Setkání s minulostí
Kulička poskakoval kolem páníčkových nohou a mohl si hlavu vykroutit.
Co to ten páníček dělá? Vždyť.. nejsou Vánoce. Uch, mám chuť k tomu jeho zpěvu výt.
Už měl toho pobíhání sem a tam dost, posadil se doprostřed obývacího pokoje a sledoval mužovo počínání.
Tom Kranich popadl po dlouhé době prachovku, zapnul pohodové CD a se svým rádoby zpěvem doprovázel zpěváka v jeho ystoupení. K tomu stíral prach z poliček, lampy, obrazů, poskakoval sem a tam a vrtěl se v bocích. Kája byla na několik dní pryč, mohl si dovolit takhle dovádět.
Hm… Nic moc. S paničkou ti to jde lépe. Mám hlad. Haf haf, dáš mi něco?
„Kuličko,“ vždyť jsi před chvílí jedl.“ Zakulil očima Kranich, ale vsypal mu do misky několik granulí.
Víc, víc!
„Stačí,“ zašklebil se na psa a schoval pytel s krmením zpátky do skříňky.
To toho moc není. Tak akorát na olíznutí a stáhnutí oháňky.
„Snad jsi se neurazil?“ rozesmál se Tom a opět se dal do zpěvu.
Jdu spát, kdyby se něco dělo, dej vědět.
Jupí, jdeme na procházku. Ju, možná v parku potkáme mou oblíbenou psí slečnu. To by ses divil, co všechno jsme spolu posledně v zákoutích parku objevili za poklady.
Ale počkat, my nejdeme do parku. My jdeme za… Slečinkou!!!
„Aby ses nezbláznil, Kuldo.“ Smál se Tom. „Vyzvedneme Semira jdeme zase zpátky k nám.“
„To je super, že jste se zastavili.“ Radovala se Wox, když jim otevřela dveře.
„Hm, brácho, budeme muset počkat. Začala tam bouřka.“ Poukázal ykroušeně k oknu Semir. „Já v tom dešti nikam nepůjdu.“
„Ty zpohodlíku.“ Vyprskl smíchy Tom, ale rád se posadil na pohovku a začal si povídat s Wox dlachtící Kuličku.
Ajéje, slyšelo mé superucho to, co by slyšet nechtělo?Doufám, že… ano, slyšelo. Hafity hafity… Najít někde postýlku…
„Kuličko, co blbneš?“ vyprskla Wox překvapeně, když se jí doteď klidně v klíně ležící pes vytrhl a vystřelil přímo do ložnice.
„Bouřka.. Bojí se bouřky, nebojsa.“ Vysvětlil Tom.
„A ty se náhodou taky nepůjdeš schovat, Tomíššššku?“
„Náhodou ne, Ťuťu. Nevím, jak bys reagovala na mou maličkost ve tvém loži.“
No přece takhle… Jééé!!!“ mrkla na něj laškovně Terka a odcházela za psem.
„Kuličko, ty se bojíš bouřky?“ podrbala ho za uchem a lehla si k němu.
Ne, já se nebojím bouřky. To já jen tak vypadám. Bouřka, prosím tě, co to je.. To nic.. Uch, nemám rád hromy…
Haf, bojícím!!!
Povídka :)
(wontik, 2. 9. 2007 11:15)