Být tak malá...
Být
tak malá jako párátko a schovat se k Tomovi do kapsy…
Natáhla
drobounké paže nad hlavu.
„Vem mě prosím
s sebou. Já tu nechci být sama.“ v očích se objevila slzička a
skanula na dřevěný stůl, na kterém stála. „Prosím…“ zaprosily dlaně.
Usmál se.
„Tak
dobře.“ Prsty opatrně sevřely křehoučkou postavičku a schovaly ji do náprsní
kapsy saka tmavého jako nejhlubší noc.
„Děkuji!“
malinká dlaň pohladila látku, za kterou prsty cítily tlukot srdce.
Schoulila
se do klubíčka a zachumlala se do látky vyhřáté Kranichovým tělem.
Probudilo
ji poplašené buch buch buch buch, které jí ťukalo do zad.
„Tome,
copak to vyvádíš?“ rozespale se protahovala.
„Někoho
pronásleduju. Jen se neboj a pevně se drž, hm?“
„Já..
s tebou se nebojím.“ Z kapsy byl slyšet tichý chichot.
Posadila
se a hnědé oči se pokoušely rozeznat jednotlivé záhyby tvořící se díky rychlým
pohybům.
„Jé!“
rozesmála se a udělala kotrmelec. Hlavou břinkla do látky.
„Kapsa
není na tvé skopičiny dost velká, trdlíku.“ pokárala samu sebe a opět se
schoulila do klubíčka. Tentokrát však neusnula, ale pozorně poslouchala…
Nádech a
prudký výdech…
Zběsilé
bubnovaní srdečního svalu..
Dupot
podpatků tmavých bot…
Drobné
tělíčko se přes všechnu snahu zůstat vzhůru ponořilo do klidné hlubiny snů…
„Copak se
to děje?“ pomyslila si. I když slyšela, jak se Tomovi něco nelíbí a zvyšuje
hlas, zůstala skrčená v rohu komůrky, kterou ji jeho sako poskytovalo.
„Nemusím
být u všeho.“ odmítla svou zvědavost, co ji nabádala k vykouknutí
z bezpečí.
Hrála
svou nejmilejší hru.. Snažila se dýchat zároveň s vysokým tělem, které
tvořilo její celý momentální svět.
„Nádech..
Ne, to bylo brzy. Tak.. teď!“
Usmívala
se a byla spokojená.
Látka,
kterou švadlenky umně sešily, tvořila úkryt pro její zbědovanou dušičku a vším
unavenou kupičku masa a kostí.
„Jsi
tam?“
Neodpověděla.
Dál ležela bez hnutí, oči dokořán a ruce pod hlavou.
„No ták,
přece neprospíš celý den.“ Hlas se nenechal odbýt její mlčenlivostí.
„Nejsem
tu.“ pomyslela si odpověď na opětovné dožadování její pozornosti.
Zamžourala,
když ji prsty vytáhly na denní světlo z temnoty, v níž se cítila
nejlépe.
„Ale no
ták, Tome..“ našpulila rtíky a na dlani, kterou hyzdila čerstvá odřenina, se
posadila, nožky pohupující se ve vzduchu.
„Já už se
bál, že jsem tě ztratil.“
„Mě a
ztratit?“ zaklonila hlavu a nakrčila nosík. „Tak to si počkáte, pane Kranichu.
Já se vás držím jako klíště.“
„Občas mi
i pijete krev, dámo.“ popíchl ji.
„Ale co
to vidím, kamaráde.“ všimla si rány a lehce ji pohladila. „Dávejte na sebe
pozor.“ foukla na zranění.
Všimla
si, jak se Tom ošil a hodil po nejbližší skříňce pohled, který byl skrz naskrz
prosáklý láskou ke dřevu.
„Schováš
mě?“ zaprosila.
Komisař
ji vyhověl a ona se ocitla tam, kde neměl nikdo z jeho okolí přístup krom
ní samé..
Na místě,
kde je jeho srdci nejblíže…
Veselé
klátila nohami a tiše si prozpěvovala.
„Tam a
sem..“ slova poskakovala stejně jako její neposedné nožky.
„Hm..
Semir a Tom.. Jsou tu se mnou..“ přestala dovádět a opět se z ní stal
titěrný uzlíček přitisknut k látce, kterou skoro nepozorovatelně hýbalo
srdce pumpující krev.
„Pšt..“
okřikla se, když už už chtěla Tomovi říct něco důležitého, co ji zrovna
napadlo.
Naslouchala,
co si přátelé vypráví a aniž by sama chtěla, usnula.
Byla
příliš unavená a přitom..
Neměla
být, nic nedělala…
„Lenochu..“
rty se usmívaly a mezi nimi se objevily řádky bílých zubů.
„Já..“
zívla a otočila se na druhý bok. „.. nejsem lenoch. Je mi zima..“ dodala
plačtivě.
Pohladil
ji po zádech a schoval.
Ručkou
našla kapesník a cípečkem se přikryla.
„Dobrou,
Tome..“zašeptala.
„Dobrou,
Káji..“
Byl to jen
sen, sladký sen, pomyslela si a zavrtala se ještě hlouběji do vyhřáté peřiny.
Roh měla přetažený přes hlavu a vypadala jako želva vykukující ze svého
krunýře. Hnědé oči se opět schovaly za branami víček a mysl se nořila do oparu
snů.
„Kájo,
vstávej.“ uslyšela sametový hlas.
Zabručela.
„Káji,
nesmíš dnes přijít přece pozdě.“ opět se ozval onen hlas, tentokrát ale u její
hlavy.
„Tome..“
zafňukala. „Já.. já bych byla nejraději celý den v posteli a
s tebou.“ Konečně odhodila cíp peřiny a pohlédla na manžela.
Usmál se při
lákavé představě takto stráveného dne, ale v zápětí tuto ideu odehnal.
Pohladil ji po zacuchaných vlasech a ruka vklouzla do tepla pokrývky.
„Já..“
chytila ho za vetřelce, který ji chtěl připravit o peřinu. „Chtěla bych být
pořád s tebou, v kapsičce tvého saka. Jen si tam tak ležet, spát a
poslouchat tlukot tvého srdce.“
Odkopla
peřinu a chtěla vstát, když ji silné paže sevřely dlaně a vtáhly zpět do ještě
teplé postele.
„Kájíčko,
truhlíčku..“ zašeptal a políbil ji.
„Být tak
malá, že bych se schovala do tvé kapsy..“ pomyslela si a nechala se ukonejšit
objetím…
Komentáře
Přehled komentářů
Tohle je tak nádherně vymazlená hračička... když jsem ji četla, tetelila jsem se, tak moc se mi to líbí. Pohádka, co dělá krásně na duši, ohromně vlídná a milá. Tenhle kousek je můj miláček...
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 10. 10. 2007 17:14)jéje, to je krásné kájí, mocka se ti to povedlo. :o) heh, být malinká a schovávat se v něčí kapse by se mi taky líbilo :D:D:D
Juj...
(Woxys, 10. 10. 2007 23:56)