Jdi na obsah Jdi na menu
 


Liška a Kranich

9. 9. 2011

Přitulil jsem se ke své ženě ještě víc a nechal ji, ať mě víská ve vlasech. Ráda to dělává a já si už za ta léta zvykl. Vlastně ten monotónní pohyb sem a tam, který provádí její ruka bloudící v mých vlasech, mě uklidňuje.

Zasmáli jsme se oba naší oblíbenkyni v animáku. Dnes jsem na žádný jiný žánr neměl náladu, cítil jsem, jak mě práce poslední měsíc vyčerpávala a naplno zaměstnávala můj mozek, proto jsem doma nechtěl nad ničím přemýšlet, zvláště ne nad psychologickým filmem, se kterým se Karolina vytasila. Nakonec po pětiminutovém přemlouvání a škádlení jsme skončili u už skoro překoukaného animáče, kde roztomilí tenisáčci, či co to je, pomáhají rádoby padouchovi splnit si jeho sen.

Natáhl jsem se pro sklenici a na jazyku převalil hlt červeného vína. Po tomto báječném moku mé chuťové buňky polechtala hrst burských oříšků.

"Mimochodem," ozvalo se mi nad hlavou opět opřenou o ženské stehno. "Mám tě pozdravovat od tchýně. Příští měsíc má narozeniny, pozvala nás na oslavu, tak si nic neplánuj a prosím tě, aspoň jednou si to v práci naplánuj tak, abys mohl jet se mnou." 

Tichá výčitka se nedala přeslechnout. Není jednoduché soužití s člověkem, který je policista, lékař, hasič, voják z povolání, případně si domyslete jiné zaměstnání. Obvykle byla trpělivá a milá, ale za poslední půlrok jsem s ní na oslavu narozenin, přátelské posezení, grilování s rodinou šel snad jen dvakrát a to i takovou hodnou duši, jakou je má žena, přestane bavit.

Než jsem mohl odvětit nějakou mírně peprnou odpověď, ozval se zvuk sypaného skla a do našeho obývacího pokoje se vkutálelo cosi černovlasé.

Rychle jsem odstrčil Karolinu, která přepadla přes opěrku na podlahu za blízko stojící křeslo. To bylo jediné, co jsem stihl udělat, protože to cosi černovlasé, drobné se rychle vzpamatovalo z akčního vpádu do pokoje a mířilo na mě svou zbraní.

V duchu jsem zaklel, protože pěkně rychle jsem si uvědomil, jakou mám v tomto případě šanci. No, téměř nulovou, ale na druhou stranu...

Poměrně mladá dívka si odhrnula pramen černých vlasů z tváře a rentgenovala můj obličej.

"Pan Kranich, pokud se nemýlím."

*

Než stačila udělat krok směrem k pohovce, na níž jsem seděl, vyřítil se na dívku štěkající pes.

"Kulička!" uvědomil jsem si a rychle, než mi ta potrhlice snadno oddělá psa, jsem se na ni vrhl a snažil se ji vyrazit zbraň z ruky. 

Černovláska překvapila. I když byla mladá, postava drobná a ne příliš vysoká, zato byla na boj s daleko silnějším protivníkem zvyklá a trénovaná. Nakonec se mi však podařilo nad ní zvítězit, byť jsem notně popadal dech. Chtěl jsem Kuličku odtáhnout pryč, ale to už udělala Karolina, aniž bych si toho všiml.

"Copak jste potřebovala, slečno?" pronesl jsem jedovatě a prohlížel si pistoli. "Kar, popadni Kuličku a jdi do ložnice. HONEM!" poslední slovo jsem vykřikl, když se žena neměla k tomu, aby se hnula z místa. Naštěstí se po mém hlasitějším pobídnutí zvedla z podlahy a i s Kuličkou rychle odešla do ložnice, nechávaje dveře pouze přivřené, aby měla přehled o tom, co se v obývacím pokoji děje. 

Z dívčina obličeje čišela zlost. 

"Posaďte se u nás," kývl jsem zbraní ke křeslu a přiznávám, trochu si užíval mírnou převahu. Rozhodně jsem ji nezačal podceňovat. Podle toho, jak se bránila, nebyla obyčejný zlodějíček, co by si spletl pracovní den s víkendem a prázdný byt s bytem plným majitelů.

Zírala na mne.

"Pan Kranich?" 

"Ano." odsekl jsem a nechal ji, ať dál stojí, když se nechce posadit. "Copak je tak důležitého, že jste nám vpadla do obyváku a oháněla se pistolí?" 

Dívka se kousla do rtu. 

Liška přemýšlela. Má mu říct vše, nebo si rychle něco vymyslet? Ale co? 

Dnešní šichta stála za starou belu. Nejen, že se jí nepodařilo zůstat v anonymitě, tak přišla o auto v hloupé srážce na dálnici, vpadla sem jako by se nechumelilo a ještě ji Kranich odzbrojil. 

Zaklela. Nahlas a od plic. 

Zelené oči se zadívaly do policistovy tváře. Jeho ruka byla napřažena a ona mohla tak akorát zírat do hlavně své vlastní zbraně. 

"Copak si myslíte, že bych vám cokoliv řekla?" odsekla drze. 

Ach jo a ještě ke všemu ji odzbrojil kvůli tomu hloupému psu. 

A docházel čas. 

Rychle hodnotila situaci. Jakou má šanci proti Kranichovi?  A jak to zahrát? Překvapením se jí rozšířily oči. V zápalu boje si ani nevšimla, že se jí jeden ze střepů zaryl do nadloktí. 

Ruda krev barvila bílou sedačku. 

"Zranila jsem se." pokoušela se v něm vzbudit vlnu soucitu. "Prosím, pomohl byste mi?" 

Nevěřícně na ni zíral. To pískle ho ještě prosí o pomoc? Vždyť si to přivodila sama a on ji má pomáhat? 

"Na to zapomeň."