Jdi na obsah Jdi na menu
 


Být tak malá...

10. 10. 2007

Být tak malá jako párátko a schovat se k Tomovi do kapsy…

 
Natáhla drobounké paže nad hlavu.
„Vem mě prosím s sebou. Já tu nechci být sama.“ v očích se objevila slzička a skanula na dřevěný stůl, na kterém stála. „Prosím…“ zaprosily dlaně.
Usmál se.
„Tak dobře.“ Prsty opatrně sevřely křehoučkou postavičku a schovaly ji do náprsní kapsy saka tmavého jako nejhlubší noc.
„Děkuji!“ malinká dlaň pohladila látku, za kterou prsty cítily tlukot srdce.
Schoulila se do klubíčka a zachumlala se do látky vyhřáté Kranichovým tělem.

 
Probudilo ji poplašené buch buch buch buch, které jí ťukalo do zad.
„Tome, copak to vyvádíš?“ rozespale se protahovala.
„Někoho pronásleduju. Jen se neboj a pevně se drž, hm?“
„Já.. s tebou se nebojím.“ Z kapsy byl slyšet tichý chichot.
Posadila se a hnědé oči se pokoušely rozeznat jednotlivé záhyby tvořící se díky rychlým pohybům.
„Jé!“ rozesmála se a udělala kotrmelec. Hlavou břinkla do látky.
„Kapsa není na tvé skopičiny dost velká, trdlíku.“ pokárala samu sebe a opět se schoulila do klubíčka. Tentokrát však neusnula, ale pozorně poslouchala…
Nádech a prudký výdech…
Zběsilé bubnovaní srdečního svalu..
Dupot podpatků tmavých bot…
Drobné tělíčko se přes všechnu snahu zůstat vzhůru ponořilo do klidné hlubiny snů…

 
„Copak se to děje?“ pomyslila si. I když slyšela, jak se Tomovi něco nelíbí a zvyšuje hlas, zůstala skrčená v rohu komůrky, kterou ji jeho sako poskytovalo.
„Nemusím být u všeho.“ odmítla svou zvědavost, co ji nabádala k vykouknutí z bezpečí.
Hrála svou nejmilejší hru.. Snažila se dýchat zároveň s vysokým tělem, které tvořilo její celý momentální svět.
„Nádech.. Ne, to bylo brzy. Tak.. teď!“
Usmívala se a byla spokojená.
Látka, kterou švadlenky umně sešily, tvořila úkryt pro její zbědovanou dušičku a vším
unavenou kupičku masa a kostí.

 
„Jsi tam?“
Neodpověděla. Dál ležela bez hnutí, oči dokořán a ruce pod hlavou.
„No ták, přece neprospíš celý den.“ Hlas se nenechal odbýt její mlčenlivostí.
„Nejsem tu.“ pomyslela si odpověď na opětovné dožadování její pozornosti.
Zamžourala, když ji prsty vytáhly na denní světlo z temnoty, v níž se cítila nejlépe.
„Ale no ták, Tome..“ našpulila rtíky a na dlani, kterou hyzdila čerstvá odřenina, se posadila, nožky pohupující se ve vzduchu.
„Já už se bál, že jsem tě ztratil.“
„Mě a ztratit?“ zaklonila hlavu a nakrčila nosík. „Tak to si počkáte, pane Kranichu. Já se vás držím jako klíště.“
„Občas mi i pijete krev, dámo.“ popíchl ji.
„Ale co to vidím, kamaráde.“ všimla si rány a lehce ji pohladila. „Dávejte na sebe pozor.“ foukla na zranění.
Všimla si, jak se Tom ošil a hodil po nejbližší skříňce pohled, který byl skrz naskrz prosáklý láskou ke dřevu.
„Schováš mě?“ zaprosila.
Komisař ji vyhověl a ona se ocitla tam, kde neměl nikdo z jeho okolí přístup krom ní samé..
Na místě, kde je jeho srdci nejblíže…

 
Veselé klátila nohami a tiše si prozpěvovala.
„Tam a sem..“ slova poskakovala stejně jako její neposedné nožky.
„Hm.. Semir a Tom.. Jsou tu se mnou..“ přestala dovádět a opět se z ní stal titěrný uzlíček přitisknut k látce, kterou skoro nepozorovatelně hýbalo srdce pumpující krev.
„Pšt..“ okřikla se, když už už chtěla Tomovi říct něco důležitého, co ji zrovna napadlo.
Naslouchala, co si přátelé vypráví a aniž by sama chtěla, usnula.
Byla příliš unavená a přitom..
Neměla být, nic nedělala…

 
„Lenochu..“ rty se usmívaly a mezi nimi se objevily řádky bílých zubů.
„Já..“ zívla a otočila se na druhý bok. „.. nejsem lenoch. Je mi zima..“ dodala plačtivě.
Pohladil ji po zádech a schoval.
Ručkou našla kapesník a cípečkem se přikryla.
„Dobrou, Tome..“zašeptala.
„Dobrou, Káji..“

 

 Probudila se a zamžourala.
Byl to jen sen, sladký sen, pomyslela si a zavrtala se ještě hlouběji do vyhřáté peřiny. Roh měla přetažený přes hlavu a vypadala jako želva vykukující ze svého krunýře. Hnědé oči se opět schovaly za branami víček a mysl se nořila do oparu snů.
„Kájo, vstávej.“ uslyšela sametový hlas.
Zabručela.
„Káji, nesmíš dnes přijít přece pozdě.“ opět se ozval onen hlas, tentokrát ale u její hlavy.
„Tome..“ zafňukala. „Já.. já bych byla nejraději celý den v posteli a s tebou.“ Konečně odhodila cíp peřiny a pohlédla na manžela.
Usmál se při lákavé představě takto stráveného dne, ale v zápětí tuto ideu odehnal. Pohladil ji po zacuchaných vlasech a ruka vklouzla do tepla pokrývky.
„Já..“ chytila ho za vetřelce, který ji chtěl připravit o peřinu. „Chtěla bych být pořád s tebou, v kapsičce tvého saka. Jen si tam tak ležet, spát a poslouchat tlukot tvého srdce.“
Odkopla peřinu a chtěla vstát, když ji silné paže sevřely dlaně a vtáhly zpět do ještě teplé postele.
„Kájíčko, truhlíčku..“ zašeptal a políbil ji.
„Být tak malá, že bych se schovala do tvé kapsy..“ pomyslela si a nechala se ukonejšit objetím…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Juj...

(Woxys, 10. 10. 2007 23:56)

Tohle je tak nádherně vymazlená hračička... když jsem ji četla, tetelila jsem se, tak moc se mi to líbí. Pohádka, co dělá krásně na duši, ohromně vlídná a milá. Tenhle kousek je můj miláček...

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 10. 10. 2007 17:14)

jéje, to je krásné kájí, mocka se ti to povedlo. :o) heh, být malinká a schovávat se v něčí kapse by se mi taky líbilo :D:D:D