natáhl pro dva hrníčky přitom se dívaje, co si to na sebe navlékl.
"To víš, oranžová a zelená jsou teď děsně v modě."
"O tom nepochybuji, Modroočko."
"Ťutíne, nech toho.." zavrčel Kranich a podal ji hrnek s ohřátým mlékem.
"Hm, dík." broukla Wox.

"Ještě pořád se bojíš?"
"Trošku.." přiznala s nechutí a ošila se. "Ale.. to přejde."
"Víš ty co.." zamyslel se Tom. "Pojď, sednem si na pohovku a.. dovyprávím ti tu pohádku."
"Vážně?" houkla nadšeně blondýnka.
"Vždyť jsem ti to slíbil." pousmál se Tom v duchu vzpomínaje, čeho se to vlastně měla pohádka týkat.


Kranichova pohádka...
"Tak se pohodlně usaď.."
"Já už sedím, Tome."
"Tak hlavně zavři oči, jinak ti to vyprávět nebudu. Nechci, aby ti usnutí trvalo zas tak dlouho jako minule."
"Vrrr, no dobře, Kranišku."
"Zavřené?"
"Ano."
"Tak.. pohádka o tom, kterak se pavouk se štěnětem spřátelili a jak se vlastně jmenují."
"Ju, to bude zajímavé!"
"Wox!"
"Už mlčím."
"Tak... Štěně nežilo od začátku ve své boudičce. Jeho pán ho měl několik dní, možná měsíců doma v teplém pelíšku. Jenže.. jak už to tak bývá, přišel čas, kdy se štěně nastěhovalo do dřevěné boudy na dvorku. Nelíbilo se mi to, samozřejmě, ale co mělo dělat. Několik dní postávalo u dveří do domu a pacičkou škrábalo na dveře."
"Otevřeli mu?"
"Ne, Wox a nepřerušuj mě."
"Dobře."
"Neotevřeli mu. Muselo si zvyknout, že do teplých místností už nesmí, jeho novým domovem je teď bouda a prostranství kolem domu. Se zakňučením konečně pochopilo, že už nebude moci kdykoliv vyskočit do pánova klína a smutně zalezlo do boudy. Položilo svou hlavu na tlapky a s kvílením se dívalo skrz škvírku mezi prkny stěny ven.
"Co tady skučíš?" ozval se u jeho levého ucha hlásek.
"Kdo to tu mluví?" zaštěkalo a rozhlíželo se kolem sebe.
"Já." ozval se opět ten hlásek.
"Kdo já?" vyštěklo štěně a posadilo se.
"No přece já." rozesmál se ten hlas a než se štěně nadálo, ze stropu se na jeho nos svezl po níti pavouk.
"Huh!" vyštěklo.
"Ne, Bernard." odvětil vesele pavouk a polechtal štěně dvěmi nožkami na čenichu.
"Haf, těší mě." zatřáslo hlavou a Bernard se zhoupl na své dlouhé níti.
"Tvé jméno, štěkálku?"
"Mhm, Dominik." zaklonil hlavu a natáhl packu.
"Ne tak zhurta, Kamaráde nebo mě zamáčkneš." ohradil se pavouk a šplhal po stěně do bezpečí jednoho z rohů dřevěného domečku.
"To já jen tak.. podávám ti packu na přivítanou."
"Spíš na seznámenou, Dominiku." opravil ho osminožka a natáhl naproti k pacce jednu ze svých dlouhých nožek.
Štěně se opět položilo na podlahu a zívlo.
"Tak.. já jdu spát." odvětilo štěně a zavřelo kukadla.
"Dělej si, co chceš, štěkálku." odvětil potichu pavouk a začal splétat nítě v krásnou síť."
"Ale.. minule jsi říkal, že jim to trvalo dlouho, než se spřátelili."
"A ne snad? Než si na sebe zvykli. Kolikrát se stalo, že Bernard málem nestačil uhnout před psími packami a Dominik ho málem zašlápl, protože zbrkle vběhl do boudy. Nebo jednou ze spaní pavouk pletl pavučinu a omylem ji omotal mezi psí ocas a zadní pravou tlapku. To potom Dominik ráno vyváděl, že s ní nemůže ani hnout, protože Bernardovy pavučiny byly pevnější a odolnější než od jiných pavouků. To trvalo dlouho a bylo to těžké. Asi tak těžké, než si Semir zvykl na mé pozdní příchody a než já si zvykl na ten jeho zlozvyk mít všechny tužky vždy zastrouhané do špičky."
"Kecáš, takový puntičkář není."
"No dobře, to je Hottův zlozvyk. Semir má jiný.. Nikdy po sobě neodnese hrnek od kafe."
"Jo, to vím."
"Tak a teď konec řečím."
"Díky za pohádku."
"Nemáš zač. Já tu ještě chvilku posedím s tebou, a pak se vrátím ke Káji. Už určitě beze mne v té posteli mrzne."
"Jistě, Tomíšššku."
"Dobrou noc."

Opatrně, aby ji nevzbudil, odstrčil její ruce a postavil se.
"Brácho, ta Wox je ale..." v mysli hledal to správné slovo, ale nenacházel je. "Prostě Wox."
Přehodil přes ní ještě jednu deku, pootevřel dveře na balkon, aby do obývacího pokoje vpustil trochu čerstvého vzduchu, který pročistila nedávná bouřka a odcházel do ložnice.

Po několika dnech, přesněji po třech pro všechny dlouhých dnech.... Tom se mohl s Wox uťafkovat, Kulička se mohl blahem rozpustit, protože ho pořád drbala za ušima a na břiše a Kája se mohla uchechtat Woxyino- Kranichovým pokusům knockoutovat toho druhého..... se Wox vrátila do svého, teď již snad bez závad na topení, elektrice či potrubí bytečku.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář