Jdi na obsah Jdi na menu
 


Minulost

16. 6. 2007

Dveře, za kterými byla před okolním světem zavřená pět let, se otevřely. Držela uzlíček věcí, které ji po ten čas strávený ve vězení doprovázely a vyděšeně sledovala uliční ruch. Pak si dodala odvahy a vykročila domů.
Zaskřípění zámku, vrznutí dveří.. Každém hlasitější projev její přitomnosti v opuštěném bytě ji vylekal k smrti. Byla volná několik hodin a ještě si na to nezvykla. Příliš dlouho s nikým mimo mříže nemluvila.

 

Pavouci si udělali v každém rohu ples, pavučiny byly nezbytným závojem a dějištěm každé jejich oslavy. Prach, pavoučí drobné konfety, si posedal na police, stůl, židle, pohovku.. Jednu z dřevěných polic veliké knihovny pohladila a zanechala na ní zřetelnou cestičku.
“Nikdo se tu nezastavil, aby poklidil.” pomyslela si trpce a dál procházela pokoji. “Aspoň, že platili nájem.” Teprve teď si všimla kupičky účtů.
“Jsem tak strašně roztržitá, že jsem ti toho nevšimla už při otevírání dveří?” sklonila se k barevným útržkům a marně hledala nějaký vzkaz toho, kdo to všechno platil.
"Neodpustili mi to.” vytryskla ji z oka slza a skanula na dlaně složené v klíně. Klečela v tmavé chodbičce předsíně a znovu pocítila tu úzkost, která ji posledně navštívila před transportem do věznice.

“Sbalte si jen nezbytné věci, ve vězení budete pět let. Náš policista vás doprovodí domů. nesnažte se utéct a rozlučte se s rodinou.” poučil ji o dění dalších hodin právník, který během celého posuzování činu, který spáchala, seděl po její pravici. Pak kývl k muži v uniformě a podáním ruky se s ní rozloučil.
V soudní budově se cítila strašně malinká. Menší než hlavička špendlíku a přesto věděla, že tu být má. Zasloužila si to. Jen.. mrzelo jí, že za ní nikdo nepřišel. Všichni se jí zřekli, protože neudělala to, co chtěli oni. Šla hlavou proti zdi a narazila. Takhle to ale v životě chodí, ne? Každý šlápne vedle a většina z lidí po svém omylu nezůstává sama. Tak proč ona?


Nechala policistu, aby ji nasadil pouta a vedl ku předu. Kam? Tušila cíl cesty, raději si ho však nepředstavovala.

 

Nepočítala čas. Čas pro ni ztratil význam. Jak se ocitla tam vevnitř, ani to nešlo. bylo to spíš depresivnější než veselejší počítat zbývající dny k vysvobození, pečlivě sbírat do paměti všechny minuty strávené v jediném pokoji.
Pustila se do úklidu, ale už po hodině stírání všudypřítomného prachu ji opustily síly.
Bylo jí jedno, že pohovka, na kterou se svalila, je ušpiněná. Chtěla jen spát a spát a nic necítit, o ničem nepřemýšlet, nevnímat své kroky v samotě.

Nevěděla, co by měla dělat dál. Vyrazila do ulic, které si jen těžce vybavovala.
“Tady by měl být novinový stánek.” v myšlenkách mluvila sama k sobě. Našla ho a ihned si koupila nějaký plátek. Dozorci byli tak štědří, že každého vězně, který se s nimi loučil, vybavili pro budoucí život nějakými drobnými než si sami něco vydělají. Dozorci? Spíše stát sype ubohým drobečky ze svých stolů.
Otevřela novinové listy a začetla se do novinek ze světa. Po chvilce se přistihla, že už nevidí tištěná slova, ale slyší slova kamarádky…

“Neztrácej iluze, bez nich by byl život fádní. Zahoď minulost, žij budoucností.”


“Ale jak?” zeptala se. Hltala každé její slovo, poslouchala pozorně a snažila ze všech jejích vět vysát obrovskou vědomost a zkušenost kamarádky.


“Na tuto otázku si musíš odpovědět sama.” usmála se a podala ji kousek čokolády. Nepřekvapilo jí, že se dostala k této dobrotě. Za ní někdo chodil, někdo ji miloval. Ona.. Seděla na posteli a ve skrytu duše ji trochu záviděla lásku druhé osoby, osoby zvenčí. Snažila se tuto závist přebít vděčností, ale moc se jí to nedařilo. Proto se ohromně vážila těchto chvil, kdy obě seděly na jedné z postelí v cele a povídaly si. Vyprávěly si své životní zkušenosti, snily o budoucnosti, která se za mřížemi zdála být strašně vzdálenou.

Oklepala se a vstala z lavičky. Myslela si, že park bude vhodným místem pro uspořádání myšlenek, pro odpočinek, pro plánování, ale mýlila se. Zvykla si na samotu, kterou přitom strašně nenáviděla. Ničila ji, ale byla součástí jejího já. Na zeleni, v městě obrovskou vzácností, si začaly hrát děti na honěnou. Ostatním lidem to nevadilo, pro ni byly jejich výkřiky, výskot něčím drásajícím.
Pořád jako ve snu mířila domů.

 

Pokoušela se najít si nějaký zdroj financí. Jako magor každý den zaškrtávala milion inzerátů a psala ten samý počet dopisů se svým životopisem. Internet si dovolit nemohla. Chodívala výjimečně do internetových kaváren, ale to jí nebylo k  ničemu. Nikdo neměl zájem o nedostudovanou dívku. Kdyby byla muž, mohla by alespoň pracovat jako dělník na stavbě, výpomoc ve skladištích a tak podobně, jako žena neměla nadějné vyhlídky. Když už nějakou tu práci našla, byla za ni neskonale vděčná. Uklízečkou byla jen týden. Ředitel školy se od své zástupkyně dozvěděl, že její trestní rejstřík nevyzařoval čistotou a dostal strach, aby se nezačaly ze školy ztrácet různé předměty, učební pomůcky či oblečení žáků. Nejlepší práce ze všech, co se jí nabízely.
Jako by jí minulost pořád a pořád měla šlapat na paty.

 

Opět byla celý den na nohou. Nemínila se vzdát a jít se doprošovat rodičů o nějaký finanční obnos, když se jí dobrovolně zřekli.
Popadla suchu skývu chleba, do hrnku nalila vodu z kohoutku a svalila se na pohovku. Podezřele ji pálily oči, kdykoliv si na to odpoledne vzpomněla a dnes si nechtěla kazit už tak katastrofální den.. Další, xtý v pořadí.

Vběhla do domu přes otevřené dveře terasy. Matka seděla se služebnou u šálku čaje a domlouvala s ní obsluhu a jídlo na blížící se oslavu jejích devatenáctin.

Obě na ni upřely zrak a oněměly. Sama spíš tušila než věděla, co jim vzalo řeč. V prvotním jejím úmyslu bylo proběhnout domem a schovat se ve svém pokoji. Teď však nemohla udělat další krok a zůstala stát několik metrů od stolku, při kterém ženy seděly.


“Vraťte se do kuchyně, Petro.” prolomila ticho nejstarší z žen. Služebná poslechla a pomalu odcházela.


Věděla , na co hledí. Nikdo nemohl přeočit dlaně plné cizí krve, veliký rudý cákanec na jejím značkovém oblečení. Začala se usmívat, když viděla na nemilované tváři strach optat se na původ těch skvrn. Úsměv ale brzy vystřídala obava a slzy.


“Mami, co mám dělat?” svalila se k jejím nohám, dlaněmi šourajíc po podlaze. “Maminko..” kňouravým tonem hlasu ji prosila o radu a pomoc.


“Vstávej!” rozkázala ji matka a sama ji pomáhala na nohy. Na jazyk se jí tlačily výtky ohledně ušpiněné podlahy a šatů. “Kdepak jsi k tomu přišla?” ukázala na krev.


“Já.. zabila jsem. Zabila jsem ho!” rozkřičela se. Šok, který se jí doteď vyhýbal, si jí našel. “Zabila jsem ho a nechala v té krvi ležet jako zakousnutou krysu.”

 

Brr, oklepala se a smetla na podlahu ty nešťastné drobky, co se nedostaly do jejích útrob. Ještě dnes ji pálily dlaně, které matka bezcitně drhla drsnou na dotek houbou a mazlavým mýdlem vonících po fialkách.
Pro dnešek toho bylo dost. Energicky vstala, ale únava, kterou pociťovala těsně před svým skromným občerstvením, zmizela.
Popadla mikinu mající svá nelepší léta už za sebou a vyběhla vstříc plížícímu se večeru.

 

Celý svět ji patřil. Byla jeho královnou, jeho polštářem, který ve chvílích trápení tiskl ke své hrudi, myškou v hrající se kocouří tlapce, sluncem, kdy na nebi pluly pouze šedivé mračna.


Jenže, viděl on ji jako královnu? Několik dní si všímala jeho pohledů, lačných při zavlnění kamarádčina těla. Že by si kočka našla jinou, šedivou myš jakou je její kamarádka?


„To si jen něco namlouvám.“ objala jeho boky a zaposlouchala se do začínající diskuze.


„Hej, Ester, máš?“ mrkla na ni tmavovláska. Nemusela odkrývat závěs, který kryl obsah jejích slov. Všichni chápali.


Byla jejich malou dealerkou drog. Kdo by podezříval holčičku z dobré rodiny, která má pohled věrného psíka a dva culíčky na hlavě.


Učitelky ji zobaly z ruky a mezi spolužáky byla Queen.


„Esťo,“ přitáhl si ji k sobě a políbil.

 

 

Jak byla tehdy hloupá. Byl jako Jeskyňka nesoucí do svého doupěte Smolíčka. Měl nad ní svou moc a ona si myslela, že to ona je královnou všech diskoték a párty, kterých se účastnili. Ve skutečnosti byla jejich poslíčkem dodávajícím jim prach s křídly andělů.

Stála u krajnice. Pozorovala světla rychle projíždějících aut. V noci vypadala jako oči moudrých sov, skrývajících se v hlubokých lesích. Neměla strach. Necítila ani samotu, která ji vyhnala z ještě pořád zaprášeného bytu. Při odchodu byla rozhodnuta, že utne svůj život. Teď nerozhodně přešlapovala na místě a vyhlížela další mrknutí světelných očí.

Sebevražda.. Tolikrát už o ní přemýšlela, ale nikdy nepodnikla víc než pouhou myšlenku. Ještě tu bylo něco, co jí nutilo držet se z posledních sil na provazu se značkou ŽIVOT. A přitom měla tolik možností. Ve věznici nebyl problém sehnat plát nějakých prášků. S jejím šetrným zacházením však skončily v záchodové míse. Prádelní šňůru schovala pod vanu v koupelně. Neměla odvahu skočit ze židle a provaz kolem krku byl najednou nepříjemný.
Spolubydlící v cele se s ní vždy rozloučila a v zápětí ji vítala šťastným úsměvem, že neodešla k bráně, kterou procházejí pouze mrtví.

 

„Slečno!“ z rozjímání a bloudění mezi vzpomínkami ji vyrušil mužský hlas.
Lhostejně pohlédla na mladíka a znovu se zahleděla na tmavou zem.
„Neměla byste se v tuto dobu potulovat blízko dálnice. Nechcete někam svést?“ zval ji do vnitřku auta, kde se z radiopřehrávače linula tichá a pomalá hudba.
Odmítla jeho nabídku a v duchu zamávala zadním světlům jeho vozu.

 

„Ne!“ křičela a snažila se ho přimět k zvednutí víček. Klečela v kaluži krve. Ta byla s každou vteřinou větší a větší. Tiskla k sobě jeho ruce, z nichž kapaly rudé krůpěje.


„Řekni něco! Neumírej! Já..“ skučela jako šílená. Byla šílená. To ona.. „Zabila jsem..“ šeptla a zvedla se. Najednou ji odpuzoval. Už to nebyl její král, ona nebyla královnou. Byla vražedkyní a před ní ležela oběť její žárlivosti. I přes propast života a smrti cítila jeho opovržení.


Kamenný krunýř svírající její tělo se roztříštil a ona se rozutekla k domovu.


„Zabila jsem…“ kňučela a vběhla na terasu…

Zprudka se posadila. Z čela ji kapal pot. Minulost se opět ozvala.
V tmavém bytě však není nikdo, kdo by zahnal zlý sen objetím. Je sama a jen tikot budíku, který položila na stolek vedle pohovky je jejím společníkem.
Znovu si lehla a otočila se zády k pramínkům světla plížícím se přes sklo okna do bytu. Snažila se usnout, ale nedařilo se jí to. Sen, který byl částí jejího života ji pořád a pořád vířil v hlavě a k němu se připojovaly výčitky smíšené s dalším dílkem minulosti.

 

Snídaně.. Jediný moment dne, kdy se sešli celá rodina u jednoho stolu.


Nalila si do vysoké sklenice pomerančový džus a posadila se na židli po otcově pravici.Jejich snídaně byly přímo čítankové. Matka se vlnila kolem plotny, jelikož služka přicházela až k poledni. Otec byl ráno co ráno schovaný za novinami, které s čerstvým chlebem přinesla její starší sestra. Jen ona, černá ovce, vstávala s první kapkou překapávané kávy.


Jak scházela po schodišti, slyšela sestřin veselý hlas a otcův bas. Nyní všichni mlčeli.


„Půjdeš dnes na policii. Sama se udáš.“ to byla jediná slova, která ji otec řekl.


„Ano.“ hlesla a zakousla se do teplého toastu s hustou vrstvou borůvkového džemu.

Vběhla do klidného baru a posadila se na vysokou židli. Ocitla se tu jako motýl, jehož křídla vedla neznámá vůně květin. Sama nevěděla, v jaké části Kolína se nachází. Objednala si červené víno a rozhlédla se po ostatních lidech sedících v baru. Ob dvě židle seděli dva muži a tiše diskutovali. Ten menší se najednou zvedl a odešel. Vyšší zůstal sedět a z očí mu čišel smutek. Před sebou držel sklenku alkoholu.
Po očku ho sledovala a upíjela rudou tekutinu.  Smutek, jenž vyzařoval z opodál sedícího muže, si ji našel a ona ho plnými doušky vstřebávala. Bylo ji ještě hůř než když vběhla dovnitř s myšlenkou na sklenku skrývající zapomnění.
„Něco se mu stalo… Kouká mu to z očí…“ zahnala myšlenky o dalším promarněném dni myšlenkami o osudu někoho jiného, kdo také tápe jako ona. „Ale.. ten druhý vypadal jako jeho přítel… Není sám.. Tak proč tu sedí jen on a nasává?“
S trpkým úsměvem si pomyslela něco o lidské, často zbytečné, zvědavosti a nervózně poposedla.

 

„Ne!Ne!Ne!“ slyšela z ženiných úst odmítnutí. „Nepotřebujeme žádnou uklízečku ani jinou pomocnou sílu.“


Rukou nenápadně ukázala na pootevřené dveře a otočila se k ní zády.


Z pultíku vzala svůj životopis a pomalu odcházela na rušnou ulici. Kolik dveří už takhle navštívila? Kolik odmítavých postojů za dnešek zase viděla a cítila.


„Nejlepší by bylo hodit flintu do žita a nechat to být.“ slyšela sebe samu, zklamanou a udupanou do prachu města. „Nějak se uživím, v nejhorším půjdu žebrat na ulici. Anebo půjdu s prosíkem do luxusní vily s terasou vždy otevřenou a s..“ Hořkost ji sevřela hrdo.


„Tam se nikdy nevrátím!“

 

 

Opět zkontrolovala lokál a dopila druhé deci svého vína.
Většina lidí v této místnosti vypadala šťastně a spokojeně. Jen oni dva jako by nepatřili do idylky nastíněné jak usměvavou ženou, obsluhující hosty, tak hostmi samotnými. 
Houpali se každý na své loďce samoty. Postrádali pádla, kterými by mohli ovlivnit směr jejích plavby. Nebo.. ona už svá pádla našla?
Nenápadně podala muži po lesklé ploše pultu kapesník. Všimla si drobných kapek, které máčely jeho dlaně ovinuté kolem skleněné nádoby s pitím.
Pozvala ho na svou loďku a on pozvání přijal.
Tiše si povídali, občas mlčeli, trochu plakali. Na chvíli byli na jedné lodi, pak se každý vrátil na tu svou. Zjistila, že on stojí na onom pověstném druhém břehu, zatímco ona.. Ona se více a více propadá do minulosti, místo aby začala žít.

 

S úsměvem se probudila do nového dne.Vzpomněla si na cizince…
On svůj boj s minulostí začínal útěkem ze zaměstnání, ona soukromou válku s tím, co bylo, právě končila.
Odhrnula peřinu a studená podlaha ji polechtala na chodidlech.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Drsný život

(Lakejja, 28. 3. 2009 16:56)

Na jednom přípravném kurzu na příjmačky nám ona lektorka vyprávěla, že byla na stáži v kriminále. Nepustí tam jen tak někoho, dotyčný musí být dost ortlý a prý NIKDY tam NIKOHO z venku nepustí v noci. Co se tam prý v noci děje je hrozné. A to to má být vlastně nápravné zařízení, po jehož skončení by se měl člověk resocializovat, aby se byl znovu schopen začlenit do společnosti....brrr...